Paikanova tvář skryla květ i nebe. Díval se na ni. Byl krásný.
Paikan. Existoval jen on. Jsem Paikanova.
„Eléo… Jsem tvůj… Budeš spát… Jsem tu s tebou…“
Zavřela oči a cítila, jak jí někdo pokládá na obličej masku.
Nástavec respirátoru se dotkl jejích rtů, otevřel je a vnikl jí do úst.
Ještě slyšela Paikanův hlas…
„Já vám ji nedám, Cobane! Přinesl jsem vám ji, ale nedám vám ji! Není vaše! Nikdy nebude vaše!.. Eléo, můj živote, buď trpělivá… Jenom jednu noc… Jsem u tebe… Na věčnost…“
A pak už neslyšela nic. Necítila nic. Její vědomí se propadlo.
Její smysly se uzavřely. Její podvědomí spalo. Už to byla jen světlá, pozlacená, lehká, beztvará hmota bez hranic. A i ta zhasla…
ELÉA si sundala zlatý kruh. Seděla s tělem vzpřímeným, opřená o opěradlo, pohled ztracený v nekonečnu, v přítomnosti tichá, bez pohybu, jako kamenná socha. V její tváři se zračila tak nesmírná tragedie, že se nikdo nepokusil ani pohnout, promluvit nebo porušit její mlčení zakašláním nebo zaskřípáním židle.
První vstal Simon. Stoupl si za ni, položil jí ruce na ramena a řekl tiše:
„Eléo…“ Nepohnula se. Opakoval: „Eléo…“
Cítil, jak se mu pod rukama její ramena zachvěla.
„Eléo, pojďte…“
Vřelost jeho hlasu, vřelost jeho rukou překonala bariéru hrůzy.
„Odpočinete si…“
Vstala, otočila se k němu a podívala se na něj, jako by to byla jediná živá bytost mezi mrtvými. Natáhl k ní ruku. Pohlédla na ni, na okamžik zaváhala a pak do ní vložila svou dlaň. Paikanova ruka… Ruka… Jediná ruka na světě, jediná pomoc.
Simon pomaličku sevřel prsty kolem její ledové dlaně a odváděl ji pryč.
Držíce se za ruce sestoupili s pódia, přešli spolu sál a jeho mlčení i pohledy. Henckel, který seděl v poslední řadě, vstal a otevřel jim dveře. Jakmile byli pryč, vypukl v sále rámus a v každém koutě se začalo diskutovat.
Každý poznal v posledních obrazech scénu, kterou interpretoval Simon, když si nasadil zlatý kruh.
A každý uhodl, co muselo následovat: Paikan opustil Úkryt, Coban vypil sérum, svlékl se, natáhl se na svůj podstavec, zakryl si tvář zlatou maskou, Úkryt se uzavřel a stroj, vyrábějící chlad, začal fungovat.
Solární zbraň zatím pokračovala v letu, dosáhla Enisorai a zahájila činnost. Byly to jen dohady: „Jako kdyby samo Slunce spadlo na Enisorai…,“ řekl Coban.
Paprsek obrovské termonukleární síly pravděpodobně rozpustil zemi i skály, hory a města se roztekly, pevnina byla převrácena naruby, rozřezána na kusy, proměněna, zorána pekelným pluhem a nakonec se propadla do moře.
A stalo se i to, čeho se obával Coban, šok byl tak silný, že zpětný odraz vychýlil Zemi. Země ztratila rovnováhu, změnila rotace a zhoupla se jako houpačka, než našla rovnováhu na jiných základech. Díky změnám dráhy došlo k seismickým otřesům a erupcím a zemská kůra popraskala, z hlubin oceánů se vyvalila obrovská vlna a masa vod zaplavila a zničila kontinenty. V těchto událostech lze zřejmě spatřovat mýtus potopy, který se dochoval v tradicích lidu všech části světa. Moře se stáhlo zpátky, ale ne všude. Gondawa se díky nové zemské rovnováze ocitla v blízkosti jižního pólu. Mráz sevřel a proměnil v led hladinu moře, které zpustošilo pevninu. A na této ledové kůře pak roky, staletí, tisíciletí nahromadily obrovskou vrstvu sněhu, která se svou vlastní vahou nakonec sama proměnila v led.
Takový vývoj Coban nepředpokládal. Jeho Úkryt se měl otevřít, až budou podmínky na povrchu vhodné pro nový život.
Stroj, vyrábějící chlad, se měl zastavit, maska měla vrátit dech a teplotu oběma lidem a perforace jim měla otevřít cestu ke vzduchu a k slunci. Ale okolnosti už nikdy nebyly ideální.
Úkryt zůstal ztraceným zrnkem na ledovém dně a nikdy by nebýval vzklíčil, kdyby nebylo náhody a zvědavosti výzkumníků.
Hoover vstal.
„Navrhuji,“ řekl, „abychom v slavnostním prohlášení vzdali hold intuici, inteligenci a tvrdohlavosti našich přátel z Francouzských polárních expedic, kteří nejen že správně interpretovali nezvyklé výsledky svých sond a vyhodnotili z nich závěry, ale pohnuli lhostejností a nečinností národů, které nás nakonec vybraly a poslaly nás sem.“
Shromáždění vstalo a s jásotem souhlasilo.
„Je také nutné,“ dodala Leonovová, „abychom vzdali hold Cobanovu géniu a jeho pesimismu, který ho přiměl postavit Úkryt jako výzvu věčnosti.“
„OK, sestřičko,“ řekl Hoover. „Ale on byl až příliš pesimistický. Lokan měl pravdu. Solární zbraň, nezničila všechen pozemský život. My jsme toho důkazem! Vegetace, zvířata i lidi přežili. Bylo jich určitě málo, ale stačilo to k tomu, aby všechno mohlo začít znovu. Domy, továrny, stroje, energie v láhvi od okurek, všechny ty jejich posvěcené saky paky, které jim umožňovaly žít, byly zničeny, vyhlazeny. A ti, kdo přežili, se posadili na zadek. Úplně nazí! Kolik jich bylo? Možná pár desítek, rozptýlených do pěti světadílů. Jejich nahota byla větší než nahota červů, protože neuměli nic! Měli ruce, které se odnaučili používat.
Co umím dělat rukama já, pan Hoover, mazaná hlavička? Kromě toho, že si umím zapálit cigaretu a plácat holky po zadku? Nic!
Nula! Představte si, kdybych chtěl třeba chytit zajíce v běhu, abych ho mohl zbaštit! Co bych dělal, kdybych byl na jejich místě? Pojídal bych hmyz a ovoce, pokud by nějaké rostlo, a chcíplá zvířata, kdybych měl to štěstí a nějaká našel. To bych dělal! Upadl až na dno! Níž, než první lidé, kteří se všechno naučili dělat dávno před nimi, níž, než zvířata. Ta jejich zmizelá civilizace!.. Teď byli jako šneci, kterým nějaký kluk rozbil ulitu, aby se podíval, co je uvnitř. Takoví šneci se musí sníst co nejrychleji. Doufám, že jich bylo dost. Máte ráda šneky, sestřičko?
Vylezli nahoru od nejnižší příčky žebříku, absolvovali celý výstup, pak spadli zase až dolů, znovu vylezli a zase spadli, a tvrdohlavě, s nosem vzhůru se začínali znovu a znovu drápat výš a ještě výš!
Ke hvězdám! A hle! Jsou tady! Jsou my! Zalidnili svět a jsou pořád stejně pitomí jako předtím a připravují se vyhodit svůj barák zase do vzduchu. Není to krásné? Takový je člověk!“
BYL to velký den vzrušení a slunce. Venku klesl přízemní vítr na minimum. Jeho rychlost nepřekračovala 120 km v hodině a chvílemi dokonce přestával foukat úplně, což bylo stejně nepravděpodobné jako nečekané. Svůj vztek si vybíjel vysoko na nebi. Zahnal i ten nejmenší mráček a dovolil veselé, intenzivní modři, aby zazářila v plné kráse. A sníh a led byly skoro stejně tak modré jako nebe.
V Konferenčním sále shromáždění vřelo. Leonovová navrhla vědcům, aby připravili text slavnostní přísahy, v němž by Se zavázali obětovat svůj život boji proti válce a hlouposti v těch nejkrutějších formách — hlouposti politické a nacionální.
„Obejměte mě, moje rudá sestřičko!“ zvolal Hoover. „A ještě k tomu dodáme hloupost ideologickou!“
Přitiskl ji na své velké břicho. Leonovová plakala. Vědci vestoje, se vztyčenýma rukama přísahali ve všech jazycích a Překladatelka jejich přísahu sedmnáctkrát znásobila.
Pak Hoi-To informoval kolegy o práci týmu, kterého, byl spolu s Lukosem členem a který zpracovával a vyhodnocoval fotografické zvětšeniny textu, nalezených na stěnách Úkrytu. Tým právě ukončil průzkum jedné zvětšeniny textu, objeveného hned první den a přeložil ho jako „Pojednání o univerzálních zákonech.“
Text se vší pravděpodobností vysvětloval Zoranovu rovnici.
Vzhledem k jeho významu se Lukos sám nabídl, že vloží 1200 zvětšenin do analytického mozku Překladatelky.
To byla zpráva prvořadé důležitosti. I kdyby Coban zemřel, existovala reálná naděje, že Pojednání bude jednou rozluštěno a jeho prostřednictvím bude možné rovnici dešifrovat.
Heath vstal a požádal o slovo.
„Jsem Angličan,“ řekl, „a jsem hrdý na to, že jím jsem. Myslím, že bych nebyl tak docela člověkem, kdybych nebyl Angličan.“
V sále se ozval smích i pískání.
Heath bez úsměvu pokračoval.
„Někteří lidé z pevniny si myslí, že považujeme všechny, kteří nejsou narození na ostrově Anglie za opice, které právě slezly se stromu.“