„Protože jsem Angličan a jsem hrdý na to, že jsem se narodil na ostrově Anglie, dovoluji si vám předložit následující návrh: napišme také pojednání, nebo spíš deklaraci univerzálních zákonů. Zákonů člověka. Bez demagogie, bez balastu, jak říkají Francouzi, bez prázdných slov, bez majestátních frází. Existuje deklarace OSN. Ale to je jen slavnostní prd! Všichni na ni kašlou. Pomalu nikdo neví o její existenci. Naše Deklarace by měla chytit za srdce každého žijícího člověka. Měla by mít jen jediný bod.
Možná jednu větu. Budeme muset hledat, abychom použili co nejmíň slov. Prostě a jednoduše by měla vyjádřit něco takového:
Já, člověk, ať jsem Angličan nebo Patagonec, a jsem hrdý, že jím jsem, jsem především žijící člověk a nechci zabíjet a nechci, aby mě zabili. Odmítám válku, ať jsou její důvody jakékoliv. To je vše.
Sedl si a nacpal si dýmku holandským tabákem.
„Ať žije Anglie!“ vykřikl Hoover.
Vědci se smáli, objímali, plácali se po zádech. Italský fyzik Evoli vzlykal. Německý praktik Henckel navrhl, aby byla jmenována komise, která bude pověřena sestavit text Deklarace univerzálního člověka.
Ve chvíli, kdy vědci začali navrhovat první jména, ozval se ve všech reproduktorech Lebeauův hlas.
Oznámil, že Cobanovy plíce přestaly krvácet. Muž byl ještě velmi slabý a pořád v bezvědomí, jeho srdce tlouklo nepravidelně, ale existovala naděje, že bude moci být zachráněn.
Byl to opravdu velký den. Hoover se zeptal Hoi-Toa, kolik bude podle jeho názoru Lukos potřebovat času, aby dokončil programování Překladatelky fotografiemi Pojednání o univerzálních zákonech.
„Několik hodin,“ odpověděl Hoi- To.
„Tak za několik hodin se v sedmnácti jazycích dovíme, co znamená Zoranova rovnice?“
„Myslím, že ne,“ odpověděl Hoi-To a na rtech se mu objevil úsměv. „Budeme znát vazbu textu, odůvodnění a komentář, ale označení matematických a fyzikálních symbolů rozumět nebudeme. Bez Cobanovy pomoci bychom potřebovali určitý čas, abychom pochopili jejich smysl. Samozřejmě, že se nám to podaří a určitě dost rychle díky počítačům.“
„Navrhuji,“ řekl Hoover, „abychom přes satelit Trio oznámili, že se zítra spojíme s celým světem. A abychom upozornili univerzity a střediska vědeckého výzkumu, kterým předáme překlad v angličtině a ve francouzštině, spolu s originálními symboly v jazyce gonda. Toto všeobecné vysílání Pojednání, které v konečné fázi povede k jeho pochopení, zabrání současně tomu, aby se ho někdo zmocnil sám pro sebe. Za několik hodin bude společným majetkem všech vědců celého světa. Tím okamžikem pozbudou smyslu všechny hrozby únosu a zničení, které jsou namířeny proti Cobanovi a my budeme moct poslat domů celou tu plechovou vojenskou kavalerii, která na nás dává pozor pod záminkou, že nás ochraňuje.“
Hooverův návrh byl přijat jednomyslně. Byl to velký den a dlouhý den, bez tmy a bez mraků, se sluncem, které promenovalo svůj optimismus po obzoru. V době, kdy se schovalo za ledovou horu, vědci a technici prodlužovali svou euforii v baru a v restauraci MPE 2. Zásoby šampaňského a vodky se ten večer povážlivě ztenčily. A skotská a bourbon, akvavit a slivovice nalévaly do pohárů po kapkách radost a veselí.
„Sestřičko,“ oslovil Hoover Leonovovou, „jsem obrovský, svobodný a nechutný a vy jste příšerný marxistický hubeňour… Nebudu vám říkat, že vás miluju, protože by to bylo hrozně směšné. Ale kdybyste souhlasila a stala se mou ženou, slibuju vám, že zhubnu a že si přečtu i Kapitál.“
„Vy jste odporný,“ vzlykala mu Leonovová na rameně, „jste příšerný…“
Vypila spoustu šampaňského. Nebyla na něj zvyklá.
SIMON se k všeobecnému veselí nepřipojil. Doprovodil Eléu na ošetřovnu a už ji neopustil. Když vstoupila do svého pokoje, šla rovnou k jídelnímu stroji, dotkla se tří bílých skvrn a dostala krvavě rudou kuličku, kterou okamžitě spolkla a zapila sklenicí vody. Pak se, lhostejná k něčí přítomnosti, svlékla a věnovala se své toaletě. Pak si lehla. Byla hrozně ospalá, což byl jistě účinek červené kuličky. Od okamžiku, kdy si sundala zlatý kruh, nepromluvila ani slovo.
Ošetřovatelka sledovala závěrečnou část jejích vzpomínek v Konferenčním sále. Teď na Eléu hleděla soucitně. Tvář mladé spící ženy zůstala strnulá a zračila se v ní tragika, která překračovala všechno utrpení.
„Ubohé děvče,“ řekla ošetřovatelka, „Možná bych jí měla obléknout pyžamo, aby nenastydla.“
„Teď ji nechte. Spí a je v klidu,“ řekl tiše Simon. „Přikryjte ji a dávejte na ni pozor. Trochu si zdřímnu a převezmu od vás službu o půlnoci. Probuďte mě…“
Nastavil termostat, aby bylo v pokoji tepleji a oblečený se. natáhl na skládací lehátko. Ale jakmile zavřel oči, začaly mu pod I víčky defilovat obrazy. Eléa a Paikan. Nahá!IEléa, hořící nebe, mrtví vojáci, nahá Eléa, Eléa bez Paikana, přeoraná země, rozteklá pláň, Zbraň na nebi, Eléa, Eléa…
Zprudka se posadil, s vědomím toho, že neusne. Prášek na spaní? Na stolku, poblíž jeho ruky, ležel jídelní stroj. Dotkl se tří bílých skvrn. Šuplík se otevřel a nabídl mu červenou kuličku.
Ošetřovatelka se na něj vyčítavě dívala.
„Vy to chcete sníst? A co když je to jed?“
Neodpověděl. Kdyby to byl jed, Eléa si ho vzala, a kdyby Eléa zemřela, ani on by už neměl chuť žít. Ale nevěřil, že by to byl jed.
Vzal kuličku mezi palec a ukazováček a strčil si ji do pusy. Praskla mu mezi zuby jako třešeň bez pecky. Zdálo se mu, že do celého prostoru jeho úst, nosu a hrdla vystříkla intenzivní sladkost. Nemělo to sladkou chuť, nemělo to vůbec žádnou chuť, ale bylo to jako tekutý samet, byl to kontakt, pocit nekonečné sladkosti, který se šířil a pronikal do jeho těla, procházel tvářemi a krkem, dostal se pod kůži, vnikl do hlavy, a když polkl, sestoupil mu do celého těla a naplnil jej. Znovu si pomalu lehl. Neměl pocit, že se mu chce spát. Zdálo se mu, že by dokázal dojít pěšky až do Himalájí a vyběhnout na nejvyšší vrcholy.
Ošetřovatelka s ním zatřásla.
„Doktore! Rychle! Rychle vstaňte!“
„Co je? Co se stalo?“
Podíval se na ciferník světélkujících hodin. Ukazovaly 23 hodin 37 minut.
„Říkala jsem vám, že je to jed! Rychle to vypijte! Je to dávidlo!“
Odstrčil skleničku, kterou mu podávala. Nikdy se necítil tak dobře, euforicky, odpočinutě. Jako by spal deset hodin.
„Tak když to není jed, co jí je?“
Ona. Eléa.
Byla vzhůru, oči měla otevřené, pohled upřený do prázdna, čelisti zaťaté. Celým jejím tělem probíhalo křečovité chvění. Simon ji odkryl a prohmatal jí svaly na pažích a stehnech. Byly napjaté, strnulé. Dal jí ruku před oči. Ani nemrkla. Jen obtížně nahmatal na ztvrdlém zápěstí její puls. Byl velmi silný a zrychlený.
„Co to je, doktore? Co jí je?“
„Nic,“ odpověděl tiše Simon a Eléu přikryl. „Nic. Šok…“
„Chudáček… Co můžeme udělat?“
„Nic,“ odpověděl Simon, „nic.“
Nechal si Eléinu ledovou ruku v dlaních. Začal ji hladit a jemně masírovat a pomaličku přejížděl po celé paži až k ramenu.
„Pomůžu vám,“ řekla ošetřovatelka.
Obešla postel a vzala druhou dívčinu ruku. Ale Eléa ji vyškubla.
„Nechte ji,“ řekl Simon. „Nechte nás o samotě. Nechte nás. Běžte si lehnout do svého pokoje.“
„Jste si tím jist?“
„Ano… Nechte nás…“
Ošetřovatelka vzala svoje věci. Od dveří vrhla na Simona dlouhý, podezřívavý pohled. Pak odešla. On si jí nevšímal. Hleděl na Eléu, na její křečovitě staženou tvář, na její upřené oči, v nichž se odráželo světlo ve dvou jezerech slz.
„Eléo…,“ oslovil ji potichu, „Eléo… Eléo… Jsem s vámi…“
Náhle si uvědomil, že Eléa neslyší jeho hlas, ale odosobněný hlas Překladatelky. Jeho vlastní hlas k ní přicházel do druhého ucha jen jako změť zvláštních zvuků, které se snažila neslyšet.