Tento příběh se vyprávěl po staletí na iráckých bazarech a je opravdu velice smutný. Nesmějte se tedy. Abdul Hassan byl slavným výrobcem koberců za vlády Velkého Kalifa, jenž velice obdivoval jeho umění. Avšak jednoho dne, když Abdul předkládal u dvora své Zboží, došlo ke strašné katastrofě.
Když se Abdul před Harun-al-Rašídem hluboce uklonil, pustil větry.
Té noci výrobce koberců zavřel krám, nakupil své nejcennější zboží na jediného velblouda a opustil Bagdád. Změnil si jméno, nikoliv však povolání, a celé dlouhé roky se potuloval po krajích Sýrie, Íránu a Iráku. Vedlo se mu dobře, avšak stále toužil po milovaném městě, kde se narodil.
Byl už starý, když si nakonec byl jist, že všichni zapomněli na jeho hanbu a že je bezpečné vydat se opět k domovu. Když v dáli spatřil minarety Bagdádu, blížila se už noc. Rozhodl se tedy odpočinout si ve vhodné hospodě než ráno vstoupí do města.
Hostinský byl výřečný a přátelský, takže Abdul od něj s potěšením získával zprávy o všem, co se stalo za dobu jeho dlouhé nepřítomnosti. Oba se smáli jednomu skandálu u dvora, když se Abdul nenápadně zeptal: „Kdy se tohleto stalo?“
Hostinský se zamyslel a pak se poškrábal na hlavě. „Nejsem si jistý datem,“ řekl, „ale bylo to asi pět let po tom, co se Abdul Hassan před kalifem uprdl.“
A tak se výrobce koberců do Bagdádu nikdy nevrátil.
Nejnepatrnější událost dokáže v pouhém zlomku okamžiku změnit průběh lidského života. A často není možné rozhodnout, ani na konci života, zda změna byla k lepšímu či k horšímu. Kdo ví? Abdulův nechtěný akt mu mohl docela dobře zachránit život. Kdyby zůstal v Bagdádu, mohl se stát obětí vraha — nebo, což by bylo daleko horší, mohl pocítit nevoli kalifa a posléze zručné služby jeho popravčích.
Když pětadvacetiletý kadet Robert Singh zahájil svůj poslední semestr na Aristarchuském institutu kosmické techniky — obvykle známém jako AriTech smál by se, kdyby mu někdo řekl, že se z něj brzy stane aktivní účastník Olympiády. Jako všichni usedlíci na Měsíci, kteří si chtěli ponechat možnost vrátit se na Zemi, s náboženským zápalem prováděl cviky v prostředí s vysokým gé na centrifuze v AriTechu. I když ho cvičení unavovalo, čas nebyl úplně ztracený, protože větší část jej strávil zapojen do studijních programů.
Pak ho jednoho dne zavolal do své pracovny děkan Inženýrské fakulty — dostatečně neobvyklá událost, aby polekala každého z končících studentů. Děkan se však zdál dobře naladěn, takže se Singh uvolnil.
„Pane Singhu, vaše studijní výsledky jsou uspokojivé, i když ne vynikající. Ale o tom s vámi nechci mluvit.
Byli bychom rádi, kdybyste zahájil trénink na nastávající Olympiádu.“
Singha to překvapilo a příliš nepotěšilo. Jeho první reakcí bylo: „Jak na to vůbec najdu čas?“ Avšak téměř současně mu probleskla myslí druhá myšlenka. Všechny nedostatky ve studijních výsledcích by mohly být přehlédnuty, kdyby dosáhl kompenzujících výsledků v atletice. V tomto směru existovala dlouhá a čestná tradice.
„Děkuji vám, pane. Jsem velice potěšen. Předpokládám, že se budu muset přesunout do Astrodómu.“
Tři kilometry široká střecha nad kráterem blízko východní stěny Plata uzavírala největší vzdušný prostor na Měsíci, který se stal populárním místem pro lety pomocí lidské sily. Už několik let se povídalo, že se stanou olympijským sportem, ale Meziplanetární olympijský výbor se nemohl dohodnout, zda by soutěžící měli používat křídla nebo šroub. Singhovi vyhovovala kterákoliv možnost — zkusil obě, krátce, při návštěvě komplexu Astrodómu.
Čekalo ho překvapení.
„Nebudete létat, pane Singhu. Poběžíte. Na otevřené měsíční krajině. Pravděpodobně přes Sinus Iridum.“
Freyda Carrolová strávila na Měsíci pouze několik týdnů a teď, když novost pominula, by byla ráda zpět na Zemi.
Za prvé si nemohla zvyknout na šestinovou tíži. Někteří návštěvníci si na ni nezvykli nikdy. Buď skákali jako klokani, občas se přitom udeřili do stropu, a postupovali vpřed jen obtížně, nebo se opatrně šourali, s přestávkami po každém kroku. Není divu, že místní jim říkali „zemští červi“.
Pro Freydu, studentku geologie, byl Měsíc zklamáním. Tedy, měl geologii — dobře, selenologii — měl jí dost, aby se jí kdokoliv mohl věnovat po sto lidských životů. Avšak k zajímavým kouskům Měsíce se dalo těžko dostat. Nemohli jste se toulat kolem s kladívkem a kapesním hmotnostním spektrometrem, jak jste to dělali na Zemi, ale museli jste si obléci kosmický skafandr (který Freyda nenáviděla), nebo sedět ve vozidle a používat dálkové ovladače, což bylo téměř stejně zlé.
Doufala, že nekonečné tunely a podzemní zařízení v AriTechu jí dají možnost studovat průřez horními sty metry Měsíce, neměla však takové štěstí. Vysoce výkonné lasery, jimiž se prováděly výkopy, roztavily skálu a regolit — svrchní lunární půdu rozrytou za eóny bombardování meteority — a vytvořily beztvarý zrcadlově hladký povrch. Nebylo divu, že se v jednotvárné stejnorodosti tunelů a chodeb dalo snadno zabloudit. Myriády nápisů jako:
VSTUP PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN
POUZE PRO ROBOTY 2. TŘÍDY
ZAVŘENO Z DŮVODŮ OPRAVY
POZOR, VZDUCH ŠPATNÉ KVALITY
POUŽIJTE RESPIRÁTOR, nepovzbuzovaly k tomu typu průzkumu, který Freyda s potěšením dělala na Zemi.
Už zase zabloudila, jako obvykle, když otevřela dveře, které slibovaly přístup do prostor označených jako Hlavní SUBSUTERÉN č.3, a opatrně jimi prošla. Avšak ne dost opatrně.
Téměř okamžitě ji udeřil velký, rychle se pohybující předmět a odhodil ji v kotrmelcích ke straně široké chodby, do niž právě vstoupila. Na moment úplně ztratila orientaci a trvalo jí několik sekund, než se sebrala a začala se ohledávat, jestli není zraněna.
Zdálo se, že nemá nic zlomeného, měla však podezření, že se jí na levé straně těla brzy objeví bolestivá modřina. Potom, více rozzlobená než vystrašená, se rozhlédla po střele, která měla všechny škody na svědomí.
Pomalu se k ní blížila bytost, která mohla uniknout ze starodávného komiksu. Byl to zjevně člověk, oděný v blyštících se stříbřitých šatech padnoucích tak těsně jako leotard baletnímu tanečníkovi. Hlavu měl skrytu v bublině, která se zdála nepřiměřeně velká. V jejím zrcadlovém povrchu Freyda viděla jen svou zkreslenou postavu.
Čekala na vysvětlení nebo omluvu (ale, když se nad tím zamyslí, snad měla být trochu opatrnější…). Když se k ní postava blížila, ruce napřažené v omluvném gestu, zaslechla tlumený a stěží srozumitelný mužský hlas: „Je mi to velice líto. Doufám, že se vám nic nestalo. Myslel jsem si, že sem nikdy nikdo nechodí.“
Freyda se snažila nahlédnout do přilby, ta však zcela skrývala mužovu tvář.
„Jsem v pořádku… Aspoň si to myslím.“
Hlas z kosmického skafandru (protože co jiného by to mohlo být, i když nikdy neviděla ochranný oděv ani vzdáleně podobný?) zněl dosti přitažlivě a také omluvně. Její rozmrzelost tedy rychle vyprchala.
„Doufám, že jsem vás nezranil ani nepoškodil vaše zařízení.“
Teď byl pan X tak blízko, že se jí jeho skafandr téměř dotýkal, a Freyda věděla, že ji pozorně studuje. Zdálo se jí nefér, že on ji může vidět, zatímco ona nemá potuchy, jak vypadá on. Znenadání si uvědomila, jak velice moc si přeje vědět…
V jídelně AriTechu, o pár hodin později, nebyla zklamána. Zdálo se, že Bob Singh je ještě rozpačitý z nehody, i když ne zcela z důvodu, který by se dal čekat. Jakmile ho Freyda ujistila, že pravděpodobně přežije, přešel na téma, jež bylo zřejmě nyní důležitější.
„Ještě pořád se skafandrem experimentujeme,“ vysvětloval, „a provádíme testy dýchacího systému uvnitř, kde je to bezpečné! Příští týden to zkusíme venku. Ale máme problémy s, ehm, utajením. Clavius určitě přihlásí tým a Ciolkovskij na Odvrácené straně o tom uvažuje. Stejně tak MIT a CalTech a Gagarin, ale ty nebere nikdo vážně. Nemají knot-how — a jak by mohli na Zemi patřičně trénovat?“
Freyda měla skoro nulový zájem o atletiku, ale téma si ji začalo rychle podmaňovat. Nebo alespoň Robert Singh.
„Máte obavy, že někdo váš návrh okopíruje?“
„Přesně tak. A jestli bude skafandr úspěšný, jak doufáme, může způsobit revoluci ve výstroji pro kosmické výsadky — alespoň pro krátkodobé. Přáli bychom si, aby AriTech dostal medaili. Po více než sto letech jsou kosmické skafandry pořád nemotorné a nepohodlné. Znáte ten vtip: „Nevzal bych si ho ani do rakve, viďte?“
Vtip byl stařičký, Freyda se však povinně zasmála. Potom zvážněla a podívala se svému novému příteli přímo do očí.
„Doufám,“ pravila, „že vás ani nenapadne riskovat.“
Bylo to ve chvíli, kdy věděla, že se teprve podruhé či potřetí v životě zamilovala.
Děkan Inženýrské fakulty, už poněkud rozmrzelý, protože jeho špeha v MIT právě obřadně hodili do Charlesovy řeky, neměl z nové spolubydlící Roberta Singha velkou radost.
„Postarám se o to, aby ji alespoň tři dny před závodem poslali na cestu do terénu,“ vyhrožoval.
Když si to však rozmyslel, ustoupil. Při formování atletovy výkonnosti jsou psychologické faktory stejně důležité jako fyzické.
Freydu před maratónem nikam neposlali.