„Nemohu,“ odpověděl Coban.
„Dejte mi Paikana! Zůstaňte u své dcery! Nenechte ji zemřít samotnou, bez vás!“
„Nemohu,“ řekl Coban tiše.
V jeho tváři se zračilo rozhodnutí, ale současně, se v ní odrážel i nekonečný smutek. Tento muž byl na konci zápasu, který vlastně prohrál. Ale jeho rozhodnutí bylo nezvratné. Nemohl zkonstruovat větší Úkryt. Vláda, zcela zaujatá Gondou a gigantickým monstrem, které tam spalo, se přestala zajímat o Cobanův projekt. Nechala ho sice pokračovat v práci, ale odmítla mu pomáhat. To jenom Univerzita vytvořila Úkryt. Tento projekt, toto zplození, zmobilizovalo veškerý energetický potenciál, všechny její zdroje, přístroje, laboratoře i její úvěr. Byl to jediný plod obrovité rostliny. Mohla v něm být jen dvě zrnka, třetí by ho odsoudilo k zániku. Třeba i to nejmenší. I Doa. Úkryt mohl přijmout jen jednu ženu a jednoho muže.
„Tak si vemte jinou ženu!“ vykřikla Eléa. „Jsou jich milióny!“
„Ne,“ odpověděl Coban, „nejsou jich milióny. Bylo jich pět a už jste zůstala jen vy… Počítač vás vybral, protože jste výjimečná. Ne, žádná jiná žena, žádný jiný muž! Vy a já! Už o tom, prosím, nemluvme. Je rozhodnuto.“
„Vy a já?“ zeptala se Eléa.
„Vy a já!“ odpověděl Coban.
„Nenávidím vás!“
„Já vás také nemám rád,“ řekl Coban. „Ale na tom nezáleží.“
„Poslyšte, Cobane,“ řekl hlas, „prezident Lokan vás chce vidět a mluvit s vámi.“
„Poslouchám ho a dívám se na něj,“ řekl Coban:
V rohu místnosti se objevil obraz Lokana. Coban ho přemístil naproti sobě. Lokan se zdál být sklíčený obavami.
„Poslyšte, Cobane,“ řekl. „Kde jsou vaše slíbené kontakty s lidmi z Obvodu vědy v Enisorii?“
„Očekávám zprávy každým okamžikem.“
„Už nemůžeme čekat. Nemůžeme. Enisorané bombardují naše oddíly na Marsu a na Měsíci nukleárními bombami. Naše bomby už jsou na cestě, abychom mohli odpovědět. To ale není to nejhorší. Útočná enisorská zbraň právě opustila svůj úkryt a je připravena na letové základně. Za několik hodin dopadne na Gondawu! Při prvním ohlášeném letovém signálu spustíme Solární zbraň. Ale jsem jako vy, Cobane. Mám z té hrůzy strach.
Možná je ještě čas zachránit Mír! Enisorská vláda ví, že odlet její zbraně bude znamenat smrt i pro její lid. Ale buď je jim to jedno, nebo si myslí, že mohou zničit Zbraň před jejím odletem! Kutiyu je blázen! Jen lidé z Obvodu se mohou pokusit ho přesvědčit, nebo ho svrhnout!.. Už nesmíme ztrácet ani minutu, Cobane! Prosím vás, pokuste se s nimi spojit!“
„Nemohu se s nimi spojit přímo. Zavolám Partaa do Lamossu.“
Prezidentův obraz se ztratil. Coban zastrčil svůj klíč do jedné z desek.
„Poslyšte,“ řekl. „Chci vidět a slyšet Partaa v Lamossu.“
„Partao v Lamossu,“ odpověděl hlas. „Volám.“
Coban vysvětlil Elée:
„Lamoss je jediná země, která v tomto konfliktu zůstala neutrální. Mám jen minimum času toho využít… Partao je vedoucí lamosské univerzity. On je můj kontakt s lidmi z Obvodu.“
Partao se objevil a sdělil Cobanovi, že se spojil se Soutakem z Obvodu.
„Už nemůže nic udělat, vyřadili ho z rozhodování. Zavolá vám přímo.“
Vedle Partaa se rozsvítil slabý obraz. Byl to Soutaku v profesorském oděvu a baretu. Tvářil se zničeně, mluvil a přitom dělal velká gesta, bil se do prsou a ukazoval nataženým prstem něco nebo někoho v dálce. Z toho, co říkal, nebylo slyšet ani slovo.
Barvy se třásly, rozdělovaly obraz svislými čarami, vzdalovaly se, přibližovaly a roztahovaly. Pak obraz zmizel.
„Už vám nemám co říct,“ ozval se Partao. „Snad hodně štěstí?“ „Tentokrát nebude mít štěstí nikdo,“ odpověděl Coban.
Zavolal Lokana a o všem ho informoval. Lokan ho požádal, aby přišel do Rady, která se právě scházela.
„Už jdu,“ řekl Coban.
Otočil se k Elée, která tomu všemu beze slova, bez pohybu přihlížela.
„Tak,“ řekl. „Víte, na čem jsme. Na city už nezbývá místo. Dnes v noci vstoupíme do Úkrytu. Moji asistenti vás připraví. Kromě jiného dostanete jedinou dózu univerzálního séra. Molekulu po molekule jsem ho syntetizoval ve své osobní laboratoři před šesti měsíci. Jestli se nestane nějaký zázrak, budete první, kdo se bude moci těšit věčnému mládí. Kdyby se něco změnilo, slibuji vám, že hned následující dózu dostane Paikan. Sérum nám dovolí přejít bez potíží do absolutního zmrazení. Svěřím vás svým mužům.
Eléa vyskočila a rozběhla se ke dveřím. Levou ruku zavřela v pěst a udeřila jednoho ze strážců do spánku. Muž upadl. Druhý strážce ji chytil za zápěstí a zkroutil jí ruku za záda.
„Pusťte ji!“ vykřikl Coban. „Zakazuji vám se jí dotýkat! Ať udělá cokoliv!“
Strážce ji pustil. Eléa se vrhla ke dveřím. Ale dveře zůstaly zavřené.
„Eléo,“ oslovil ji Coban. „Když mi slíbíte, že se nebudete prát a že nebudete utíkat, povolím vám Paikanovu návštěvu, než vstoupíte do Úkrytu. Odvedli ho na Věž a informovali ho, co se s vámi stane. Čeká od vás zprávy. Slíbil jsem mu, že vás znovu uvidí. Když budete protestovat, když se budete prát a riskovat, že nám zkomplikujete přípravy, dám vás uspat a už ho nikdy neuvidíte.“
Eléa na něj chvíli tiše hleděla. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.
„Můžete zavolat vaše muže,“ řekla. „Už se ani nepohnu.“
Coban stiskl desku. Část jedné stěny zajela dolů a za ní se objevila laboratoř, v níž se pohybovali strážci a laboranti, mezi nimi Eléa poznala vedoucího laboratoře, který ji přijímal.
Muž ukázal na sedadlo před sebou.
„Pojďte,“ řekl.
Eléa udělala pár kroků směrem k laboratoři. Ale než opustila Cobanovu pracovnu, obrátila se k němu.
„Nenávidím vás,“ řekla.
„Až vystoupíme z Úkrytu na mrtvou Zem,“ odpověděl Coban, „už nebude existovat ani nenávist ani láska. Zůstane jen naše práce…“
TEN den sestoupil Hoi-To do Vajíčka s novým fotografickým materiálem, který právě dostal z Japonska a zejména s reflektory na koherentní světlo, jimiž chtěl osvětlit přístroje pod průhlednou deskou a vyfotografovat je. Když se zastavil mrazící stroj, prostor pod deskou se propadl do tmy. Teplota rychle stoupla, sníh a námraza roztály, voda se vypařila a v teplém vzduchu stěny interiéru vyschly.
Zatímco asistenti instalovali reflektory na nízké stativy, Hoi-To se mechanicky rozhlížel kolem. Povrch jedné stěny mu připadal zvláštní. Nebyl vyhlazený'lani matný a jako by měnil barvu. Hoi-To po něm přejel špičkami svých dlouhých, citlivých prstů a pak nehty. Zaskřípalo to.
Namířil jeden z reflektorů na stěnu, posvítil si na ni ostrým světlem, prohlédl si ji lupou a pomocí čoček a teleobjektivu si improvizovaně vytvořil cosi jako mikroskop. Už o tom nemohlo být pochyb: do povrchu stěny byly vyryty nespočetné žlábky.
A každý z těchto žlábků představoval linku gondského písma.
Čtecí cívky z alveolárního sálu byly narušeny časem, ale stěna Vajíčka, zcela zaplněná mikroskopickými znamínky, představovala ekvivalent obrovské knihovny.