I když byl Robert Singh odjakživa rozhodnut, že se pokusí navštívit Mars, návštěvu v životním programu značně odložil. Bylo mu už pětapadesát, když o všem opět rozhodla náhoda.
Turisté z Marsu byli na Měsíci vzácní a na domovské planetě, vzhledem k velice efektivní karanténě představované pozemskou gravitací, v podstatě neznámí. Mnozí předstírali, že jim to ve skutečnosti nevadí. Všichni věděli, že Země je hlučná, páchne, je znečištěná a hrozně přecpaná — žily tam téměř tři miliardy lidí! A to se nemluvilo o jejích nebezpečích, hurikánech, zemětřeseních, sopkách…
Charmayne Jorgenová však v pozorovací hale AriTechu, kde se s ní Robert Singh poprvé setkal, pohlížela toužebně k Zemi. Dvacet metrů široká kopule, mistrovský stavitelský kousek, byla tak průhledná, až se zdálo, že tam není nic, co by zadržovalo kosmické vakuum. Někteří nervózní návštěvníci dokázali takový zážitek snášet jen pár minut.
Během svých rušných studentských dnů se sem Robert Singh dostal jen zřídka, teď však provázel kolegu z posádky svou Alma Mater a tady byla povinná zastávka. Když procházeli sadou trojích automatických dveří, poznamenal: „Kdyby kopule vybuchla, vnější dveře se zavřou v průběhu jediné sekundy. Třetí se potom zavírají s patnáctisekundovým zpožděním, aby návštěvníci uvnitř měli možnost uniknout do bezpečí.“
„Pokud je vakuum nevysaje ven. Kdy to bylo naposledy odzkoušeno?“
„Podíváme se. Tady je potvrzení. Je tu datum, ehm, staré dva měsíce.“
„Nemám na mysli tohle! Každý pitomý elektronický obvod dokáže zabouchnout dveře. Ale provedli někdy opravdový test?“
„Jako roztříštění kopule? Hloupá otázka. Víš, kolik by to stálo?“
V tomto okamžiku dobromyslný hovor náhle ustal, protože oba návštěvníci si uvědomili, že nejsou sami. Mlčení se protahovalo.
Kolega Roberta Singha nakonec řekl: „Pokud jsi neztratil řeč, Bobe, mohl bys nás alespoň představit.“
S Freydou vycházel pořád výborně. Poté, co se přestěhovala zpět do Arizony a Toby získal stipendium na Moskevské konzervatoři — rodiče to mile překvapilo, protože žádný z nich nikdy nejevil sebemenší hudební nadání — se však navštěvovali stále řidčeji. Proto se zdálo naprosto přirozené, že když se Charmayne Jorgenová vrátila na Mars, Robert Singh ji následoval tak brzy, jak jen to šlo zařídit. S jeho kvalifikací — a neutuchající ozvěnou zašlé slávy, kterou, když to bylo nutné, bez skrupulí využíval — to nebylo těžké. Brzy po svých šestapadesátých narozeninách přistál v Port Lowellu. Byl Nový Marťan — a navždy jím zůstane, protože se narodil mimo marťanský svět.
„Nevadí mi, že mi říkají Nový Marťan,“ poznamenal k Charmayne, „pokud se usmívají, když to říkají.“
„Budou se usmívat, drahoušku,“ odvětila. „Se svými pozemskými svaly jsi daleko silnější než většina zdejších lidí.“
To byla pravda, nevěděl však, jak dlouho mu vydrží. Nebude-li cvičit pravidelněji, než se obával, že bude, brzy se Marsu přizpůsobí.
Což nebylo bez jistých výhod. Marťané prohlašovali, že ne Venuše, ale jejich svět by se měl nazývat planetou lásky. Zemská jednotková gravitace by byla směšná, kdyby nebyla nebezpečná. Váhou zlomená žebra, křeče a poruchy krevního oběhu byly pouze některá z nebezpečí, jež milencům na Zemi hrozila. Šestinová gravitace na Měsíci představovala velké zlepšení, experti ji však považovali za nedostatečnou k opravdu dobrému výsledku.
A co se týká velmi vychvalovaného stavu beztíže v kosmu, ten se stal nudným, když se počáteční neobvyklost zážitku obnosila. Člověk musel trávit příliš mnoho času starostmi s řešením problémů, jak se zachytit a ukotvit.
Třetina pozemské tíže na Marsu byla asi tak správná.
Jako všichni noví přistěhovalci strávil Robert Singh prvních několik týdnů tím, že podnikl marťanskou Velkou cestu: zcestoval Olympus Mons, Mariner Valley, Ledové útesy Jižního pólu, nížiny
Hellas — ty byly právě populární mezi mládeží dychtící po dobrodružství, která ráda předváděla, jak dlouho dokáže přežít bez dýchacího aparátu. Atmosférický tlak nyní právě tak pro takové výkony dostačoval, i když obsah kyslíku ve vzduchu byl ještě příliš nízký, než aby jej člověk mohl dýchat a neudusil se. Rekord v délce pobytu ve „venkovním vzduchu“, což byl dost zavádějící název, teď činil jen nepatrně více než deset minut.
Singhova počáteční reakce na Mars představovala mírné zklamání. Singh provedl tolik virtuálních cest po marťanské krajině, nezřídka při závratných rychlostech a za uměle zvýrazněného zobrazení, že opravdový pohled přinášel někdy rozčarování. Problémem nejstarších útvarů planety byla jejich velikost: byly tak ohromné, že se daly ocenit pouze z kosmu, a ne tehdy, když na nich člověk skutečně stál.
Olympus Mons byl toho nejlepším příkladem. Marťané rádi prohlašovali, že je třikrát vyšší než hory na Zemi, avšak Himálaj nebo Skalisté hory jsou daleko působivější, protože jsou strmější. Se základnou měřící napříč šest set kilometrů připomínal Olympus spíše ohromnou bouli na tváři Marsu než opravdovou horu.
Devadesát procent jeho povrchu nebylo nic jiného než mírně stoupající pláň.
A Mariner Valley, kromě své nejužší části, také nenaplňovalo reklamy cestovních kanceláří. Bylo tak široké, že se obě stěny ze středu údolí schovaly pod obzor. Kdyby to nebyl právě ten typ netaktnosti, který vždy přiváděl Nové Marťany do problémů, Singh by se dopustil znevažujícího porovnání s daleko menším Velkým kaňonem.
Po několika týdnech však začal oceňovat jemnost a krásu, která vysvětlovala vášnivou oddanost kolonistů (to bylo další slovo, na něž si musel dávat pozor a nikdy je neužívat) své planetě. A i když s jistotou věděl, že pozemní plocha Marsu je v důsledku nepřítomnosti moří stejná jako plocha pozemských kontinentů, neustále ho překvapovalo její měřítko. Zapomeňte na skutečnost, že Mars má jen poloviční průměr jako Země; je to veliká planeta…
A Mars procházel proměnami, přestože stále ještě velice pomalu. Mutace lišejníků a hub rozmělňovaly zoxidované skály a obracely erozní proces smrti, který před eóny ovládl planetu. Snad nejúspěšnějším nájezdníkem ze Země byla modifikace „okenního kaktusu“ — rostliny s tvrdou kůrou, která vypadala, jako kdyby se příroda pokusila navrhnout kosmický skafandr. Pokusy, aby se ujala na Měsíci, neuspěly, v nížinách Marsu však vzkvétala.
Všichni na Marsu museli pracovat, aby získali prostředky na živobytí, a i když si sem Robert Singh převedl značnou část peněz ze svého účtu na Zemi, nebyl výjimkou z pravidla. Ani jí nechtěl být. Měl před sebou ještě desítky let aktivního života a chtěl je plně využít — pokud bude mít možnost strávit co nejvíce času s novou rodinou.
To byl další důvod Singhova příchodu na Mars: byl to ještě neobydlený svět a bude zde mít povoleny dvě děti. Jeho první dcera, Mirelle, se narodila necelý rok po příletu, Martin o tři roky později. Trvalo dalších pět let, než kapitán Robert Singh opět pocítil touhu po „životním prostoru“, nebo alespoň po hlubokém kosmickém prostoru. Byl příliš spokojen se svou rodinou i se svou prací.
Cestoval ovšem často na Fobos a Deimos, obvykle ve spojení se svou (vysoce zodpovědnou a dobře odměňovanou) povinností lodního inspektora pro pojišťovnu Lloyd na Zemi. Na Fobosu, vnitřní a větší oběžnici, toho neměl moc na práci kromě inspekce školy pro kosmické nováčky, kde na něj kadeti shlíželi se značnou úctou a respektem. Těšilo ho, když se s nimi setkával. Dávalo mu to pocit, že je o třicet — no, dvacet let mladší, a udržovalo jej to ve styku s nejnovějšími pokroky v kosmické technice.
Fobos byl jednu dobu považován za neocenitelný zdroj surovin pro kosmické stavby, avšak marťanští ochránci přírody — snad pod vlivem pocitu viny za neustálé tvarování své vlastní planety do podoby Země tomu dokázali zabránit. Ačkoliv maličká uhlově černá družice byla na nočním nebi tak nenápadná, že si jí jen málo lidí vůbec všimlo, heslo „Neotvírejte na Fobosu povrchové doly!“ bylo velice účinné.
Naštěstí menší a vzdálenější Deimos byl v jistých ohledech dokonce lepší alternativou. Ačkoliv měl střední průměr jen o málo větší než dvanáct kilometrů, mohl dodávat místním loděnicím po staletí většinu kovů, které potřebovaly, a nikdo si doopravdy nedělal starosti s tím, jestli maličký měsíc v dalším tisíciletí z oblohy zmizí. Navíc jeho gravitační pole bylo tak nepatrné, že stačilo jen pořádně zatlačit, aby se jeho produkty vydaly na cestu.
Jako všechny rušné přístavy v lidské historii představoval přístav Deimos neuspořádaný zmatek. Robert Singh vůbec poprvé spatřil Goliáše v přístavu Deimos v doku číslo 3, kde se loď podrobovala prohlídce a podstupovala opravy po pěti letech provozu. Na první pohled nebylo na lodi nic neobvyklého, nebyla ošklivější než většina kosmických lodí určených k cestám do vzdáleného kosmu. S hmotností deset tisíc tun (prázdná) a celkovou délkou 150 metrů nebyla ani obzvláště velká a její nejdůležitější rys nebyl vidět. Goliášovy raketové motory, které využívaly horké fuze a normálně používaly jako pracovní kapalinu vodík, schopné však pracovat v případě nutnosti i s vodou, byly daleko výkonnější, než potřebovala loď této velikosti. S výjimkou zkoušek trvajících jen několik sekund motory nikdy neběžely na plný výkon.
Podruhé viděl Robert Singh Goliáše po dalších pěti letech, které proběhly bez význačných událostí, když byl opět na Deimosu. A kapitán Goliáše se chystal odejít do penze…
„Přemýšlej o tom, Bobe,“ řekl mu. „Nejlehčí práce ve Sluneční soustavě. Nemusíš si dělat starosti s navigací. Jenom tam sedíš a kocháš se pohledem. Jediným problémem je starat se asi o dvacet bláznivých vědců a krmit je.“
Bylo to lákavé. Přestože zastával hodně zodpovědných míst, Robert Singh nikdy nevelel lodi a bylo načase, aby tak učinil dříve, než půjde do penze. Je pravda, že nedávno oslavil teprve šedesáté narozeniny, bylo však úžasné, jak rychle teď desítky let ubíhaly.
„Promluvím si o tom s rodinou,“ odpověděl. „Vezmu to, pokud budu mít možnost dostat se dvakrát do roka na Mars.“
Ano, byl to přitažlivý návrh. Uváží jej velice pečlivě…
Robert Singh nikdy příliš neuvažoval o účelu původní konstrukce Goliáše. Ve skutečnosti už téměř zapomněl, proč loď vybavili tak směšně silnými motory.
On samozřejmě nebude nikdy muset použít více než malý zlomek výkonu, bylo však příjemné mít takovou rezervu.