„Myslíte, že…“
„Nemyslím… Bojím se…Všechno bude možná záležet na zlomku sekundy.“
Výtah začal brzdit a během následujících tří metrů se zastavil, dveře se otevřely.
V chod do Koule střežili Shanga a Heath. S úžasem hleděli na promočeného, rozcuchaného Hoovera, který vystupoval z kabiny a před sebou nesl ruce jako dva balíky, a na Leonovovou, která mávala obrovským černým revolverem.
„Waťs the matter?“ zeptal se Heath.
„Nemáme čas…! Spojte mě s operačním sálem, rychle!“ Heathovi se vrátil jeho flegmatismus. Zavolal oživovací sál.
„Mr. Hoover and miss Leonova want to come in…“
„Počkejte!“ vykřikl Hoover.
Pokusil se vzít mu sluchátko, ale jeho ruce byly jako z vaty a sluchátko mu vypadlo. Leonovová ho vzala a přidržela mu ho u úst.
„Haló! Tady je Hoover! Tam je kdo?“
„Mojsejev,“ odpověděl mu hlas francouzsky.
„Odpovězte mi! Coban žije?“
„Ano! Žije! Samozřejmě!“
„Nespouštějte ho z očí! Hlídejte každého! Ať si každý dává pozor na svého souseda! Hlídejte Cobana! NĚKDO HO CHCE ZABÍT!“
„Ale…“
„Nemůžu důvěřovat ani vám samotnému. Dejte mi Forstera.“
Opakoval svou výzvu Forsterovi a po něm Lebeauovi.
A každému zopakoval: „NĚKDO CHCE ZABÍT COBANA! Nenechávejte nikoho, aby se k němu přiblížil! NIKOHO!“ A dodal: „Co se děje ve Vajíčku? Co vidíte na kontrolní obrazovce?“
„Nic,“ odpověděl Lebeau.
„Nic? Jak to nic?“
„Kamera má poruchu.“
„Poruchu? To určitě! Vypněte miny, rychle!“
Leonovová vrátila sluchátko Heathovi. Červený signál zhasl, minové pole bylo desaktivováno. Ale Hoover se měl na pozoru.
Zvedl koleno a nohu napřáhl k Shangovi, v gestu dvaceti generací otrokářů.
„Sundejte mi botu, chlapče!“
Shanga vyskočil a ustoupil. Leonovová se rozzlobila.
„Teď je tak chvíle lámat si hlavu rasismem!“ vykřikla.
Odložila revolver, vzala botu do obou rukou a sundala ji.
Nesnažila se pochopit. Absolutně Hooverovi důvěřovala a věděla, jak důležitou roli může sehrát čas.
„Děkuju, sestřičko. Všichni si lehněte!“
A šel jim příkladem. Vyděšený Shanga ho okamžitě napodobil a Heath ho s lhostejným výrazem následoval.
Leonovová klečela a držela botu.
„Hoďte ji do díry!“
Tou dírou myslel schodiště, které spojovalo dno Šachty s vchodem do Koule. Miny byly umístěny pod každým schodem.
Leonovová tam hodila botu. Nestalo se nic.
„Jdeme!“ přikázal Hoover. „Sundej mi i druhou botu a pak se sama zuj. Musíme být potichu, jako myšky. Heathe, nesmíte dolů pustit nikoho, rozumíte? Nikoho!“
„Ale co se…“
„Až za chvíli…“
S rukama nataženýma před sebe, aby se jeho bolavé prsty ničeho nedotkly, začal sestupovat po schodišti. Leonovová šla za ním.
Ve Vajíčku byli dva muži, jeden ležel, druhý stál. Ležící muž měl v prsou zabodnutý nůž a jeho krev vytvářela na podlaze kaluž, která měla tvar „bubliny“ z kreslených seriálů. Stojící muž měl na hlavě svářečskou masku, která mu zakrývala obličej a opírala se mu o ramena. Oběma rukama držel plaserové dělo, jehož plamenem mířil na stěnu s vyrytými texty. Zlato tálo a roztékalo se.
Leonovová držela revolver v pravé ruce. Měla strach, že ho nedrží dost pevně. Chytla ho proto oběma rukama a vystřelila. První tři kulky muži vyrazily plaser z rukou a čtvrtá mu rozdrtila zápěstí a skoro mu uřízla ruku. Rána ho odhodila na zem a plamen plaseru mu spálil nohu. Zařval. Hoover se vrhl kupředu a loktem přerušil proud.
Muž s nožem v hrudi byl Hoi-To.
Muž ve svářečské masce byl Lukos. Hoover s Leonovovou ho poznali, jakmile ho spatřili. Žádný jiný muž v MPE neměl takovou postavu. Hoover mu skopl masku a odhalil jeho zpocenou tvář s vytřeštěnýma očima. V příšerné bolesti, kterou mu způsobila noha, proměněná v popel, ztratil obr vědomí.
„SIMONE, vy jste jeho přítel, zkuste to sám!“
Simon to zkusil. Naklonil se k Lukosovi, který ležel v pokoji na ošetřovně. Poprosili ho, aby se zeptal, jak je možné zneškodnit miny v paměti Překladatelky a pro koho vykonal tu šílenou práci a jestli byl sám, nebo měl nějaké komplice. Lukos neodpovídal.
Od chvíle, kdy nabyl vědomí, ho bez přestání vyslýchali Hoover, Evoli, Henckel, Heath a Leonovová. Řekl jim jenom, že miny vybuchnou, jakmile se jich někdo dotkne a že stejně vybuchnou, i když se jich nebude dotýkat nikdo. Ale odmítal povědět, za jak dlouho, odmítal odpovídat na všechny otázky. Simon se k němu skláněl a hleděl do jeho inteligentní, pohublé tváře a do jeho černých očí, které se na něj dívaly bez mrknutí, beze strachu, beze studu, bez provinění.
„Proč, Lukosi? Proč jsi to udělal?“ Lukos se na něj díval a neodpovídal.
„Pro peníze? Z fanatismu? No tak?“ Lukos neodpovídal.
Simon mu připomněl bitvu s časem, kterou spolu vedli a kterou Lukos řídil, aby pochopili tři slovíčka, která dovolila zachránit Eléu. Ta vyčerpávající, geniální práce, ta oddanost společnému cíli, takový byl Lukos. Ale jak potom mohl zavraždit člověka a spiknout se proti ostatním? Jak? Proč? Pro koho?