„Zkuste si představit sebe na jejím místě.“
„Je trochu velká…“
„Zkuste to! Co byste si myslel? Myslel byste si: Zase se toho zmocní ti bílí lumpové! Ve chvíli, kdy bychom se jim mohli vyrovnat a možná je i předhonit, zase budou mít tisíc let náskok. To se nesmí stát. Absolutně se to nesmí stát. Tak tohle byste si myslel, kdybyste byl Čína.“
„Samozřejmě… Domníváte se, že se to pokusí sabotovat?“
„Sabotovat, unést, zaútočit, zmasakrovat, nevím. Možná vůbec nic. Jak to má člověk s Číňany vědět?“
„Jak to má vědět…“
„Jak! Jak se to dovědět! To je vaše řemeslo vědět! Řídíte rozvědku! A rozvědka, to je INFORMAČNÍ SLUŽBA! Trochu se na to zapomíná. A vy zvlášť! Hlídejte Čínu, generále! Hlídejte Čínu! Tam je zakopaný pes!“
Mezinárodní základna námořního letectva na severu Adeliny země se roztáhla do třech dimenzí a vytvořila štít. V pohotovosti zůstávala čtyřiadvacet hodin denně. Oči měla ve vzduchu, na zemi a uši až na dně oceánu.
KDYŽ se Eléiny oči znovu otevřely, uprostřed jejího zorného pole stál prezident Lokan. Vlevo od něj byl Coban, který na Lokana hleděl a poslouchal ho. A zprava se k ní nakláněla polovina Paikanovy tváře.
Lokan se zdál být zmožený únavou a pesimismem.
„Zmocnili se všech měst Středu,“ říkal. „A v Gondě 7 jsou už ve 2. Hloubce. Nic je nezastaví… Zabíjíme je, zabíjíme, jejich ztráty jsou fantastické… Ale jejich počet je nepředstavitelný. Valí se na nás jako vlna za vlnou, bez přestání… Teď soustředili všechny své síly na Gondu 7. Chtějí zničit Radu a Univerzitu a dostat se až k Solární zbrani v naději, že jí zabrání odstartovat.
Nechali jsme vyhodit do povětří všechny komunikace, které ke Zbrani vedou, ale každý z jejich vojáků si hloubí svůj vlastní tunel. Nemohu urychlit odlet. Čestně nemohu říct, podaří-li se nám je zastavit dřív, než se zmocní Zbraně před jejím odletem.“
„To bych si přál,“ řekl Coban. „Když už my musíme být zničeni, aspoň ať zbytek lidstva zůstane na živu! Kdo jsme, že si osobujeme právo odsoudit k smrti celou Zemi?“
„Vy jste pesimista, Cobane. Tak strašné to zas nebude…“
„Bude to ještě horší, než si vůbec umíte představit. A vy to dobře víte!“
„Já už nevím nic, nic si nepředstavuji, na nic nemyslím! Jako odpovědný činitel Gondawy jsem udělal všechno, co byla má povinnost a teď už nikdo nemůže nic zastavit, ani nemůže vědět, jestli to skončí nebo ne… Jsem unaven…“
„Rozdrtí vás váha mrtvé Země!“
„To je snadné, Cobane! To je snadné říkat takové krásné fráze, když nemusíte o ničem rozhodovat… Dávejte na sebe pozor, Cobane, zaútočili na Gondu 7 novou armádou. Vrhnou se na nás ze všech sil. Nemohu pro vás udělat nic, potřebuji veškeré síly, kterými disponuji. Máte svou ochranu…“
„Naše ochrana už bojuje,“ odpověděl Coban. „Zatím jsme je zastavili.“
„Sbohem, Cobane…Já…“
Lokan zmizel. Byl to jen obraz. Coban přešel do středu Eléina zorného pole a přistoupil k ní.
„Poslyšte, Eléo, jestli mě slyšíte, nelekněte se,“ řekl. „Teď vám dáme vypít tekutinu, která uspí nejen vašeho ducha, ale také každou částečku vašeho těla, aby se ani jediná buňka nezachvěla, až jí prostoupí chlad.“
„Jsem u tebe,“ řekl Paikan.
Eléino tělo cítilo, že jí ústy zavedli pružnou hadičku do krku a odtud do žaludku a že do ní něco nalili. Nabyla vědomí. Chtěla se posadit, protestovat. Ale náhle už necítila potřebu to udělat. Bylo jí dobře, cítila se dobře. Nádherně. Už ani neměla chuť mluvit. Nebylo to nutné. Každý ji musel pochopit, jako ona pochopila každého a všechno.
„Je vám dobře?“ zeptal se Coban.
Ani na něj nepohlédla. Věděla, že odpověď zná.
„Pomaličku usnete. Nebude to dlouhý spánek. I kdybyste spala několik století, spánek bude trvat jen jedinou noc.“
Noc, sladká noc spánku, odpočinku.
„Slyšelas? Jenom jednu noc… Až se probudíš, já už budu mrtvý tak dlouho, že tě to ani nebude trápit… Jsem s tebou… Jsem u tebe.“
„Svlékněte ji a umyjte,“ přikázal Coban svým asistentům.
Paikan zrudl.
„Nedotýkejte se jí!“
Naklonil se k ní a stáhl z ní cáry šatů, které ještě zbývaly.
Potom ji pokropil teplou vodou a něžně ji umyl, s opatrností matky, která omývá novorozeně. Cítila na svém těle jeho milované ruce a byla šťastná. Paikane, jsem tvoje, spát…
Viděla kolem sebe celou úzkou místnost, s nízkým stropem a se zlatou stěnou, v níž byly dveře. Slyšela hluk bitvy, která se přes tloušťku země přibližovala. Všechno bylo v pořádku. Objevil se zakrvácený velitel ochrany. Ztratil čepici a s ní kůži z poloviny hlavy. Kost byla krvavá.
„Pronikli do 3. Hloubky… Blíží se k Úkrytu…“
„Braňte Úkryt! Shromážděte kolem něj všechny vaše síly! Zbytek vzdejte!“
Zakrvácený zelený strážce zmizel. Země se třásla.
„Paikane, odneste ji. Pojďte za mnou.“
„Pojď, Eléo, pojď. Já tě odnesu. Jsi v mém náručí. To já tě odnáším. Budeš spát. Jsem s tebou.“
Nechtěla spát, ještě ne, ještě ne docela. Kolem bylo všechno prima, cítila se dobře v Paikanově náruči…
V jeho náruči sestoupila po schodišti a vešla do zlatých dveří.
Ještě pár schodů…
„Položte ji sem, hlavou ke mně,“ řekl Coban. „Paže jí položte na prsa. Dobře… Poslyšte, Moisane, slyšíte mě?“
„Slyším vás.“
„Pošlete mi obraz Gondy 1. Chci být informován až do konce.“
Klenba Úkrytu se proměnila v obrovskou pláň. Z hořícího nebe padali rudí vojáci. V jejich vodorovné řadě dělaly obranné zbraně veliké díry, ale na nebi se objevovali další a další a další. Když dopadli na zem, byli smeteni podzemními zbraněmi. Další mrtvoly začínaly tančit v hromadách mrtvol, jimiž otřásala palba. Ti, kteří unikli, se okamžitě zavrtávali do země, sedíce na sedátkách, která jim hloubila cestu. Země se bránila, vybuchovala, zvedala se v sloupech do výšky a a nesla s sebou rozervané kusy útočníků.
Elée se zdálo být všechno báječné… Bylo to nádherné… Krásné… Krásné… Krásné…
„Usíná,“ řekl Coban. „Nasadím jí masku. Rozlučte se s ní.“