Po ukončení studia na AriTechu s podezřele dobrými známkami neměl astro-specialista Robert Singh potíže, aby získal místo zástupce hlavního inženýra (pro pohon) na jednom z pravidelných raketoplánů Země-Měsíc — lidově nazývaném, z důvodů nyní už zapomenutých, rozvoz mléka. To mu velice vyhovovalo, protože Freyda ke svému překvapení nyní zjistila, že Měsíc je přece jen zajímavé místo. Rozhodla se strávit tam pár roků a specializovala se na lunární protějšek zlatých horeček, k nimž kdysi docházelo na Zemi. Co však prospektoři dlouho hledali na Měsíci, bylo něco mnohem cennějšího než zlato, nyní obyčejný kov.
Byla to voda — nebo, přesněji řečeno, led. Ačkoliv eóny bombardování a občasná vulkanická činnost, které rozvířily horních několik set metrů povrchu Měsíce, už dávno odstranily všechny stopy vody — ať kapalné, pevné nebo plynné — pořád existovala naděje, že ve větší hloubce blízko pólů, kde teplota neustále klesala hluboko pod bod mrazu, by mohly být vrstvy fosilního ledu zbylé tam z dob, kdy Měsíc kondenzoval z počátečních trosek Sluneční soustavy.
Většina selenologů si myslela, že je to ryzí fantazie, existovalo však dost provokujících náznaků, aby se tento sen udržoval při životě. Freyda měla tolik štěstí, že byla členkou týmu, který objevil první ledové doly na Jižním pólu. Tento objev nejenže posléze změnil hospodářství Měsíce, nýbrž měl i bezprostřední a vysoce prospěšný vliv na finanční situaci svazku Singh-Carrollová. Společně teď měli dostatečný kredit, aby si najali Fullerův dům a žili kdekoliv na Zemi, kde se jim zlíbí.
Na Zemi. Stále očekávali, že stráví velkou část svých životů jinde, ale toužili mít syna. Kdyby se narodil na Měsíci, nikdy by neměl sílu, aby navštívil svět svých rodičů. Na druhou stranu těhotenství v tíži jednoho gé by mu dopřálo svobodu žít kdekoli ve Sluneční soustavě.
Dohodli se také, že si nejdříve nechají umístit dům do pouště v Arizoně. Ačkoliv arizonská poušť nyní už začínala být přelidněná, pořád se tam nacházela spousta panenských geologických formací, které mohla Freyda zkoumat. A byla to nejbližší analogie Marsu, který chtěli oba jednou navštívit. „Než ho lidi zaneřádí taky,“ jak Freyda poznamenala, a myslela to jen napůl žertem.
Obtížnější problém bylo rozhodnout, který model Fullerova domu si mají ze široké palety nabízených vybrat. Domy, nazvané po slavném inženýru-architektu dvacátého století Buckminsteru Fullerovi, používaly technologie, o nichž snil. On sám je však nikdy nespatřil. V podstatě nezávisely na prostředí a mohly svým obyvatelům sloužit po téměř nekonečnou dobu.
Energii dodávala stokilowattová uzavřená fuzní jednotka, která po několika letech vyžadovala doplnění obohacenou vodou. Takový nevelký výkon naprosto dostačoval pro jakýkoliv dobře navržený dům a stejnosměrný proud o napětí 96 voltů dokázal zabít jen nejodhodlanější sebevrahy.
Technicky založeným zákazníkům, kteří se ptali: „Proč právě 96 voltů?“, Fullerovo konsorcium trpělivě vysvětlovalo, že inženýři podléhají zvyku: před pouhými dvěma stoletími byly standardně užívány dvanáctivoltové a čtyřiadvacetivoltové systémy a počty by byly mnohem snazší, kdyby lidé měli dvanáct prstů místo deseti.
Trvalo téměř celé století, než veřejnost přijala nejkontroverznější rys Fullerových domů — systém recyklace potravy. Nepochybně trvalo ještě déle, kdysi na začátku zemědělské éry, než lovci překonali svůj odpor k rozhazování zvířecího hnoje na svou budoucí potravu. Po tisíce let šli pragmatičtí Číňané ještě dál a používali ke zúrodňování rýžových polí své vlastní výměšky.
Předsudky a tabu týkající se potravy však patří mezi nejsilnější pohnutky, které řídí lidské chování, a logika často nestačí, aby je překonala. Recyklování exkrementů na polích pomocí dobrého čistého slunečního světla byla jedna věc. Dělat to ve vlastním domě záhadnými elektrickými zařízeními bylo něco naprosto jiného. Dlouhou dobu Fullerovo konsorcium marně argumentovalo: „Ani Bůh nedokáže rozlišit jeden atom uhlíku od druhého.“ Většina lidí byla přesvědčena, že oni to dokáží.
Nakonec zvítězila ekonomika, jak tomu obvykle bývá. Nemuset si dělat starosti s účty za nákup potravin a mít k dispozici v podstatě neomezený rozsah jídelníčku v paměti Domovního mozku bylo pokušení, jemuž málokdo dokázal odolat. Všechny zbývající stížnosti byly překonány průhledně prostým, ale účinným návrhem: za zvláštní příplatek se dala získat malá zahrádka. Ačkoliv recyklovací systém mohl rovněž pracovat bez ní, pohled na krásné květiny natáčející se ke slunci pomohl usadit mnoho zvedajících se žaludků.
Fullerův dům, který si Freyda a Robert pronajali (konsorcium je nikdy neprodávalo), měl předtím pouze dva nájemníky a zaručená „střední doba mezi závadami“ jeho hlavních jednotek byla patnáct let. Potom budou potřebovat jiný model, dostatečně velký, aby v něm mohl žít také dorostenec plný energie.
Nějak se nikdy nedostali k tomu, aby se zeptali Mozku na obvyklý pozdrav zanechaný předchozími obyvateli. Oba se příliš pevně upínali v myšlenkách a ve snech na budoucnost, o níž stejně jako všechny mladé páry věřili, že nikdy neskončí.