124078.fb2 Kladivo Bo?? - читать онлайн бесплатно полную версию книги . Страница 15

Kladivo Bo?? - читать онлайн бесплатно полную версию книги . Страница 15

9. Duhová zátoka

Sličný oblouk Duhové zátoky je jedním z nejhezčích lunárních útvarů. Je to přežívající polovina typické kráterové pláně (měří tři sta kilometrů), jejíž celá severní stěna byla před třemi miliardami let smetena záplavou lávy stékající z Moře dešťů. Zbývající půlkruh, který láva nedokázala zničit, je na západním konci ukončen kilometr vysokým předhořím Hérakleidés, skupinou pahorků, jež v jistých obdobích vytváří krátkou a překrásnou iluzi. Když má měsíc deset dnů a přibývá, zdraví předhoří Hérakleidés úsvit a i v nejmenším teleskopu umístěném na Zemi se na několik hodin jeví jako profil mladé ženy s vlasy vlajícími k západu. Potom, když slunce vystoupí výš, vzor stínů se změní a Měsíční panna zmizí.

Avšak nyní, když se soutěžící prvního lunárního maratónu shromáždili na úpatí předhoří, nebylo vidět slunce. Ve skutečnosti byla téměř místní půlnoc. Země v úplňku visela v polovině jižní oblohy a zaplavovala celé území elektricky modrým zářením, padesátkrát jasnějším, než kdy Měsíc v úplňku může vyslat na Zemi. Zemský svit také zapudil z oblohy hvězdy; pouze nízko na západě bylo možné spatřit bledou skvrnu Jupiteru, když ji člověk pozorně vyhledal.

Robert Singh nebyl dosud nikdy na očích veřejnosti, avšak ani vědomí, že ho pozorují obyvatelé tří světů a dvanácti satelitů, ho nijak obzvláště neznervózňovalo. Jak řekl před čtyřiadvaceti hodinami Freydě, naprosto důvěřoval svému vybavení.

„No, to jsi právě předvedl,“ odvětila zasněně.

„Děkuji ti. Ale slíbil jsem děkanovi, že je to před závodem naposled.“

„To bys neudělal!“

„Doopravdy ne. Řekněme, že to byla — no, nevyřčená gentlemanská dohoda.“

Freyda náhle zvážněla.

„Samozřejmě doufám, že vyhraješ. Ale dělám si starosti, že něco může selhat. Neměl jsi dost času patřičně otestovat ten skafandr.“

To sice byla naprostá pravda, Singh to však nechtěl připustit, aby Freydu nepoplašil. A i kdyby došlo k selhání nějakého systému — to je vždy možné a nehraje roli, jak usilovně se předem testovalo — nevyskytne se skutečné nebezpečí. Závodníky bude doprovázet malá flotila lunárních vozidel — pozorovací vozy s lidmi ze sdělovacích prostředků, měsíční džípy s trenéry a fanoušky. A nejdůležitější ze všeho, lékařská skupina s rekompresní komorou nebude nikdy ve větší vzdálenosti než několik set metrů.

Když ho v dodávkovém vozidle AriTechu oblékali, Singh uvažoval, který ze závodníků bude potřebovat záchranu jako první. Většinou se setkali teprve před několika hodinami a vyměnili si obvyklá zdvořilostní přání štěstí. Původně bylo jedenáct přihlášených, čtyři však odpadli, takže zůstal AriTech, Gagarin, Clavius, Ciolkovskij, Goddard, CalTech a MIT. Závodník z MIT — černý kůň jménem Robert Steel — ještě nedorazil a bude diskvalifikován, pokud se neobjeví v dalších deseti minutách. Mohl to být záměrný trik na zmatení soupeřů nebo k tomu, aby se zabránilo podrobnému zkoumání své výstroje, i když v této fázi to už nehraje roli.

„Jak se ti dýchá?“ zeptal se Singhův trenér, když vzduchotěsně uzavřeli přilbu.

„Úplně normálně.“

„No, teď se nenamáháš. Regulátor může zvýšit přívod kyslíku až desetkrát, jestli to budeš potřebovat. Teď půjdeme do vzduchové komory a prověříme tvou pohyblivost…“

„Tým z MIT právě přijel,“ oznámil pozorovatel MOV do rádia. „Maratón bude odstartován za patnáct minut.“

„Potvrďte prosím, že všechny systémy fungují,“ zašeptal startérův hlas Robertu Singhovi do ucha. „Číslo jedna?“ „V pořádku.“ „Číslo dvě?“ „Ano.“ „Číslo tři?“ „Bez problémů.“

Neozvala se však odpověď od čísla čtyři, závodnice z CalTechu. Ta velice nemotorně odcházela ze startovací čáry.

Takže nás zůstává jen šest, pomyslel si Singh a pocítil krátký záblesk soucitu. Jaká smůla, přijet takovou dálku až ze Země a dočkat se v posledním okamžiku, že zařízení selže! Tam dole na Zemi však nemohli provést patřičné testování, žádný simulátor nemohl být dost velký. Zde bylo nutné jen vystoupit z přechodové komory a našlo se vakuum, které muselo uspokojit každého.

„Začíná odpočítávání. Deset, devět, osm…“

Tohle nebyl závod, který lze vyhrát nebo prohrát na startovní čáře. Singh vyčkal dostatečně dlouho po „nula“ a pečlivě odhadl úhel skoku, než vyrazil.

Věnovali tomu spoustu matematiky. Problém si vyžádal téměř celou milisekundu času počítače v AriTechu. Nejdůležitějším faktorem byla šestinová gravitace, nebyla však jediným. Odpor, který kladla látka jeho skafandru, optimální rychlost přívodu kyslíku, teplotní zátěž, únava — všechny tyto faktory se musely vzít v úvahu. A nejprve bylo nutné rozhodnout dlouhotrvající spor, který se táhl od dnů prvních lidí na Měsíci: co je lepší, skákat jako při skoku dalekém, nebo jako při trojskoku?

Obojí šlo docela dobře, neexistoval však precedens pro to, o co se nyní pokusí. Až do dneška byly všechny typy kosmických skafandrů velice neforemné, omezovaly pohyblivost a dodávaly velký přívažek tomu, kdo je měl na sobě. Uvést skafandr do pohybu vyžadovalo velké úsilí, a někdy stejnou námahu, aby se člověk zastavil. Tento skafandr byl však odlišný.

Robert Singh se snažil vysvětlit odlišnosti — aniž by ovšem prozradil jakékoliv výrobní tajemství — během nevyhnutelných interviewů před závodem.

„Jak jsme ho dokázali udělat tak lehký?“ odpovídal na první otázku.

„No, není navržen na použití ve dne.“

„Proč na tom záleží?“

„Nepotřebuje systém k odvádění tepla. Slunce do vás může napumpovat víc než jeden kilowatt. Proto závodíme v noci.“

„Ach. Divil jsem se tomu. Ale nebude vám příliš chladno? Copak neklesá teplota za lunární noci až na dvě stupňů pod nulou?“

Singhovi se podařilo potlačit úsměv nad takovou prostoduchou otázkou.

„Vaše tělo generuje všechno teplo, které potřebujete, dokonce i na Měsíci. A když běžíte maratón, dokonce mnohem víc, než potřebujete.“

„Ale můžete skutečně běžet, když jste zabalený jako mumie?“

„Jen počkejte a uvidíte.“

V bezpečí studia mluvil dost sebejistě. Ale teď, když stál na holé lunární pláni, ho začala pronásledovat ona fráze „jako mumie“. Nebylo to příliš povzbudivé přirovnání.

Utěšil se myšlenkou, že nebylo ve skutečnosti moc přesné. Nebyl zabalen v obvazech, nýbrž oděn do dvou přiléhajících oděvů — jednoho aktivního, druhého pasivního. Vnitřní oděv, vyrobený z bavlny, ho obepínal od krku ke kotníkům a měl v sobě hustou síť úzkých porézních trubiček, které odváděly pot a přebytečné teplo. Přes něj měl pevný ale ohromně ohebný ochranný vnější oděv, vyrobený z materiálu podobného gumě a připojený kruhovým uzávěrem k přilbě, která umožňovala viditelnost v úhlu 180 stupňů. Když se Singh zeptal: „Proč ne celkovou viditelnost?“ řekli mu rozhodně: „Když běžíš, nikdy se neohlížej!“

No, teď nastal okamžik pravdy. Oběma nohama se odrazil v malém úhlu nahoru, záměrně vynaložil co nejmenší úsilí. Přesto však za dvě sekundy dosáhl vrcholu dráhy a cestoval rovnoběžně s lunárním povrchem, asi čtyři metry nad ním. Na Zemi, kde skok vysoký po půl století uvázl těsně pod třemi metry, by to znamenalo nový světový rekord.

Na okamžik se čas vlekl. Singh viděl před sebou velkou zářící pláň sahající k neporušené křivce horizontu. Světlo Země dopadající šikmo přes jeho pravé rameno vyvolávalo úžasnou iluzi, že Sinus Iridum je pokryt sněhem. Všichni ostatní běžci byli před ním, někteří v zajetí svých mělkých parabol stoupali, jiní klesali. A jeden se zřítil na hlavu — ještě že se Robert Singh tak hloupě nepřepočetl.

Dopadl na nohy a zvedl malý obláček prachu. Nechal svou hybnost, aby ho přetočila dopředu, počkal, až jeho tělo kmitlo o pravý úhel, a opět se odrazil vzhůru.

Tajemství lunárního běhu, jak brzy objevil, tkvělo v tom, že člověk nesměl skákat tak vysoko, aby klesal dolů strmě a ztratil při dopadu hybnost. Po několikaminutovém experimentování nalezl správný kompromis a nasadil stálý rytmus. Jak rychle se pohyboval? Na tomto jednotvárném terénu se to nedalo říct, uběhl však už polovinu trati ke značce prvního kilometru.

Důležitější bylo, že předběhl všechny ostatní. Do sta metrů nikdo za ním nebyl. Navzdory radě „Běžec se nikdy neohlíží“ si mohl dovolit luxus kontrolovat soupeře. Vůbec ho nepřekvapilo, když zjistil, že v závodě už pokračují jen tři další účastníci.

„Začínám se tady cítit osamělý,“ řekl. „Co se stalo?“

Měl to být soukromý okruh, avšak pochyboval o tom. Ostatní týmy a sdělovací prostředky ho téměř jistě budou monitorovat.

„Goddard měl pomalý únik. Jaký je tvůj stav?“

„Stupeň sedm.“

Kterýkoliv z posluchačů by dokázal uhodnout, co to znamená. Na tom nezáleží. O sedmičce se říká, že je to šťastné číslo, a Singh doufal, že ji bude moci používat až do konce závodu.

„Právě míjíš značku jedna,“ uslyšel v uchu hlas. „Uplynuly čtyři minuty deset sekund. Číslo dvě je padesát metrů za tebou, udržuje si odstup.“

Měl bych předvést lepší výkon, myslel si Singh. I na Zemi dokáže spousta lidí kilometr za čtyři minuty. Ale já se teprve rozbíhám.

Na značce druhého kilometru už nabral stálý, pohodlný rytmus a uběhl vzdálenost za necelé čtyři minuty. Kdyby dokázal tempo udržet — ačkoliv to je samozřejmě nemožné — dosáhl by cílovou čáru asi za tři hodiny. Nikdo doopravdy nevěděl, jak dlouho bude trvat, než uběhnou tradičních dvaačtyřicet kilometrů maratónu na Měsíci. Odhady se lišily od vysoce optimistických dvou hodin do deseti. Singh doufal, že by to mohl dokázat za pět.

Zdálo se mu, že skafandr se chová, jak mu slibovali: neomezoval ho nadměrně v pohybech a regulátor kyslíku držel krok s požadavky kladenými jeho plícemi. Začínalo se mu to líbit. Nebyl to jen závod; bylo to něco nového v lidské zkušenosti, co otvíralo zcela neobvyklé možnosti v atletice a možná v mnohém dalším.

O padesát minut později, na značce deseti kilometrů, dostal blahopřání.

„Jde ti to dobře. A máme dalšího odpadlíka — závodnici z Ciolkovského.“

„Co se jí stalo?“

„Na tom nesejde. Řeknu ti to později. Ale ona je v pořádku.“

Singh si soukromě zatipoval. Jednou, v prvních dnech tréninku, se skoro pozvracel, když měl na sobě kosmický skafandr. To nebyla žádná maličkost, protože mohla mít za následek velice nepříjemnou smrt. Vzpomněl si na příšerný, lepkavě studený pocit, který předcházel návalu. Odvrátil jej tím, že zvýšil přívod kyslíku a nastavil vyšší hodnotu na termostatu ve skafandru. Nikdy nezjistil příčinu příznaků: mohly to být nervy, nebo něco v posledním jídle — ačkoli bylo nekořeněné, vysoce kalorické, zanechávalo však málo nestravitelných zbytků, protože drtivá většina kosmických obleků neměla úplné sanitární možnosti.

V záměrném pokusu odvrátit mysl od těchto velice nevhodných myšlenek zavolal Singh trenérovi. „Možná budu moct dokončit závod krokem, jestli to tak půjde dál. Tři už odpadli, a to jsme sotva začali.“

„Nepřeháněj sebedůvěru, Bobe. Vzpomeň si na želvu a zajíce.“

„Nikdy jsem o nich neslyšel. Ale chápu, co máš na mysli.“

Pochopil to ještě zřetelněji na značce patnácti kilometrů. Jistou dobu si už uvědomoval rostoucí strnulost v levé noze. Ohýbal ji stále obtížněji, každý skok ho ostře zabolel. Určitě začínal být unavený, to se však dalo čekat. Zdálo se, že samotný skafandr pořád funguje perfektně, takže neměl žádné opravdové problémy. Možná by bylo dobré, aby se zastavil a na chvilku si odpočinul; pravidla to nezakazovala.

Zůstal stát na místě a rozhlížel se. Krajina se příliš nezměnila, jen vrcholky předhoří Hérakleidés na východě byly trošku nižší. Skupina lunárních džípů, ambulance a vozidlo pozorovatelů stále udržovaly uctivou vzdálenost za závodníky — nyní pouze třemi.

Nepřekvapilo ho, že Clavius Industries, další účastník lunárního maratónu, ještě pořád běží. Co však bylo zcela nečekané, byl výkon, který předváděl zemský červ z MIT. Robert Steel — jaká podivná náhoda, že mají stejné iniciály a dokonce stejná křestní jména byl fakticky před Claviem. A přece nemohl nikdy trénovat v opravdových podmínkách závodu. Věděli inženýři z MIT něco, co místní neznali?

„Jsi v pořádku, Bobe?“ ptal se jeho trenér s obavami v hlase.

„Pořád sedm. Jenom odpočívám. Ale uvažuju o MIT. Vede si velice dobře.“

„Ano, na zemského červa. Ale nezapomínej, co jsem ti říkal. Běžec se nemá ohlížet. My si ho už ohlídáme.“

S jistým respektem, ale bez obav se Singh soustředil na osvědčené cviky, které by v konvenčním kosmickém skafandru byly zcela nemožné. Dokonce si i lehl do měkkého regolitu a několik minut rychle šlapal, jako by jel na neviditelném bicyklu. To se ještě nikomu před ním na Měsíci nepodařilo. Doufal, že diváci takové představení oceňují.

Když se opět postavil na nohy, nedokázal odolat a rychle se ohlédl. Clavius byl tři sta metrů za ním, kymácel se ze strany na stranu způsobem, který prozrazoval únavu. Návrháři tvého skafandru nejsou tak dobří jako moji, řekl si Singh; myslím, že mi už moc dlouho nebudeš dělat společnost.

To se ovšem určitě netýkalo pana Roberta Steela z MIT. Pokud se něco měnilo, zdálo se, že odstup zkracuje.

Singh se rozhodl změnit styl běhu, aby zatížil jinou skupinu svalů a snížil riziko křečí — další nebezpečí, před nímž ho trenér varoval. Klokaní skok byl účinný a rychlý, ale hopsavý krok byl pohodlnější a méně únavný, prostě proto, že je pro člověka přirozenější.

U značky dvaceti kilometrů se však vrátil ke klokanímu způsobu, aby dal všem svalům stejnou příležitost. Začínal také dostávat žízeň a nasál si pár centilitrů ovocného džusu ze zásobníku vhodně umístěného v přilbě.

Dvaadvacet kilometrů do cíle a už zůstal jen jeden soupeř. Clavius konečně vzdal. V tomto prvním lunárním maratónu nebude udělena bronzová medaile. Nastal přímý souboj mezi Měsícem a Zemí.

„Blahopřeju, Bobe,“ zachechtal se o několik kilometrů později jeho trenér. „Právě jsi udělal přesně dva tisíce ohromných skoků pro lidstvo. Neil Armstrong by na tebe byl hrdý.“

„Nevěřím, že jsi to počítal, ale je příjemné to vědět. Mám malý problém.“

„Co je to?“

„Zní to legračně, ale začínají mi prochládat nohy.“ Nastalo tak dlouhé mlčení, že svou stížnost zopakoval.

„Právě to kontroluju, Bobe. Jsem si jistý, že si s tím nemusíš dělat starosti.“

„To doufám.“

Skutečně se zdálo, že je to triviální záležitost, ale v kosmu neexistují triviální problémy. Posledních deset nebo patnáct minut si Singh uvědomoval, že cítí mírné nepohodlí. Zdálo se mu, jako by šel ve sněhu v botách, které ho málo chrání před chladem. A zhoršovalo se to.

No, Duhovou zátoku určitě sníh nepokrýval, i když světlo Země často vytvářelo takovou iluzi. Ovšem zde v době místní půlnoci byl regolit mnohem studenější než sníh za antarktické zimy — a to alespoň o sto stupňů.

Nemělo by to vadit. Regolit je velmi špatný vodič tepla a izolace na chodidlech mu měla poskytnout dostatečnou ochranu. Zřejmě to nedokázala.

Uvnitř přilby se rozlehla ozvěna omluvného pokašlávání.

„Je mi líto, Bobe. Zdá se, že ty boty měly mít silnější podrážky.“

„A to mi říkáš až teď? No, snad to vydržím.“

O dvacet minut později si už tím nebyl tak jistý. Nepohodlí začalo přecházet v bolest, začala mu mrznout chodidla. Nikdy nežil v opravdu chladném podnebí, měl tedy nový zážitek. Nevěděl, jak se s tím vypořádat, ani jak odhadnout, kdy by se příznaky mohly stát nebezpečnými. Neriskovali snad polární průzkumníci ztrátu prstů — dokonce celých končetin? Kromě bolesti, kterou by to přineslo, Singh nechtěl ztrácet čas na regeneračním oddělení. Trvalo celý týden, než člověku opět narostla noha…

„Nějaký problém?“ vyzvídal ustaraný hlas trenéra. „Zdá se, že máš potíže.“

Neměl potíže, byl v koncích. Vyžadovalo to veškerou vůli, aby nevykřikl bolestí pokaždé, když dopadl na povrch a rozrýval smrtonosný prach, který z něj vysával život.

„Musím si pár minut odpočinout a promyslet si to.“ Singh si opatrně lehl na mírně poddajný povrch a ohledával, jestli nepocítí skrze horní část svého skafandru okamžitě chlad. Neukázal se však ani náznak, a tak se Robert uklidnil. Na několik minut byl pravděpodobně v bezpečí a určitě by ho vlastní tělo dostatečně včas varovalo, kdyby se mu Měsíc pokusil zmrazit trup.

Zvedl obě nohy a ohnul prsty. V každém případě je cítil a poslouchaly ho.

Jenže co teď? Lidé ze sdělovacích prostředků v pozorovacím vozidle si musí myslet, že se zbláznil, nebo že provádí jakýsi obskurní náboženský rituál — když vystavuje svá chodidla hvězdám. Zvažoval, co asi říkají svým astronomicky vzdáleným posluchačům.

Už se cítil trochu pohodlněji; krevní oběh vyhrával bitvu se ztrátou tepla, když už nebyl v kontaktu s povrchem Měsíce. Byla to však jeho představivost, nebo pocítil slabé mrazení v zádech?

Náhle ho napadla další zneklidňující myšlenka. Ohřívám si nohy proti noční obloze — proti samotnému Vesmíru. A jak ví každý školák, Vesmír má pouhé tři stupně nad absolutní nulou. Ve srovnání s ním je lunární regolit teplejší než vařící voda.

Počínám si tedy správně? V žádném případě se nezdá, že by mé nohy prohrávaly bitvu s mrazivým kosmickým tepelným odpadem.

Robert Singh ležel natažený na regolitu Duhové zátoky, držel nohy zvednuté pod směšným úhlem proti sotva viditelným hvězdám a jasné Zemi a uvažoval nad tímto záhadným fyzikálním problémem. Uplatňovalo se zde možná příliš mnoho faktorů, aby mohl získat jednoznačnou odpověď, avšak jako první přiblížení ho napadlo tohle vysvětlení…

Je to otázka vedení tepla a jeho vyzařování. Materiál jeho kosmických bot teplo lépe vedl, než vyzařoval.

Když se boty dotýkaly lunárního regolitu, ztrácel tělesné teplo rychleji, než je dokázal produkovat. Situace se však obrátila, když boty vyzařovaly do prázdné oblohy. Naštěstí pro něj.

„MIT tě dohání, Bobe. Měl by ses raději hnout.“ Singh musel obdivovat vytrvalého pronásledovatele. Zasloužil si stříbro. Ale k čertu, jen abych ho nenechal vyhrát zlato. Tak se do toho zase dáme. Už jen deset kilometrů — řekněme dva tisíce skoků.

První tři či čtyři kilometry nebyly zase tak zlé, pak však začal chlad opět pronikat dovnitř. Singh věděl, že kdyby se znovu zastavil, už by nedokázal pokračovat. Jediné, co se dalo udělat, bylo zatnout zuby a předstírat, že bolest je pouze iluze, kterou lze zapudit silou vůle. Kde jenom viděl perfektní případ něčeho podobného? Urazil v krutých bolestech další kilometr, než si jej dokázal vybavit v paměti.

Před lety viděl sto let starou videonahrávku procházení ohněm, kterou natočili při jakési náboženské oslavě na Zemi. Vykopali dlouhý příkop, naplnili jej žhavými uhlíky a vyznavači přešli, docela pomalu a nenásilně, bosi z jednoho konce na druhý. Chovali se přitom, jako by se procházeli po písku. I když to nedokazovalo nic o moci nějakého božstva, byla to úžasná demonstrace odvahy a sebedůvěry. Určitě by to rovněž dokázal; bylo teď pro něj velice snadné představit si, že kráčí po řeřavém uhlí…

Chodit po ohni na Měsíci! Nedokázal se ubránit smíchu při takovém pomyšlení a bolest na okamžik téměř zmizela. Takže klišé „duch vítězí nad hmotou“ fungovalo, alespoň na pár okamžiků.

„Jenom pět značek — vedeš si dobře. Ale MIT tě dohání. Nemůžeš odpočívat.“

Odpočívat! Jak si Singh přál, aby si mohl odpočinout. Protože bodavá bolest v chodidlech převládla nad vším ostatním. Téměř zapomněl na rostoucí únavu, jež mu stále více a více ztěžovala pohyb vpřed. Zanechal poskoků a zvolil kompromis, pomalý houpavý krok, který by budil dostatečný dojem na Zemi, avšak na Měsíci vyhlížel žalostně.

Tři kilometry před cílem už chtěl vzdát a přivolat ambulanci; možná to už bylo příliš pozdě, aby si zachránil chodidla. A pak, právě když cítil, že je u konce se silami, si všiml něčeho, co by určitě viděl už dříve, kdyby nesoustřeďoval všechny smysly na terén těsně před sebou.

Vzdálený obzor už nebyl naprosto rovnou čarou oddělující zářivý povrch od černé noci kosmu. Blížil se k západnímu okraji Duhové zátoky a nad křivkou Měsíce se zvedaly mírně zaoblené vršky Laplaceova předhoří. Tento pohled a vědomí, že se svým vlastním úsilím dokázal přiblížit těmto horám na dohled, dodaly Singhovi poslední vzedmutí sil.

A nyní neexistovalo ve Vesmíru nic jiného, pouze cílová čára. Byl od ní jen několik metrů, když nebezpečný protivník bez zřejmého úsilí náhle zrychlil a předehnal ho.

Když se Robert Singh probral z bezvědomí, ležel v ambulanci, celý rozlámaný, necítil však vůbec bolest.

„Nějakou dobu toho moc nenachodíš,“ slyšel jakýsi hlas, který mu připadal světelné roky vzdálený. „Nejhorší případ omrzlin, jaký jsem kdy viděl. Ale dal jsem ti lokální znecitlivění a nebudeš si muset kupovat nová chodidla.“

To byla jistá útěcha, stěží však nahradila hořkost poznání, že navzdory všemu vynaloženému úsilí neuspěl, když se vítězství zdálo už na dosah ruky. Kdo to řekl: „Vítězství není nejdůležitější věc; je to jediná věc?“ Uvažoval, zda se bude vůbec obtěžovat převzít svou stříbrnou medaili.

„Tvůj pulz se vrátil k normálu. Jak se cítíš?“

„Hrozně.“

„Pak ti řeknu něco, co by ti mohlo zvednout náladu. Jsi připravený na šok — příjemný šok?“

„Vyzkoušejte mě.“

„Jsi vítěz. Ne, jen klidně lež!“

„Jakže? Cože?“

„MOV zuří, ale pracovníci MIT se smějí, až se za břicho popadají. Jakmile závod skončil, přiznali se, že jejich Robert byl vlastně robot — General Purpose Homiform, 9. generace. Není divu, že dorazil do cíle první! Takže tvůj výkon vzbudil o to větší dojem. Blahopřání se jen hrnou. Jsi slavný, ať se ti to líbí, nebo nelíbí.“

Třebaže sláva pominula, zlatá medaile patřila mezi nejcennější vlastnictví Roberta Singha po celý zbytek jeho života. Přesto si neuvědomoval, co začal, až do Třetích lunárních olympijských her, o osm let později. Tehdy si kosmičtí lékaři vypůjčili od hloubkových potápěčů metodu „dýchání tekutiny“, zaplavování plic kapalinou nasycenou kyslíkem.

A tak vítěz prvního maratónu na Měsíci, a s ním většina rozptýleného lidského druhu, pozoroval se zbožnou úctou, jak vakuově uzavřený Karl Gregorios předvedl svůj rekordní dvouminutový běh na jeden kilometr přes Duhovou zátoku stejně nahý, jako jeho řečtí předci při úplně první Olympiádě před třemi tisíci roky.