Každý strážce měl na „opasku průhledný, křehký S granát, naplněný zelenou tekutinou. Stačilo jeden rozbít a široko daleka by byli všichni uspáni. Eléa měla na prsou pověšenou nosní masku, kterou už použila na Univerzitě a na dně bazénu, ale Paikan žádnou neměl.
„Vydržím dvě minuty bez dechu,“ odpověděl Paikan. „Nasaď si masku. A jakmile vystřelím, utíkej!“
Uprostřed stromu se náhle rozsvítil Eléin obraz a ozval se Cabanův hlas:
„Nemůžete opustit město. Všechny východy jsou střeženy. Eléo, tam, kde jste, slyšíte mě?! Ohlaste se svým klíčem. Paikane, myslete na ni a ne na sebe. Se mnou ji čeká život, s vámi smrt. Zachraňte ji.“
„Střílej!“ vykřikla Eléa.
Paikan se zhluboka nadechl a prostřední silou vystřelil.
Strážci se zhroutili. Granáty se rozbily. Zelená mlha okamžitě naplnila Kruhový objezd až po klenbu. Dav klesl na kolena, zapotácel se a svalil se na zem. Z listnaté střechy padaly desítky tisíc ptáků jako vločky všech barev. Paikan se rozběhl k Parkovišti a táhl Eléu za sebou. Přeskakoval natažená těla a pomaličku vypouštěl vzduch z plic. Pak zakopl o zdvižené koleno. Udělal „ha!“ a proti své vůli se nadechl. Okamžitě usnul. Setrvačností přeletěl dopředu a upadl přes jednoho ležícího člověka. Eléa ho obrátila, chytla ho v podpaží a pokoušela se ho odtáhnout pryč.
„Sama to nedokážete,“ řekl nosový hlas.
Vedle ní stál muž bez klíče. Obličej měl skrytý ve starém modelu všelijak spravované masky.
Sklonil se a vzal Paikana za nohy.
„Tudy!“ řekl.
Vedl Eléu ke zdi, do rohu, mezi dva kmeny popínavých stromů. Pak položil Paikana na zem a rozhlédl se. Všichni kolem leželi a nikde nebylo ani živáčka. Muž vytáhl ze své žebrácké mošny kovovou, zbroušenou tyčku, strčil ji do díry ve zdi, otočil jí a postrčil dopředu. Mezi oběma stromy se otevřel kus zdi, jako by to byly dveře.
„Rychle! Rychle!..“
Univerzitní vznášedlo přistálo u vchodu do Parkoviště. Eléa s mužem bez klíče zvedli Paikanovo tělo a vstoupili do černé díry.
PROBUZENÍ bylo stejně rychlé, jako pád do spánku. Jakmile se dostal z dosahu zelené mlhy, Paikan otevřel oči a spatřil Eléinu tvář. Klečela vedle něj, držela ho za ruku a hleděla na něj s obavami.
Když viděla, že se probouzí, šťastně vzdychla, usmála se na něj, pustila jeho ruku a uhnula, aby se mohl rozhlédnout.
Všude kolem vládla šedivá barva. Šedivé zdi, zem, klenba.
Přímo proti Paikanovi bylo šedivé schodiště, dostatečně široké, aby se na ně vešel dav lidí. Bylo pusté, prázdné, holé, nekonečné, stoupalo vzhůru a ztrácelo se v šedivé tmě.
Vlevo bylo další schodiště, stejně tak široké a prázdné, běželo dolů a zatáčelo se do tmy, která ho pohlcovala. Postranní schodiště a šikmo klesající chodby se rozbíhaly všemi směry, dolů i nahoru.
Jednotvárný závoj prachu pokrýval všechno kolem.
„Schodiště!“ řekl Paikan. „Zapomněl jsem na něj.“
„Všichni na něj zapomněli,“ ozval se muž bez klíče.
Paikan se postavil a podíval se na něj. Muž byl také šedivý. Jeho šaty a vlasy byly šedivé. Dokonce i pokožka měla šedivý nádech.
„To vy jste mě sem přinesl?“
„Ano, s ní… To je ta žena, kterou hledají, že?“
Mluvil polohlasem a jeho hlas byl bezbarvý a monotónní.
„Ano, to jsem já,“ odpověděla Eléa.
„Na Schodiště si hned nevzpomenou. Už dlouho ho nikdo nepoužívá. Dveře jsou zataraseny a zakryty. Budou je jen těžko hledat…“
Z jedné chodby se tiše vynořili tři šediví muži. Když před sebou spatřili skupinku, na okamžik se zastavili, pak přišli blíž, prohlédli si Eléu a Paikana a beze slova pokračovali po hlavním schodišti směrem nahoru. Na šedém podkladu byli sotva vidět. Jak kráčeli vzhůru, zmenšovali se a dali se rozeznat čím dál tím hůř.
Šedí, nerozeznatelní lidé na šedém podkladu. Eléa s Paikanem je ještě na okamžik spatřili, když jeden z mužů udělal krok stranou a na šedém pozadí se pohnul šedý bod, ale pak už se nehýbalo nic a šedá barva byla všude. Jak kráčeli po schodech, rozvířili prach, který se za nimi pomalu usazoval a mazal jejich stopy, jejich cestu, jejich životy. Prach nebyl sypký, ale zplstnatělý, kompaktní, soudržný. Jako kdyby to byla jakási podšívka venkovního světa. „Jestli chcete vystoupit až na Povrch,“ řekl muž hlasem, který byl těsně na hranici slyšitelnosti, „vede tam 30 000 schodů. Budete na to potřebovat den nebo dva.“
Paikan mu odpověděl a instinktivně přitom tlumil hlas. Ticho bylo jako savý papír a člověk měl strach, že se jeho slova rozplynou a zmizí.
„Chceme se dostat na nějaké Parkoviště.“
„Parkoviště v 5. Hloubce je plné strážců. Musíte buď vystoupit, nebo sestoupit o jednu Hloubku. Snazší bude sestoupit…“
Muž bez klíče sáhl do své mošny, vyndal z ní kuličky potravy a podal jim je. Zatímco si je nechávali rozpustit v ústech, očistil hranou ruky prach, který obaloval rouru, běžící podél zdi asi ve výšce člověka a dvakrát do ní bodl nožem. Na dvou místech z ní vytryskla voda.
Eléa se s otevřenou pusou vrhla k slabému, průzračnému pramínku. Zaškočilo jí, zakašlala, kýchla a šťastně se zasmála. Paikan se napil ze složených dlaní. Sotva uhasili žízeň, pramínky se začaly ztrácet a pak vyschly docela. Dírky se zatáhly.
„Napijete se znova o kus dál,“ řekl muž. „Pospěšme si. Musíme sestoupit 300 pater, abychom se dostali do 6. Hloubky.“
Vydal se po schodišti vpravo. Následovali ho. Po schodech skoro u'tikal, s jistotou člověka, který už dlouho Schodiště a jeho prachový háv navštěvuje. Přešel úzké odpočívadlo a pokračoval souběžným schodištěm, a pak dalším a dalším a dalším. Zatáčel doleva, doprava, dělal obcházky, šel cik cak, bez váhání, sestupoval z patra do patra, pořád dolů.
Eléa a Paikan se vedli za ruce a šli za ním, boříce se do tlustého, šedivého koberce. Občas potkali, předběhli nebo zkřížili cestu dalším tichým mužům bez klíče, kteří je míjeli beze spěchů, sami, nebo ve skupinkách. Komplex Schodiště byl jejich vesmír. Tyto opuštěné, prázdné bytosti, s vyhublými těly žily z jeho tajné existence. Procházely tajnými východy, znovu otvíraly zapomenuté dveře, jimiž vcházely do světa hluku a barev, jen aby sehnaly žebrotou nebo krádeží to, co nutně potřebovaly k životu. A pak se zas vracely do svého šedivého věta a splývaly s ním. Prach na zemi udusil všechny zvuky a prach na stěnách všechna slova. Ticho, které tyto lidi obklopovalo, bylo zároveň v nich a umlčovalo je.
Paikan a Eléa omámeně běželi a skákali po schodech za svým průvodcem. Několika slovy, útržky vět, které pronášel potichu a skoro šeptem, jim všechno vysvětloval. Vyprávěl jim o hladu, když mu lidé všech barev nechtěli nic dát. Pak musel jíst kulaté ptáky. Jednoho jim ukázal, jak před nimi prchá. Byl velký asi jako pěst, šedivý, a neměl křídla. Odpočívadlo přebíhal na svých hubených nožkách plnou rychlostí. Když doběhl k okraji schodiště, vymrštil se, schoval hlavu a nožky do peří a skákal dolů jako kulička.
Další ptáci se hrabali v prachu a zobákem z něj vytahovali tlusté, šedivé červy, kteří si hloubili chodbičky v prachové přikrývce.
Eléa byla ještě poměrně čerstvá, ale Paikanovi už docházely síly. Odpočinuli si proto vsedě na schodech na jednom postranním schodišti. Naproti nim hořel v rohu odpočívadla ohýnek. Dřepěli u něj tři muži a opékali si kulaté ptáky, držíce je za nohy nad ohněm z prachu. Strašný pach opékaného masa zavál až k nim a Paikanovi se zvedl žaludek.
„Pojďme dál,“ řekl. Ve chvíli, kdy vstával, ozvalo se bušení na zeď. Tři muži z odpočívadla okamžitě prchli, odnášejíce si s sebou svou napolo syrovou kořist. Část jedné stěny se rozpadla na kusy.
„Rychle!“ vykřikl muž bez klíče. „To jsou původní dveře. Našli je!“
Postrkoval Eléu a Paikana před sebou nahoru po schodišti. Skoro po čtyřech vyběhli uzounkou chodbou. Dole na odpočívadle se propadl kus zdi a dovnitř vběhli zelení strážci. Uprchlíci utíkali úzkou chodbou a před sebou hnali hejno kulatých ptáků, kteří se kutáleli, občas vystrkovali nožky a odráželi se jimi, aby zvýšili rychlost a hnali se čím dál tím rychleji, tiše, bez ustrašeného pípání, kulatí, kutálející se, tiší, šediví.
Před nimi se z konce chodby ozval Cobanův hlas. Byl přidušený, odhmotněný závojem prachu, chvílemi se zdál být docela blízko a chvílemi slábl, jako by přicházel z konce světa.
„Poslyšte, Eléo, víme, kde jste. Ztratíte se. Už se nehýbejte, jdeme si pro vás. Už se nehýbejte. Čas utíká…“
Přidušený dupot strážných se ozýval před nimi, za nimi, nad nimi. Muž bez klíče se zastavil.
„Jsou všude,“ řekl.
Paikan zasunul ruku do zbraně.