Exploze červené barvy roztrhla obraz, zaplnila obrazovku, utopila tvář Eléy-dítěte a vymazala z jejích očí nebe, naději, radost. Obrazovka zhasla. Na pódiu si Eléa strhla s hlavy zlatý kruh.
„Pořád nevíme, k čemu sloužil ten zatracený klíč,“ zamumlal Hoover.
POKUSIL jsem se tě přivolat do našeho světa. Ačkoliv jsi přistoupila na to, že s námi budeš spolupracovat, a možná právě proto, viděl jsem, jak každým dnem jsi přitahována zpátky do minulosti, do propasti. Ale žádný můstek, abys mohla tu hlubinu překročit, tam nebyl. Za tebou už nebylo nic, než smrt.
Nechal jsem pro tebe Z pevniny přivézt třešně a broskve.
Nechal jsem pro tebe naším šéfkuchařem udělat telecí kotlety s několika lístky salátu, křehkého jako pramenitá voda. Podívala ses na kotlety s hrůzou. Řekla jsi:
„Ten kus je vyříznutý ze zvířete?“
Na to jsem nepomyslel. Až do dnešního dne pro mne kotleta byla prostě kotletou. Odpověděl jsem trochu rozpačitě:
„Ano.“
Podívala ses na maso, na salát, na ovoce. Řekla jsi mi:
„Jíte zvířata!.. Jíte trávu!.. Jíte stromy!“
Pokusil jsem se usmát. Odpověděl jsem:
„Jsme barbaři…“
Nechal jsem ti přinést růže.
Myslela jsi, že ty jíme také…
„KLÍČ byl klíč ke všemu,“ řekla Eléa.
Vědci a novináři, namačkaní v konferenčním sále, si to mohli ověřit během následujících pracovních setkání. Eléa, která se postupně učila ovládat svoje emoce, je seznamovala se svým a s Paikanovým životem, s životem dětského páru, který se proměnil v pár dospělých a získal své místo ve společnosti.
Po hodinové válce zůstal lid Gondawy pohřbený pod zemí. Úkryty se ukázaly být účinné a navzdory lampským dohodám nikdo nevěřil, že by válka nemohla vypuknout znovu. Rozum velel zůstat v Úkrytu a žít tam. Povrch byl zničen. Bylo nutné všechno rekonstruovat. Moudrost velela rekonstruovat Úkryt.
Podzemí bylo víc vyhloubeno a rozšířilo se. Jeho uspořádání v sobě zahrnulo podzemní jeskyně a řeky. Použití univerzální energie dovolovalo disponovat neomezenou mocí, která mohla nabýt jakýchkoliv forem. Využili ji, aby v podzemí vytvořili novou, ještě bohatší a krásnější vegetaci, než byla ona zničená na povrchu. Ve světle, podobajícím se dennímu světlu, se podzemní města obklopila květinami, háji, lesy. Byly vytvořeny nové druhy, které rostly rychlostí, jež umožňovala sledovat vývoj rostlin a stromů. Bezhlučné a nenápadné stroje se úplně dole zakously do hlušiny a skály a postupovaly všemi směry kupředu a do hloubky. Za sebou zanechávaly chodby, klenby a stěny, tvrdší než ocel.
Povrch země tvořil jen jakési víko, ale ani na něj nezapomínali. Každý kousíček země, který zůstal nedotčený, byl zachráněn, ošetřen a upraven na centrum volného času. Tady to byl kus lesa, v němž se znovu proháněla zvířata, jinde řeka s dochovanými břehy, údolí, mořská pláž. Na těchto místech byly postaveny budovy, určené k hrám. Vědělo se, že život venku budou nové generace pojímat už jen jako dobrodružství.
V podzemí se život uspořádal a rozvíjel se rozumně a radostně.
Tiché a bezodpadové továrny vyráběly všechno, co lidé potřebovali. Klíč byl základem distribučního systému.
Každý, kdo žil v Gondawě, dostával ročně rovnoměrnou část kreditu, vypočítaného podle celkové produkce továren. Kredit byl zapsán na účet, řízený centrálním počítačem. Pro jednotlivého člověka byl naprosto dostačující a umožňoval mu žít a využívat všeho, co mu společnost mohla nabídnout. Vždycky, když nějaký Gonda toužil po něčem novém, po šatech, cestování, věcech denní potřeby, platil za to svým klíčem. Stačilo, aby ohnul prst a strčil klíč do otvoru, který byl určen pro tuto činnost a jeho účet v centrálním počítači byl okamžitě snížen o cenu zboží nebo požadované služby.
Někteří občané výjimečných kvalit, jako například ředitel Univerzity Coban, dostávali ještě tzv. náhradní kredit. Ale nebyl jim prakticky k ničemu, protože jen velmi malý počet obyvatel Gondawy vyčerpal svůj roční kredit. Aby se společnost vyvarovala soustřeďování platební síly v jedněch rukách, byl zůstatek účtu automaticky anulován na konci každého roku. Neexistovali chudí, neexistovali bohatí, byli jen občané, kteří mohli mít všechno, co chtěli. Systém klíčů umožňoval distribuovat národní bohatství při respektování rovnosti a práv všech obyvatel a při současné nerovnosti jejich povah. Každý mohl svůj kredit čerpat podle své chuti a svých potřeb.
Když byly továrny postaveny a zprovozněny, pracovaly bez dělníků, řízeny svým vlastním mozkem. Neznamená to ovšem, že připravily lidi o všechnu práci. Zajišťovaly sice výrobu, ale pořád ještě zůstávala jiná manuální práce a práce v oblasti řízení. Každý Gonda měl pracovat pravidelně šest hodin každý pátý den a mohl si svou práci rozdělit do několika úseků. Kdo chtěl, mohl samozřejmě pracovat víc. Kdo nechtěl, nemusel pracovat vůbec.
Práce nebyla kontrolovaná. Ale tomu, kdo pracoval méně, byl poměrnou částkou krácen jeho účet. A ten, kdo se rozhodl nepracovat vůbec, musel počítat s tím, že jeho Účet nebude o moc vyšší, než minimum základu.
Bezhlučné továrny byly umístěny v posledním patře měst, co nejhlouběji. Tvořily jeden celek a vzájemně se propojovaly. Každá továrna byla součástí všech továren, které se neustále rozvětvovaly do nových, začínajících továren, zatímco ty, které už svou výrobou nepostačovaly, byly pohlcovány.
Věci, které továrny vyráběly, nebyly produktem mechanické výroby, ale syntézy. Prvotní materiál byl všude stejný: univerzální energie. Výroba každého produktu se podobala vzniku neuvěřitelně dokonalého organismu dítěte v ženě, který vznikal z oplodněného vajíčka, tedy prakticky také z ničeho. Ale ve strojích bylo opravdu jen NIC. A z tohoto NIC proudilo nahoru do města v nepřerušovaném toku všechno, co bylo nezbytně nutné k potřebám a radostem života. Co neexistuje, existuje.
KLÍČ měl ještě jednu důležitou funkci: zabraňoval oplodnění. Muž i žena si museli sundat prsten, aby mohli počít dítě. Jestliže si ho jeden z nich ponechal, početí nebylo možné. Dítě se mohlo narodit jen z vůle muže i ženy.
Počínaje velkým dnem Určení, kdy Gonda prsten dostal, už se od něj nikdy neodloučil. Během života mu klíč zajišťoval všechno, co potřeboval a po čem toužil. Byl klíčem jeho života a když život skončil, prsten zůstal na jeho prstě až do chvíle, kdy bylo tělo vloženo do statického stroje, který proměňoval mrtvé v univerzální energii. Co neexistuje, existuje.
Proto byl okamžik, kdy oba manželé sundali prsten, aby počali dítě, něčím mimořádným. V tu chvíli se cítili být víc než nazí, jako by si spolu s prstenem svlékli i kůži. Celým tělem se vzájemně dotýkali svých nervů a krve. On do ní vstupoval a ona se v něm ztrácela. Stávali se jedinou bytostí. Dítě počalo z jediné radosti.
Klíč stačil k tomu, aby udržoval populaci Gondawy v konstantní úrovni. Enisorai klíč neměl a ani ho nechtěl. Enisorai se rozrůstal. Enisorai znal Zoranovu rovnici, ale používal ji pro rozmnožování a nikoliv pro udržení rovnováhy. Gondawa svůj život organizovala. Enisorai se zvětšoval. Gondawa byla jezerem, Enisorai obrovskou řekou. Gondawa byla rozumem, Enisorai mocí. Tato moc nemohla jinak, než se šířit a nakonec se obracela sama proti sobě. Byly to rakety Enisorai, které první přistály na Měsíci. Rakety Gondawy je vzápětí následovaly, aby nezůstaly pozadu. Z astronomických důvodů byla výhodná východní strana Měsíce pro start průzkumných raket, vysílaných do sluneční soustavy. Enisorai tam vystavěl základnu, Gondawa také. Třetí válka vypukla právě na tomto místě, po incidentu mezi oběma posádkami. Enisorai chtěl být na Měsíci sám.
Válku ukončil strach. Lampské dohody rozdělily Měsíc na tři zóny: gondawskou, enisoraiskou a mezinárodní. Ta byla na východní straně. Oba státy se dohodly, že tam vybudují společnou základnu.
Ostatní národy na Měsíci nebyly. Bylo jim to jedno. S Enisorai nebo s Gondawou uzavřely obranné dohody a dostaly statické stroje, které jim zajišťovaly existenci. Ty nejobratnější z národů získávaly výhody na obou stranách. Během války dopadlo i na jejich území pár bomb, ale méně než na území Gondawy a mnohem méně než v Enisorai.
Enisorai měl příliš velkou populaci, než aby mohla žít v Úkrytech. Ale její porodnost byla v celé jedné generaci nahrazena mrtvými.
Lampskými dohodami se Gondawa a Enisorai zavázaly, že už nikdy nepoužijí „pozemní bomby.“ Ty, které na Zemi po válce zbyly, byly odeslány do vesmíru, na oběžnou dráhu kolem Slunce. Oba dva národy také podepsaly smlouvu, že nevyrobí zbraň, jejíž destruktivní síla by překročila sílu zbraně, která byla ze Země definitivně vykázána.
Ale expanzivní touha po moci Enisorai oslepila. Začal vyrábět ruční zbraně, využívající univerzální energii. Každá z těchto zbraní měla sice omezenou účinnost, ale odolat jí nemohlo nic.
A den za dnem těchto zbraní přibývalo. Řeka expanze se znovu rozvlnila a naplnila své koryto až po okraj, takže hrozila, že se vyleje z břehů.
A tak se Rada ředitelů Gondawy rozhodla obětovat prostřední město Gondu 1. Bylo evakuováno a pohlceno a na jeho místě se v podzemí daly do práce stroje. A Rada ředitelů Gondawy oznámila Radě vlády Enisorai, že kdyby měla vypuknout nová válka, byla by válkou POSLEDNÍ.
A tak se, setkání od setkání, vědci z MPE učili prostřednictvím Eléiných vzpomínek, promítaných na obrazovku, poznávat zmizelý svět, jehož problémy se často podobaly problémům, které sami znali a jež nevyhnutelně spěly k ničím neospravedlnitelné konfrontaci, které se nedalo zabránit.
Velmi rychle pochopili, že nemohou Eléiny vzpomínky vysílat přímo do veřejné sítě TV. Mezi obrazy, které předávala na obrazovku, bylo nutné vybírat, protože si bez nejmenších rozpaků vybavovala i ty nejintimnější chvíle svého života s Paikanem.
Zdálo se, jako by si chtěla beze všeho studu vybavit krásu a hrdost tohoto spojení, ale její vzpomínky byly čím dál tím osobnější a ona zapomínala na diváky, kteří sledovali všechny detaily. Ostatně, dnešní lidé se od ní tolik lišili, byli tak zaostalí a svým chováním a myšlenkami tak zvláštní, že se jí zdáli být velmi vzdálení a stejně tak „nepřítomní,“ jako třeba zvířata nebo věci.
Vybavovala si nejdůležitější, nejšťastnější i nejdramatičtější okamžiky svého života, jen aby je mohla prožívat podruhé. Donekonečna se oddávala svým vzpomínkám, jako by to byla droga a jen zřídka se nechávala zaskočit emocemi: A vědci kolem ní a Paikana zatím pomalu objevovali úžasný svět Gondawy.
ELÉA cválala na bílém koni s dlouhou hřívou jako střela k Ušetřenému lesu. Ujížděla před Paikanem, smála se, byla šťastná a chtěla se dát chytit.
Paikan si vybral modrého koně, protože jeho oči měly barvu Eléiných očí. Cválal těsně za ní, pomaličku ji doháněl a prodlužoval radost ze hry. Jeho kůň natáhl modré nozdry k ocasu bílého koně, který poletoval ve směru jízdy. Konečky dlouhých chlupů vnikly do jemných nozder. Modrý kůň pohodil svou dlouhou hlavou, trochu přidal, a chytil pramen bílých chlupů do huby a trhl do strany. Bílý kůň uskočil, zařehtal, vyrazil kupředu, vyhodil zadníma nohama. Eléa ho tiskla pevnými stehny a držela se hřívy.
Smála se, skákala, tančila s ním…
Paikan pohladil modrého koně a povolil sevření. Vjeli krokem do lesa, bílý a modrý kůň bok po boku, zklidnění, pokukující po sobě. Jejich rytíři se drželi za ruce. Obrovské stromy, které přežily válku, zvedaly jako obrovité sloupy své kmeny, obrněné hnědými šupinami. Dole při zemi jako by váhaly, zkoušely se napřímit, aby se pak závratně vrhly do kolmého útoku na světlo, jež se jen stěží prodíralo jejich listovím. Velmi vysoko spletené větve spřádaly střechu, kterou vítr bez přestání lomcoval, trhal ji a vzápětí sceloval s hlukem, podobajícím se pochodování vzdáleného davu. Plazivé kapradiny pokrývaly zem drsným kobercem. Skvrnité laně v něm hrabaly kopýtky a hledaly ty nejjemnější lístky, které pak škubnutím krku vytahovaly ven. Teplý vzduch voněl jehličím a houbami.
Eléa a Paikan dojeli na břeh jezera. Sklouzli dolů a koně odcválali, prohánějíce se jako děti. Na pláži bylo jen pár lidí.
Obrovská, vyčerpaná, želva, s prasklým a na bocích odřeným krunýřem, táhla svou váhu pískem. Na zádech jí sedělo dítě.
Daleko, na druhém břehu, který zpustošila válka, se otvíral velký otvor Úst. Bylo vidět, jak v nich mizí, nebo z nich naopak vyletují shluky barevných bublin. Byla to vznášedla pro krátké i dlouhé vzdálenosti, která vylétala z Gondy 7 odletovými komíny, nebo se do nich vracela. Některá přelétala nízko nad jezerem se zvukem, připomínajícím trhající se hedvábí.