Sledujte ji a dejte nám zprávu. Hledáme ji, abychom ji zachránili.
Poslyšte, Eléo, vím, že mě slyšíte… Přihlaste se sama svým klíčem!“
„Dívají se na mě! Dívají se na mě!“ zašeptala Eléa.
„Ne,“ řekl Paikan. „Nemůžou tě poznat.“
„Poznáte ji podle jejích očí, ať je její přestrojení jakékoliv. Podívejte se na oči této ženy. Hledáme ji, abychom ji zachránili!“
„Sklop víčka! Dívej se na zem!“
Trojitá řada zelených strážců přehradila křižovatku Jedenácté ulice s Příčnou ulicí a postupovala vstříc davu. Žádný východ už neexistoval. Paikan se s beznadějí rozhlédl kolem.
„Podívejte se dobře na oči této ženy…“
Každé oko obrazu bylo velké jako kolo a modř panenek bila otevřenými dveřmi do nočního nebe. Zlaté tečky v nich plály jako ohýnky. Obraz se pomaličku otáčel, aby si ho mohl každý prohlédnout en face i z profilu.
Eléa se cítila být sklíčená touto nesmírnou přítomností sebe sama. Sklopila hlavu, ohnula záda a křečovitě se chytla Paikanovy ruky, který ji odváděl ke vstupu do Třídy a doufal, že se mu podaří nějak proklouznout. Obraz jim zahradil cestu. Došli až k němu.
Eléa se zastavil a zvedla hlavu. Z výše jejího gigantického obrazu na ni hleděly její oči.
„Pojď,“ řekl tiše Paikan.
Přitáhl ji k sobě. Udělala pár kroků a mlha chvějících se barev ji zahalila, vstoupili do obrazu. Vynořili se z něj nedaleko brány, která vedla do Třídy. Její křídla se náhle rozletěla pod tlakem davu běžících studentů. Děvčata a chlapci byli do půl těla nazí a extrémně hubení. Dívky měly na každém prsu namalováno červené X, aby vymazaly svou ženskost. Teď už se od sebe nelišili, neexistovali dívky nebo chlapci, byli jen povstalci. Od začátku své kampaně se každý druhý den postili a mezitím přijímali jen porci energetické stravy. Ztvrdli a stali se lehcí jako letící šípy.
Běželi a skandovali slovo „Pao,“ které v obou jazycích gonda znamenalo „Ne!“
Eléa a Paikan se zamíchali mezi ně a prodírali se mezi nimi, aby se dostali k bráně, než se její křídla zavřou.
„Pao!.. Pao!.. Pao!.. Pao!“
Studenti do nich strkali a vlekli je s sebou. Paikan rozhrnoval dav jako příď lodi. Studenti do nich vráželi a zmítali jimi zleva doprava. Zdálo se, že je nevidí. Byli omámení hladem a opakovaným skandováním:
„Pao!.. Pao!.. Pao!.. Pao!“
Konečně se Eléa a Paikan dostali k bráně. Ale v tu chvíli ji zablokoval kordon mužů a postrčil je před sebou. Byl to oddíl bílých strážců, Policie Rady. Stáli loket vedle lokte, s namířenými zbraněmi.
Bílá policie, složená z chladnokrevných, výkonných mužů, se objevovala opravdu jen za výjimečných okolností. Její příslušníci byli vybíráni počítačem ve věku před Určením. Nedostávali klíč, neměli kreditní úvěr, byli vychováváni a vycvičeni ve speciálním táboře pod 9. Hloubkou, dokonce ještě hlouběji, než byl komplex nemobilních strojů. Nikdy nevystupovali na Povrch a jen velmi zřídka do Hloubek nad stroji. Jejich vesmír se omezoval na Velké divoké jezero, jehož hladina se ztrácela v temnotách neprozkoumaných jeskyní. Na jeho minerálních březích se bez přestání zabývali bojem muže proti muži. Bojovali, spali, jedli, bojovali, spali, jedli. Potrava, kterou dostávali, proměňovala jejich nevyužitou sexuální energii v bojovou aktivitu. Když je Rada potřebovala, dostali větší, či menší dávku aktivního séra a záležitost byla okamžitě uvedena do pořádku. Podobalo se to organismu, který se svými fagocyty brání proti nežitům. Od hlavy až k patě je zakrývala bílá; přiléhavá látka, která se podobala kůži a nechávala volný jen nos a oči. Nikdy nikdo nevěděl, jaká je délka jejich vlasů. Měli dvě G zbraně stejné bílé barvy. Jednu drželi v levé ruce, druhá jim visela na pravé straně břicha. Byli jediní, kdo mohli střílet oběma rukama. Rada je poslala do města, aby zlikvidovali studentskou revoltu.
„Pao!.. Pao!.. Pao!.. Pao!“
Bílí strážci vytvořili před branou kompaktní zeď, která pomalu postupovala proti studentům. Studenti před ní prchali ulicí, schovávali se ve stromech a jejich barevné sukně vířily a vlály.
Zpanikařený dav utíkal všemi směry, ke všem východům.
Na opačné straně ho však zastavil kordon zelených strážců a dav se vracel zpátky k výtahům a východům z Třídy. Nový prezidentův obraz se objevil vodorovně podél celé ulice nad davem a začal mluvit.
Mluvící obraz bez klíče byl tak mimořádný, že se všichni zastavili a zaposlouchali. Včetně strážců.
„Poslouchejte a dívejte se… Oznamuji vám, že se Rada rozhodla vyslat Vyslance mezinárodního přátelství do Lamossu a prosí enisorskou vládu, aby tam poslala i svého ministra.
Chceme se pokusit izolovat válku ve vnějších teritoriích a zabránit tomu, aby se rozšířila na Zem. Mír ještě může být zachráněn!..
Všichni obyvatelé v kategoriích 1 až 26 musí okamžitě nastoupit na svá mobilizační místa.“
Obraz se převinul na začátek a znovu začal svůj projev.
„Poslouchejte a dívejte se… Oznamuji vám, že…“
„Pao!.. Pao!.. Pao!.. Pao!“
Studenti vytvořili pyramidu. Na jejím vrcholu stála dívka s přemalovanými prsy, hořící vírou. Rozpažovala ruce a křičela:
„Pao! Pao! Neposlouchejte ho! Nechoďte na svá místa! Odmítněte válku v jakékoliv podobě! Řekněte NE! Přinuťte Radu, aby vyhlásila Mír! Pojďte s námi!“
Jeden bílý strážce vystřelil. Zasažená dívka zmizela v barvách Eléina obrazu.
„Hledáme tuto ženu…“
Strážci vykročili kupředu a začali střílet.
Pyramida se rozletěla na kusy. Z chlapců a dívek zůstaly jen fragmenty mrtvých těl.
Paikan chtěl vsunout ruku do zbraně, ale na opasku ji už neměl. Musel ji ztratit, když vyskakovali ze vznášedla. Asi si jen myslel, že ji zastrčil zpátky. Bílá, kompaktní zeď strážců už byla skoro u nich. Dav utíkal a studenti stále křičeli své revoltující „Pao…“
Paikan strhl Eléu na zem a skryl ji pod svým tělem. Jeden z bílých strážců je přeskočil. Paikan ho v letu chytil za špičku nohy a prudce jí trhl dozadu. Kotník praskl. Stráže beze slova upadl.
Paikan mu kolenem přirazil páteř k zemi a oběma rukama mu trhl hlavou dozadu. Páteř se zlomila. Paikan zvedl jeho bezvládnou ruku a ohnul prsty, zastrčené do zbraně. Chumel strážců odletěl, uhodil do zdi a rozprášená zeď zmizela v oblaku prachu.
Za otevřeným průchodem se pohybovaly dráhy Třídy. Dav se tím směrem s křikem rozběhl. Paikan a Eléa byli uprostřed. Paikan s sebou odnášel smrtící zbraň. Bílí, Ihostejní strážci pokračovali dál ve svém ničivém díle.
Paikan s Eléou opustili Třídu na Kulatém objezdu u Parkoviště. Parkoviště bylo jejich jedinou nadějí. Paikan vymyslel jiný způsob, jak se zmocnit vznášedla. Ale museli se k němu dostat.
Uprostřed Kulatého objezdu se tyčilo dvanáct kmenů Červeného stromu. Dole byly spojené a nahoře se rozšiřovaly do koruny a vzájemně se podpíraly svými společnými větvemi. Podobaly se dětem, hrajícím si kolo. Vysoko nahoře jejich purpurové listoví krylo klenbu, chvělo se pod nohama zpěvem a křídly ukrytých ptáků. Kolem společného úpatí stromů se točil potůček, na jehož dně zvedaly maličké, ploché želvy kamínky a hledaly pod nimi larvy a červy. Eléa, vyprahlá žízní, si klekla na břeh potoka.
Nabrala do dlaně vodu a ponořila do ní ústa. Vzápětí ji s hrůzou vyplivla.
„Teče z jezera v 1. Hloubce,“ řekl Paikan. „Víš to. dobře…“
Věděla to, ale měla žízeň. Tahle nádherná, průzračná voda byla hořká, slaná, hnilobná a teplá. Nedala se pít ani v okamžiku smrti.
Paikan Eléu jemně zvedl a přitiskl ji k sobě. Měl žízeň, měl hlad a trpěl daleko víc než ona, protože neměl podporu univerzálního séra. Nad nimi na větvích viselo tisíce přístrojů, které jim nabízely v měňavých barvách pití, potravu, hry, radosti, potřeby. Paikan věděl, že nemá smysl některý z nich rozbít, protože uvnitř nebylo nic. Každý vyráběl, co měl. Z ničeho. S klíčem.
„Pojď;“ řekl jemně Paikan.
Ruku v ruce se přiblížili ke vchodu do Parkoviště, Třemi řadami ho přehrazovali zelení strážci. Každou ulicí, která ústila do Kruhového objezdu, postupovala podobná trojitá řada a tlačila před sebou rozčilený a čím dál tím hustší dav. Paikan strčil ruku do zbraně, odlepil ji od opasku, otočil se ke vchodu na Parkoviště a zvedl předloktí.