Osvobodil druhé ňadro a něžně ho stiskl. Pak stáhl Elée šaty s boků. Jeho ruka utíkala dolů, podél stehen, a všechna zákoutí ho veedla na jedno jediné místo, kde na začátku zavřeného údolí rostl krátký zlatý les.
Eléa odolala žádosti se otevřít. Bylo to naposled. Chtěla protáhnout do nekonečna každou netrpělivost, každé odevzdání.
Jen se pootevřela, aby mohla Paikanova ruka kousíček po kousíčku hledat a nacházet celé údolí až k místu, které bylo skryté, chráněné, uzavřené, ach!.. otevřené! Hořící střed vší žádosti.
Zasténala a položila ruce na Paikanovo tělo.
Obzor zaburácel. Jasný záblesk zbarvil dozelena stádo bílých koní, kteří vyděšeně tančili na místě.
Eléa už neviděla nic. Ale Paikan se na ni díval, na její oči, ruce, rty, vnímal její kůži, krásu, radost, kterou prožívala, a chvěl se, sténal a křičel. Přestala ho hladit. Její ruce bez síly klesly na jeho tělo. Se zavřenýma očima a ochablýma rukama už nevážila nic, už nemyslela, proměnila se v trávu a v jezero a v nebe, byla řekou a sluncem radosti. Ale to byly teprve jednotlivé vlnky, po nichž přicházela jediná vlna. Byla to velká zářící cesta, vedoucí až na vrchol. Nikdy předtím po ní nešla tak dlouho. Paikan ji kreslil svými rty a svýma rukama po jejím těle, které mu dávala. A on litoval, že nemá víc rtů a víc rukou, aby jí mohl přinést ještě víc radosti najednou. A do srdce jí ukládal poděkování za to, že je tak krásná a tak šťastná.
Náhle celé nebe zrudlo. Červené stádo koní odcválalo do lesa.
Eléa hořela. Už nemohla. Udýchaná a nedočkavá chytila jemně Paikana za vlasy, které měly barvu zralého obilí, přitáhla si ho k sobě, přitiskla své rty na jeho a její ruce seběhly dolů a vzaly milovaný strom, který se jí nabízel, přibližoval se a uhýbal a zavedla ho ke svému údolí, otevřenému až k samotné duši. Když do ní vstoupil, vykřikla, umřela, rozplynula se, rozpadla se na les, jezero, kůži země. Ale on byl v ní — Paikan — dlouhým, nekonečným voláním, které ji vedlo na konec světa, ji volal k sobě — Paikan volal ji, přitahoval, tiskl, přetvářel, zhmotňoval, nabíjel, až uprostřed jejího břicha vyšlehly plameny — Paikan! — zmocnila se jí závratná, nepopsatelná, nesnesitelná, božská, úžasná radost, která ji pohltila a spálila celé tělo.
Pak jejich vyčerpané tváře odpočívaly vedle sebe. Eléa ji měla obrácenou k rudému nebi. Paikan ji schovával v čerstvé trávě.
Ještě se od ní nechtěl odtáhnout. Bylo to naposled. Ležel na ní zlehka, jen tak, aby se jí mohl dotýkat a cítit ji na celém povrchu svého těla. Až vstane, bude to navždy. Zítřek už neexistoval. Už nic nezačínalo. Kdyby v tuto chvíli propadl beznaději, musel by řvát proti absurdnímu, strašnému, nemyslitelnému rozloučení.
Myšlenka na blízkou smrt ho konejšila.
Obrovský výbuch rozechvěl zemi. Část lesa se vznítila. Paikan zvedl hlavu a v tančícím světle viděl Eléinu tvář. Zračila se v ní něha a mír, který naplňuje ženy po milování, jemuž se oddaly celou svou bytostí. Její tělo uvolněně spočívalo na trávě. Sotva dýchala. Stála před branami spánku. Naplňoval ji mír. Aniž otevřela oči, tichounce se zeptala:
„Díváš se na mě?“
Odpověděl:
„Jsi krásná…“
Nebe se zachvělo a puklo. Na pozadí hořícího nebe se objevilo mračno enisorských vojáků, do půl těla nahých, červeně pomalovaných, sedících obkročmo na kovových sedátkách a mířilo šikmo přes jezero směrem k Ústům. Ze všech kanónů vystřelily obranné zbraně. Vzdušná armáda byla zpustošena, rozprášena, smetena a vymrštěna ke hvězdám a tisíce rozervaných mrtvol pršelo do jezera a do lesa. Zvířata se rozprchla do všech stran, vrhala se do jezera, vybíhala zpátky, motala se kolem Eléy a Paikana a tančila hrůzou. Série příšerných detonací zvedla hořící les a rozmetala ho po okolí. Jedna hořící větev spadla na laň, která se vzepjala k fantastickému skoku a zmizela v jezeře. Koňům chytla hříva, cválali kolem a ryčeli bolestí. Z nebe sestupovala s řevem další armáda.
Paikan se chtěl zvednout. Eléa ho zadržela. Otevřela oči.
Zadívala se na něj. Byla šťastná.
„Zemřeme spolu,“ řekla.
Paikan vsunul ruku do zbraně, pohozené v trávě, odtáhl se a narovnal. Eléa si všimla, že na ni míří. Vykřikla:
„Ty!“
„Budeš žít,“ řekl.
A vystřelil.
TO, co následovalo, se Eléa dověděla až teď, spolu s vědci z MPE. Zbraň ji sice omráčila, ale její smysly vnímaly dál a její podvědomí vjemy nahrávalo.
Její uši slyšely, pootevřené oči viděly a tělo cítilo, jak ji Paikan balí do šatů, bere ji do náruče a uprostřed rozpoutaného pekla s ní kráčí k výtahům. Zastrčil svůj klíč do desky, ale kabina nepřijela.
Vykřikl:
„Cobane! Volám vás! Jsem Paikan! Nesu vám Eléu!“
Bylo ticho. Paikan znovu vykřikl Cobanovo a Eléino jméno.
Nad dveřmi začal blikat zelený signál a Coban se ozval. Jeho hlas střídavě hřměl, rozostřoval se, byl přerušován, občas umlkal a někdy vibroval jako ocelová struna.
„… pozdě… moc pozdě… nepřítel… vnikl do Gondy 7… vaše skupina výtahů… izolována… zkusím… sestupte… posílám oddíl… proniknout mezi nepřáteli… vám naproti… ohlaste se… klíčem… všechny desky… opakuji… posílám…“
Kabina výtahu vyjela nahoru a otevřela se.
Strašlivý výbuch rozechvěl zemi, vršek výtahu zmizel, tlaková vlna vyrvala Eléu z Paikanovy náruče, oba je vymrštila do vzduchu a udeřila s nimi o zem. A Eléiny nevidomé oči viděly rudé nebe, z něhož bez přestání sestupovali rudí muži. A její uši slyšely jejich řev, který plnil nebe, jež všude kolem hořelo.
Její tělo cítilo Paikanovu přítomnost. Znovu byl u ní. Dotýkal se jí. Její oči spatřily jeho starostlivou tvář, naklánějící se k ní a zakrývající jí oblohu. Viděly jeho poraněné čelo a vlasy, umazané krví. Ale její vědomí nebylo přítomno, necítila nic. Jen její uši slyšely jeho hlas, který k ní promlouval a uklidňoval ji.
„Eléo… Eléo… Jsem tady… Odvedu tě… do… Úkrytu… Budeš žít…“
Zvedl ji a přehodil si ji přes rameno.
Eléa visela hlavou dolů a už neviděla nic. Její paměť nahrávala jen zvuky a intenzivní pocity, které vědomí nevnímá a jež pronikaly do jejího těla celým povrchem pokožky a skrz svaly. Paikan k ní mluvil, ona mezi výbuchy a praskotem hořícího lesa slyšela jeho hlas.
„Odvedu tě… Dostanu se do výtahu… po žebříku… Jsem tvůj… Ničeho se neboj… Jsem s tebou…“
Na velké obrazovce Konferenčního sálu už nebyly konkrétní obrazy. Eléa seděla na pódiu u stolu, s hlavou složenou v dlaních, a nechávala svou paměť přehrávat to, co se do ní nahrálo. V reproduktorech praskalo, ozývaly se výbuchy, strašné výkřiky, dunění, připomínající zemětřesení. Na obrazovce se přijímané impulsy proměňovaly ve změť barev, nekonečných pádů do propastí síry, výbuchů temnoty. Svět se navracel k chaosu, který předchází každému stvoření.
A pak se ozval sled temných, dutých ran, které se přibližovaly a byly čím dál tím, hlasitější.
Eléa se zdála být zmatená, jako by ji ty rány obtěžovaly.
Otevřela oči a strhla si s hlavy zlatý kruh.
Obrazovka zhasla.
Ale bušení pokračovalo. A náhle se ozval Lebeauův hlas:
„Slyšíte? TO JE TEP SRDCE!“
Mluvil přímo z oživovacího sálu do všech repredoktorů.
„Podařilo se nám to! Žije! Coban žije!“
Hoover vyskočil, vykřikl: „Bravo!“ a začal tleskat. Ostatní se k němu připojili. Staří vědci, a dokonce i ti mladší a mezi nimi i několik žen si ulevili křikem a gestikulací z rozpaků, které se jich zmocňovaly, když viděli na obrazovce nejintimnější scény, vyvolané Eléinou pamětí. Navenek předstírali, že se jich to netýká, že jsou lhostejní, že všechno berou z čistě vědeckého hlediska, nebo si dělali legraci. Ale každý z nich byl hluboce zasažen.
A když se pak vraceli do přítomnosti, vyhýbali se pohledu na svého souseda a dokonce odvraceli oči. Styděli se. Styděli se za svůj ostych a za svůj stud. Nádherná, dokonalá Eléina nevinnost jim připomněla, jak křesťanská civilizace, počínaje sv. Pavlem, ne Ježíšem, znetvořila a odsoudila radost, kterou dal Bůh člověku.
Všichni se cítili být podobní oplzlým, bezmocným, chlípným starcům. Cobanovo probuzené srdce je ušetřilo obtížné chvíle společných rozpaků, při níž by polovina přítomných zrudla a druhá zbledla.