Strašná křeč napjala jeho tělo. Ponořil se až na dno mrti, která ho objímala a v ohromující, nekonečné radosti do ní vyprázdnil celý svůj život. Zápas skončil. Eléa počkala, až se mužovo tělo proměnilo v pasivní, těžkou hmotu, jako zabité zvíře. Pak odtáhla palce, zabořené do změklého masa. Její nehty byly plné krve. Otevřela křečovitě sevřené nohy a vyklouzla zpod mužova mrtvého těla. Dusila se hnusem. Bývala by chtěla obrátit se naruby jako rukavice a umýt se uvnitř sebe sama až po kořínky vlasů.
Zvedla strážcovu tuniku, otřela si s ní tvář, hruď a břicho, mokrou ji zahodila a rychle se oblékla.
Nasadila si masku na nos, vzala křehkou, skleněnou věc a opatrně strčila do dveří. Dveře se otevřely. Vedly do laboratoře, ve které Eléa prošla přípravami. Vedoucí laboratoře a dva laboranti se skláněli nad stolem. Jeden ozbrojený strážce stál u dveří.
První si všiml Eléy a zvolal:
„Hej!“ A zvedl ruku, aby si nasadil masku.
Eléa mu hodila skleněnou věc k nohám. Tiše se rozbila.
Místnost se okamžitě naplnila zelenou mlhou. Strážce a tři muži v lososově červených oděvech se zhroutili.
Eléa si vzala strážcovy zbraně a zamířila ke dveřím.
NEJSEM romantický puberťák. Nejsem ani zrudlý hrubián, který se nechá vést jen svým žaludkem a pohlavím. Pravděpodobně jsem rozumný, sentimentální, citlivý a schopný ovládnout své emoce a instinkty. Snesl jsem pohled na tvůj nejintimnější život, vydržel jsem se dívat na to, jak si na tebe ten strážce lehl a vstoupil do zázraku tvého těla.
Co mnou otřáslo, bylo to, co jsem si přečetl v tvém obličeji. Nemusela jsi toho člověka zabíjet. Slíbil ti, že tě vyvede ven. Možná lhal, ale ty jsi ho nezabila proto, abys pojistila svůj útěk, ale proto, že vstoupil do tvého břicha a ty jsi to nemohla snést.
Zabila jsi ho pro lásku k Paikanovi. Pro lásku. Ta slova, které Překladatelka používá, protože žádný jiný ekvivalent nemůže najít, ve vašem jazyce neexistuje. Od onoho okamžiku, kdy jsem tě viděl žít s Paikanem, pochopil jsem, že je to slovo nedostatečné. Říkáme „mám tě rád,“ říkáme to ženě, ale i ovoci, které jíme, kravatě, kterou jsme si vybrali a žena to říká své rtěnce. Říká o svém milenci: „Je můj.“ A ty říkáš opak: „Jsem Paikanova,“ a Paikan říká: „Jsem Eléin.“ Jsi jeho, jsi částí jeho bytosti. Dosáhl bych někdy toho, že bych tě od něj odpoutal? Přál bych si, aby ses zajímala o náš svět. Nechal jsem ti přehrát Mozarta a Bacha, ukázal jsem ti fotografie New Yarku, Paříže, Brazílie, vyprávěl jsem ti a historii lidstva, alespoň o té, kterou známe a která je naší minulostí — tak krátkou, ve srovnání s nekonečným trváním tvého spánku. Marně, posloucháš, díváš se, ale nic tě nezajímá. Jsi za stěnou, našeho času se nedotýkáš. Tvoje minulost tě pronásleduje v tvém vědomí i v podvědomí tvé paměti. Toužíš jen po tom ponořit se do ní, znovu ji najít, prožít. Pro tebe je přítomnost v minulosti.
RYCHLOVZNÁŠEDLO Univerzity stálo na přistávací rampě Věže. Strážci, kteří z něj vystoupili, prohledali kupoli i byt.
Na terase, poblíž hedvábného stromu, hovořil Coban s Paikanem.
Právě mu vysvětloval, proč potřebuje Eléu a vyprávěl mu o jejím útěku.
„Zničila všechno, co jí bránilo v útěku, lidi, dveře, zdi. Mohl jsem sledovat její stopu, jako by to byl vystřelený projektil. Teprve na ulici se mi ztratila mezi chodci.“
Strážci Cobana přerušili a oznámili mu, že Eléa není ani v bytě ani v kupoli. Nařídil jim, aby prohledali terasu.
„Pochybuji, že by byla tady,“ řekl Paikanovi. „Věděla, že půjdu rovnou sem. Ale vím, že má jen jedinou touhu — spojit se s vámi. Přijde, nebo vám dá vědět, kde je, abyste se k ní mohl přidat. A tak ji dostaneme. Je to nevyhnutelné. Ale ztrácíme spoustu času. Když vás zavolá, řekněte jí, ať je rozumná a vrátí se na Univerzitu…“
„Ne!“ odpověděl Paikan.
Coban na něj pohlédl vážně a se smutkem.
„Nejste génius, Paikane, ale jste dostatečně inteligentní. A jste Eléin?“
„Jsem Eléin!“ odpověděl Paikan.
„Když vstoupí do Úkrytu, bude žít. Když ne, zemře. Je inteligentní a odhodlaná. Počítač ji vybral dobře. Dokazuje to i teď.
Může se stát, že i navzdory naší bdělosti se jí podaří se s vámi spojit. Musíte jí říct, aby se vrátila ke mně. Se mnou bude žít, s vámi zemře. V Úkrytu je život. Mimo Úkryt se za několik dnů, možná hodin, dostaví smrt. Čemu dáte přednost? Aby žila bez vás, nebo aby umřela s vámi?“
Otřesený, zmučený a vzteklý Paikan vykřikl:
„Proč si nevyberete jinou ženu?“
„To nejde. Eléa dostala jedinou dózu univerzálního séra, kterou jsme měli k dispozici. Bez tohoto séra by žádný lidský organismus nemohl projít absolutním zmrazením, aniž by neutrpěl vážné škody. Možná by i zahynul.“
Strážci přišli Cobanovi říci, že Eléa na terase není.
„Je někde blízko a čeká, až budeme pryč,“ řekl Coban. „Bez našeho vědomí se spojit nemůžete. Ale kdyby se vám to nějakým zázrakem přece jen podařilo, uvědomte si, že si můžete vybrat mezi jejím životem a smrtí…“
Coban a strážci nastoupili do vznášedla, které se zvedlo několik centimetrů nad přistávací rampu, otočilo se na místě a s maximálním zrychlením odletělo.
Paikan přistoupil k zábradlí a díval se, jak vznášedlo, označené symbolem Zoranovy rovnice, opisuje pomalé kruhy kolem Věže.
Paikan zapnul obrazovku okolí a namířil ji na Domy odpočinku, zakotvené všude okolo Věže.
Viděl v nich tváře strážců, kteří se na něj dívali prostřednictvím svých obrazovek.
Před ním, dost vysoko na nebi, se v modrém blankytu objevil velký mrak. Prakticky všude se začaly objevovat mráčky, které proměnily azurové nebe v obrovskou rozkvetlou louku. Rychle se zvětšovaly a spojily se ve velkou masu, která zčernala a začala se otáčet kolem své osy. Z jejího středu se ozývalo hřmění. Vítr ohnul stromy na terase, slétl dolů, rozběhl se k troskám a začal cloumat Domy odpočinku.
Na panelu se objevila tvář vedoucího služby. Vypadal rozrušeně.
„Poslyšte, Paikane. Co se to tam u vás děje? Co znamená to tornádo? Co děláte? Zbláznil jste se?“
„Nedělám nic,“ odpověděl Paikan. „Kupole je zablokovaná. Pošlete mi dílnu, rychle! Je to zatím jen tornádo, ale promění se v cyklón. Pospěšte si!“
Vedoucí služby vyštěkl pár zuřivých slova jeho obraz zmizel.
Otáčející se mrak zezelenal a objevily se v něm purpurové a nafialovělé záblesky. Nad zemí se rozlehlo příšerné, nekonečné burácení. Mělo sílu tisíce skrytých hromů. Z mraku vyletěl vějíř blesků a zasáhl univerzitní vznášedlo, které se rozpadlo v plamenech.
V hřmění, které následovalo a otřásalo Věží, seběhl Paikan dolů do bytu, vyběhl na terasu a skočil do koupaliště.
Eléa byla tam, na dně, zabořená v písku, schovaná pod řasami, s tváří zakrytou maskou. Viděla připlouvat Paikana. Zamával na ni. Vyprostila se ze skrýše a spolu s Paikanem vyplula na hladinu. Z mraku se valila průtrž vody, hnaná větrem, který komíhal Domy odpočinku, upevněnými na kotvách. Poryv větru se zatočil kolem Věže a pokusil se ji vyrvat. Věž zasténala, ale odolala. Vítr s sebou odnesl hedvábný strom, který celý potrhaný stoupal nahoru k mraku a zmizel v jeho černé tlamě.
Paikan odvedl Eléu do kupole. Spodní část mraku dosáhla k Věži a potrhala se o ni. Byla to směs řvoucího větru, světélkující mlhy, deště a krup, osvětlovaná neutuchajícími záblesky blesků.
Paikan s Eléou si právě připínali opasky se zbraněmi, když spatřili přilétat dílnu, která přirazila špičkou ke skleněné stěně kupole.
Dva opraváři, provázení řvaním a kanonádou tornáda, skočili do Věže.
„Co se děje?“ zeptal se vylekaně jeden z nich. Paikan namísto odpovědi zasunul ruku do zbraně a vystřelil směrem k Jádru. Kupole zasténala, rozezvučela se a nakonec praskla. Paikan popadl Eléu a postrčil ji do otevřené přídě dílny, skočil za ní a okamžitě odstartoval, zatímco kupole se pracně sama uzavírala kónickým sklem. Dílna se ztratila v mraku.
Bylo to těžké, pomalé, špatně ovladatelné vznášedlo, které se ovšem nemuselo bát žádného uragánu. Paikah rozbil vysílačku, která bez přestání udávala polohu lodě. Pak zatočil směrem do středu mraku, který kolem nich třaskal a pomalu se přesouval k západu, poslušen pokynů, které dostal. Kupole byla v tuto chvíli mrtvá a bylo by potřeba dalších Věží, aby změnily směr tornáda a neutralizovaly ho. To poskytovalo uprchlíkům dostatek času, aby uskutečnili první část plánu, který Paikan Elée vysvětlil.
Měli jedinou šanci — opustit Gondawu a dostat se do neutrálního Lamossu. Aby se jim to podařilo, museli přerušit let, přistát a najít vznášedlo na dlouhé vzdálenosti. Mohli se ho zmocnit jen na nějakém Parkovišti v podzemním městě.
Univerzitní vznášedla se určitě nepokusí vletět do takové bouře ze strachu, že by mohla narušit svá antigravitační pole a zřítit se dolů jako kámen. Ale určitě jich byla spousta kolem. Eléa s Paikanem proto museli doletět až někam k výtahu a zůstat ukrytí v mraku, kolem dokola chránění blesky. Paikan s dílnou sestoupil až k samému dolnímu okraji mraku.
Země, omývaná potoky deště, se ve vzdálenosti sotva deseti výšek dospělého člověka leskla ve světle blesků. Byla to obrovská, zesklovatělá planina. Okrajové výtahy Gondy 7 nemohly byt daleko.
Eléa jeden z nich spatřila, jak se před nimi vynořil z mlhy. Paikan rychle s dílnou přistál. Ještě snad ani nebyli na zemi a už vyskočili a namířili na dílnu obě své zbraně najednou. Rvoucí vítr pak odnesl její prach.