„Pozor!“ řekl silný hlas.
Zdálo se, že ve stejný okamžik přichází z lesa, z jezera, z nebe.
„Pozor! Poslyšte! Počínaje zítřkem dostanou všichni obyvatelé Gondawy poštou G zbraň a Černé zrnko. Instruktáže ovládání G zbraně se budou konat ve všech Centrech volného času Povrchu i Hloubky. Ti, kdož se těchto instruktáží nezúčastní, musí počítat s tím, že jim budou jejich úvěry kráceny počínaje jedenáctým dnem od obdržení obsílky. Poslyšte, je konec.“
„Jsou to blázni,“ řekla Eléa.
G zbraň byla k zabíjení, Černé, zrnko k umírání.
Ani Eléa ani Paikan neměli chuť ani zabíjet, ani sami umírat.
Po společných studiích si vybrali stejné povolání, stali se Inženýry počasí, aby mohli žít na Povrchu. Bydleli v jedné Věži počasí nad Gondou 7.
Na cestu domů si mohli přivolat vznášedlo. Ale raději se vraceli přes město. Vybrali si jeden výtah pro dvě osoby, jehož zelený kužel slabě svítil nad pískem. Oba strčili své klíče do objednávací desky a výtah se otevřel jako zralý plod. Vstoupili do jeho růžového tepla. Kužel zmizel v zemi, která se nad ním uzavřela.
Eléa a Paikan z něj vystoupili v Hloubce Gondy 7. Znovu použili klíče, aby si otevřeli průhledné dveře, vedoucí na 12. třídu.
Byla to dopravní dráha. Její mnohočetné pruhy květinového trávníku se přemisťovaly rychlostí, která směrem do středu rostla.
Nízké stromy sloužily jako sedadla a natahovaly své větve jako oporu pro cestující, kteří jezdili raději vestoje. Žlutí ptáci, podobní rackům, závodili s centrálním pruhem a radostí křičeli.
Eléa a Paikan opustili 12. třídu na Jezerní křižovatce a vydali se cestou, která vedla k výtahu jejich Věže. Potůček, vybíhající z křižovatky, běžel podél cesty.
Dva malí, světlí savci s bílými bříšky, ne větší než tříměsíční koťata, zevlovali v trávě, nebo se schovávali za trsy rostlin a pozorovali ryby. Měli krátký, plochý ocas a břišní kapsu, z níž čas od času vykukovala malá hlavička s jemnýma a šibalskýma očkama, ohlodávající kostičku. Savci vydávali zvuk ssss-ss-ss a hráli si mezi Paikanovýma a Eléinýma nohama. Když hrozilo, že by jim okraj sandálu mohl stoupnout na packu nebo na ocas, utíkali pryč.
Podzemní Gonda 7 byla vyhloubena pod troskami Gondy 7, stojící na Povrchu. Z někdejšího města už zůstaly jen gigantické trosky, nad nimiž čněla Věž počasí jako květina uprostřed hromady kamení.
Na vrcholu jejího dlouhého stonku se jako okvětní lístek rozvíjela kruhová terasa se stromy, trávníky, koupalištěm a přistávací rampou, chráněnou před větrem, jenž tady foukal od západu.
Byt byl dokola obehnaný terasou a na všech stranách se na ni otvíral. Zakřivené polopříčky, více či méně vysoké a přerušované, ho členily na kulaté, oválné, nepravidelné, intimní a současně celistvé místnosti. Nad bytem korunovala Věž kupole observatoře, jako průhledná čepička, mající nepatrný modrý, kouřový nádech. Výtah končil v centrální místnosti u malého vodotrysku.
Když Eléa vstoupila dovnitř, jediným pohybem otevřela všechna okna. Byt se tak propojil s terasou a lehounký větřík jím proběhl skrz naskrz. V teplé vodě koupaliště splývaly mnohobarevné chaluhy. Eléa odhodila šaty a vklouzla do vody. Houf černých a červených rybek-šipek připlaval a dotýkal se její kůže.
Když ji poznal, odplaval jako závoj.
Paikan se v kupoli přesvědčil, že je všechno v pořádku. Nebyly v ní komplikované přístroje. Sama kupole byla takovým přístrojem, podřízeným pohybům Paikanových rukou. Uměla pracovat i bez něj, nařídil-li jí to.
Všechno bylo v pořádku, nebe bylo modré, kupole tiše předla.
Paikan se svlékl a připojil se k Elée. Když ho viděla přicházet, usmála se a potopila se. Našel ji za duhově zbarvenými a splývavými křídly ryby-záclony, která na ně hleděla kulatým, korálovým okem.
Paikan zvedl paže a vklouzl Elée za záda. Vsedě se k němu přitiskla, lehoučká, nadnášená vodou. Přitiskl si ji k břichu, zvedl ji a jeho vztyčená touha do ní pronikla. Na hladinu se vynořili jako jediné tělo. Paikan byl za ní a v ní, ona se k němu přimykala a on ji pravou rukou tiskl k hrudi. Pak se položil na bok a levou rukou začal plavat. Každý pohyb ho tlačil do ní a současně je oba přibližoval k písčitému břehu. Eléa se nehýbala, jako teplá, opuštěná loď. Doplavali ke břehu a napůl se vytáhli z vody. Eléa cítila, jak se ramenem a bokem boří do písku. Cítila Paikana nad sebou a v sobě. Byla jím sevřená, uvězněná a on do ní vstupoval jako vítaný dobyvatel, před nímž se otevřely všechny brány, i ty hluboko uvnitř. Pomalu, jemně a dlouze procházel jejím tajemstvím.
Pod uchem a na tváři cítila teplou vodu, promísenou s pískem, jak stoupá a klesá. Voda jí hladila koutek pootevřených úst.
Rybky-šipky ji lechtaly na ponořeném stehně.
Na nebi, na němž začínala noc, se rozsvítilo několik hvězd.
Paikan se už skoro ani nepohyboval. Byl v ní jako hladký, tvrdý, pulsující a jemný strom z kůže, milovaný, sílící, a ještě jemnější, teplejší a náhle pálící, obrovský, rozžhavený, rudý, spalující její břicho, všechno maso a kůži, z nichž plameny šlehaly až k nebi.
Oběma rukama sevřela ruce, které tiskly její prsa a dlouze zasténala do noci, která právě přicházela.
Všeobjímající mír pohltil světlo. Eléa se znovu vrátila k Paikanovi. Zůstával pořád v ní, tvrdý a jemný. Opřela se o něj jako usínající pták. Velmi pomalu, velmi jemně jí začal připravovat novou radost.
SPALI v pokoji na trávě, která byla tak jemná jako bříško koťátka. Bílá pokrývka je zpola přikrývala. Nevážila nic, byla vyhřívaná a přizpůsobovala se tvaru a teplotě jejich těl. Eléa se na okamžik probudila, hledala otevřenou Paikanovu dlaň a vtiskla do ní svou sevřenou pěstičku. Paikanova ruka se kolem ní zavřela.
Eléa vzdychla štěstím a znovu usnula.
Řev poplachových sirén je vymrštil na nohy.
„Co to je? To není možné!“ řekla vyděšeně Eléa.
Paikan strčil svůj klíč do obrazové desky. Stěna před nimi se rozsvítila a propadla se dozadu do čtyřrozměrného obrazu. Objevila se důvěrně známá tvář komentátora s červenými vlasy.
„… nerální poplach. Družice bez poznávacích označení míří ke Gondawě a neodpovídá na žádosti o identifikaci… Pronikne do teritoriálního prostoru. Jestliže bude pokračovat v letu a neodpoví na volání, naše obranné prostředky vstoupí do akce. Všichni obyvatelé, kteří se nacházejí na Povrchu se musí okamžitě vrátit do měst. Zhasněte všechna světla. Naše povrchové vysílání je přerušeno. Poslyšte, je konec.
Obraz se zploštil, přilepil se na povrch stěny a zhasl.
„Musíme dolů?“ zeptala se Eléa.
„Ne. Pojď…“
Paikan vzal přikrývku, Eléu do ní zabalil a odvedl ji na terasu.
Vklouzli mezi nízké listy hedvábné palmy a opřeli se o vysoké, okrajové zábradlí.
Noc byla tmavá, bezměsíčná. Osvětlovaly ji jen nespočetné hvězdy. Osvětlené bubliny mnohobarevných vznášedel, které se zdály být větší či menší, podle toho, v jaké výšce letěly, měnily dráhu, jako by je stahoval neviditelný proud a všechny je odnášel jedním směrem, do Úst.
Na zemi poplach probudil obyvatele Domů odpočinku, zakotvené na planině nebo mezi troskami, u parkovacích bloků, poskytujících pitnou vodu a potřebné služby. Jejich průhledné skořápky vrhaly do noci světlo, formované podle jejich tvarů: zlatá ryba, modrý květ, červené vajíčko, zelené vřeteno, koule, hvězda, mnohostěn, kapka…
Některé právě odlétaly a mířily k Ústům. Jiné rychle zhasínaly.
Svítil už jen bílý had, osvětlující nízkou zídku.
„Na co čekají, proč nezhasnou?“ zašeptala Eléa.
„V každém případě je to zbytečné… Jestli je to útočná zbraň, má jistě jiné prostředky, aby si našla svůj cíl.“
„Myslíš, že je to ona?“
„Sama? To je nepravděpodobné…“
Před nimi náhle vystoupila na obor zářící skvrna. Pak druhá a hned na to další, třetí, čtvrtá…
„Střílejí,“ řekl Paikan.