„Zkrat!“ řekl Goncelin.
„Příliš mnoho emocí,“ řekla Eléa. „Musíte si připomenout obraz, ale přitom musíte zůstat nad věcí… Zkuste to ještě jednou.“
Zkusili. A podařilo se jim to.
PŘI druhém pracovním setkání se vedle Eléy a Simona posadili Leonovová, Hoover, Brivaux a jeho asistent Goncelin.
Brivaux seděl hned vedle Eléy. Obsluhoval složitý přístroj, ne větší než kostka margarinu, z něhož čněly antény jako prsty a dráty jako hmyzí tykadla. Přístroj byl napojen na kontrolní pult, umístěný před Goncelinem. Z pultu vedl kabel do Lansonovy kabiny.
„Třetí válka trvala jednu hodinu,“ vyprávěla Eléa. „Potom Enisorai dostal strach. My určitě také. Všechny útoky byly zastaveny. Bylo 800 miliónů mrtvých. Hlavně v Enisorai. Populace v Gondawě byla méně početná a lépe chráněná v Úkrytech. Ale na povrchu našeho kontinentu už nezůstalo nic, a ti, kteří přežili, nemohli vystoupit nahoru kvůli smrtelnému záření.“
„Záření? Jaké zbraně byly používány?“
„Pozemní bomby.“
„Znáte jejich funkci?“
„Ne. Coban ji zná.“
„Znáte jejich princip?“
„Vyráběli je z kovu, vytěženého ze země, který spaloval, ničil a působil ještě dlouho po explozi.“
Neosobní hlas Překladatelky:
„Přeložila jsem přesně slovo z jazyku gonda a opravdu znamená pozemská bomba. Nicméně bych tento termín chtěla nahradit ekvivalentem: atomová bomba.“
„Narodila jsem se v Hloubce,“ pokračovala Eléa.
„Na povrch jsem poprvé vystoupila, když mi bylo sedm, hned následující den po mém Určení. Nemohla jsem to udělat dřív, dokud jsem neměla svůj klíč.“
Hoover: „Ale, proboha, co to je ten zatracený klíč? K čemu vám sloužil?“
Neosobní hlas Překladatelky:
„Nemohu přeložit „zatracený klíč.“ Slovo, „zatracený;“ nemá v tomto smyslu ekvivalent ve slovníku, který mi byl naprogramován.“
„Tahle Překladatelka nám dává zabrat!“ řekl Hoover.
„Pravá Eléina ruka ležela na stole s nataženými prsty. Lanson zamířil kameru č.2 na ruku a objektivem ještě zvětšil detail. Na obrazovce se objevil jehlan a celou ji zaplnil. Byl zlatý a při takovém zvětšení si člověk mohl všimnout, že jeho povrch je rýhovaný a zbrázděný miniaturními rýhami — a vhloubeními nepravidelných a někdy i zvláštních tvarů.
„Klíč je klíčem ke všemu,“ řekla Eléa. „Je určen při narození každého člověka. Všechny klíče mají stejný tvar, ale jinak se od sebe liší jako každé individuum. Vnitřní uspořádání jejich…“
Neosobní hlas Překladatelky „Poslední vyslovené slovo se nevyskytuje ve slovníku, který mi byl naprogramován. Ale nacházím v něm stejné souhlásky jako…“
„Dejte nám pokoj!“ zvolal Hoover. „Přeložte, co, víte a zbytek si nechte od cesty…“
Než mu mohla přejít sprostá nadávka přes rty, odmlčel se, a pak už klidněji pokračoval:
„Kvůli vám se tady všichni potíme!“
„Jsem Překladatelka,“ řekla Překladatelka, „nejsem sauna.“
Celý sál vybuchl smíchem. Hoover se usmál a obrátil se k Lukosovi:
„Blahopřeji vám, vaše dcera má ducha. Ale je trochu nedůtklivá, ne?“
„Je pečlivá, to je její úkol.“
Eléa poslouchala, ale nesnažila se porozumět. Žertování vědců, kteří si hráli se slovíčky, jí, připomnělo dětské hry s kamínky na podzemních plážích. Ať se smáli, plakali, hádali se, bylo jí to jedno. Když ji poprosili, lhostejně pokračovala. Vysvětlila, že klíč měl v sobě zapsány všechny dědičné znaky člověka a jeho fyzickou a mentální charakteristiku. Tato fakta byla předána centrálnímu počítači, který je zařadil a každých šest měsíců, po nových zkouškách dítěte, je modifikoval. V sedmi letech byl člověk hotov a klíč také. Pak se konalo Určení.“
„Co bylo to Určení?“ Zeptala se Leonovová.
„Centrální počítač obsahoval kódy klíčů všech obyvatel Gondawy, živých i mrtvých. Ty, které nosíme, jsou jen kopie. Počítač mezi nimi každý den porovnává klíče sedmiletých. Ví všechno o všech. Ví, kdo jsem, a také, co budu. Hledá mezi chlapci ty, kteří jsou nebo budou to, co potřebuji, po čem toužím a co mi chybí. A mezi těmito chlapci najde toho, pro kterého jsem a budu to, co potřebuje, co mu chybí a po čem touží. A tak určí jednoho druhému. Chlapec a já, já a chlapec jsme jako kamínek, který byl přelomen v půli a smíchán mezi ostatní zlomené kamínky světa. Počítač ty dvě poloviny najde a spojí.“
„To je rozumné,“ řekla Leonovová.
„Malý komentář malého mravence,“ poznamenal Hoover.
„Nechte ji pokračovat!.. Co se stane pak s těmi dvěma dětmi.“
Eléa lhostejně pokračovala a na nikoho se ani nepodívala.
„Jsou vychovány spolu. V rodině jednoho z nich, pak v druhé rodině, v první, v druhé, v první, v druhé. Mají stejný vkus, stejné zvyky. Naučí se mít společné radosti. Poznají spolu, co je svět, co je to dívka, jaký je chlapec. Když přijde chvíle a jejich pohlaví dozraje, spojí se a kamínek se scelí a dvě poloviny se promění v jeden celek.“
„Skvělé!“ řekl Hoover. „A podaří se to vždycky? Váš počítač se nikdy nesplete?“
„Počítač, se nemůže splést. Někdy se chlapec nebo dívka změní, nebo se vyvinou neočekávaným způsobem. A tak ty dva kusy kamínku už k sobě nepatří a jeden od druhého odpadne.“
„Oddělí se?“
„Ano.“
„A ti, co zůstanou spolu, jsou velmi šťastní?“
„Všichni nejsou schopní být šťastní. Jsou páry, které prostě nejsou nešťastné. Jsou ti, kteří jsou šťastní a ti, kteří jsou velmi šťastní. A existují páry, u nichž Určení mělo absolutní úspěch a jejich spojení vypadá, jako by trvalo od počátku světa. Pro ně slovo štěstí nestačí. Jsou…“
Neosobní hlas Překladatelky oznámil ve všech jazycích, které znala:
„Ve vašem jazyce neexistuje slovo, které bylo právě vysloveno.“
„A vy sama,“ zeptal se Hoover, „byla jste ne nešťastná, šťastná, velmi šťastná… nebo… víc než… to nevyslovitelné slovo?“
„Já jsem nebyla,“ odpověděla Eléa. „My jsme byli…“
PODMOŘSKÉ radary u břehů Aljašky oznámily americkému generálnímu štábu, že 23 atomových ponorek ruského polárního loďstva přeplulo Behringovu úžinu a zamířilo k jihu.