„Pane Lancieux, dovolte; abych se vašemu přístroji omluvil,“ řekl Grey.
Lancieux. Parůžek. Nikdo už neměl chuť mu tak říkat, ani Iv duchu. Nikdo už nemyslel na kamarádské žertování, které jim obvykle pomáhalo snášet zimu a dlouhý čas. Ani sám Lancieux se už své přezdívce nepodobal. Měl unavené oči, na tvářích mu vyrazilo strniště, popotahoval z vyhaslé a pokroucené cigarety, poslouchal Greye a nepřítomně přitom pokyvoval hlavou.
„Je to skvělý přístroj,“ řekl glaciolog. „Ale je tu ještě něco jiného… Nevšimli si toho. Ukažte jim to. A povězte jim, co si o tom myslíte…“
Lancieux zmáčkl knoflík, kterým se film převíjel, potom červený knoflík. Obrazovka se rozzářila a znovu se na ní objevil pomalu defilující profil trosek.
„Podívejte se sem,“ řekl Grey.
Jeho prst ukazoval do horního rohu obrazovky, kde nad nerovnou stopou podzemí byla sotva viditelná, dokonale pravidelná a jen nepatrně zakřivená linka.
Opravdu, nikdo jí doposud nevěnoval pozornost. Všichni se domnívali, že se jedná o souřadnici nebo o nějaké označení nebo o cokoliv jiného, rozhodně o nic významného.
„Řekněte jim,“ opakoval Grey, „řekněte jim, co jste říkal mně. Už jsme tak daleko, že…“
„Raději bych,“ řekl Lancieux rozpačitě, „získal další důkazy.
Žádný jiný hloubkoměr nic takového nezaznamenal…“ Grey ho přerušil: „Nejsou dost citlivé!“
„Možná,“ odpověděl Lancieux tiše. „Ale jisté to není… Možná je to jenom proto, že nejsou vy laděné na správnou frekvenci.“
Pustil se do diskuse s Brivauxem, do níž se brzy vmísili i další technici skupiny, a každý z nich se snažil navrhnout jisté modifikace, které by mohli aplikovat na hloubkoměrech.
Doktor Simon si nacpal dýmku a vyšel ven.
NEJSEM technik. Neměřím své pacienty. Nebo aspoň co nejméně. Spíš se jim snažím porozumět. Ale já si to mohu dovolit.
Jsem privilegovaný…
Můj otec, jenž byl lékařem v Puteaux, přijímal ve své ordinaci víc než padesát klientů denně. Jak mohl vědět, co jsou zač a co jimi schází? Pětiminutová prohlídka, perforační kleště, karta, diagnostický přístroj, předtištěný recept, lístek od pojišťovny s platnou známkou, razítko, a je konec, běžte se obléknout, další prosím. Nenáviděl způsob, jak spolu se svými kolegy musel provádět svou profesi. Když jsem měl čas a zašel jsem za ním, strkal mě hned ze všech sil ven. „Běž pryč! Běž pryč! Najdi si pár lidí a ošetřuj je. Někde na vesnici! Nejdřív je musíš poznat…“
Zemřel vloni, docela vyčerpán. Srdce ho nechalo na holičkách. Ani jsem neměl čas být u něj. Určitě nikdy nepomyslel na to, aby si dal perforovat svou vlastní kartu a aby ji vsunul do svého elektronického lékaře. Chtěl mě naučit spoustu věcí, které se naučil od svého otce, lékaře v Auvergne. Například změřit puls, podívat se na jazyk a na oční bělmo. Je zázrak, co všechno může puls prozradit o vnitřku člověka. Nejen o momentálním stavu jeho zdraví, ale také o jeho přirozených sklonech, o jeho temperamentu a dokonce o jeho charakteru, je-li extrovert nebo introvert, agresivní nebo uzavřený, veselý nebo nesnášenlivý, nedůtklivý nebo kamarádský, jestli chodí rovně nebo s ohnutými zády. Podobně jako je rozdíl mezi pulsem zdravého a nemocného člověka, existuje také rozdíl mezi pulsem kance a králíka.
Samozřejmě jsem měl, jako všichni lékaři, diagnostický přístroj a kartičky. Který lékař je dnes nemá? Ale používal jsem je jen tehdy, když jsem chtěl uklidnit někoho, kdo už důvěřoval víc přístroji než člověku. Naštěstí v Antarktidě takových lidí není moc. Tady je člověk důležitější…
KDYŽ Brivaux opustil farmu svého otce, aby v Grenoblu studoval to, co ho vzrušovalo, rychle zvládl vyučovací program a přeskočil základní etapy. Když jako premiant vyšel z elektronické školy s ročním náskokem, býval by mohl svůj inženýrský diplom proměnit ve zlatý most, vedoucí k jakémukoliv průmyslovému odvětví na světě. Vybral si Victorovu základnu. Bez zlatého mostu. „Protože dělat elektroniku tady,“ vysvětloval svému příteli, doktoru Simono vi, „je hrozná sranda… Jsme pár kroků od magnetického pólu“ uprostřed proudění ionizovaných částic a v polárním větru. Obklopuje nás ještě hromada dalších faktorů, o kterých nemáme ani páru. Dohromady je to hrozně zajímavé. Člověk si s tím vyhraje…“
Rozpažil ruce a pohyboval prsty, jako by zval tajemný proud Stvoření, aby pronikl do jeho těla a proběhl jím. Usmívající se Simon si představil jakéhosi Neptuna elektroniky, stojícího na pólu, s vlasy dosahujícími až do temnot oblohy, s rudým vousem ponořeným do plamenů země, s rukama nataženýma do věčného větru elektronů, jak posílá Přírodě živý tok a nervový vzruch Matky Země. Ale jeho „hra“ byla jistým druhem geniality. Jeho chlupaté prsty byly neuvěřitelně šikovné a jeho schopnosti i spolu s neomylným instinktem, mu vždycky přesně řekly, co je třeba udělat. Cítil napětí, jako zvířata cítí vodu. A jeho prsty okamžitě vyráběly účinnou past. Tři kousky drátu, obvod, olověné polovodivé kuličky, kroutil, spojoval, lepil, pájel, kouř, vůně pryskyřice, a už to bylo, číselník ožil a na obrazovce se rozechvěla arabeska.
Problém, který nastolil Lancieux, byl pro něj hračkou Za necelou hodinu upravil tři klasické hloubkoměry a muži s nimi vyšli ven. To, co šli hledat, bylo něco tak nepředstavitelného, že všichni věřili, že se vrátí s nepořízenou. Všichni s výjimkou Lancieuxe, který svůj přístroj dobře znal, si mysleli, že malá, zakřivená linka je jen nějakou schválností nového hloubkoměru. „Duch,“ jak by řekli lidé od televize.
Když se vrátili, ledová hora už pohltila slunce. Všechno bylo modré, nebe, mraky, led, pára, která stoupala z nosu, tváře. Bernardův červený anorak měl švestkovou barvu. Nevraceli se s prázdnou. Zakřivená linka byla zaznamenána na všech registračních páskách. Jako přímka. Nebyla tak detailní a jako taková ztratila své nepatrné zakřivení. Ale byla tam. Muži našli, co hledali.
Když Grey srovnal jejich záznamy s Lancieuxovou zvětšeninou, mohl lokalizovat přesné místo v podzemí, pod ledovou vrstvou. Promítl profil na obrazovku snodogu. Vypadalo to jako fragment gigantického, zpřelámaného a rozbitého schodiště.
„Chlapci,“ řekl Grey prázdným hlasem. „Tady… Je to tam…“
V levé ruce držel papír, který se chvěl. Odmlčel se, slova mu zaskočila v hrdle. Hlas mu selhal. Poklepal papírem na obrazovku.
Polkl sliny a pak vybuchl:
„Pane Bože, do prdele! Je to šílené! Ale existuje to! Čtyři hloubkoměry nemůžou blbnout najednou! Nejen, že jsou tam trosky bůhví čeho, ale uprostřed těch zřícenin, tady, na tomhle místě, přesně tady, je ultrazvukový vysílač, který funguje!“
ANO, ta tajemná, malá linka byla nahrávkou, vyslanou vysílačem, který byl v provozu, podle vší logiky, už 900 000 let… Bylo to příliš, překračovalo to rámec historie i prehistorie, rozbíjelo to všechny vědecké poznatky, lidské vědomosti se hroutily. Jediný, kdo tuto skutečnost přijal s klidem, byl samozřejmě Brivaux.
Jediný on se narodil a byl vychován na venkově. Všichni ostatní vyrůstali ve městech, uprostřed provizória, v pomíjivosti toho, co roste, hoří, padá, mění se, zaniká. Brivaux se v sousedství alpských stěn naučil chápat, a hledět tváří v tvář věčnosti.
„Všichni si o nás budou myslet, že jsme se zbláznili,“ řekl Grey.
Zavolal vysílačkou základnu a požádal o helikoptéru, aby pro skupinu přiletěla co nejrychleji.
Ale zapomněl na spalničky. Poslední zdravý pilot právě ulehl.
„André se už cítí líp,“ řekla základna. „Za tři nebo čtyři dny ho pro vás pošleme. Ale proč se chcete vrátit? Co se děje? U vás hoří?“
Grey vysílání přerušil. Tohle hloupé žertování nikam nevedlo.
Za deset minut volal sám velitel základny Pontailler. Byl velmi znepokojený. Chtěl vědět, proč se chce skupina vrátit. Grey ho uklidnil, ale odmítl mu cokoliv vysvětlit.
„Nestačí, abych ti to vysvětloval. Musím ti to ukázat,“ řekl.
„Jinak si budeš myslet, že jsme všichni padlí na hlavu. Pošli pro nás, jakmile to bude možné.“
A přerušil spojení.
Když o pět dní později přiletěla do čtverce 612 helikoptéra, seděl Pontailler uvnitř a jako první z ní vyskočil ven.
Greyovi muži prožili těch pět dní plni vzrušení, do něhož se mísila radost. Úžas z prvotního šoku pominul a oni akceptovali zříceniny, akceptovali vysílač a přijali je za své. Jejich tajemství, násobené nepravděpodobností, je vzrušovalo jako děti, které se chystají vstoupit do lesa, v němž skutečně žijí víly. Shromáždili zvětšeniny a nahrávky. Ze souřadnic, jež mu přístroje poskytly, vypracoval Bernard něco jako generální plán, sice plný mezer a bílých míst, který přesto nabídl představu fantastické krajiny, pusté, rozbité, neznámé, ale LIDSKÉ.
Brivaux vyrobil magnetofon a připojil ho k nahrávacímu zařízení nového hloubkoměru. Získal tak magnetickou pásku, kterou pak přehrál kamarádům. Neslyšeli nic a nic a zase nic.
„Jdi se s tím vycpat!“ zamumlal Eloi.
Brivaux se usmíval.
„Všechno je obsaženo v tom TICHU,“ řekl. „Ultrazvuk nemůžete slyšet. Ale je tam, to vám zaručuju. Abychom ho mohli slyšet, potřebovali bychom reduktor frekvence. Já ho nemám. Ani na základně není. Musíme se obrátit na Paříž.“
Musíme se obrátit na Paříž. To bylo také Pontaillerovo rozhodnutí, když ho informovali. Nejprve tomu odmítl uvěřit, ale nakonec musel přijmout fakta. Nemohl si o tom promluvit ani prostřednictvím vysílačky, protože ve dne v noci v éteru někdo poslouchal. Bylo třeba převézt dokumenty přímo do Sídla v Paříži.
Vedoucí Polárních expedic pak sám rozhodne, co dál. Zatím museli mlčet. Jak říkal Eloi, „riskujeme, že to způsobí senzaci.“
LETĚL jsem letadlem do Sydney. S dvoutýdenním zpožděním a s touhou se co nejrychleji vrátit. Vůbec už mě nepronásledovala představa teplého kakaa. Opravdu ne. Pod ledem na mě čekalo něco mnohem úžasnějšího, než byla všechna pařížská rána. Letadlo vystoupalo nahoru na vzduchovém polštáři jako plastiková kulička na vodotrysku, pootočilo se na místě, hledaje správný směr, pak zařvalo a vyrazilo kupředu a nahoru v padesátistupňovém náklonu. Navzdory pohodlnému, sklápěcímu sedadlu člověk při takové akceleraci cítil účinek stoupání. Ale bylo to letadlo, kterým létali jen ti nejodolnější a kterému nehrozilo zřícení.
A tak za to piloti platili.
Odnášelo mě s mými zavazadly a aktovkou, v níž kromě mého kartáčku na zuby a pyžama byly mikrofilmy se zvětšeninami, Bertrandův generální plán, magnetická páska a Greyův a Pontaillerův dopis, který všechno potvrzoval.