„Eléo… Jsem s vámi… Úplně sám s vámi… poprvé… možná naposled… vy mí nerozumíte… A tak vám můžu říct… Eléo, lásko moje… moje milovaná… miluji tě… lásko, lásko… chtěl bych být u tebe a na tobě… v tobě, velmi něžně… uklidnit tě, ohřát, utěšit, miluji tě… jsem jen barbar…, zaostalý divoch…, jím zvířata… a trávu a stromy… nikdy tě nebudu mít… ale miluji tě, miluji tě… Eléo, má lásko… jsi krásná… jsi krásná… jsi pták, ovoce, květina, nebeský vítr… Nikdy tě nebudu mít… já to vím, vím… ale miluji tě…“
Simonova slova k ní přicházela, dotýkala se její tváře, náruče, odhalených ňader, padala na ni jako teplé okvětní lístky, jako teplý sníh. Její dlaň v jeho ruce povolila, tvář se uvolnila, její hruď se začala zvedat klidněji, zhluboka. Viděl, jak se její víčka pomalu zavřela nad jejíma tragickýma očima a konečně vytryskly slzy.
„Eléo, Eléo, má lásko… vrať se z bolesti… vrať se ze zla… vrať se, život je tady, miluji tě… jsi krásná, nic není krásnější než ty… nahé dítě, mrak… barva, laň… vlna, list… růže, která se otvírá… vůně ryb a moře… nic není krásnější než ty… májové slunce na našich sedmikráskách… lvíče… oblé, zralé ovoce, ovoce vyhřáté sluncem… nic není krásnější než ty, Eléo, Eléo, má lásko, moje milovaná…“
Cítil, jak Eléina ruka sevřela jeho, jak se zvedla, položila se na prostěradlo, dotkla se ho, stiskla a nečekaným a nezvyklým gestem ho přitáhla k sobě, na svá nahá ňadra. Zmlkl.
Eléa promluvila.
Řekla francouzsky:
„Simone, já ti rozumím…“
Chvilku bylo ticho. Pak dodala:
„Jsem Paikanova…“
A z jejích zavřených očí dál tekly slzy.
ROZUMÍŠ mi, pochopila jsi, možná, že ne všechna slova, ale dost na to, abys věděla, jak moc, moc tě miluji. Miluji tě, lásko, lásko, ta slova ve vašem jazyku nemají smysl, ale tys pochopila, víš, co jsem jimi chtěl říci, co jsem ti chtěl říci a pokud ti nepřinesla zapomenutí a mír, přinesla ti dost lásky na to, abys začala plakat. Porozuměla jsi. Jak je to možné? Nepočítal jsem, nikdo z nás nepočítal s výjimečným nadáním tvé inteligence. Věřili jsme, že stojíme v čele lidského pokroku, že jsme nejvyvinutější, nejbystřejší, nejschopnější! Že jsme mimořádně skvělý výsledek vývoje! Po nás přijdou jistě dokonalejší bytosti, ale před námi? To přece není možné! I přes všechno, co se v Gondawě uskutečnilo a co jsi nám ukázala, nám ani nepřišlo na mysl a ani nám nemohlo přijít na mysl, že byste mohli být vyšší bytosti. Váš úspěch musel být docela náhodný.
Přesvědčení, že člověk jako druh se vyvíjí s časem, vychází bezpochyby ze zmateného pojetí člověka jako individua. Člověk je nejdřív dítě, než dospěje. My, lidé dneška, jsme dospělí. Takže ti, kteří žili před námi, museli být jen děti. Ale možná právě teď nastal čas se ptát, není-li dokonalost právě v dětství, a zda dospělý člověk není jen dítě, které už začalo hnít… vy, děti lidstva, vy noví, čistí, neopotřebovaní, neúnavní, nepopsaní, nepoškození, nevyčerpaní, vy, kteří jste zneužili vaši inteligenci…
Už týdny posloucháš věty v neznámém jazyce, v mém jazyce, pronášené mým hlasem, který k tobě promlouval od rána do večera, od chvíle, kdy ses probudila, a dokonce i když jsi spala, protože slova, která jsem ti říkal, to byl způsob, jak být blíž tobě, má lásko, moje milovaná.
A v druhém uchu jsi slyšela stejné věty v překladu, smysl těch slov k tobě přicházel ve stejném okamžiku jako ta druhá slova a tvoje úžasná inteligence, vědomá, podvědomá a já nevím ještě jaká, je srovnávala, třídila i překládala, chápala.
Rozumělas mi…
Já také, já také, má lásko, jsem porozuměl, věděl jsem…
Jsi Paikanova…
LUKOS skončil práci. Překladatelka spolykala, asimilovala a přeložila do sedmnácti jazyků Zoranovo pojednání. Ale po rozhodnutí Rady a naslouchajíc impulsům daných Lukosem, uchovala, překlad v paměti, aby ho mohla, vytisknout nebo odvysílat, až ho na ní budou požadovat. Překlady do francouzštiny a angličtiny zapsala na magnetické filmy. A ty čekaly ve skříni, až nastane okamžik celosvětového vysílání.
Jeho hodina se přiblížila. Novináři požádali, aby mohli navštívit Překladatelku a popsat svým čtenářům a posluchačům ten zázračný mozek, který vyluštil tajemství nejstarší lidské vědy:
V nepřítomnosti Lukose a Hoi-Toa, kteří pokračovali v práci ve Vajíčku na vyhodnocování fotografických zvětšenin, do bludiště stroje je zavedl Lukosůy zástupce, inženýr Mourad. Hoover trval na tom, že je doprovodí a Leonovová doprovázela Hoovera. Ten občas bral její drobnou ruku do své tlapy, nebo zase ona propletla své křehké prsty s jeho obrovitými prsty. A kráčeli spolu chodbami a sály Překladatelky, ruku v ruce, jako dva milenci z Gondawy.
„Tady je technické zařízení,“ řekl Mourad, „které dovoluje zapsat překlady na film. Na této obrazovce se objeví linky textu, napsané světelným písmem. Tahle TV kamera je snímá, analyzuje a transformuje v elektromagnetické značky, které zapisuje na film. Jak vidíte, je to velmi jednoduché a pracuje to na principu videozáznamu. Daleko složitější je způsob, jakým Překladatelka tvoří světelné písmo. Je to…“
Mourad mluvil jen, turecky a japonsky. Hoover rozdal novinářům sluchátka do uší, aby každý mohl poslouchat vysvětlení ve svém jazyce. A tak Luis Deville slyšel francouzsky:
„Je to… Do prdele, co to je?“
Ve zlomku sekundy se neubránil obdivu k Překladatelce, která znala francouzštinu tak důvěrně, a umínil si, že se zeptá Mourada na turecký výraz, odpovídající francouzskému. V následujícím zlomku sekundy už na takové malichernosti zapomněl. Viděl Mourada, jak něco šeptá Hooverovi do ucha. Hoover mu cosi rukou naznačil, čemuž Deville nerozuměl. Mourad zatahal Hoovera za rukáv a ukazoval mu cosi za nahrávací kamerou.
Něco, co Hoover okamžitě pochopil a co i těm nejblíž stojícím novinářům uniklo.
Hoover se k nim otočil.
„Pánové, potřebuju si okamžitě promluvit s inženýrem Mouradem. Můžu to udělat jen prostřednictvím Překladatelky. Ale nechci, abyste naši konverzaci poslouchali. Prosím, odevzdejte mi vaše sluchátka a račte odejít.“
Následovala exploze protestů a z plna hrdel se rozpoutala opravdová verbální bouře. Přerušit zdroj informací v okamžiku, kdy se může jednat o něco senzačního! Ani nápad! Nikdy v životě! Za co nás máte?
Hoover zrudl vztekem a zařval:
„Ztrácím s vámi čas! Každá sekunda může být strašně důležitá! Jestli o tom ještě chcete diskutovat, dám vás naložit do prvního letadla a pošlu vás rovnou do Sydney! Dejte mi to!“
A nastavil ruku.
Když viděli, jak se tenhle dobrák proměnil, pochopili, že je to vážné.
„Slibuju vám, že vás budu informovat, jakmile budu vědět víc.“
Prošli kolem něj a předali mu barevné lastury sluchátek, z uší ještě teplých. Leonovová zavřela za posledním dveře a rychle se otočila k Hooverovi.
„Co je? Co se děje?“
Oba muži se skláněli nad otevřenou kamerou a vyměňovali si technické termíny.
„Napojená!“ řekl Hoover. „Kamera je k něčemu napojená! Vidíte tenhle kabel. Ten nepatří k videu. Někdo ho tam připojil.“
Cizí kabel se vinul ke kabelu videa a vedl těsně vedle něj do zdířky v kovové desce. Mourad vyšrouboval čtyři šroubky, sundal aluminiovou desku a otevřel videopřístroj. Oba muži si okamžitě všimli cizorodé věci: středně velké, hnědé krabičky.
Kabel vedl do ní a na druhé straně z ní vybíhal jiný kabel, směřoval do rohu, procházel skrz strop a kdesi venku se nějakým rafinovaným způsobem napojoval k něčemu, co sloužilo jako anténa.
„Co to je?“ zeptala se znovu Leonovová a v tuto chvíli litovala, že je jen antropoložka a že technice nerozumí.
„Vysílač,“ odpověděl Hoover.
Otevřel krabičku. Před jeho očima se objevilo pozoruhodné zařízení, vybavené obvody, elektronkami, polovodiči. Nebyl to běžný typ rádiového vysílače, ale dokonalá vysílací televizní stanice, mistrovské dílo miniaturizace.
Hoover na první pohled poznal japonské, české, německé, americké a francouzské součástky a proti své vůli musel obdivovat výjimečnost zařízení, které na malém prostoru bylo tak účinné.
Člověk, který ho vytvořil, byl génius. Nenapojil ho na běžný elektrický obvod. Baterie a transformátor mu poskytovaly dostatek energie. Samozřejmě to limitovalo jeho trvání a dosah. Ale jeho vysílání mohlo být zachyceno až do vzdálenosti 1000 km.
Hoover všechno vysvětlil Leonovové. Vyzkoušel baterii. Byla skoro prázdná. Vysílač už tedy svůj úkol splnil. Se vší pravděpodobností expedoval francouzský a anglický překlad Pojednání k přijímací stanici, umístěné kdesi v Antarktidě, nebo u jejích břehů.
Bylo to absurdní. Proč by si měl někdo tajně obstarávat překlady, když za několik hodin budou vysílány do celého světa?
Logika vedla ke zdrcující odpovědi:
Kdyby nějaká skupina nebo stát doufaly, že se jim podaří získat výlučně pro sebe vědomosti, obsažené v Zoranově rovnici, musely by za každou cenu zničit Pojednání a všechny další vysvětlující formulace. Proto ten, který instaloval vysílač a expedoval překlady do neznáma, musel vzápětí zničit magnetické filmy, na nichž byly překlady nahrány, — zničit originály filmů, na které byl přefotografován vyrytý text, — zničit sám vyrytý text, — zničit paměť Překladatelky, v níž byly překlady uloženy, A ZABÍT COBANA.
„Pane Bože,“ řekl Hoover. „Kde jsou filmy?“