Jedna z promítaných zvětšenin byla plná početných osamocených znamínek, v nichž Lukos poznal matematické symboly.
Obklopovaly znak Zoranovy rovnice.
Když se Eléa probudila, ležela na kožešinovém koberci. Ten spočíval na jemné a teplé vrstvě, pověšené do prázdna. Dívka se na něm pohupovala ve stavu absolutní relaxace. Prohlédli ji od hlavy až k patě, zvážili s přesností setiny miligramu, nakrmili ji a napojili, masírovali, vyrovnali odchylky a houpali tak dlouho, dokud její tělo nedosáhlo potřebné váhy a absolutní pasivity. Pak se vrátil Coban a vysvětlil jí mechanismus uzavření a otevření úkrytu a sám jí podal ve formě kouře k vdechnutí, oleje na jazyk, mlhy do očí, dlouhých modulací infrazvuků na spáncích nejrůznější elementy univerzálního séra.
Eléa cítila, jak celé její tělo zaplavuje nová, zářící energie, čistí nejtajnější zákoutí od únavy a naplňuje ji až ke kůži silou srovnatelnou se silou jarního lesa. Stávala se tvrdou jako strom, silnou jako býk, vyrovnanou jako jezero. Síla, rovnováha a mír ji nezadržitelně přivedly ke spánku.
Usnula v laboratorním křesle a probudila se až na tomto koberci, v kulaté a prázdné místnosti. Naproti ní byly jediné dveře.
Před nimi seděl na kostce zelený strážce a hleděl na ni. V prstech držel nějaký skleněný předmět, sestavený z úzkých trubiček, spletených do komplikovaných záhybů. Naplňovala je průhledná kapalina.
„Protože už nespíte,“ řekl strážce, „chtěl bych vás upozornit, že kdyby vás náhodou napadlo vynutit si násilím odchod, otevřu ruku, tohle spadne a rozbije se a vy usnete jako špalek.“
Eléa neodpověděla. Mlčky se na něj dívala. Zmobilizovala všechny zdroje své vůle k jedinému cíli: dostat se odtud a najít Paikana.
Strážce byl vysoký, měl široká ramena a vypracovanou postavu. Jeho sepnuté vlasy měly barvu vycíděného bronzu. Neměl zbraň. Jeho tlustý krk byl skoro tak široký, jako jeho masivní obličej. Sám o sobě představoval nepřekonatelnou překážku na cestě ke svobodě. Ale neskonale křehká věc, kterou držel ve svých svalnatých pažích a hrubých rukách, představovala překážku ještě daleko důkladnější.
„Poslyšte, Eléo,“ oslovil ji hlas. „Paikan s vámi chce mluvit a vidět vás. Dovolíme mu to.“
Paikanův obraz se objevil v prostoru mezi dívkou a strážcem.
Eléa vyskočila.
„Eléo!“
„Paikane!“
Stál v pracovní kupoli. Eléa vedle něj viděla část panelu a na něm obraz nějakého mraku.
„Eléo! Kde jsi? Kam jdeš? Proč mě opouštíš?“
„Já jsem odmítla, Paikane! Jsem tvoje! Nejsem jejich! Coban mě přinutil! Drží mě tu násilím!“
„Přijdu si pro tebe! Všechno zničím! Zabiju je!“
Napřáhl před sebe levou ruku, navlečenou do zbraně.
„To nemůžeš! Nevíš, kde jsem!.. Já už to taky nevím! Počkej na mě, přijdu za tebou! Všemi prostředky!“
„Věřím ti. Počkám,“ řekl Paikan.
Obraz zmizel.
Strážce seděl a pořád se na Eléu díval. Stála uprostřed kulaté místnosti, hleděla na něj a odhadovala ho. Udělala krok k němu.
Vzal masku, která mu visela křížem přes prsa a nasadil si ji na nos.
„Pozor!“ řekl huhňavě.
Lehounce, opatrně pohnul změtí křehkých, skleněných trubiček.
„Já tě znám,“ řekla.
Překvapeně se na ni podíval.
„Tebe a tobě podobné, já vás znám. Jste prostí, skvělí. Děláte jen to, co vám řeknou. Nic vám nemusí vysvětlovat.“
Nechala sklouznout konec modrého pásu, který jí zahaloval tělo a začala ho rozbalovat.
„Coban ti neřekl, že zemřeš…“
Strážný se usmál. Byl strážný, nacházel se v Hloubce a nevěřil, že by mohl zemřít.
„Bude válka a nikdo ji nepřežije. Víš, že ti říkám pravdu: zemřeš. Všichni zemřete, kromě mě a Cobana.“
Strážce věděl, že mu nelže. Nepatřila k těm, kteří se snižují ke lžím, ať už jsou okolnosti jakékoliv. Ale musela se mýlit! Vždycky existoval někdo, kdo přežil. Ostatní zemřou, já ne.
Teď už bylo její tělo skoro nahé a ona začala rozbalovat pás, který jí halil rameno.
„V Gondawě všichni zemřou, Coban to ví. Postavil Úkryt, který nemůže nic zničit, aby sám přežil. Pověřil počítač, aby mu vybral ženu, která tam bude s ním. Ta žena jsem já. Víš, proč počítač vybral mezi milióny žen právě mě? Protože jsem nejkrásnější. Zatím jsi viděl jenom moji tvář. Podívej…“
Obnažila pravé ňadro. Strážce hleděl na její nádhernou pleť, na květ a na jeho plod a slyšel, jak mu v uších hučí krev.
„Chceš mě?“ zeptala se Eléa.
Dál pomalu odhalovala svoje tělo. Její levé ňadro se ještě napůl skrývalo v záhybech látky.
„Vím, jaký druh ženy vybral počítač tobě. Váží třikrát víc než já. Takovou ženu, jako jsem já, jsi nikdy neviděl…“
Celý pás látky sklouzl na zem a odhalil i levé ňadro. Eléa nechala paže volně viset podél těla, dlaně pootočené dopředu, paže trochu roztažené. Nabízela své tělo a živoucí krásu plných, něžných, pyšných ňader.
„Než zemřeš, chceš mě?“ Zvedla levou ruku a jediným pohybem nechala spadnout šaty s boků.
Strážce vstal, odložil na kostku strašný, křehký objekt, strhl masku a tuniku. Měl dokonalé, vyvážené svaly a jeho nahé tělo bylo nádherné.
„Jsi Paikanova,“ řekl.
„Slíbila jsem mu VŠEMI PROSTŘEDKY…“
„Otevřu ti dveře a vyvedu tě ven.“
Svlékla sukni. Stáli proti sobě, oba nazí. Eléa ustoupila a když pod nohama ucítila koberec, sedla si na bobek a pak si lehla. Přistoupil k ní, mocný a těžkopádný, předcházený svou nádhernou žádostí. Lehl si na ni a ona se otevřela.
Cítila jeho tělo, zvedla nohy, zkřížila je za jeho zády a přitiskla ho k sobě. Když do ní vnikl jako meč, křečovitě se zachvěla hrůzou.
„Jsem Paikanova,“ řekla. Oběma palci mu co nejsilněji stiskla krční tepnu. Začal se dusit a svíjet… Ale ona byla silná jako deset mužů, svírala ho zkříženýma nohama, koleny, lokty, prsty se zachytila v jeho sepnutých vlasech. A její nelítostné palce, ztvrdlé jako ocel vůlí zabíjet, zbavovaly jeho mozek každé kapky krve.