Ale Eléa už zastrčila do čtecího otvoru zelenou destičku, na níž poznala portrét své matky. Matčina tvář se materializovala nad čtecím panelem. Byla to tvář jen o málo starší než Eléina, a ačkoliv nebyla tak nápadná, hodně se jí podobala.
„Poslyš, Eléo,“ řekla matka, „doufám, že se ti vede dobře. Mně taky. Odjíždím do Gondy 41 a nemám žádné zprávy o tvém bratrovi. Mobilizovali ho uprostřed noci, aby řídil armádní konvoj na Měsíc a už osm dní o sobě nedal vědět. Samozřejmě, tak je to vždycky s vojenskými záležitostmi. Nemůžou přemístit mravence, aby z toho nenadělali tajemství mamuta. Ale Anéa zůstala úplně sama s dítětem a má strach. Ještě mohli s tím sundáním klíčů trochu počkat! Je to sotva dvacet let, co byli Určeni. Snažte se, abyste nedopadli jako oni. Teď není doba na to mít děti! No, co se dá dělat, jedu tam. Dám vám brzy vědět. Postarej se trochu o otce, nemůže jet se mnou, byl mobilizován do své práce. Myslím, že Rada a vojáci jsou všichni blázni. Zajdi se na otce občas podívat a dej pozor na to, co jí. Když je sám, mačká jídelní stroj a na nic nedává pozor. Chová se jako dítě. Poslyš Eléo, je konec!“
„Forkan byl mobilizován! Tvůj otec taky! To je neuvěřitelné! Co chystají?“
Paikan nervózně zasunul jednu z červených destiček do čtecího přístroje. Nad panelem se objevil emblém Ministerstva obrany: ježek, stočený do klubíčka, z jehož ostnů sršely plameny.
„Poslyšte, Paikane,“ řekl lhostejný hlas.
Byl to mobilizační příkaz, který Paikanovi určoval mobilizační místo v kupoli.
Druhá destička, zasunutá do přístroje, materializovala nad panelem emblém Univerzity — znak Zoranovy rovnice.
„Poslyšte, Eléo,“ řekl vážný hlas. „Tady je Coban!“
„Coban?“
Zoranovu rovnici vystřídala Cobanova tvář. Znali ji všichni obyvatelé Gondawy. Byl to nejslavnější muž kontinentu. Dal svým spoluobčanům Sérum 3, které je chránilo před všemi nemocemi a Sérum 7, které jim dovolovalo okamžitě nabýt sil po jakémkoliv úsilí, takže ekvivalenty slova únava právě mizely z jazyku gonda.
V jeho hubeném obličeji s propadlými tvářemi zářily černé oči plamenem vesmírné lásky. Tento člověk nikdy nemyslel na sebe, ale na ostatní lidi a také na sám Život a na jeho zázraky a hrůzy, proti nimž neustále ze všech sil bojoval. Černé vlasy měl ostříhané nakrátko a dosahovaly mu sotva k uším. Bylo mu 32 let. Vypadal stejně mladě jako jeho studenti, kteří ho uctívali jako světce a kopírovali po něm jeho účes.
„Poslyšte, Eléo, tady je Coban. Jsem pověřen vás osobně informovat, že na moji žádost jste v případě mobilizace určena na speciální místo na Univerzitě, po mém boku. Neznám vás a přeji si vás poznat. Prosím, abyste se co nejdřív dostavila do laboratoře Č. 51. Prokažte se svým jménem a číslem a okamžitě vás zavedou ke mně. Poslyšte, Eléo, čekám vás.“
Eléa a Paikan se na sebe nechápavě podívali. Ve vzkazu byly dvě věci, které si navzájem odporovaly: „… na moji žádost… jste určena na speciální místo,“ a „neznám vás.“ Ale vzkaz především obsahoval hrozbu, že bude Eléa mobilizována daleko od Paikana.
A oni se ode dne Určení od sebe nikdy neodloučili. Dokonce o tom ani nikdy neuvažovali. Zdálo se jim to nepředstavitelné.
„Půjdu za Cobanem s tebou,“ řekl Paikan. „Jestli tě opravdu tolik potřebuje, poprosím ho, aby si mě vzal také. Na Věži mě může zastoupit kdokoliv.“
Bylo to jednoduché a realizovatelné, ovšem v případě, bude-li ho Coban chtít. Univerzita byla první mocnost ve státě. Žádná vojenská nebo administrativní organizace nad ní neměla žádnou moc.
Univerzita měla svůj vlastní rozpočet, svou nezávislou ochranu, své vlastní vysílače a nikomu se nemusela zodpovídat. Co se týče samotného Cobana, ačkoliv nezastával žádnou politickou funkci, Rada ředitelů Gondawy vydávala svá rozhodnutí teprve až po konzultaci s ním. A pokud Coban Eléu potřeboval, Paikan, kterému se dostalo stejného vzdělání, a disponoval stejnými vědomostmi, mu mohl být stejně užitečný jako ona.
V každém případě nic se nejí tak horké. Myšlenka na válku byla sama o sobě tak absurdní, že se člověk nesměl nechat ovlivnit obecnou nervozitou. Všichni ti byrokraté, uzavření ve svých podzemních palácích, ztráceli smysl pro realitu.
„Měli by trochu častěji chodit na Povrch, aby tohle všechno viděli…,“ řekla Eléa.
Ranní slunce ozařovalo změť trosek, kterým na západě dominovala obrovská masa zpřevraceného a zničeného stadionu.
Na východě končila pokroucená dálnice v planině, v níž se sluneční paprsky odrážely jako ve skle a na níž nerostlo ani jedno jediné stébélko trávy.
Paikan položil ruku kolem Eléiných ramen a přitáhl ji k sobě.
„Pojďme do lesa,“ řekl.
Zastrčil klíč do komunikační desky, zavolal Parkoviště v 1. Hloubce a objednal taxi. Za několik minut dosedla na přistávací rampu průhledná koule. Když Paikan procházel kalem stolu, vzal z něj obě zbraně a jejich opasky.
Vrátil se zpátky a informoval Centrum počasí o své nepřítomnosti a řekl, kam jde. Byla to jeho povinnost a nemohl se vzdálit jen tak, protože byl mobilizován.
„NOCTICED? They're all left handed!“ řekl Haaver.
Potichu mluvil k Leonovové a mikrofon zakrýval dlaní. Leonovová uměla výborně anglicky.
Byla to pravda. Teď, když ji na ta Hoover upozornil, přímo ji to bila do očí. Zlobila se na sebe, že si toho nevšimla sama. Ano, všichni Gondové byli leváci. Zbraně, které se našly v podstavci u Eléy i u Cobana, měly tvar rukavic pro levou ruku. A teď se dívala na obrazovku, na níž se právě Eléa a Paikan, spolu s dalšími Gondy, cvičili v používání podobných zbraní. A všichni stříleli levou rukou na kovové terče rozličných tvarů, které se před nimi zvedaly ze země a rezonovaly, když do nich narazil paprsek energie. Bylo to cvičení zručnosti, ale především kontroly. Podle tlaku, vyvolávaného třemi ohnutými prsty, mohla G zbraň ohnout stéblo trávy, nebo rozprášit skálu, rozdrtit protivníka, nebo ho jen uspat.
Asi deset kroků před Paikanem se právě zvedl jeden oválný terč. Byl modrý, což znamenala, že Paikan musel střílet nejmenší silou. Jediným pohybem zasunul Paikan levou ruku do zbraně, která byla připevněna k opasku magnetickou destičkou, vytrhl ji, zvedl ruku a vystřelil. Terč se rozezněl, jako když se člověk dotkne struny harfy, a vypařil se.
Paikan se dal do smíchu. Se zbraní se už smířil. Tohle cvičení, byla příjemná hra.
Takřka okamžitě se před ním zvedl červený terč a vlevo od Eléy zelený. Eléa se pootočila a vystřelila. Překvapený Paikan vystřelil na poslední chvíli. Červený terč duněl jako hrom, zatímco zelený zvonil jako zvon. Na všech stranách se zvedaly terče a po prudkých nebo naopak docela jemných zásazích zase mizely. Planina zpívala jako obrovský xylofon pod údery kladiva nějakého blázna.
Vznášedlo Univerzity přeletělo paseku, na okamžik zůstalo stát na místě a pak pomalu přistálo za zády střelců. Bylo to rychlovznášedlo. Podobalo se kopí, z něhož vyčnívala průhledná kabina, označená Zoranovou rovnicí.
Vystoupili z něj dva univerzitní strážci, navlečení v hrudním krunýři a v zelené suknici, s G zbraní na levé straně břicha, s S granátem na pravém boku a s nosní maskou, pověšenou kolem krku. Na hlavě měli válečný účes — vlasy stažené dozadu a“ připnuté magnetickým špendlíkem ke kónické masce se širokými okraji. Kráčeli od jedné skupinky ke druhé a na něco se vyptávali střelců. Ti na ně hleděli s úžasem a znepokojením. Ještě nikdy neviděli zelené strážce tak vyzbrojené.
Někoho hledali. Když došli k Elée, řekl jeden z nich: „Hledáme Eléu, 3-19-07-91.“ Byli na Věži, a když ji našli prázdnou, informovali se v Centru počasí. Coban chtěl Eléu bez meškání vidět.
„Půjdu s ní,“ řekl jim Paikan.
Strážci neměli žádné příkazy, aby mu bránili. Vznášedlo přeletělo jako šíp jezero až k Ústům a nechalo se kolmo vtáhnout do zeleného komín a Univerzity. Pak zpomalilo a vynořilo se na Parkovišti, přiblížilo se k zemi nad prostřední dráhou a pokračovalo v letu nad ní až k bráně laboratoře, která se otevřela a hned se zas za ním zavřela.
Ulice a budovy Univerzity svou jednoduchostí kontrastovaly s bujnou vegetací zbytku města. Tady byly zdi holé, zaklenutý strop byl bez květin a listí. Žádný ornament nezdobil dveře, jejichž tvary byly různé, žádný potůček netekl podél dráhy, nad níž vznášedlo pokračovalo v letu. V dohledu nebyl nikde žádný pták, překvapená laň, motýl či bílý králík. Vládla tu přísnost abstraktního poznání. Dopravní pásy měly umělá sedadla a kovové zábradlí.
Eléa a Paikan žasli nad nezvyklým ruchem, který vládl v ulici pod nimi. Zelení strážci ve válečných oděvech, s utaženými vlasy a s maskami na hlavách, pospíchali po přeplněných drahách a nikdo se nestaral o vznášedlo, kterému byly za normálních okolností ulice zapovězeny. Nad dveřmi blikaly barevné signály, ozývalo se vyvolávání jmen a čísel, laboranti v lososově červených kombinézách spěchali po chodbách a dlouhé vlasy měli zabalené do hermetických šátků. To nebyla Studijní čtvrť, ale Pracovní a čtvrť Výzkumů. V dohledu nebyl žádný bosý student s ostříhanými vlasy.
Vznášedlo přistálo na hvězdicovité křižovatce. Jeden ze strážců zavedl Eléu do 51. laboratoře. Paikan šel za nimi.
Zavedli je do prázdné místnosti, uprostřed které stál muž v lososově červených šatech a čekal na ně. Znak Zoranovy rovnice mu zdobil levou stranu hrudi a označoval vedoucího laboratoře.
„Vy jste Eléa?“ zeptal se.
„Jsem Eléa.“
„A vy?“
„Jsem Paikan.“
„Kdo je Paikan?“
„Jsem Eléin,“ řekl Paikan.
„Jsem Paikanova,“ řekla Eléa.
Muž okamžik přemýšlel.
„Paikan není pozván,“ řekl pak. „Coban chce vidět Eléu.“