Ve stejný okamžik si svlékli zlaté kruhy a usmáli se na sebe, v dokonalém porozumění, v dokonalém štěstí, že jsou spolu, jedna bytost pro vzájemné vědomí a dvě bytosti, aby si mohly rozdělit a zdvojnásobit své štěstí. Jako dvě ruce jednoho těla, které hladí stejnou věc, jako dvě oči, které nabízejí světu svou hloubku.
Palubní rádio se ozvalo:
„Dosáhli jsme úrovně 17. Začínáme vodorovný let do Lamossu. Povolená rychlost od 7 do 17. Jakou rychlost si přejete?“
„Maximum,“ odpověděl Paikan.
„Maximum, rychlost 17, nahráno. Pozor na zrychlení.“
Změna na horizontální let přimáčkla Eléu i přes upozornění na kostru vznášedla a Paikan upadl na ni, Dala se do smíchu, oběma rukama chytila jeho ještě mokré vlasy a kousla ho do nosu, do tváře, do rtů.
Už nemysleli na útěk, na výhrůžky, na válku. Brzy zakotví v přístavu míru. Možná bude jen chvilkový, nejistý, iluzorní, možná se jejich problémy znásobí. Ale až zítra, až za chvíli.
Prožívat neštěstí předem znamená prožívat ho dvojnásob. Přítomnost, to byl okamžik radosti, který si nechtěli pokazit. Ale vyrušilo je poplašné zaječení palubního rádia.
Strnule se zvedli. Na palubní desce blikal červený signál.
„Generální poplach!“ oznámilo rádio. „Všechny lety jsou zrušeny. Co nejkratší cestou se vrátíme na Parkoviště. Musíte okamžitě nastoupit na svá mobilizační místa.“
Vznášedlo změnilo směr a začalo závratně klesat. Přes průhlednou kabinu byl vidět vyděšený balet Domů odpočinku, které se rostoucí rychlostí přibližovaly k Ústům, polykajícím světélkující body, jež se nad nimi otáčely a čekaly, až na ně dojde řada.
Vznášedlo zpomalilo a zařadilo se do kruhu čekajících.
Všechny stroje, které byly na Povrchu, dostaly příkaz vrátit se.
Domy a vznášedla, bylo jich na tisíce, se otáčely nad Ústy, která polykala ty, jež byly nejblíž. Jejich kruh zabíral celé jezero i les.
„Odvede nás to zpátky do města! Do pasti!“ vykřikla Eléa.
„Musíme vyskočit!“
Redukovanou rychlostí právě přelétali jezero ve výšce, z níž se dalo skákat. Ale dveře byly během letu zablokovány. Už opouštěli jezero a přelétali kompaktní masu stromů. Paikan vystřelil do ovládací desky. Stroj se vzepřel a začal znovu stoupat, pak zase klesal, zhoupl se a každým zhoupnutím ztrácel výšku, jako list, který na podzim padá na zem. Ohnul vrcholky stromů, vylétl nahoru a zase zpátky a nakonec se zarazil o kmen jednoho obrovského stromu, korunovaného palmovými listy. A zůstal na něm sedět jako na hřadu.
LEŽELI vedle sebe na břehu jezera, na trávě, která se svažovala k písečné pláži. Eléa držela Paikana za ruku. Jejich dokořán otevřené oči hleděly do noci. Ústa už spolykala poslední opozdilce a na nebi zůstaly jen hvězdy. Eléa a Paikan se na ně dívali a v obrovské lhostejnosti vesmíru hledali stopy své skončené naděje.
Před nimi, v úrovni hladiny jezera vycházel Měsíc, dorůstající k úplňku. Byl nadmutý, jako by zabalený do vaty, deformovaný, narudlý. Purpurové záblesky bez přestání osvětlovaly jeho tmavou stranu. Občas celý zahořel kratičkým zábleskem, který připomínal Slunce. Byl to tichý obraz ničení světa, který lidé nabídli lidem.
I tady, než skončí noc…
Aniž se pohnuli, aniž se na sebe podívali. Eléa s Paikanem ještě víc propletli své prsty a přitiskli k sobě dlaně.
Za nimi v lese tiše zařehtal kůň, jako by plakal. Nějaký pták, vyrušený ze spánku, zapípal a znovu usnul. Lehounký větřík pohladil Eléu a Paikana po tvářích.
„Mohli bychom odjet na koních…,“ zašeptal Paikan.
„A kam?… Je to zbytečné… Je konec…“
Usmívala se do tmy. Byla s Paikanem. Ať se stane cokoliv, bude s ním a on bude s ní.
Koňské zaržání se teď ozvalo blíž a travou zadupala kopyta.
Eléa a Paikan se zvedli. Bílý, měsíční kůň přišel až k nim a pohodil hlavou.
Eléa ponořila ruku do jeho dlouhé hřívy a ucítila, že se chvěje.
„Bojí se,“ řekla.
„Má důvod…“
Eléa viděla siluetu Paikanovy natažené ruky, která ukazovala na obzor. Na všech stranách byly vidět krátké záblesky, jako by se blížila bouře.
„Bitva… V Gondě 17… V Gondě 41… V Enawě… Zenawě… Museli se vylodit všude…“
Záblesky začalo provázet přidušené dunění. Přicházelo ze všech stran a vytvářelo kruh, jehož středem byli Eléa a Paikan.
Cítili, jak se jim pod nohama chvěje zem.
V lese se probudila všechna zvířata. Ptáci vylétali, vyděšeně se motali tmou, chtěli se vrátit zpátky do hnízd a tloukli se o větve a listoví. Skvrnité laně vybíhaly z lesa a houfovaly se kolem lidského páru. Byl mezi nimi i modrý kůň, sotva rozeznatelný ve tmě a pomalí stromoví medvídci s bílými bříšky a černí zajíci s krátkýma ušima, jejichž bílý ocas zametal zem.
„Než skončí noc,“ řekl Paikan, „už tady nezůstane nic živého. Ani zvíře, ani stéblo trávy. A ti, kteří si myslí, že jsou dole v bezpečí, přežijí jen o pár dní, možná hodin… Chci, abys šla do Úkrytu. Chci, abys žila…“
„Žít?… Bez tebe?“
Přitiskla se k němu a zvedla hlavu. Paikan viděl, jak se ve tmě jejích očí odrážejí hvězdy.
„Nebudu v Úkrytu sama. Bude tam Coban. Myslels na to?“
Paikan potřásl hlavou, jako by tuhle myšlenku od sebe odháněl.
„Až nás probudí, budu mu muset dát děti. Já, která jsem neměla tvoje děti a tolik jsem čekala… Ten muž, ve mně, pořád, aby do mě zasel svoje děti, to ti je jedno?“
„Budu mrtvý… už dlouho… od dnešní noci…“
Strašný a odhmotněný hlas vyšel z lesa. Ptáci znovu vzlétli a ve tmě tloukli křídly o všechny překážky. Všechny lesní reproduktory promluvily Cobanovým hlasem. Tříštil se, třásl a šířil se po hladině jezera. Modrý kůň zvedl hlavu k nebi a hlasitě zaržál.
„Eléo, Eléo, poslyšte, Eléo… Vím, že jste venku… Jste v nebezpečí… Invazní armáda přistává všude… Brzy obsadí celý Povrch… Ohlaste se u výtahu vaším klíčem, přijdeme si tam pro vás… Nezdržujte se… Poslyšte, Paikane, myslete na ni!.. Eléo, Eléo, tohle je mé poslední volání. Než skončí noc, úkryt bude uzavřen, s vámi nebo bez vás.“
Pak bylo ticho.
„Jsem Paikanova,“ řekla Eléa tiše a vážně. A objala ho kolem krku.
Vzal ji do náruče a položil na měkkou pokrývku trávy, mezi zvířata. Ta ustoupila a udělala kolem nich kruh. Z lesa přicházela další. Všichni bílí i modří koně. A černí koně, kteří nebyli vidět. Z vody vylézaly pomalé želvy, aby se k nim připojily. Na druhém konci světa hořely obzory. Eléa s Paikanem byli sami, uprostřed živoucí hradby zvířat, která je ukrývala a ochraňovala. Paikan vsunul ruku pod pás, který Elée zakrýval prsa a mezi dvěma záhyby látky nechal vykvést její ňadro. Položil na něj svou oblou dlaň a se zasténáním štěstí, lásky, obdivu, respektu a něhy ho pohladil. Byl nekonečně vděčný životu, který stvořil takovou krásu, kterou mu Eléa dávala, aby věděl, jak je nádherná.
Teď to bylo naposled.
Položil na ňadro otevřená ústa a cítil, jak mu mezi rty ztvrdla bradavka.