„A je to!.. Nemohli minout.“
„Co myslíš, že to bylo?“
„Nevím. Možná průzkumník… Nebo prostě jen nešťastná nákladní loď, jejíž vysílač měl poruchu… Každopádně ať už to bylo cokoliv, už to neexistuje.“
Sirény je znovu vylekaly. Člověk si těžko zvykal na jejich ostrý zvuk. Oznamovaly konec poplachu. Domy odpočinku se jeden po druhém začaly rozsvěcovat. Daleko odtud vyletěl z Úst roj vznášedel jako sprška jisker.
Na stěně pokoje se opět objevil a prohloubil obraz. Eléa a Paikan se sice chtěli dovědět, co je nového, ale po vpádu absurdity a hrůzy do vlahé noci se jim nechtělo dovnitř. Paikan zastrčil klíč do desky na zábradlí: Obraz opustil stěnu pokoje a zamířil ven.
Paikan ho nasměroval, otáčeje pohyblivou deskou, a umístil ho do listoví hedvábné palmy. Pak si sedl do trávy a zády se opřel o zábradlí. Eléa se k němu přitiskla. Nepříliš studený západní větřík se točil kolem Věže a přilétl jim pohladit tváře. Hedvábné listy se v něm chvěly a pohupovaly. Obraz byl jasný a stálý a komentátor s červenými vlasy mluvil vážně, ale nebylo rozumět jedinému slovu. V pozadí obrazu se objevila černá kostka, pohltila všechny světelné paprsky a vymazala komentátora. V kostce se objevila nervózní tvář velmi mladého muže. Jeho tmavohnědé oči vášnivě plály. Ulízané, skoro černé vlasy mu dosahovaly jen k uším.
„Nějaký student,“ řekla Eléa.
Chlapec mluvil se zápalem:
„… Mír! Zachovejte nám Mír! Nic neospravedlní válku! Nikdy! Ještě nikdy nebyla strašnější a absurdnější než dnes, kdy mají lidé na dosah vítězství proti smrti! Necháme se zničit pro kvetoucí louky na Měsíci? Pro stáda na Marsu a jeho černé ovce? Je to absurdní! Absurdní! Jsou přece jiné cesty ke hvězdám! Nechte Enisorany, ať ukusují z vesmíru! Celý nám ho nesní! Nechte je, ať si bojují proti nekonečnu! My tady vedeme bitvu mnohem důležitější! Proč vám Rada ředitelů neřekne o Cobanově práci?
Jménem těch, kteří už léta pracují po jeho boku vám říkám: on vyhrál! Je to skutečnost! V laboratoři č. 17 na Univerzitě, pod zvonem č. 42 žije jedna moucha už 545 dní! Normálně trvá její život 40 dní! Žije, nestárne, je skvělá! Je tomu už rok a půl, co vypila první experimentální kapku Cobanova univerzálního séra! Nechte Cobana pracovat! Jeho sérum je hotovo! Stroje ho budou moci brzy vyrábět! Už nebudete stárnout! Smrt bude nekonečně vzdálená! Pokud vás nezabijí! Pokud nebude válka! Žádejte Radu ředitelů, ať válku odmítne! Ať vyšle do Enisorai mírovou deklaraci! Ať nechá Cobana pracovat! Ať…“
Mžikem se jeho obraz zmenšil do velikosti oříšku a zmizel. Muž s červenými vlasy se chvilku podobal průhlednému duchovi a pak se mu vrátila definitivní podoba.
„… omluvit toto pirátské vysílání…“ Černá kostka ho najednou znovu pohltila a vrátila obraz zapáleného chlapce.
„… bombardování na vzdálené oběžné dráze, ale oni vymysleli něco mnohem horšího! Může nám Rada ředitelů říct, jaká monstrózní zbraň zaujímá místo po Gondě 7? Enisorané jsou lidé jako my! Co zůstane z našich životů a našich nadějí, jestli…“
Kostka zčernala, rozplácla se do dvou dimenzí a nahradil ji obraz komentátora. „… mluví k vám prezident Rady ředitelů.“
Objevil se prezident Lokan. Jeho hubená tvář byla vážná a smutná. Bílé vlasy mu padaly až na ramena. Jedno rameno bylo nahé. Jeho ústa a velmi světlé modré oči se pokoušely usmát, zatímco pronášel uklidňující slova. Ano, v mezinárodní zóně na Měsíci došlo k několika incidentům, ano, Obranný systém kontinentu zlikvidoval podezřelý satelit, ano, Rada ředitelů musela přijmout jistá opatření, ale nic z toho není opravdu vážné. Nikdo si nepřeje mír víc, než muži, kteří odpovídají za osudy Gondawy. Všechno se děje jen proto, abychom ochránili svou vlast.
„Coban je můj přítel. Skoro můj syn. Jsem o jeho výzkumu informován. Rada očekává výsledky jeho experimentu na člověku, aby mohla dát příkaz, v případě, že budou pozitivní k výrobě univerzálního séra. Je to jistě úžasná naděje, ale nesmí to narušit naši ostražitost. Ohledně toho, co se nachází na místě Gondy 1. Enisorai to ví, vám řeknu pouze toto: je to zbraň tak příšerná, že sama její existence nám musí zajistit mír!“
Paikan položil ruku na ovládací desku a obraz zhasl. Svítalo. Pták, který se podobal kosovi, ale jehož peří bylo modré a ocas rozčepýřený, se na vrcholku hedvábného stromu dal do zpěvu. Ze všech stromů a kvetoucích keřů na terase mu odpověděli ptáci všech barev. Oni se nebáli, ani v noci ani ve dne. V Gondawě je nikdo nelovil.
Kvetoucí louky na Měsíci… Stáda na Marsu a jeho černé ovce…
Vědci z MPE žádali vysvětlení. Eléa byla na Měsíci na zábavní cestě s Paikanem. Mohla jim ho ukázat. A tak viděli kvetoucí louky a lesy lehounkých, křehkých stromů, s dlouhými, tenkými kmeny, které se nahoře rozvíraly do chomáčů a připomínaly tak vysokou trávu.
Viděli Eléu a Paikana a další cestující vystupovat z vesmírné lodi, s níž přiletěli. V malé přitažlivosti si hráli jako děti. Několika obrovitými skoky se rozběhli, poskakovali spolu, držíce se za ruce, jediným lehounkým skokem přeskakovali řeky, zvedali se nad vrcholky kopců nebo nad stromy, přistávali na jejich jehličí, které bylo pokryté zrnky pylu, velkými jako pomeranče a třásli jím, aby zrnka mohla odletět a pak pomaličku klesat jako vločky.
Všichni cestující se chovali podobně. Vypadalo to, jako by vesmírná loď přivezla hejno těkavých motýlů, kteří od ní odlétali do všech stran a přistávali v zelené krajině pod hluboce modrým nebem.
Tyto hry však brzy přestávaly, protože díky řídkému vzduchu se lidé brzy udýchali. Pak lidé nechávali uklidnit srdce, posedávali na březích potoků, nebo kráčeli směrem k obzoru, který se zdál být tak blízký a tak snadno dosažitelný a který před nimi ubíhal jako všechny obzory. Ale jeho blízkost a jeho viditelná křivka umožňovaly lidem prožít něco, co jim rozměry Země nedovolovaly: poznat vzrušující a současně hrozivý pocit z toho, že člověk kráčí po kouli, ztracené v nekonečnu.
A vědci z MPE nenašli nikde na těchto obrazech ani stopu po malých či velkých kráterech…
Eléa neznala Mars, na němž směly přistávat jen průzkumné nebo vojenské lodě. Ale viděla „černé ovce“ a jednu dokonce potkala i tady, v MPE.
Když poprvé potkala Afričana Shangu, dala najevo překvapení a popsala ho slovy, která Překladatelka přeložila jako: „ovce z 9. Planety.“ Bylo zapotřebí dlouhého dialogu, aby jí porozuměli. Nejprve jim musela vysvětlit, že v Gondawě se planety počítaly nikoliv od Slunce, ale od vnějšího okraje sluneční soustavy. A potom, že řečený systém pro ně neobsahoval devět planet, ale dvanáct, tedy o tři planety víc za zlověstným a už tak vzdáleným Plutem.
Tato zpráva vrhla astronomy celého světa do propasti výpočtů, marných pozorování a ostrých diskusí.
Ať už ovšem tyto planety existovaly nebo ne, v Eléině paměti byl devátou planetou. Mars. Ujistila vědce, že byla obydlena rasou lidí černé pleti, z nichž enisorské a gondawské rakety přivezly několik rodin. Předtím na Zemi žádní lidé černé barvy neexistovali.
Shanga byl zasažen a s ním všichni černoši na celém světě, kteří se zprávu rychle dověděli. Bludná pouť této nešťastné rasy tedy nezačala obchodem s otroky! V hlubinách času byli předkové nešťastníků, vyvezených z Afriky, vytrženi ze své nebeské vlasti.
Kdy se konečně skončí jejich trápení? Američtí černoši se sešli v kostelích a dali se do zpěvu: „Pane, ať skončí naše protivenství!
Pane, odveď mě do mé nebeské vlasti!“ Ve velkém, společném srdci černých národů se narodila nová nostalgie.
KDYŽ se Eléa a Paikan najedli a vykoupali, vystoupili malým vnitřním schodištěm nahoru do pracovní kupole. Nad horizontálním, půlkruhovým panelem, který běžel podél průhledné stěny, ukazovaly vlnové paprsky vývoj počasí. Jeden z mraků Paikana znepokojil. Po poradě s Eléou zavolal Centrálu počasí. Nad panelem se rozsvítil nový obraz. Byla na něm tvář vedoucího služby Mikana. Zdál se být unavený. Jeho dlouhé, šedivé vlasy ztratily lesk, oči měl zarudlé. Pozdravil.
„Byli jste dnes v noci doma?“ zeptal se.
„Ano.“
„Viděli jste to?… Připomnělo mi to smutné vzpomínky. Pravda, vy jste tenkrát ještě nebyli na světě. Přece nemůžeme nechat ty lumpy jednat! Proč mě voláte? Děje se něco?“
„Turbulence. Podívejte…“
Paikan natáhl tři prsty a udělal rukou rychlý pohyb. Obraz mraku zmizel, odeslaný do Centrály počasí.
„Vidím,“ řekl Mikan. „Nelíbí se mi to… Jestli tomu necháme volný průběh, způsobí nám to komplikace. Jaké v tom sektoru máte možnosti?“
„Můžu ho odvést stranou, nebo ho vymazat.“
„Pusťte se do toho. Vymažte ho, vymažte, vůbec se mi to nelíbí…“
Mikanův obraz zmizel. Věž počasí Gondy 7 a všech ostatních měst tvořily na kontinentě síť meteorologických zařízení, jejichž úkolem bylo rekonstituovat klimatické podmínky, změněné válkou, aby mohlo vzniknout nové vegetační pásmo.
Automatický systém zajišťoval udržování předpokládaných podmínek. Jen zřídkakdy museli Paikan nebo Eléa zasahovat.
V jejich nepřítomnosti vykonávala potřebné kroky jiná Věž a malé rušivé cyklóny byly likvidovány hned v zárodku.
Jeden Dům odpočinku, unášený vzduchovým proudem, se objevil v zorném poli kupole a nakonec přistál dole, vedle rozdrcené dálnice, jejíchž osm zničený proudů se rozevřelo jako květ, vztyčený k nebi. Dálnice se už neopravovaly. Továrny už žádná jezdící nebo jinak se pohybující vozidla nevyráběly. Podzemní doprava, cesty, třídy nebo výtahy byly všechny společné a na Povrch se cestovalo výhradně vzduchem. Vznášedla mohla létat několik centimetrů nad zemí nebo naopak v pozoruhodných výškách, jakoukoliv rychlostí, a přistávat mohla kdekoliv.
Manželské páry poválečné generace sice používaly Domy odpočinku, ale jen málo využívaly všech jejich možností. Lidé Se neradi vydávali daleko od Úst, podobně jako malí vačnatci od mateřské kapsy. Proto bylo vidět Domy odpočinku hlavně na okrajích nebo dokonce i uprostřed trosek bývalých měst, které obvykle stály nad městy podzemními. Starší Gondové, kteří si uchovali vzpomínky na život venku, křižovali kontinent všemi směry a hledali zbytky pozemského života. Ale vraceli se pod zem v hrůze ze zesklovatělých prostor a přestávali tesknit za minulým světem.
Eléa se šla podívat, jestli přišla pošta. V průhledné schránce byly dvě G zbraně na opascích a dvě miniaturní kuličky, v nichž se skrývalo Černé zrnko. Ve schránce byly ještě tři další destičky dopisy, z nichž dvě byly červené — což byla barva oficiálních telekomunikací.
Eléa schránku otevřela svým klíčem, s odporem vyndala G zbraně a obě Zrnka a položila je na stůl.
„Poslechneš si poštu?“ zeptala se Paikana.
Paikan nechal dál samostatně pracovat kupoli a přišel k Elée.
Vzal obě červené destičky a zamračil se. Na jedné bylo jeho jméno a pečeť Ministerstva obrany, na druhé Eléino jméno a pečeť Univerzity.