Klekl si, rukama vyhrabal v prachovém koberci díru, přitiskl ucho k zemi a chvilku poslouchal. Pak vyskočil.
„Ano!“ řekl. „Vystřelte sem.“
Ukázal rukou na obnaženou zem a utíkal se schovat za Paikana.
Paikan vystřelil. Země se otřásla. Závoje zvířeného prachu zavlály chodbou.
„Silněji!“
Paikan vystřelil znovu. Země mu u nohou zčervenala a otevřela se.
„Skočte!“
Muž bez klíče jim šel příkladem a skočil do díry, odkud byl slyšet zvuk tekoucí řeky. Eléa s Paiknem skočili za ním a spadli do hořké, vlažné vody. Mocný proud se jich zmocnil a odnášel je pryč. Eléa se vynořila na hladinu a hledala Paikana. Tam, kde se tvořily víry a spodní proudy, voda lehce světélkovala. Eléa uviděla Paikana, který vyplaval na povrch. Vlasy mu zářily zeleným světlem. Usmál se a natáhl k ní ruku. Svažující se strop klesal až do vody, která protékala kanalizačním uzávěrem. Uprostřed víru se vynořil zářící bod, hlava muže bez klíče. Zamával na ně, ukázal jim, že se musí potopit a zmizel. Eléa a Paikan se začali točit a vír je stáhl do hlubiny. Drželi se za ruce a s nohama volně nataženýma klesali do obrovské masy teplé a vířící vody. Jejich těla nevážila nic. Padali fantastickou rychlostí, otáčeli se kolem své osy, vplouvali do zatáček, které je vyvrhovaly proti stěnám, vystlaným tisíci kořínky rostlin, vyplouvali na povrch, nadechovali se a voda je znovu strhávala, stahovala, pořád níž a níž. Měla chuť hniloby a chemických solí. Byla to velká řeka, vytékající z jezera v 1. Hloubce, kde do ní nemobilní stroj vypouštěl živiny pro rostliny. Řeka pak ubíhala dolů, patro po patru, tekla ve zdech a podzemím a koupala kořeny veškeré pohřbené vegetace.
Závratný pád končil širokou zatáčkou, která Paikana a Eléu vyvrhla doprostřed gejzíru světélkujících bublin. Opět se mohli nadechnout. Nacházeli se na hladině jezera, které pomalu odtékalo k tmavému portálu. Množství pokroucených stvolů, z nichž některé byly široké jako deset mužů a jiné tenké jako ženské zápěstí, vybíhalo ze stropu a sahalo do vody, v níž se rozvětvovalo a rozrůstalo. Byl to zářivý svět kořenů.
Na jednom nakloněném stvolu seděl muž bez klíče. Zavolal na Paikana a Eléu:
„Polezte nahoru! Rychle!“ Eléa se vyšvihla z vody v jedné skoro pravoúhlé zatáčce a přitáhla k sobě Paikana, na kterého dolehla únava. Voda se leskla a tekla mezi kořeny, jako by je hladila. Pod portálem se čas od času vytvořil vír. Z vody stoupalo bledé světlo a osvětlovalo studené, slizké a zelené kořeny. K vírům, které za sebou nechali ve vodě uprchlíci, se ze všech stran jezera stahovaly jasně růžové, kulaté, svítivé body. Pod Paikanem a Eléou voda začala brzy vřít frenetickým, růžovým pohybem. Občas některá z těchto živých kapek vyskočila nad hladinu a snažila se dosáhnout na nahé nohy, které visely mimo jejich dosah. Byly to miniaturní rybičky, téměř rozdělené napůl otevřenou hubou.
„Hořké ryby,“ řekl muž bez klíče. „Kdyby vás kously, sežerou vás včetně kostí.“
Eléa se zachvěla.
„A co žerou normálně?“
„Uhnilé kořeny a všechny zbytky, které sem proud zanese. Jsou to čističi. A když nemají nic jiného, požírají se samy mezi sebou.“
Otočil se k Paikanovi, uhodil pěstí do stropu, kterého se dotýkal hlavou a řekl:
„Parkoviště.“
Kořeny, které se koupaly v jezeře, byly kořeny lesa Parkoviště 6. Hloubky.
PAIKAN zvedl zbraň a vystřelil mezi dvě řady kořenů. Kus stropu odletěl. Průlomem se pomalu svezl dolů obrovský strom.
Jeho větve s sebou strhly vznášedlo, v němž se pohybovaly dvě světlé siluety. Vznášedlo spadlo do jezera, nakloněný strom sklouzl za ním a potopil ho pod vodu. Byla to útočná loď Policie Rady, obsazená dvěmi bílými strážci. V růžovém záblesku se na ně vrhly milióny rybiček a zaútočily na jejich obličeje. Očima jim vnikly do hlavy a nosem do hrudi a do břicha. Vznášedlo se naplnilo krvavou vodou.
Eléa a Paikan následovali muže bez klíče a vylezli po dlouhých kořenech a větvích až na Parkoviště. Studenti tam vedli beznadějnou bitvu s bílými strážci. V jednom nákladním vznášedle, zničeném válkou, našli zlaté tyče a koule, které měly pravděpodobně sloužit k vybudování nemobilních strojů na Měsíci. Teď jimi bombardovali policii, přebíhali sem tam a skrývali se za stromy a za vznášedly. Byly to směšné zbraně. Jen málokterá koule zasáhla ve zlatém záblesku cíl, ale většina padala mimo. Řady policistů vbíhaly mezi stromy jako bílí hadi a střílely na všechno živé. Zasahovaly studenty v běhu a hrozná síla vymršťovala jejich roztrhaná těla proti kmenům nebo do korun stromů. Všichni ptáci opustili les a vystrašeně kroužili půd klenbou, čepýřili se a křičeli hrůzou. Prolétávali obrazem, na němž právě zástupci Rady informovali o tom, že enisorská vláda odmítla poslat svého ministra do Lamossu. Rada nařizovala všem obyvatelům Gondawy, aby se okamžitě dostavili na svá mobilizační místa. Zlověstný obraz zhasl a znovu se objevilo kus, dál a opakoval prohlášení.
Nad vstupem do Dvanácti ulic se otáčel Eléin obraz, čtvrtobrat doleva, doprava, doleva, doprava…
„Univerzita hledá tuto ženu, Eléu 3-19-07-91. Poznáte ji podle očí. Hledáme ji, abychom ji zachránili. Eléo, ohlaste se nám svým klíčem…“
Na vzdálenějším konci jedné dráhy, vedle odletového komínu, obklíčil malý dav podlouhlé vznášedlo, jehož typ se v Gondawě nepoužíval. Občan Lamossu, který v něm chtěl odletět, byl násilím vytažen ven. Křičel, že není Enisoran, že není špión, není nepřítel.
Ale dav lamosskému jazyku nerozuměl. Lidé viděli nezvyklý oděv, krátké vlasy, světlou tvář. Křičeli: „Špión! Zabte ho!“
Začali ho bít. Několik studentů se mu rozběhlo na pomoc. Bílí strážci je pronásledovali. Lamossan byl v mžiku roztrhán na kusy a rozšlapán nohama rozvášněného davu. Bezmocní studenti hlasitě proti této hrůze protestovali. Šílející dav řval:
„Studenti! Špióni! Zrádci! Zabte je!“
Lidé se na studenty vrhli, strhávali z nich sukně, rvali jim vlasy, uši, prsa, pohlaví a strážci stříleli a čistili dav, prostranství, všechno.
Muž bez klíče se smutně usmál, přátelsky zamával na své dva druhy a rozběhl se směrem k Dvanácti ulicím. Eléa a Paikan pospíchali ke klidnější části Parkoviště. Druhá řada vznášedel na dlouhou vzdálenost byla skoro pustá, tichá. Jedno vznášedlo právě přiletělo a postavilo se do řady. Zastavilo, zaparkovalo, dveře se otevřely a objevil se nějaký muž. Když vystupoval, překvapeně se zarazil a zaposlouchal se. Přes stromy nic neviděl. Ale křik, násilí a hluk výstřelů doletěl až k němu. Seskočil na zem.
„Co se děje?“ zeptal se Paikana.
Místo odpovědi na něj Paikan levou rukou namířil bílou zbraň, pravačkou mu strhl zbraň s opasku a zahodil ji.
„Nastupte si! Rychle!“
Muž, který tomu všemu rozuměl čím dál tím míň, poslechl.
Paikan mu ukázal, aby si sedl, vzal mu ruku a zastrčil jeho klíč do elastické desky…
Okamžik ticha se proměnil v nekonečné čekání. Pak začala deska náhle blikat. Paikan si zhluboka vydechl a pravou rukou ucpal mužovi ústa.
„Směr?“ zeptalo se rádio.
„Lamoss, první park.“
Přístroj chvilku bzučel a potom následovalo cvaknutí.
„Kredit dostačující. Směr zaznamenán. Vytáhněte klíč. Odlet…“
Paikan vystrčil muže ze sedadla a vyhodil ho ven. Zakřičel na něj omluvy a poděkování. Dveře zaklaply a vznášedlo se začalo chystat ke startu, otáčelo se dokola a přejelo na startovací dráhu.
Zastavilo se na odletové rampě.
Palubní rádio oznámilo:
„Univerzita hledá Eléu 3-19-07-91. Eléo, ohlaste se svým klíčem…“
Odletový komín pohltil vznášedlo a vymrštil ho vzhůru. Vyletělo z Úst a stoupalo nahoru do tmy.
Během svého života na Povrchu si Eléa a Paikan odvykli věčnému světlu podzemních měst. Teď, když opouštěli Parkoviště, byl den. Mysleli si, že den je i na Povrchu. Ale Země a Slunce pokračovaly dál po svých drahách a noc přišla ve svém šatu, utkaném z hvězd. Eléa a Paikan se natáhli vedle sebe na cestovní lehátka a držíce se za ruce, nechali se kolébat nekonečným tichem.
Stoupali do noci, k hvězdnému nebi, obklopoval je klid a oni zapomněli na Zem a na její absurdní hrůzy. Byli spolu, bylo jim dobře, a každý okamžik společně prožitého štěstí se pro ně stával věčností.
Dali si na hlavy zlaté kruhy, jimiž byla lehátka vybavena a oba sklopili své čelní desky. Zvykli si takhle spolu komunikovat.
Mohli tak ve stejný okamžik přijímat obsah paměti toho druhého a současně předávat své myšlenky, aniž by na ně museli myslet.
Výměna byla okamžitá. Když si nasadili kruhy, zavřeli oči a sklopili desky, měli okamžitě jen jedinou paměť, jedinou minulost. Mohli si vybavovat vzpomínky toho druhého, jako by byly jich obou. Už neexistovaly dvě bytosti, které se v sobě mohou mýlit, ale jediná bytost, bez stopy stínu, solidární a pevná vůči světu. A tak se Paikan dověděl všechno o Úkrytu a seznámil se s každým okamžikem, který Eléa prožila během jejich odloučení.