„Ztrácíme čas,“ řekl Hoover. „Dejte mu injekci penthotalu. Pak nám řekne všechno, co ví, bez trápení a rád.“
Simon se narovnal. Ve chvíli, kdy chtěl odejít, Lukos ho svou zdravou rukou, silnou jako ruce čtyř mužů najednou, popadl za paži, strhl ho k sobě na postel, vytrhl mu revolver, který měl zastrčený za opaskem, přiložil si ho ke spánku a vystřelil. Rána šla šikmo nahoru. Horní čás Lukosovy lebky se otevřela a polovina jeho mozku se jako růžová kaše rozstříkla po stěně. Lukos našel prostředek, jak mlčet, navzdory penthotalu.
Vedoucí pracovníci MPE během dramatické schůze, i přes zásadní odpor rozhodli, že požádají o pomoc Mezinárodní síly, které se držely blízko pobřeží. Bylo nutné vyhledat, zajmout, nebo zničit toho nebo ty, kteří tajné vysílání přebrali. Ačkoliv lodě kotvily příliš daleko, aby mohly zachytit vysílání, bylo pravděpodobné, že je to nějaký samostatný článek jedné z válečných flotil, který se mohl přiblížit na dostatečnou vzdálenost a zachytit vysílání.
Bylo to pravděpodobné. Ale ne jisté. Malá ponorka nebo obojživelník mohl proklouznout střeženou oblastí. Ale i v případě, že by se jednalo o součást Mezinárodních sil, pouze Mezinárodní síly ho mohly najít. V tomto případě bylo nutné počítat s mezinárodní rivalitou, která mohla vyhrotit úsilí pátračů.
Zanedbatelné nebylo ani to, že pouze Mezinárodní síly se mohly vzájemně střežit.
Rochefoux se spojil s admirálem Hustonem, který velel hlídkujícím flotilám. Byl to složitý a groteskní rádiový dialog, přerušovaný magnetickou bouří, která doprovázela sněhovou bouři svými úšklebky. Huston konečně pochopil, a vyhlásil poplach letectvu a celé flotile. Ale letectvo nebylo díky bílé kaši bouře k ničemu. Letadlové lodě se potáhly ledovým škraloupem a na veškerém vybavení se tvořila tlustá námraza. Neptun 1. se raději ponořil. Vůbec nepřipadalo v úvahu, že by mohl vyplout na hladinu. Huston si s obavami uvědomil, že má k dispozici pouze flotilu sovětských ponorek. Ale co když Lukos pracoval právě pro ně? Pak by bylo směšné poslat je na lov. A co když Lukos pracoval PRO NÁS, tak, aby to Pentagon nevěděl, co když byl agentem FBI, nebylo by hrozné vypustit ruské chrty za lidmi, kteří hájí Západ a Civilizaci?
A co když pracoval pro Číňany? Nebo pro Indy? Pro černochy? Pro židy? Pro Turky? A pro tyhle a pro támhlety?
Tak vysoce postavený důstojník, jako byl Huston, se přece vždycky může spolehnout na kázeň. Přestal si klást otázky a přestal přemýšlet a začal plnit svůj úkol. Probudil svého kolegu, ruského admirála Voltova a informoval ho o situaci. Voltov neváhal ani sekundu. Okamžitě vyhlásil poplach. Dvacettři atomových ponorek a sto jejich doprovodných plavidel zamířilo k jihu, opatrně se přiblížilo k pobřeží a pokrylo každý čtvereční metr skal nebo ledu na mořském dně sítí detekčních vln. V rozloze 1000 km jim nemohlo uniknout ani zachvění sardinky.
Bouřka na okamžik povolila. Vítr sice dál fičel neztenčenou silou, ale nebe se vyjasnilo. Neptun 1. dostal rozkaz, aby vstoupil do akce. Vynořil se na hladinu. Příď měl zpevněnou protiledovcovými štíty. První dvě helikoptéry, které vyjely výtahem z podpalubí, byly větrem smeteny do moře, aniž měly čas roztáhnout listy vrtulí. Německý admirál Wentz, který Neptunovi velel, použil poslední možnou zbraň, dva proudové letouny, které mohly startovat přímo z podpalubí. K jejich vybavení patřil řetězec bomb H a pod špicí měly dvě čidla stereoskopické vysílací kamery. Vletěly do větru jako rakety. Jejich kamery začaly vysílat k Neptunovi dvě nepřetržité barevné pásky, zachycující reliéf mořského dna hluboko pod nimi.
Celý generální štáb Neptunu se shromáždil v pozorovatelně.
Huston a Voltov riskovali své životy, aby se na palubu Neptuna dostali a mohli se osobně zúčastnit pátrání. Ani jeden z přítomných důstojníků nebyl schopen analyzovat obrazy, které defilovaly na levém nebo pravém monitoru a rozlišit královského tučňáka od těhotné velryby. Ale elektronické detektory to dokázaly. Na levém monitoru se najednou objevily dvě bílé, pravoúhlé šipky. Seběhly se k sobě, označily stejný bod a pohybovaly se spolu s ním zleva doprava po monitoru.
„Stop!“ vykřikl Wentz. „Maximální zvětšeninu!“
Před ním se na panelu rozsvítil horizontální displey. Admirál přiložil oko k okuláru stereoskopu. Viděl, jak se k němu přibližuje kus pobřeží a roste a roste. V jedné zátoce členitého zálivu, pár metrů pod hladinou, spatřil cosi, co mělo oválný, příliš pravidelný tvar a co bylo příliš nehybné na to, aby to mohla být ryba…
V miniaturní ponorce se dva muži tlačili jeden na druhého a koupali se v navlhlém pachu potu a moče. Jejich močové měchýře nebyly nafukovací a s takovým problémem předem nikdo nepočítal. Teď jim nezbývalo nic jiného než se s tím smířit. Kvůli bouři, která je už dvanáct hodin držela pět metrů pod hladinou, se nemohli vynořit. Aby se dostali ze zálivu, museli proplout v hloubce pouhých dvou metrů. Pro jejich ponor to bylo jen tak tak. Ale v tomhle větru to byl manévr, který měl asi tolik naděje na úspěch, jako novicka v Hollywoodu. Ale ani na dně zářezu, který se zakusoval do pobřeží, nebyla ponorka v bezpečí. Bouchala o skaliska, třela se o dno, skřípala, sténala. Drahocenný přijímač, který zaznamenal důvěrnou zprávu Překladatelky, zabíral skoro jednu třetinu vnitřního prostoru. Oba muži — jeden, který řídil ponorku a druhý, který obsluhoval přijímač — seděli těsně u sebe a neměli ani tolik prostoru, aby se mohli pootočit. Žízní jim vyschlo v krku, pot jim prosákl kombinézami a sůl z moče je pálila na stehnech. Kyslíkový přístroj tiše syčel. Zásoba kyslíky byla ještě na dvě hodiny. Museli se z téhle slepé uličky dostat stůj co stůj.
V oživovacím sále přistupovali lékaři a ošetřovatelky ke Cobanovi jen ve skupinkách a jeden střežil druhého. Škody, které způsobil plamen plaseru ve Vajíčku, byly dost značné. Text Pojednání skoro celý zmizel. Skoro. Zůstalo z něj jen pár fragmentů.
Možná dost na to, aby z nich nějaký geniální matematik mohl odvodit Zoranovu rovnici. Možná. A možná ne.
Na palubě žádné z lodí Mezinárodních sil nebyl pyrotechnik.
Vědci z MPE museli zavolat přes satelit Trio specialisty ruské, americké a evropské armády. Tři letadla s nejlepšími vojenskými odborníky na výbušniny zamířila k Antarktidě. Největší možnou rychlostí letěla na pomoc. Ale na přistávací dráze MPE přistát nemohla. Pyrotechnici se museli zastavit v Sydney a přestoupit do menších letadel. Ale i pro ně bouře představovala nepřekonatelnou překážku. Možná by mohli přistát. Možná ne. Za jak dlouho? Za dlouho. Za velmi dlouho.
Šéfinženýr atomového reaktoru, který vyráběl energii a světlo, se jmenoval Maxwell. Bylo mu jednatřicet a měl šedivé vlasy. Pil jenom vodu. Americkou vodu, kterou sem posílali v ledových, pětadvacetilibrových kostkách: USA posílaly do Antarktidy led, sterilizovaný, obohacený vitamíny, fluórem, mikrobiogenními prvky a stopou léku, vyvolávajícího eufórii. Maxwell a ostatní Američané v MPE konzumovali obrovské množství této vody, pili ji a čistili si s ní zuby. Na mytí se smířili s vodou z polárního ledu. Maxwell měřil 191 cm a vážil 69 kg. Držel se velmi zpříma a hleděl na lidské bytosti z výšky a přes tlusté sklo brýlí, ale v jeho očích nebylo nejmenší pohrdání. Čím méně mluvil, tím více trval na svých názorech.
Přišel za Heathem, který doprovázel Lukose do Evropy na nákup zbraní, zeptal se ho na výbušnou sílu min, instalovaných v Překladatelce. Heath mu nemohl nic říci, protože s belgickým obchodníkem se zbraněmi jednal sám Lukos. Ale ten se zmínil o tom, že každá z min obsahuje tři kila P.N.K.
Maxwell hvízdl. Znal nové americké výbušniny. Byly tisíckrát silnější než T.N.T. Tři bomby, které obsahovaly 9 kg P.N.K. odpovídaly devíti tunám T.N.T. Jaké budou účinky devítitunové bomby na atomový reaktor, který byl v sousedství, i přes široké betonové pancéřování a několikametrovou vrstvu ledu? Obecně vzato, vrstva betonu by měla za ledovým štítem výbuch zadržet, ale co kdyby odrazová vlna pohnula lůžkem reaktoru, přerušila spojení, nadělala trhliny a vyprovokovala únik kapaliny a radioaktivního plynu a možná nastartovala nekontrolovatelnou reakci uránia…
„Musíme evakuovat MPE 2 a MPE 3,“ řekl Maxwell, aniž zvýšil hlas. „Možná by bylo nejrozumnější evakuovat celou základnu.“
O pár minut později zaječely ve všech třech MPE poplachové sirény, které ještě nikdy nebyly v provozu. A všechny telefonní stanice, všechny reproduktory a všechny ušní přijímače pronesly ve všech jazycích stejná slova: „Připravte se k okamžité evakuaci!“
Dát příkaz a připravit se, to byla samozřejmě jedna věc. Jenže co pak?
BOUŘE pokračovala dál, tentokrát v modrém. Nebe bylo jasné jako oko. Vítr fičel rychlostí 220 km za hodinu. Ale sníh už se hnal jen těsně nad zemí, spolu se vším, co cestou posbíral a z čeho si nadělal kuželky.
Henckel vytáhl z postele Lebeaua, který teprve před hodinou opustil oživovací sál a zrovna usnul, a informoval ho o situaci.
Rozcuchaný a únavou zmožený Lebeau zavolal do oživovacího sálu. Dole, na druhém konci drátu, ho Mojsejev vyslechl, pak rusky zaklel a francouzsky dodal:
„To je nemožné! Víte to dobře! Co to po mně chcete? Je to nemožné!“
Ano, Lebeau to věděl dobře. Evakuovat Cobana. Nemožné. Vytáhnout ho v jeho současném stavu z oživovacího bloku, znamenalo zabít ho tak jistě, jako mu podříznout hrdlo.
Tisíc metrů ledu ho chránilo před jakýmkoliv výbuchem. Jenže jakmile by veškeré instalace na povrchu vyletěly do povětří, za deset minut by byl stejně po smrti.
Mojsejev a Lebeau měli oba stejný nápad. Stejné slovo jim přišlo na rty ve stejný okamžik: transfúze. Pokusit se o ni mohli.
Eléin krevní test byl pozitivní.
Když viděli, že se Cobanův stav stabilizoval a dokonce se pomalu začínal zlepšovat, lékaři si nechávali eventuální operaci v záloze pro případ, kdyby došlo k náhlému zhoršení, nebo kdyby to nějaká nevyhnutelná situace vyžadovala. A teď takový případ nastal. Kdyby se o takovou operaci pokusili, Coban mohl být za jednu až dvě hodiny schopný transportu.
„A co když reaktor vybuchne dřív?“ křičel Mojsejev do telefonu. „Miny můžou vybuchnout kdykoliv, třeba za pár sekund!“
„Tak ať krucinál vybuchnou!“ křičel Lebeau. „Jdu za tím děvčetem. Musí souhlasit…“
Spolu s dalšími oživovateli bydlel na ošetřovně. Stačilo mu udělat pár kroků, aby došel do Eléina pokoje.
Vyděšená ošetřovatelka si balila zavazadla. Na obou skládacích lůžkách ležely tři otevřené kufry a kolem nich se kupilo rozházené prádlo a spousta dalších věcí, které ošetřovatelka přezírala, zahazovala a třesoucíma se rukama rovnala. Přitom naříkala.
Simon říkal Elée:
„Tím líp! Stejně bylo hrozné nechávat vás tady. Konečně poznáte náš svět. Není to jen ledová kra. Netvrdím, že je to ráj, ale…“
„Ráj?“
„Ráj, to je… to je příliš dlouhé a… příliš těžké a v každém případě to není ani jisté a samozřejmě to…“
„Já vám nerozumím…“
„Já tomu taky nerozumím. Nikdo tomu nerozumí. Už na to nemyslete. Neodvezu vás do ráje… Paříž! Odvezu vás do Paříže! Ať si říkají, co chtějí, já vás odvezu do Paříže! To je… to je…“
Na nebezpečí nemyslel, nevěřil, že by jim hrozilo něco vážného. Věděl jen, že odveze Eléu daleko od jejího ledového hrobu, do světa živých. Chtělo se mu zpívat. Mluvil o Paříži a přitom dělal gesta jako tanečník.
„Je to, je to… Uvidíte sama, co je Paříž… Květiny jsou tam sice jen za výlohou, ale uvidíte i květiny-šaty, květiny-klobouky, zahrady butiků, všude, ve všech uličkách, květiny punčoch, žlutý, oranžový, modrý nylon, boty v barvách duhy, šaty-sedmikrásky, je to vzrušující, je to nejkrásnější zahrada světa pro ženy, žena vejde, vybere si, sama je květina, rozkvétá s ostatními květinami, to je ta nádherná Paříž a tam vás odvezu!“
„Nerozumím.“
„Tomu nemusíte rozumět, to musíte vidět! Paříž vás vyléčí! PAŘÍŽ VÁS VYLÉČÍ OD MINULOSTI!“
Vstoupil Lebeau.
„Mohla byste dát trochu své krve Cobanovi?“ požádal ji Lebeau. „Vy jediná ho můžete zachránit. Není to nijak složité a nebude vás to bolet. Když budete souhlasit, budeme ho moci převézt.