„Pane Bože!“ opakoval Hoover, tentokrát francouzsky. Jeho duše amerického protestanta tak trpěla míň.
„Paměť? Kde je paměť téhle zkrvené mašiny?“
Tvořila ji dlouhá, třicetimetrová chodba, jejíž pravou stěnu tvořil led, zakrytý ucpávkami a levou kovová síť, jejíž každé očko mělo rozměr desetiny tisíce milimetru. Každé zkřížení tvořilo paměťovou buňku. Bylo jich tam deset miliónů miliard. I přes svou zázračnou kapacitu bylo tato dílo elektroniky jen zrnkem písku, ve srovnání s lidským mozkem. Jeho výhoda spočívala v jeho rychlosti. Ale jeho kapacita měla hranice.
Když vstoupili dovnitř, okamžitě věděli, že je někdo předešel.
Viděli čtyři plaché kotouče, podobající se krabicím na filmy.
Čtyři miny podobné těm, které bránily vstupu do Koule. Čtyři hrůzné vynálezy, připevněné magnetem ke kovové síti, které mohly rozprášit celou Překladatelku, kdyby je chtěl člověk odstranit, nebo snad i kdyby se k nim chtěl přiblížit.
„Krucinál! Krucinálfix!“ řekl Hoover. „Máte revolver?“ Obrátil se k Mouradovi.
„Ne.“
„Leonovová, dejte mu váš!“
„Ale…“
„Poslechněte! Pane Bože! Myslíte, že teď je ta pravá chvíle na diskuse?“
Leonovová podala svůj revolver Mouradovi.
„Zavřete dveře,“ řekl Hoover. „Zůstaňte venku a zabraňte vstoupit každému, kdo by se sem chtěl dostat. Kdyby na tom trval, střílejte!“
„A co, když to vyletí do povětří?“ zeptal se Mourad.
„Tak vyletíte s tím! A nebudete sám!.. Kde je ten pitomec Lukos?“
„Ve Vajíčku.“
„Pojďte, sestřičko…“
A vlekl ji rychlostí větru, který fičel venku. Bouře se zvedla ve chvíli, kdy slunce už nebylo vysoko nad obzorem. Nazelenalé mraky ho spolkly a pak pohltily celé nebe. Vítr se vrhal na všechny překážky, které mu stály v cestě, sbíral ze země sníh, míchal ho se sněhem, který nesl s sebou a proměňoval ho v ostré, řezající struhadlo. Před sebou hnal odpadky, prázdné bedny, sloupky, antény, vozítka a zametal pevninu jako čistý stůl.
Strážný, který hlídal vrata, nechtěl Hoovera a Leonovovou pustit ven. Odvážit se ven bez dostatečné ochrany znamenalo zemřít. Vítr je mohl oslepit, udusit, zlomit, odnést a vláčet je až na kanec zimy a smrtelné bílé pustiny.
Hoover strhl strážnému jeho čepici a narazil ji Leonovové na hlavu, sundal si brýle, rukavice, bundu a zabalil do ní štíhlou mladou ženu, vysadil ji na elektrický vozík, na němž byly naloženy sudy s pivem, a namířil na strážného revolver.
„Otevřte!“
Vyděšený muž zmáčkl knoflík a vrata se otevřela. Vítr vyrazil vítězný řev a vrhl se do chodby. Vozík vyjel do bouře.
„Ale co vy?“ zkusila Leonovová překřičet bouři. „Nemáte na sobě nic!“
„Já?“ zahřměl Hooverůy hlas. „Já mám své břicho!“
Před nimi a vzápětí i za nimi se všechno propadlo do bílé tmy.
Vpravo, vlevo, vpředu, vzadu, nahoře, dole, všude bylo bílo…
Vozík se ponořil do bílého moře, které se převalovalo s řevem tisíců jedoucích aut. Hoover cítil, jak se mu sníh lepí na obličej a jak mu mrznou uši a nos. Budova s výtahem byla vzdálená třicet metrů přímo před nimi. Těch třicet metrů znamenalo třicet příležitostí, jak se ztratit a nechat se odnést větrnou tlamou. Museli udržet vozík v přímém směru. Hoover se soustředil jen na to, zapomněl na své tváře, uši a nos a na kůži hlavy, která mu začala pod ledovou slupkou namrzat. Třicet metrů. Vítr fičel zprava a určitě je musel vychylovat od správného směru. Hoover se větru vzepřel. A náhle si vzpomněl na svůj revolver, ve kterém musel zmrznout olej a na několik hodin ho proměnil v bezcenný kus železa.
„Udržujte směr! Oběma rukama! Tady! Tak! Nesmíte odbočit ani o milimetr! Držte pevně!“
Oběma holýma rukama, které už necítil, vzal ruce Leonovové, navlečené v rukavicích, a položil je na ovládací páku. Pak nahmatal svůj revolver, pověšený na opasku a vyndal ho. Podařilo se mu rozepnout poklopec. Smečka vlků se mu zakousla do břicha.
Nacpal zbraň pod slipy a chtěl poklopec zavřít. Ale zip mu vyklouzl ze zkřehlých rukou, sníh ho ucpal a pronikl pod kalhoty.
Chlad ochromil stehna, pohlaví a zmocnil se i zbraně, kterou chtěl Hoover schovat na nejteplejší místo svého těla. Přitiskl se k Leonovové, přitáhl si ji k břichu jako štít, jako překážku, jako hradbu proti bouři. Objal ji a své ruce položil na její, kterými svírala ovládací páku. Vítr se pokoušel zmocnit se vozíku a odhodit ho co nejdál. Daleko, to nemusely být kilometry. Stačilo několik metrů a byli by se ztratili ze světa, zmizeli by v bouři bez břehů, bez hranic, beze stop. Mohli zmrznout deset kroků od dveří, které znamenaly záchranu.
Budovu s výtahem pořád nebylo vidět. Existovala vůbec? Byla někde tady, nablízku, před nimi, za stěnou vířícího sněhu? Nebo ji už minuli a vozík mířil vstříc smrtelné pustině, která začínala na každém kroku?
Hoover měl najednou jistotu, že svůj cíl už minuli a že když budou pokračovat dál, budou ztraceni. Pověsil se Leonovové na ruce a zatočil zpátky, proti větru.
Vítr vklouzl pod vozík a zvedl ho. Sudy piva a Hooverovo břicho ho převážily zpátky na zem. Vyděšená Leonovová pustila páku. Cítila, jak ji chce vítr odnést a vykřikla. Hoover ji chytil a přitiskl k sobě. Neřízený vozík se obrátil zády proti větru. Dva sudy byly vymrštěny do vzduchu a otáčejíce se kolem své osy, zmizely v bílé temnotě. Vítr vrazil svá ramena pod neovládaný vozík, znovu ho zvedl a tentokrát ho převrátil. Hoover spadl na led, ale Leanovovou nepustil. Jeden sud s pivem minul jen a pár centimetrů jeho hlavu. Zmítaný, převrácený a prázdný vozík odlétal pryč jako suchý list. Vítr kutálel Hoovera a Leonovovoau, která se držela Hooverova břicha jako klíště. Uhodil s nimi a nějakou velkou, červenou, kolmou překážku, která pod úderem jejich těl zaduněla. Byla to vrata budovy, v níž se nacházel výtah.
VÝTAH byl vyhřívaný. Sníh a led, který se zachytil ve všech záhybech pokožky i šatů roztál. Leonovová si stáhla rukavice.
Ruce měla teplé. Hoover si dýchal na prsty, které zůstávaly nepohyblivé, bílé. Necítil ani nos, ani uši. A za několik minut bude muset jednat. Nebyl by toho schopen.
„Otočte se,“ požádal.
„Proč?“
„Otočte se, krucinál! Musíte pořád a něčem diskutovat?“
Zrudla vztekem, chtěla odmítnout, ale nakonec se stisknutými zuby poslechla. Hoover se k ní také otočil zády, podařilo se mu strčit obě ruce do slipů, sevřít mezi ně revolver a vytáhnout ho ven. Vyklouzl mu a upadl na zem. Leonovová se lekla.
„Neotáčejte se!“
Strčil do kalhot podolek u košile a chytil zip mezi oba ukazováčky. Věděl, že ho drží, ale necítil to. Zatáhl směrem nahoru.
Zip mu vyklouzl. Začal podruhé, podeváté a vždycky se mu podařilo zip posunout a pár milimetrů nahoru. Konečně to vypadalo jakž takž. Podíval se na číselník, který ukazoval hloubku. 980 metrů. Brzy budou dole.
„Seberte ten revolver. Já ta nedokážu.“
Starostlivě se k němu otočila.
„Vaše ruce…“
„O moje ruce se budeme starat až za chvíli! Nemáme čas! Seberte ho!.. Umíte s ním zacházet?“
„Za co mě máte?“
Držela zbraň zkušeně. Byl to opakovací revolver velkého kalibru, zbraň profesionálního zabijáka.