„Samozřejmě, v Úkrytu bude jenom jedna žena. Budete to vy, Lono. Budete žít…“
Lona vstala, ale než mohla promluvit, předešel ji nějaký hlas:
„Poslyšte, Cobane, tady jsou testy č. 2, Lony. Všechny požadované zkoušky jsou v naprostém pořádku, ale vývojový metabolismus a hormonální rovnováha se změnily. Lona č. 2 je dva týdny v jiném stavu.“
„Věděla jste to?“ zeptal se Coban.
„Ne,“ odpověděla Lona, „ale doufala jsem v to. Sundali jsme si naše klíče třetí jarní noc.“
„Je mi to líto kvůli vám,“ řekl Coban a rozpřáhl ruce. „To vás eliminuje. Muž a žena, kteří budou umístěni v Úkrytu, budou zmrazeni na absolutní nulu. Je možné, že vaše těhotenství by poškodilo úspěch celé operace. Takové riziko nemohu podstoupit. Vraťte se domů. Žádám vás, abyste během jednoho dne zachovala mlčení o všem, co jsem vám řekl, dokonce i před vaším partnerem. Za den bude všechno jasné.“
„Budu mlčet,“ řekla Lona.
„Věřím vám,“ odpověděl Coban. „Počítač vás definoval jako solidní, pomalou, mlčenlivou, rozhodnou, bezcitnou.“
Dal znamení dvěma zeleným strážcům, kteří stáli u dveří, aby Lonu nechali odejít. Pak se obrátil k Elée.
„Tak to tedy budete vy,“ řekl.
Eléa měla pocit, že se proměnila v kámen. Potom se jí do tváří vrátila krev a ona zrudla. Násilím se přinutila a zůstala sedět.
Slyšela, jak Coban pokračuje:
„Vás počítač definoval takto: vyrovnaná, rychlá, tvrdohlavá, ofenzivní, schopná.“
Cítila, že se jí vrátila řeč. Zaútočila:
„Proč jste nenechal jít Paikana dovnitř. Bez něj do toho vašeho Úkrytu nepůjdu!“
„Počítač vybral ženy pro jejich krásu a zdraví a samozřejmě i pro jejich inteligenci, ale především pro jejich vědomosti. Muž, který vyjde z Úkrytu za několik let, možná za jedno nebo dvě století, musí být schopen porozumět všemu, co je zaznamenáno na cívkách a dokonce, bude-li to jen trochu možné, musí vědět víc než to. Jeho role nebude spočívat jen v tom dělat děti. MUŽ, který byl vybrán musí být schopen pomoci ZROZENÍ SVĚTA. Paikan je sice inteligentní, ale jeho vědomosti jsou omezené. Dokonce by ani nedokázal interpretovat Zoranovu rovnici.“
„Tak kdo je ten muž?“
„Počítač jich vybral pět, podobně jako žen.“
„A kdo je číslo jedna?“
„Já,“ řekl Goban.
„ENISORAI, to jste dnes vy,“ řekla Leonovová Hooverovi.
„Jste špinaví Američani, kteří se zrovna chystají spolknout celý svět i s příslušenstvím.“
„Má drahá,“ odpověděl Hoover, „my, dnešní Američani, jsme jen přesídlení Evropani, vaši bratranci na cestách… Byl bych moc rád, kdyby nám Eléa ukázala taky ksichty těch prvních amerických okupantů. Až doteď jsme viděli samé Gondy. Na příštím setkání požádám Eléu, aby nám ukázala i nějaké Enisorany.“
Eléa jim Enisorany ukázala: S Paikanem byla na výletě v Diédohu, hlavním městě Středního Enisorai. Zúčastnili se tam slavnosti Mraku. Přivolala obrazy ze své paměti.
A tak vědci z MPE letěli s Eléou dlouhou cestu ve vznášedle.
Na obzoru zatarasil nebe hřeben gigantických hor. Když přiletěli blíž, uvědomili si, že hory a město jsou totéž.
Město, vybudované z obrovských kamenných kvádrů, se tisklo k horám, zakrývalo je, převyšovalo, opíralo se o ně, aby mohlo nakonec vrhnout do nebe své Kopí — monolit Chrámu, jehož vrcholek se ztrácel mracích. Viděli Enisorany, jak pracují a baví se. Potřeby populace byly tak velké a vzestup životní úrovně tak rychlý, že dokonce ani v době slavnosti Mraku se nemohlo přestat s výstavbou. Bez přestávky, neúnavně, jako mravenci zvětšovali budovatelé město, hloubili ulice, schodiště a náměstí do ještě panenských svahů hor, tavěli hradby, domy a paláce. Jako jediný nástroj používali svých rukou. Na hrudi, pověšený na zlatém řetízku, nosili symbol enisorské univerzální energie — plamenného hada. Nebyl to jen symbol, byl to především transformátor. Tomu, kdo ho nosil, dával moc jednoduše ovládnout rukama všechny přirozené síly. Vědci z MPE viděli na velké obrazovce Enisorany, zvedající bez námahy obrovské skalnaté bloky, které musely vážit několik tun.
Viděli, jak je pokládají jeden na druhý, opracovávají je, proměňují, rozřezávají rukou, vyhlazují dlaní jako sklenářský tmel. V rukách budovatelů hmota nevážila nic, stávala se tvárnou, poslušnou. Jakmile se jí přestali dotýkat, kamenu se vrátila jeho tvrdost a váha kamene.
Cizincům, pozvaným na slavnost Mraku, nepovolili přistát.
Vznášedla zůstala viset ve vzduchu na okraji Diédohu. Jejich řady vytvořily na pozadí nebe barevné stupínky, jako hlediště amfiteátru, vystavěné v prázdnu.
Přímo naproti nim se zvedal Chrám, jehož špička, vytvořená z jediného kamenného bloku, vyššího než nejvyšší mrakodrapy současné Ameriky, se ztrácela v Mraku. Monumentální schodiště, vysekané do skály, stoupalo po ní ve spirále vzhůru. A po tomto schodišti už několik hodin, vystupoval dav lidí k vrcholu Chrámu. Vystupoval pomalu a každý člověk cítil svou vlastní váhu ve svalech, zatímco všude jinde, v ulicích a na schodištích města, se Enisorané pohybovali s lehkostí a rychlostí, což prozrazovalo, že ovládají tajemství zemské přitažlivosti. Díky barevné skladbě šatů představoval dav na schodišti plamenného hada. Jeho hlava se vlnila zleva doprava a stoupala vzhůru. Pak následovalo tělo, které přeplněnými schodišti obtáčelo Špici. Muselo se skládat z několika stovek tisíců lidí. Jejich počet možná převyšoval milión. Otevřenými okny vznášedel byla slyšet hudba, rytmizující hadí pohyby. Podobala se pomalému supění dechu, které, jako by proudilo z hora z města a které davy lidí na schodišti i ve městě doprovázely hlubokým hrdelním zvukem, který vycházel ze zavřených úst.
Když hlava hada dosáhla Mraku, slunce zapadlo za hory.
Hlava hada vstoupila do Mraku spolu se soumrakem. V několika minutách nastala noc. Reflektory, umístěné po celém městě osvětlily Špici i dav lidí, který se tísnil na schodišti. Rytmus hudby a zpěvu se zrychlil. A Špice se ZAČALA POHYBOVAT. Pokud to ovšem nebyl Mrak. Bylo vidět, jak se Špice noří do Mraku nebo Mrak do ní, vzdalují se od sebe a znovu se začínají vzájemně prostupovat, rychleji a rychleji, jako kdyby se pářila sama Země s Nebem.
Dech hudby se zrychlil a zesílil a udeřil do vznášedel, zaparkovaných ve vzduchu jako vlna a rozehnal je. Na zemi všichni, kteří pracovali, svou práci opustili. V palácích, domech, na ulicích, na náměstích přistupovali muži k ženám a ženy k mužům, náhodně, jenom proto, že byli zrovna nablízku, aniž věděli, jsou-li krásní nebo oškliví, mladé nebo staré, a jací jsou a jaké jsou, zmocnili se jeden druhého, objali se, lehli si spolu na místo, na němž se právě nacházeli a všichni dohromady vstoupili do společného rytmu, který otřásal horami i městem. Špice se až po kořen ponořila do Mraku. Hory zapraskaly, město se zvedlo, osvobozené od své tíže, připravené vstoupit do nebe až k nekonečnu. Mrak zaplál, zahřměly hromy kataklysmatu, pak Mrak pohasl a stáhl se zpátky. Město opět svou vahou spočinulo na horách. Špice byla prázdná. Na velkém kamenném schodišti už nebyl nikdo. Všechny ležící páry se rozpojily a oddělily. Muži i ženy otupěle vstávali a rozcházeli se. Jiní usínali na místě. Během několika okamžiků, jejichž krátké trvání bylo ohromující, se všichni podíleli na kosmické radosti. Každý muž byla celá Země a každá žena Nebe. A to se jednou ročně opakovalo ve všech enisorských městech. Během ostatních dnů a nocí se enisorští muži k ženám vůbec nepřiblížili.
Vědci z MPE se Eléy vyptávali. Co se stalo s davem lidí na Špici?
„Špice je dala Mraku,“ odpověděla Eléa. „Mrak je dal vesmírné energii. Všichni, kteří šli po tom schodišti nahoru, byli dobrovolníci. Vybrali je už v dětství, buď proto, že představovali nějakou tělesnou nebo duševní anomálii, tedy včetně mrzáků, anebo byli inteligentnější, silnější nebo krásnější než průměrní Enisorané. Byli vychováni k této oběti a celým svým tělem i duší se naučili po ní toužit. Měli právo odejít, ale jen velmi malý počet z nich tohoto práva využil. Tímto způsobem se enisorská populace udržovala v konstantní úrovni. Ale oběť nestačila kompenzovat obrovskou porodnost, kterou sama vyvolala. Díky svátku Mraku se narodilo dvacetkrát víc Enisoranů než jich zahynulo na všech Špicích kontinentu.“
„Ale,“ namítl Hoover, „všechny ty ženy pak přece musely porodit ve stejný den!“
„Ne,“ odpověděla Eléa. „Těhotenství v Enisorai trvalo jednu až tři sezóny, podle přání matky a podle jejího věku. Jak jste viděli, v Enisorai neexistovalo Určení, neexistovaly tedy páry a rodiny. Muži a ženy žili promíchaně, měli rovnocenná práva a povinnosti. Bydleli ve společných palácích nebo v individuálních domech, jak kdo chtěl. Děti byly vychovávány státem. Neznaly matku a samozřejmě ani otce.“
Ačkoliv se Eléino vznášedlo drželo daleko od davu, mohli vědci vidět mnoho tváří Enisoranů. Všichni měli černé a rovné vlasy, šikmé oči, vystouplé lícní kosti, orlí nos s poněkud rozpláclými nosními dírkami. Nesporně to byli předkové Mayů a Aztéků a dalších amerických Indiánů a možná také Japonců, Číňanů a všech dalších podobných ras.
„Tady máte ty vaše imperialisty!“ řekl Hoover Leonovové.
Vzdychl a pak dodal:
„Doufám, že teď se budete trochu míň zlobit na jejich potomky.“
„VY nechcete zachránit život jako takový,“ řekla Eléa, „ale váš život. A počítačem jste si nechal najít pět nejhezčích žen kontinentu, abyste si sám mohl vybrat tu, která vás bude doprovázet.“
„Podívejte se na tu, kterou bych si vybral, abych jí zachránil život, kdybych si myslel, že k tomu mám právo…,“ řekl Coban s vážným smutkem.
Zaktivizoval vlnový paprsek. Nad jedním panelem se objevil obraz dívenky, která se Cobanovi mimořádně podobala. Klečela na trávníku u jezera 9. Hloubky a hladila páva se zakrytýma očima. Dlouhé, černé chlapecké vlasy jí spadaly na nahá ramínka. Její půvabné paže objímaly ptáka a ten ji kloval do ucha.
„To je Doa, moje dcera,“ řekl, Coban. „Je jí dvanáct a je sama. Všechny dívky v jejím věku už dávno mají druha. Ale ona je sama… protože je jako já, neschopná Určení…Počítač pro mne nenašel družku, která by mě snesla a která by mě nerozčilovala pomalostí svého ducha. Některá mentální nadání odsuzují k samotě. Prožil jsem několik period mezi vdovami, oddělenými, neurčenými. Doina, její matka, byla jednou z nich.
Její inteligence byla vysoká, ale měla strašné charakterové vlastnosti. Počítač jí nechtěl přidělit muže. Pro její inteligenci a krásu jsem ji požádal, aby mi dala dítě. Přistoupila na to za podmínky, že zůstane se mnou a bude ho vychovávat. Myslel jsem si, že je to možné. Sundali jsme si prsteny. Po několika dnech jsme se od sebe museli odloučit. Byla dostatečně inteligentní, aby pochopila, že nemůže najít štěstí nikde, ani ve svém dítěti. Když se narodilo, poslala mi ho. Byla to Doa… Ona také dostala od počítače negativní odpověď. Její povaha je jemná, ale její inteligence je ještě vyšší než moje. Nikde nenajde rovnocenného partnera. Kdyby žila…“
Cobanovi se zadrhl hlas. Vymazal obraz.
„Nemyslíte, že miluji Dou aspoň tak, jako vy Paikana? Nemyslíte, že kdybych se dal vést egoistickými důvody, že bych s sebou nevzal do Úkrytu ji? Nebo, že bych s radostí nezůstal s ní a nepřenechal své místo číslu dvě? Ale znám číslo dvě a vím, jaké jsou jeho vědomosti a jaké jsou moje. Počítač měl důvod k tomu, že vybral právě mě. Tady se už nejedná o lásku, o city, o člověka jako takového. Stojíme tváří v tvář úkolu, jehož význam nás překračuje. Vy a já musíme udržet vesmírný život a znovu stvořit svět.“