Rudá planeta už nebyla tak docela rudá, ačkoliv proces zazelenění teprve začal. Kolonistům (nenáviděli to slovo a už hrdě říkali: „My Marťané.“) soustředěným na problém přežití zbývalo málo energie na umění nebo na vědu. Avšak záblesk génia udeří, kam se mu zlíbí, a největší teoretický fyzik století se narodil pod bublinovými kopulemi města Port Lowell.
Carlos Mendoza byl podobně jako Einstein, s nímž ho často srovnávali, výborný hudebník. Vlastnil jediný saxofon na Marsu a uměl na tento antikvární nástroj výborně hrát. Měl s Einsteinem společnou i sebepodceňující vtipnost. Když byly dramaticky ověřeny jím předpovězené gravitační vlny, jeho jediným komentářem bylo: „Dobrá, to vyvrací pátou verzi teorie Velkého třesku — alespoň do středy.“
Carlos mohl převzít Nobelovu cenu na Marsu, jak všichni čekali. Miloval však překvapení a kanadské žerty. Když se objevil ve Stockholmu, vypadal jako rytíř v supermoderním brnění, měl na sobě motorkem poháněný exoskeleton vyvinutý pro paraplegiky. S touto mechanickou pomocí mohl přežít téměř bez potíží v prostředí, které by ho jinak rychle zabilo.
Není třeba podotýkat, že když slavnost skončila, Carlos byl bombardován pozvánkami na vědecká i společenská setkání. Mezi několika málo, které byl schopen přijmout, bylo vystoupení před Rozpočtovým výborem SAS, kde udělal nezapomenutelný dojem.
SENÁTOR LEDSTONE: Profesore Mendozo, slyšel jste někdy o Malém Kuřátku?
PROFESOR MENDOZA: Obávám se, že nikoliv, pane předsedo.
SENÁTOR LEDSTONE: No, byla to pohádková postava, která pobíhala a křičela: „Nebe padá! Nebe padá!“ Připomíná mi některé vaše kolegy. Ocenil bych, kdybyste mi prozradil svůj názor na projekt VESMÍRNÁ OCHRANA — jsem si jist, že víte, o čem mluvím.
PROFESOR MENDOZA: Skutečně vím, pane předsedo. Žiji na planetě, která má ještě jizvy z dopadu tisíce meteoritů — některé z nich měří v průměru stovky kilometrů. Kdysi byly stejně běžné na Zemi, ale vítr a déšť — něco, co na Marsu ještě nemáme, avšak pracujeme na tom! — je vyhladily. Pořád však máte jeden zachovalý příklad v Arizoně.
SENÁTOR LEDSTONE: Já vím, já vím. Zastánci VESMÍRNÉ OCHRANY vždycky poukazují na Meteoritický kráter. Jak vážně máme brát jejich varování?
PROFESOR MENDOZA: Velice vážně, pane předsedo. Dříve nebo později musí dojít k další velké srážce. Není to můj obor, ale podívám se vám na statistické údaje.
SENÁTOR LEDSTONE: Utápím se ve statistických údajích, ale cenil bych si vašeho uváženého mínění. A velice oceňuji vaše vystoupení v tak brzkém termínu, obzvláště když máte za pár hodin schůzku s prezidentem Windsorem.
PROFESOR MENDOZA: Děkuji vám, pane předsedo.
Na senátora Ledstona mladý fyzik udělal dojem, skutečně ho okouzlil, avšak ještě nepřesvědčil. Co změnilo jeho názor, nebyla záležitost logiky. Protože Carlos Mendoza se na schůzku v Buckinghamském paláci nedostavil. Při cestě do Londýna zahynul při bizarní nehodě, když došlo k závadě na systému ovládání jeho exoskeletonu.
Ledstone se okamžitě přestal stavět negativně vůči VESMÍRNÉ OCHRANĚ a hlasoval, aby se uvolnilo financování další fáze. Když byl později už velice starý, řekl svému pomocníkovi: „Dozvěděl jsem se, že budeme brzy schopni vyjmout Mendozův mozek z té nádrže s kapalným dusíkem a hovořit s ním přes počítačový interface. Rád bych věděl, o čem celé ty roky přemýšlel…“