Kolos Temného Plamene se blížil k povrchu planety. Oběhová rychlost vzrůstala a vzduch rozrážený ve výšce několika set kilometrů, řítil se s ohlušujícím řevem kolem nezranitelných stěn lodi, bezpečně chráněných před přehřátím i všemi druhy radiace. Ukázalo se, že na Tormansu znali přístroje pro pořizování zvukových záznamů oblohy. Sondy zachycovaly vzniklý hluk a pomocí zesilovačů rozváděly do pracoven vědců a pozorovatelů, do vysokých věží Nebeských Strážců i prostorných sídel vládců. A všem zněl ten monotónní ostrý zvuk jako výhružný signál nebezpečí, oznamující, že se blíží nezvaný host, který je lekal i přitahoval.
Technici na hvězdoletu pracovali bez oddechu, vyčíslovali programy a zakládali je do trojokých sondážních raket s tupými hlavicemi. Krátce nato se od korábu oddělily svazky spirálovitých trubek, ukryté v pětimetrových obalech rybovitého tvaru, opsaly mohutnou parabolu a dotkly se povrchu planety na určených místech. Jeden škrtl o vlny oceánu, druhý proletěl v jeho hlubinách, třetí rozčeřil hladinu řeky a další zbrázdily pole i zelené oblasti v místech povolených Tormanťany. Pak znovu vylétaly do výše, přistávaly na palubě Temného Plamene a předávaly jeho laboratořím biologické vzorky vody, půdy i vzduchu cizí planety.
Neja Cholli, Eviza Tanet i Tivisa Henako už třetí noc nezamhouřily ani oka. Za jednotvárného bzučení ultracentrifug neopouštěly svá místa u protonových mikroskopů a termostatů s nesčíslnými sériemi bakteriálních a virových kultur. Analytické komparátory porovnávaly toxiny škodlivých mikrobů Země a Tormansu a odvozovaly dlouhé vzorce imunologických reakcí, aby mohly neutralizovat dosud neznámé choroboplodné zárodky. Imunizaci získávali stejnou měrou lidé určení pro styk s planetou i ti, kteří měli zůstat na hvězdoletu. Všichni členové posádky ztěžka dýchali, tváře jim planuly a oči dostávaly horečnatý lesk.
Tor Lik a Menta Kor se musili dokonce pohroužit do hypnotického spánku, protože při tak silné reakci organismu byla jakákoliv činnost vyloučená.
A přece po několika dnech Eviza Tanet prohlásila, že ji výsledky neuspokojují a že nemůže zaručit dokonalou ochranu organismu.
„Jakou dobu byste k tomu potřebovala?“ zeptala se Fai Rodis.
Eviza se na chvíli zamyslila.
„Objevili jsme dva vysoce patogenní viry. Mohly vzniknout jen v podmínkách obrovského nakupení lidí. V současné době nic podobného na Tormansu nepozorujeme.“
„To nepřímo potvrzuje bývalou přelidněnost planety,“
řekla Fai.,Ale potřebovali bychom přistát co nejdřív.“
„Nutná přeměna našich obranných reakcí nastane stěží dřív než za dva měsíce,“ oznámila Eviza tónem, jako by sama byla vinna tím, že imunizace nemůže proběhnout rychleji.
Rodis se na ni usmála:
„Co se dá dělat? Jak rád by byl člověk na nové zemi hostem se všemi právy. Ale skoro nikdy se mu to nepodaří.
Vždycky se vyskytnou okolnosti, které spěchají a nesnesou odkladu. Někteří astronauti vyprávěli o nezapomenutelném pocitu při setkání s novou planetou, kde nehrozilo žádné nebezpečí, kde člověk vystoupí z hvězdoletu do křišťálového vzduchu, pod nové slunce a jako dítě běží po laskavé panenské půdě, s nezkrotnou touhou shodit ze sebe šaty a celou bytostí se pohroužit do svěžího čistého světa. A stoupat bosýma nohama po měkké trávě a cítit na obnažené pleti vítr a slunce se všemi záchvěvy proměnlivého dechu přírody! Jenom nemnohým ze statisíců cestovatelů k novým světům se podařilo zažít něco podobného!“
„To tedy znamená skafandry?“ zeptala se Neja Cholli.
„Ano, bohužel! Později, až skončí imunizace, můžeme je svléknout. Přílby si navlékat nebudeme, pouze biofiltry, už to je úspěch! Zato ale budeme připraveni za tři čtyři dny.“
„Možná že je to tak lepší,“ řekla Neja. „Analýza tormanské vody ve srovnání s pozemskou prokázala určité rozdíly ve struktuře. První čas budou všichni zesláblí, než si na ni zvyknou.“
„Copak je složení vody důležité?“ zeptala se Fai. „Když je čistá a bez škodlivých příměsí? Promiňte, ale vím o tom velmi málo.“
„Historičce odpustíme prastarý omyl,“ usmála se Eviza.
„Naši předkové dlouho pokládali vodu prostě jen za vodu, za sloučeninu vodíku a kyslíku, a nedovedli ji analyzovat.
Ukázalo se, že voda má složitou fyzikálně chemickou stavbu, na níž se podílí mnoho prvků. V pramenech, řekách i jezerech Země existují tisíce druhů vody — zdravé, škodlivé, neutrální — i když se při prosté analýze zdá stejná a dokonale čistá. Tormans je však jiná planeta, s jiným charakterem celkového vodního koloběhu, eroze i minerální nasycenosti. Její voda může působit depresívně na naši nervovou soustavu. Vybrala jsem proti tomu tabletky IGH-102. Jenom je nezapomínejte vhodit do každé tekutiny určené k jídlu či pití.“
„Tak tedy skafandry,“ vmísil se do řeči dosud mlčenlivý Grif Rift. „Bude to mít jednu výhodu…“
„Pro případ nebezpečí?“ Eviza zaklonila hlavu a kradmo pohlédla na Čedi Daan.
„Hádáte správně. Skafandr odolá noži, kulce i zápalnému paprsku,“ potvrdil Rift.
„Ale hlava, nejcennější část těla, bez přílby neodolá,“
namítla vesele Fai.
Čedi se upřeně zahleděla na Rodis, jako by se divila její živosti. Opravdu, zdrženlivá, trochu drsná velitelka expedice jako by se teď, před zatěžkávací zkouškou, docela proměnila.
„Ale co bude s vaším plánem, Čedi?“ zeptal se Gen Atal.
„Ten začneme uskutečňovat později, až se aklimatizujeme,“
odpověděla Fai.
Čedi jen pevně stiskla rty a obrátila se k mapě Tormansu, pověšené nad vchodem do kulatého sálu.
„Čedi,“ zavolala na ni Eviza, „právě mě napadlo, jak citlivě jste reagovala na komedii, kterou sehrály Fai Rodis a Olla Dez. Ale nezdá se vám, že úmysl, vmísit se mezi lidi na Jan-Jachu jako tormanťanská dívka, má v sobě taky zárodek podvodu? Dívat se cizíma očima na věci, které vám lidé odhalí jako pravé Tormanťance? Není to vlastně špehování…?“
„Já… ano… ne, představovala jsem si to jinak. Chtěla jsem se jim prostě přiblížit, žít stejným životem jako oni, prožívat stejné těžkosti i radosti, trápení i nebezpečí!“
„Ale mít přitom možnost odejít kdykoli ke svým, že?
Disponovat vymoženostmi člověka éry Spojených Rukou?
A pak se šťastně vrátit do krásného světa na Zemi?“ útočila Eviza.
„Vidíme to každá jinak,“ začala Čedi, „ale já jsem myslila na důležitější věc.“
„Pro koho důležitější?“ Eviza byla nemilosrdná jako vyšetřovatel.
„Pro nás. Ale jim,“ Čedi ukázala na mapu Tormansu, „to nijak neublíží. Vždyť to děláme jen proto, abychom se nezmýlili, abychom poznali, jak jim pomoci.“
„Nejdřív musíme zjistit, jestli je to zapotřebí!“ řekl Grif Rift. „Může se ukázat…“
V tom okamžiku vyšlehl za oknem pro přímá pozorování oslnivý proud rudého ohně. Hvězdolet se zachvěl. Gen Atal zmizel bleskurychle ve výtahu, Grif Rift a Div Simbel se vrhli k náhradním systémům řídícího pultu.
Následoval další záblesk a trup Temného Plamene se znovu lehce otřásl. Zapojené zvukové přijímače zachytily ohlušující rachot a řev rozrážené atmosféry.
Lidé zaujali svá místa podle havarijního řádu, stáli nehnutě u přístrojů a pořád ještě nechápali, co se vlastně přihodilo.
Kosmická loď se dál řítila tmou na neosvětlené straně planety. K terminátoru nechybělo víc než půl hodiny.
Zazněly stříbrné zvonky, signalizující, že nebezpečí nehrozí. Rift i Simbel opustili řídící kabinu a Gen Atal své místo u přístrojů pro kosmickou ochranu.
„Co to bylo? Útok?“ ptala se přicházející Fai Rodis.
„Zřejmě,“ přikývl ponuře Grif. „Ostřelovali nás patrně raketami. Předvídali jsme s Genem takovou možnost a nechali jsme zapojené vnější odrazové pole, i když to působí v atmosféře příšerný hluk. Hvězdolet neutrpěl sebemenší škrábnutí. Jak na to odpovíme?“
„Nijak,“ řekla Rodis rozhodně. „Budeme se tvářit, že jsme nic nezpozorovali. Oni vědí, že oba výbuchy se odrazily, a to je přesvědčí o naprosté nezranitelnosti naší lodi.
Jsem si jista, že pokus opakovat nebudou.“
„Máte asi pravdu,“ souhlasil Rift, „ale ochranné pole necháme zapojené. Líp když řve, než abychom riskovali život celé posádky kvůli zbabělé proradnosti.“
„Teď ještě víc trvám na skafandrech,“ řekla Eviza.
„A s přílbami,“ připojil Rift.
„Přílby nepotřebujeme,“ odporovala Fai. „Neměli bychom styk s obyvatelstvem a naše poslání by zůstalo skoro bez užitku.“
„Kromě toho nám přílby stěží poskytnou dostatečnou ochranu,“ pokrčila Eviza nádhernými rameny.
Útok na hvězdolet se neopakoval. Temný Plamen přešel na vysokou orbitu a vypnul motory. Přípravné práce pro výstup na planetu pokračovaly bez přerušení. Do nosů, uší i úst sedmi „výsadkářů“ bylo třeba co nejpečlivěji zavést biofiltry. Osobní doprovodní roboti, zastávající funkce sluhů, ochránců i nosičů, nařizovali se na akční potenciál jednotlivých astronautů. Největší pozornost jako obvykle vyžadovaly skafandry. Vyráběly se ve speciálním institutu z nejtenčích vrstev molekulárně přeskupeného kovu, s podkladem, který nedráždil pokožku. Přes dokonalou tepelnou izolaci a neobyčejnou pevnost, nepředstavitelnou ještě pro techniku nedávné minulosti, měl skafandr tloušťku jen zlomku milimetru a napohled se nijak nelišil od nejjemnějšího cvičebního úboru s vysokým límcem. Člověk se v něm podobal kovové soše, jenže živé, pružné a teplé.
Olla se snažila vybrat pro každého skafandr takové barvy, aby v něm vypadal co nejefektněji, zejména ženy.
Fai si bez rozmýšlení zvolila černý s namodralým leskem havraních křídel, který dobře harmonoval s jejími černými vlasy, s rozhodnými rysy tváře a zelenýma očima.
Eviza žádala stříbřitě zelený tón vrbového listí, protože nechtěla měnit odstín svých temně rusých vlasů a topasových kočičích očí. Černý pás a límec ještě zvýrazňovaly plamenný lesk její husté kštice.
Čedi se rozhodla pro popelavě modrý skafandr s nádechem pozemské oblohy a stříbrnými ozdobami; a Tivisa bez váhání sáhla po granátově rudém s růžovým opaskem, který slušel její olivové pleti a trochu podmračeným tmavomodrým očím.
Muži si chtěli obléci jednotné šedé skafandry, ale podlehli naléhání žen a přijali nakonec kovová brnění pestřejších barev.
Fai si zamyšleně prohlížela tváře svých druhů. Zdáli se bledí ve srovnání s osmahlými obyvateli planety Jan-Jach, a proto jim poradila, aby všichni polykali opalovací pilulky.
„Neměli bychom si změnit i barvu očí, aby byly stejně černé, jako mají Tormanťané?“ zeptala se Eviza.
„Ne, proč?“ namítla Rodis. „Ať zůstanou takové, jaké jsou. Jen jim přidáme trochu víc lesku. Dá se to zařídit, Evizo?“
„Pod podmínkou, že budu mít čtyři dny na sérii chemických stimulací!“
„Čtyři dny dostanete, a udělejte nám oči zářící jako hvězdy, ať všude na planetě už zdaleka poznají Pozemšťana!“
„Zajímalo by mě, jaké oči se nejvíc líbily našim vzdáleným předkům, když ještě nedovedli libovolně měnit jejich barvu,“ řekla Olla. „Fai například zná vkus lidí z éry Rozděleného Světa.“
„Vkus v oněch dobách byl velmi rozdílný, záliby nejasné a neopodstatněné. Ale krása se tehdy, nevím proč, vyžadovala hlavně u žen. Literární díla, fotografie i filmy vypočítávají rozličné ženské přednosti, o mužských se téměř nemluví. Ale vraťme se k očím. Největší oblibě se těšily čistě zelené oči jako mám já,“ usmála se Fai. „Podle biologických zákonů zdraví a síly je to zcela přirozené.“
„A kdo z nás by byl na druhém místě?“
„Čedi se svýma temně modrýma očima s fialkovým odstínem.
Další v pořadí pak byly oči šedé, hnědé a bledě modré. Vzácností, a proto velmi ceněné, byly oči topasové barvy, jako má Eviza, nebo zlatožluté jako u Olly. Ale byly považovány za démonické, protože se podobaly očím dravých šelem.“
„Pro muže zřejmě žádná kritéria neexistovala?“ ptala se Eviza.
„Zelené oči se u nich patrně nevyskytovaly, a soudě podle literatury, ani tmavě modré,“ pokrčila Fai rameny.
„Nejčastěji se mluví o očích šedých jako ocel nebo světle modrých jako led. Byly známkou pevné vůle a opravdových energických mužů, kteří si podřizovali své okolí a byli vždy připraveni užít pěsti nebo zbraní.“
„Podle toho bychom se měli obávat Grifa Rifta a Vira Norina,“ rozesmála se Eviza.
„Grif je opravdu velitelská povaha, ale Vir je příliš měkký i na muže éry Spojených Rukou,“ namítla Olla Dez.
„Nechme oči očima, stejně se musíme navléci zde do toho kovu a nadlouho se rozloučit s dotekem vlastní pokožky,“
povzdechla Eviza a přejela si dlaní po rameni a obnažené paži s gestem člověka, zvyklého od dětství důkladně pečovat o své tělo.
„Dáme se do toho! Kdo bude asistovat, vy, Ollo, a Neja?“ „Bez Neji by to nešlo,“ odpověděla Olla Dez.
„Zavolejte ji tedy,“ a Fai první překročila práh do komory biologické kontroly.
Procedura při oblékání byla zdlouhavá a nepříjemná.
Uplynula drahná doba, než se všech sedm astronautů sešlo v kruhovém sále. Čedi Daan byla ve skafandru poprvé a musila si teprve zvykat na pocit, že má dvojí kůži. Nemohla odtrhnout oči od Fai, která se v přiléhavém úboru zdála ztělesněním krásy ženského těla. Černá barva ještě zdůrazňovala její bledý obličej a průzračně zelené oči.
Všichni si připevnili k pasu oválné schránky pro destrukci produktů metabolismu, na ramenou jim zářily proužky přístrojů pro videozáznamy a trojúhelníková zrcátka s přehledem na všechny strany. Na pravou ruku si navlékli signalizační náramek pro spojení s hvězdoletem prostřednictvím osobního robota a do jamky mezi klíčními kostmi umístili cylindr pro vzdušné proudění. Čas od času proběhla mezi tělem a skafandrem vzduchová vlna, působící jako příjemná masáž. Vzduch unikal záklopkami na patách a nezasvěcencům se mohlo zdát, že kovové tělo hraje mohutnými svaly.
Fai Rodis přehlédla své druhy, najednou vzdálené a cizí v chladné záři přiléhavého kovu…
„A takhle se hodláte objevit před Tormanťany?“ zazněl v pozadí Grifův hlas.
Rodis okamžitě pochopila, co ho znepokojilo.
„Jistěže ne!“ obrátila se k Riftovi. „My ženy si obléknem krátké sukénky, které se nosí v tropické zóně, a navléknem pulovry.“ „Snad by byly lepší haleny, jaké nosí Tormanťanky,“ podotkla Tivisa.
„Zkusíme to. Možná že budou vhodnější,“ souhlasila Rodis.
,Pro muže navrhuji tropický oblek,“ řekl Vir Norin.
„Šortky se hodí, ale košile bez rukávů bude soustřeďovat pozornost na naše,kovové’ ruce,“ namítal Grif Rift.
„Ženské haleny by byly vhodnější i pro muže.“
Po první dávce magnetické stimulace, připravené Evizou, se „výsadkáři“ hned rozešli. Cítili se v přiléhavých skafandrech nezvykle stísnění a nesví. Ale musili si zvykat, do přistání zbývalo jen pár dní. Tenoučký kovový obal, který ani sebemíň nebránil pohybu, vyvstal náhle jako neviditelná stěna mezi nimi a zbývající posádkou. Navenek zůstávalo všechno jako dřív, ale při diskusích o nejbližších plánech už neexistovalo jednolité „my“, nýbrž „oni“ a „my“.
Na signál, že hvězdolet je připraven, označila hlavní observatoř Nebeské Stráže místo pro přistání. Temný Plamen měl dosednout na široký povlovný mys při jižním pobřeží rovníkového moře, asi tři sta kilometrů od hlavního města. Zvětšené snímky ukázaly jednotvárný výběžek, porostlý vysokými tmavými křovinami, vklíněný do šedozeleného moře. Místo i moře vypadaly naprosto opuštěně, což vzbuzovalo obavy astronautů, kteří měli zůstat ve hvězdoletu.
,Kraj bez lidí je základní podmínkou pro přistání paprskového hvězdoletu. Vždyť jsme na to Radu Čtyř sami upozornili,“ připomněl kolegům Grif Rift.
„Mohli vybrat místo někde poblíž města,“ řekla Olla Dez. „Stejně by nám nedovolili všem vystoupit.“
„Zapomínáte, Ollo,“ řekla nevesele Rodis, „že nedaleko od města by stěží zabránili přístupu zvědavců. Ale tady postaví kolem dokola hlídky a nikdo se k našemu korábu nedostane.“
„Ale dostane! Sám se o to postarám,“ prohlásil Grif s nečekaným zápalem. „Prorazím v křovinách zacloněný koridor, který se bude otvírat jenom na zvukové heslo.
Místo vstupu sdělím Fai po videopaprsku. A budete k nám moci posílat hosty, samozřejmě žádoucí.“
„Přijdou i nežádoucí,“ poznamenala Rodis.
„O tom nepochybuji. Ale Neja zastoupí Atala a společně odrazíme jakékoli nebezpečí. Musíme být ve střehu. Po neúspěchu s raketami mohou zkusit něco jiného.“
„Ne ovšem dřív, dokud se nepřesvědčí, že druhý hvězdolet, o němž jsem se zmínila, nepřiletí. To může trvat dva tři měsíce. Do té doby budete v bezpečí, stejně jako my,“ dodala Fai tiše.
Grif jí položil ruku na rameno v teplém kovu a zadíval se do jejích smutných, odvážných očí.
„Sama jste určila dobu svého návratu na hvězdolet, Rodis.
A měla byste ji spíš zkrátit než prodlužovat.“
„Chápu vaši obavu, Rifte…“
„Představte si, že narazíte na stěnu absolutního nepochopení a že se vám ji nepodaří prolomit. Bude další pobyt na planetě odůvodněný? Jeto příliš velké riziko.“
„Neumím si představit, že by mohli odmítnout poznatky a vědomosti Země. Vždyť to znamená vstoupit do jasné budoucnosti ze života, který je u nich krátký a plný utrpení.“
„Mluví z vás potřeba obětovat se, nejarchaičtější lidský cit, vlastní všem náboženstvím v historii pravěkých společností.
Naklonit si neznámé síly, obměkčit božstva, přidat trvalosti křehkému osudu. Od usmrcování lidí na oltářích před bojem, lovem, kvůli úrodě nebo při zakládání staveb, od kolosálních hekatomb vůdců, carů, faraónů, až k nepředstavitelným vraždám ve jménu nesmyslných politických a náboženských idejí či národnostních třenic. Ale my, tvůrci ochranných společenských zařízení, která mají vymýtit hoře a oběti, neměli bychom se už konečně rozloučit s oním starověkým rysem lidské psychiky?“
Fai vlídně prohrábla Riftovy vlasy.
„Jestliže násilím zasahujeme do života na Tormansu a užíváme pravěkých metod při vzájemném střetávání sil, jestliže vstupujeme na úroveň jejich představ o životě a snech…“ Rodis zmlkla.
„Už tím přijímáme i nutnost oběti. To jste chtěla dodat?“
„Právě to, Rifte…“
Sotva Rodis vstoupila do své kabiny, zazářil její signalizační náramek a Čedi Daan, která se od jisté doby vyhýbala příležitosti zůstat s Fai o samotě, prosila, aby k ní směla přijít.
Když Čedi přestoupila práh, velitelka expedice jí lehce stiskla horké ruce, obemknuté na zápěstích stříbrnými náramky skafandru, a s potěšením se zadívala na dívčin zahnědlý obličej, orámovaný popelavými vlasy. Posadily se na pohovku a Čedi na Rodis tázavě pohlédla.
„Povězte mi něco o teorii inferna,“ řekla po chvilce váhání.
„Je to pro mě velmi důležité.“
Rodis přešla zamyšleně kabinu, zůstala stát před poličkou mikrobibliotéky a přejela prsty po zelených deskách s kódovými značkami.
„Ve skutečnosti nejde o teorii, nýbrž o souhrn statistických pozorování spontánních vývojových procesů života, a zejména lidské společnosti na naší Zemi. Inferno je slovo latinského původu a znamenalo peklo. Až do našich dob se uchovala Dantova velkolepá báseň Božská komedie. Autor zamýšlel napsat jen politickou satiru, ale silou své fantazie vylíčil ponurý obraz mnohastupňového inferna. Nápis,Zanechte vší naděje’, umístěný nad pekelnou branou, vystihuje celou bezútěšnost místa, které si stvořila lidská obrazotvornost.
Člověk jako myslící bytost procházel dvojím infernem, tělesným a duševním. Zpočátku se mu zdálo, že před životními útrapami a ranami osudu se může zachránit útěkem do přírody. Tak vznikly báje o prvotním ráji. Když se ale podařilo hlouběji proniknout do struktury lidské psýchy, zjistili vědci, že duševní inferno jsou vlastně primitivní instinkty, zajetí, v němž člověk drží sám sebe v domnění, že si tak uchovává vlastní individualitu. Teprve v podmínkách, kdy sebezdokonalující se jedinci získali převahu nad instinktivními, mohl být učiněn významný krok pro vzestup obecného poznání.“
„A můžete mi prozradit něco o zkouškách, jimž se podrobovali někteří historikové?“ zeptala se Čedi.
„Zřejmě o mně víte víc, než jsem se domnívala,“ řekla Rodis, jako by četla její myšlenky. „Ale budiž.“ S těmi slovy vyňala hvězdicovitý krystal mnemozáznamu a podala ho Čedi. „Abychom si dovedli představit míru osobního utrpení minulých dob, vymyslili jsme si, my historikové, systém zkoušek, které označujeme jako infernální stupně.
Je to série nejen fyzických, ale i psychických útrap, určených k tomu, abychom se všichni, kdo studujeme éru Rozděleného Světa, mohli přiblížit pocitům svých předků.
Motivy jejich činů a předsudků se tak stanou pochopitelnější potomkům, které dělí od těch temných dob už několik tisíciletí šťastného života.“
Čedi naklonila hlavu a soustředěně pohlédla na Fai.
„Vy se domníváte, že zde na Tormansu existuje inferno?“
„Důvod, proč tu celoplanetární oligarchie nastoupila tak rychle, spočívá v homogennosti obyvatelstva a kultury,“
vysvětlila jí Rodis.
Čedi vstala a při odchodu se ještě ohlédla na nachýlenou Fai, která se v myšlenkách asi zabývala neznámou planetou dole pod hvězdoletem, ale možná také, že myslila na vzdálenou Zemi.
Za dvě hodiny se Čedi s planoucími tvářemi objevila znovu a beze slova vrátila Rodis krystal mnemozáznamu.
Stiskla podávanou ruku a rozčileně vyběhla z kabiny.
Přehraný záznam zapůsobil na Čedi mocným dojmem.
Před očima jí s trýznivou plastičností bez ustání vyvstávaly obrazy, které právě viděla, i když se sebevíc snažila co nejrychleji na ně zapomenout. Znala spoustu podobných historií ze starých knih a filmů, ale až dosud si krutost minulých dob představovala jen abstraktně. Jako všichni lidé na Zemi, i Čedi prošla nejrůznějš1mi zatěžkávacími zkouškami v obtížných podmínkách. Ale to všechno byla přirozená životní nutnost, již člověk chápal a překonával rozumovým poznáním a psychickou pevností, protože v každém okamžiku pociťoval svou jednotu s všeobecným duchovním proudem lidstva, směřujícím stále výš k budoucnosti.
Čedi věděla, že přes neustálý vzrůst kladných hodnot v životě nové společnosti mohou se vždycky objevit lidé s pokřivenou psychikou, schopní připravit nic netušícímu okolí nepředstavitelné utrpení.
Proto tedy existuje rozsáhlá síť Psychologického individuálního dohledu, spolupracující s Radou Cti a Práva. Je to něco podobného jako Ochrana elektronických spojů v kosmické lodi, ale je to ještě mnohem složitější a mnohotvárnější.
Čedi poprvé dokonale pochopila úlohu této organizace a měla pocit, jako by neutuchající mateřská péče pozemského lidstva dosahovala svou mocnou rukou až k ní, přes spirálové závity světa Šakti i Tamasu. Dívka si povzdechla, přestala vnímat i přiléhavý kovový skafandr a usnula tak klidně, jak nespala ještě od chvíle, když se hvězdolet přiblížil k Tormansu.