Síť observatoří oznámila ruskému generálnímu štábu, že sedmá flotila amerických strategických satelitů změnila svou oběžnou dráhu a naklonila se k jihu.
Rusové na to nereagovali.
Evropská letadlová ponorka Neptun 1, křižující podél západních břehů Afriky, se ponořila a vyplula směrem na jih.
Na vlnách čínského rozhlasu se dali do křiku a informovali o těchto pohybech světovou veřejnost. Podle jejich zpráv se jednalo o pakt imperialistů, kteří vypluli směrem k Antarktidě, aby zničili největší naději lidstva.
Pakt nebylo to správné slovo. Dohoda byla přesnější. Vlády bohatých zemí se dohodly mimo půdu OSN, že navzdory vůli vědců ochrání jejich ohrožený poklad proti možnému útoku ze strany nejmocnějších chudých zemí, jejichž populace už překročila miliardu. I proti zemím méně mocným, méně vyzbrojeným, méně odhodlaným.
„I proti Švýcarsku,“ řekl žertem Rochefoux.
Ne, samozřejmě proti Švýcarsku ne. To byla země nejbohatší, těžila z války i z míru a jakákoliv hrozba války nebo míru ji přinášela ještě větší bohatství. Ale nějaká vyhladovělá země, nebo nějaký tyran, černoch, Arab, nebo orientálec, vládnoucí nad bídou silou, se mohl pokusit o zoufalou akci proti MPE, zmocnit se Cobana, nebo ho dokonce zabít.
Tajná dohoda byla předána generálním štábům. Byl vytvořen společný operační plán. Námořní, podmořské, letecké a vesmírné eskadry zamířily k australskému polárnímu kruhu, aby na něm vytvořily obranný blok, v blízkosti čtverce 612, který se v případě nutnosti mohl proměnit v4blok útočný.
Generálové a admirálové s pohrdáním mysleli na směšné vědce s jejich maličkými samopaly. Každý velitel eskadry dostal rozkaz, že za žádnou cenu nesmí dovolit Cobanovi přejít k sousednímu státu. Nebylo proto nejlepší být tady spolu a vzájemně se hlídat?
Existovaly ovšem i další, mnohem tajnější instrukce, které nepřicházely ani od vlád ani od generálních štábů.
Univerzální energie, kterou lze získat všude, která nic nestojí a všechno vyrábí, by mohla zničit naftové a uranové trusty a všechny monopoly, zabývající se základními surovinami. BYL BY TO KONEC OBCHODU.
Tyto tajné instrukce nedostali velitelé eskader, ale několik anonymních mužů, rozptýlených mezi posádkami.
Tyto instrukce také nařizovaly, že Coban nesmí přejít k sousedům.
A dodávaly, že se nesmí dostat vůbec nikam.
„VY JSTE surovec!“ řekl Simon Hooverovi. „Přestaňte jí klást osobní otázky!“
„Jenom jsem se zeptal, jestli byla šťastná. Nemyslel jsem…“
„Ale ano, myslel!“ řekla Leonovová. „Vy rád lidem ubližujete…“
„Byl byste tak laskav a mlčel?“ požádal ho Simon.
Obrátil se k Elée a zeptal se jí, chce-li pokračovat.
„Ano,“ odpověděla Eléa se znovu nabytým klidem. „Ukážu vám, jak vypadalo moje Určení. Tahle slavnost se konala jednou za rok Ve Stromě a V Zrcadle. Jeden Strom a Zrcadlo byly v každé Hloubce. Prošla jsem Určením v 5. Hloubce, kde jsem se narodila.“
Vzala zlatý kruh, ležící před ní, zvedla ho do výšky a posadila si ho na hlavu.
Lanson vypnul kamery, zapnul kabel, vedoucí na pódium, a zvukový kanál přepojil na Překladatelku.
Eléa s hlavou v dlaních zavřela oči.
Fialovou mlhu, která naplnila obrazovku, vytlačil oranžový plamen. Zmatený a nečitelný obraz se komíhal a vlny se trhaly.
Obrazovka pronikavě zčervenala a začala se chvět jako vylekané srdce. Eléa nedokázala potlačit emoce. Všichni v sále viděli, jak se se zavřenýma očima narovnala, hluboce si vzdechla a vrátila se do původní polohy.
Náhle se na obrazovce objevil pár dětí.
Byly jim vidět záda a v obrovském zrcadle, které odráželo obraz stromu, i jejich tváře. Mezi zrcadlem a stromem a pod stromem i ve stromě byl dav lidí. A před zrcadlem, stojíce asi metr od sebe, každý před svým obrazem, bylo asi deset dětských párů, s obnaženou horní částí těla, ozdobených na hlavě a kolem paží modrými květy, oblečených do krátkých modrých sukní a obutých do sandálů. A na každém prstu a v ušních lalůčcích měly lehoučké a jemné pírko zlatého ptáka.
Dívenka, stojící v prvním plánu a nejhezčí ze všech, byla Eléa.
Byla k poznání a přece byla úplně jiná. Nelišila se ani tak věkem, jako klidem a radostí, které jí rozsvěcovaly tvář. Chlapec, který stál vedle ní, na ni hleděl a ona hleděla na chlapce. Jeho vlasy se podobaly zralému obilí, ozářenému sluncem. Padaly mu kolem obličeje rovnou na ramena, v nichž se už začínala rýsovat křivka svalů. Jeho oříškové oči hleděly do modrých očí Eléiných a usmívaly se na ně.
Dospělá Eléa promluvila a Překladatelka překládala:
„Když je Určení dokonalé, tak ve chvíli, kdy se určené děti vidí poprvé, poznají se…“ Eléa-dítě hleděla na chlapce a chlapec hleděl na ni. Byli šťastní a krásní. Poznali se, jako by vždycky spěli jenom k tomuto setkání, beze spěchu, bez netrpělivosti, s jistotou, že se setkají.
Ta chvíle přišla, byli spolu a dívali se na sebe. Objevili se navzájem, byli klidní a naplnění obdivem.
Za každým párem dětí stály dvě rodiny. Další děti spolu s rodinami čekaly za nimi. Strom měl obrovský a krátký kmen.
Jeho spodní větve se téměř dotýkaly země a ty nejvyšší zakrývaly strop, pokud tam nějaký byl. Jeho tlusté, jasně zelené listy, červeně žíhané, by mohly ukrýt celého člověka. Velké množství dětí i dospělých lidí odpočívalo vleže či vsedě na větvích i na listech, ležících na zemi. Děti přeskakovaly z jedné větve na druhou jako ptáci. Dospělí měli na sobě šaty rozličných barev, někteří byli celí zahalení, jiným — ženám i mužům — sahaly šaty k bokům nebo po kolena. Některé ženy byly úplně nahé. Muži byli všichni oblečení.
Jejich tváře nebyly všechny krásné, ale všechna těla byla harmonická a zdravá. Všichni měli podobnou barvu pokožky. Víc se od sebe lišily jejich vlasy, jejichž barva přecházela od čistě zlaté k plavé a zlatohnědé. Páry dospělých se držely za ruce.
V pozadí zrcadla se objevil muž v červeném oděvu, který mu splýval až na zem. Přistoupil k jednomu dětskému páru a zdálo se, že vykonává nějaký krátký obřad. Pak děti poslal pryč. Odcházely a držely se za ruce. Na jejich místo si stoupl jiný pár.
Další muži v červeném přistupovali v odrazu zrcadla k dětským párům, které na ně čekaly a vzápětí odcházely pryč, držíce se za ruce.
Jeden z mužů v červeném se objevil v zrcadle a přistoupil k Elée. Dívala se na něj do zrcadla. Usmál se na ni, postavil se jí za záda, pohlédl na nějaký kotouč, který nesl v pravé ruce a levou ruku položil na Eléino rameno.
„Tvoje matka ti dala jméno Eléa,“ řekl. „Dnes jsi byla Určena.
Tvoje číslo je 3-19-07-91. Opakuj.“
„3-19-07-91,“ opakovala Eléa-dítě.
„Dostaneš svůj klíč. Natáhni před sebe ruku.“ Eléa natáhla ruku, dlaní vzhůru. Konečky prstů se dotýkala zrcadla na druhém konci svého obrazu.
„Řekni, kdo jsi. Řekni své jméno a číslo.“
„Jsem Eléa 3-19-07-91.“
Obraz ruky se zachvěl a zrcadlo se otevřelo. Rozsvítilo se světlo a ze světla vypadl nějaký předmět na Eléinu dlaň. Byl to prsten. Kroužek pro dětský prst a na něm kámen ve tvaru komolého jehlanu, jehož velikost nepřesahovala třetinu jehlanu, který nosila Eléa-žena.
Muž v červeném ho vzal a navlékl jí ho na prostřední prst pravé ruky.
„Už se od něj neodlučuj. Vyroste s tebou. Vyrosteš s ním.“
Potom přešel k chlapci. Eléa se dívala na muže a na dítě-chlapce obrovskýma očima, v nichž byl odlesk všech barev ranních červánků. Její vážná tvář zářila důvěrou a nadšením. Podobala se nové rostlině, plné mládí a života, která právě pronikla tmavou půdou a napřáhla ke světlu s dokonalou důvěrou a něhou svůj první list, s jistotou, že brzy, lístek po lístku, doroste až k nebi…
Muž pohlédl na svůj kotouč, položil levou ruku na levé chlapcovo rameno a řekl: