Koncem jedenadvacátého století existovalo velice málo vědních oborů, v nichž mohl amatér mít naději, že dosáhne důležitých objevů. Ale astronomie, jak tomu bylo odjakživa, zůstávala jedním z nich.
Je pravda, že žádný amatér, jakkoliv bohatě vybavený, nemohl doufat, že se vyrovná zařízení běžně používanému ve velkých observatořích na Zemi, Měsíci a na oběžné dráze. Profesionálové se však specializovali v úzkých oborech a Vesmír je tak ohromný, že se nikdy nedokázali najednou dívat na více než na jeho malý zlomek. Zbývalo toho spousta, co mohli zanícení a vzdělaní nadšenci zkoumat. Člověk nepotřeboval mít velikánský dalekohled, aby našel něco, co před ním ještě nikdy nikdo neviděl, pokud věděl, jak na to.
Doktor Angus Millar, přijímací lékař ve Zdravotním středisku v Port Lowellu na Marsu, neměl náročné povinnosti. Na rozdíl od pozemských kolonistů nemuseli osídlenci na Marsu bojovat s novými a exotickými nemocemi a většina lékařské práce se soustředila na úrazy. Byla pravda, že v druhé a třetí generaci se ukázaly jisté podivné defekty kostí, nepochybně způsobené malou tíží, ale lékaři si byli jisti, že se s nimi dokáží vypořádat dříve, než začnou působit opravdu vážné problémy.
Díky spoustě volného času se doktor Millar stal jedním z mála amatérských astronomů na Marsu. Za dlouhé roky si postavil řadu reflektorů — postupy, které tisíce zanícených výrobců dalekohledů dovedly během století k dokonalosti — broušením, leštěním a stříbřením zrcadel.
Z počátku trávil hodně času pozorováním planety Země, bez ohledu na zlehčující poznámky svých přátel. „Proč se s tím obtěžuješ?“ vyptávali se. „Země je skutečně velmi dobře prozkoumaná. Dokonce se předpokládá, že na ní existují inteligentní formy života.“
Zmlkli však, když jim Millar ukázal krásný modrý půlměsíc visící v kosmickém prostoru s menším, ale ve stejné fázi se nacházejícím Měsícem vznášejícím se vedle. Tam, v zorném poli dalekohledu, ležela celá lidská historie, kromě několika posledních okamžiků. Lidský druh, ať cestoval jakkoliv daleko do vesmíru, nikdy nedokázal zcela přerušit vazby se svou domovskou planetou.
Kritikové však měli pravdu. Země nebyla příliš cenným objektem pro pozorování. Z velké části ji obvykle pokrývaly mraky, a když byla nejblíž, měla k Marsu obrácenu pouze noční stranu, takže se nedaly vidět žádné přírodní útvary. O století dříve vypadala „temná strana“ zcela jinak, protože se k nebi marnotratně vysílaly megawatty energie. Ačkoliv společnost uvědomující si cenu energie zastavila nejhorší plýtvání, většinu větších měst bylo možno stále ještě snadno zjistit jako zářící ostrovy světla.
Doktor Millar litoval, že nezažil zemské datum 10. listopadu 2084, aby pozoroval vzácný a překrásný úkaz, průchod Země přes tvář Slunce. Země vypadala jako malá, dokonale kruhová sluneční skvrnka, jak se pomalu sunula přes sluneční disk, ale ve středním bodě průchodu v ní zazářila jasná hvězda. Baterie laserů na tmavé straně Země zdravily Rudou planetu stojící na půlnočním nebi, která se nyní stala druhým domovem lidstva. Celý Mars to pozoroval a na událost se stále vzpomínalo se zbožnou úctou.
V minulosti však existovalo ještě jiné datum, k němuž doktor Millar cítil obzvláštní přízeň, a to díky zcela obyčejné náhodě, která nezajímala nikoho jiného kromě něj. Jeden z největších kráterů na Marsu byl nazván po jiném astronomu amatéru, který se narodil ve stejný den — o dvě století dříve.
Jakmile se začaly z prvních kosmických sond vracet dobré fotografie Rudé planety, stalo se hlavním problémem nalézt pojmenování pro tisíce nových formací. Některá jména byla zřejmá — slavní astronomové, vědci a výzkumníci jako Kopernik, Kepler, Kolumbus, Newton, Darvin, Einstein. Dále přišli autoři, kteří byli s Rudou planetou nějak spojeni — Wells, Burroughs, Weinbaum, Heinlein, Bradbury. A pak následoval různorodý seznam obskurních míst a jednotlivců ze Země, z nichž někteří měli s Marsem jen pramálo společného.
Noví obyvatelé planety nebyli vždy spokojeni se jmény míst, která museli užívat v každodenním životě. Kdo, nebo co vlastně bylo na Zemi — a co teprve na samotném Marsu — Dank, Dia-Cau, Eil, Gagra, Kagul, Surt, Tiwi, Waspam, Yat?
Revizionisté neustále agitovali pro patřičnější a libozvučnější názvy — a většina lidí s nimi souhlasila. Byla tedy ustavena stálá komise, aby se s tímto problémem vypořádala, i když stěží patřil k nejvážnějším problémům ovlivňujícím přežití lidí na Marsu. Protože všichni věděli, že doktor Millar má spoustu volného času a zajímá se o astronomii, bylo nevyhnutelné, že jej kooptovali.
„Proč,“ zeptali se ho jednoho dne, „by se měl jeden z největších kráterů na Marsu jmenovat Molesworth? Měří napříč 175 kilometrů! Kdo k čertu ten Molesworth byl?“
Po jistém pátrání a několika drahých meziplanetárních faxech na Zemi byl doktor Millar schopen tento dotaz zodpovědět. Percy B. Molesworth byl anglický železniční inženýr a astronom amatér, který na začátku dvacátého století nakreslil a publikoval mnoho obrazů Marsu. Většinu pozorování udělal na rovníkovém ostrově Cejlonu, kde také v roce 1908 ve věku jedenačtyřiceti let zemřel.
Na doktora Millara to udělalo dojem. Molesworth musel Mars milovat a zasloužil si svůj kráter. Triviální shoda, že s ním sdílel datum narození podle zemského kalendáře, mu dala také nelogický pocit příbuzenství. Někdy se díval dalekohledem k Zemi, aby našel ostrov, kde Molesworth strávil větší část svého krátkého života. Protože Indický oceán obvykle skrývaly mraky, našel ho jen jednou, byl to však nezapomenutelný zážitek. Uvažoval, co by si byl mladý Angličan myslel, kdyby býval věděl, že jednoho dne se budou na jeho domov dívat lidské oči z Marsu.
Doktor vyhrál svou bitvu o záchranu Moleswortha — fakticky se nestřetl s vážným odporem, když přednesl své nálezy. Zároveň se změnil jeho vlastní přístup k tomu, co bylo pouze časově náročným koníčkem. Možná i on by mohl udělat objev, který po staletí ponese jeho jméno.
Bylo mu souzeno uspět v daleko větším rozsahu, než se vůbec odvažoval doufat.
I když byl tehdy ještě chlapec, doktor Millar nikdy nezapomněl na úžasný návrat Halleyovy komety v roce 2061 — nepochybně to mělo něco do činění s jeho dalším krokem. Mnoho komet, včetně těch nejslavnějších, objevili amatéři, kteří si tak zajistili nesmrtelnost, zapsali svá jména na nebe. Na Zemi, před několika staletími, byl recept na úspěch jednoduchý: dobrý (ale ne obzvláště velký) dalekohled, jasné nebe, dobrá znalost noční oblohy, trpělivost — a značná dávka štěstí.
Doktor Millar začal s několika velkými výhodami vůči svým pozemským předchůdcům. Měl neustále jasné nebe, a navzdory usilovnému snažení tvůrců pozemských podmínek tomu tak bude ještě i po několik dalších generací. Vzhledem k větší vzdálenosti od Slunce byl také Mars poněkud lepší pozorovací základnou než Země. Avšak ze všeho nejdůležitější bylo to, že se pátrání dalo z větší části automatizovat. Nebylo už nutné zapamatovat si hvězdné pole, jak se dělo v dávných dobách, aby mohl okamžitě rozeznat vetřelce.
Díky vynálezu fotografie tento přístup už dávno zastaral. Bylo pouze nutné udělat dvě expozice, oddělené od sebe časovým rozmezím několika hodin, a pak je porovnat, aby se zjistilo, zda se náhodou něco nepohnulo. Přestože to se dalo dělat beze spěchu, sedět pohodlně v místnosti a netřást se chladem temné noci, bylo to stále ohromně zdlouhavé. Mladý Clyde Tombaugh, ve třicátých letech dvacátého století, propátral doslovně miliony obrázků hvězd, než objevil planetu Pluto.
Fotografický postup přetrval déle než celé století, než jej nahradila elektronika. Citlivá televizní kamera dokázala skenovat oblohu, uložit výsledné zobrazení hvězd, pak se vrátit a znovu ji celou propátrat. Počítačový program dokázal za několik sekund to, co Clyde Tombaugh prováděl několik měsíců — ignorovat všechny stacionární předměty a opatřit „praporkem“ vše, co se hnulo.
Ve skutečnosti to nebylo zase tak prosté. Naivní program by opět objevil stovky známých asteroidů a satelitů — pomineme-li tisíce kusů lidmi zanechaného kosmického smetí. Všechno tohle se muselo kontrolovat s katalogy, to však také šlo provést automaticky. Cokoliv přežilo tento filtrační proces, muselo být — pravděpodobně — zajímavé.
Hardware a software pro automatické vyhledávání nebyly obzvláště drahé, avšak podobně jako mnoho nepodstatných prvků špičkové technologie nebyly k dostání na Marsu. Doktor Millar musel tedy několik měsíců čekat, než mu je jedna firma, zabývající se dodávkami vědeckého zařízení ze Země, mohla poslat aby pak zjistil, jak se stávalo často, že jedna z podstatných součástek je vadná. Po rozčilené výměně meziplanetárních faxů byl problém odhalen. Doktor naštěstí nemusel čekat na další poštovní loď. Když dodavatel zdráhavě sdělil charakteristiky integrovaného obvodu, byli místní experti schopni uvést systém do chodu.
Pracoval perfektně. Hned první noci doktora Millara potěšilo, když objevil Deimos, patnáct komerčních družic, dvě plavidla kyvadlové dopravy a dopravní loď přilétající z Měsíce. Samozřejmě propátral jen malou část oblohy — i kolem Marsu začínal být kosmický prostor pěkně zaplněný. Není divu, že dostal zařízení za docela výhodnou cenu. Pod mraky kosmického smetí kroužícími nyní kolem Země bylo v podstatě k ničemu.
Během následujícího roku doktor Millar objevil dva nové asteroidy, o průměru menším než sto metrů, a pokusil se je nazvat Miranda a Lorna, po své ženě a dceři. Meziplanetární astronomický svaz přijal druhý návrh, poukázal však, že Miranda je známý satelit Uranu. Doktor Millar to samozřejmě věděl stejně dobře jako MAS, ale zkusil to v zájmu domácího souladu. Nakonec se shodli na jménu Mira; bylo nepravděpodobné, že by si někdo spletl stometrový asteroid s ohromnou rudou hvězdou.
Navzdory několika falešným poplachům nenašel v dalším roce nic nového a chtěl už všeho nechat, když program oznámil anomálii. Pozoroval předmět, který se zdánlivě pohyboval — ale tak pomalu, že to nebylo jisté — v mezích chyb. Program navrhl další pozorování, po delším časovém období, aby se věc rozhodla.
Doktor Millar se díval na maličkou světelnou skvrnku. Mohla to být slabá hvězda, katalog však v tom místě nic neuváděl. Ke zklamání doktora Millara tam nebylo ani stopy po rozmazaném halo, které by naznačovalo kometu. Jenom další zatracený asteroid, pomyslel si, stěží stojí za to, abych si s ním lámal hlavu. Miranda mu však brzy dá novou dceru, bylo by hezké mít pro ni dárek k narozeninám…
Byl to skutečně asteroid, těsně za oběžnou dráhou Jupiteru. Doktor Millar vložil data do počítače, aby mu spočetl přibližnou dráhu asteroidu, a překvapilo jej, když zjistil, že Myrna, jak se ho rozhodl nazvat, míří velice blízko k Zemi. Všechno začínalo být trochu zajímavější.
Nikdy se mu nezdařilo, aby jméno Myrna bylo veřejně uznáno. Než je mohl MAS odsouhlasit, dodatečná pozorování dala asteroidu mnohem přesnější dráhu.
A pak bylo možné pouze jedno pojmenování: Kálí, Bohyně zkázy.
Když doktor Millar objevil Kálí, už směřovala ke Slunci a k Zemi — rychlostí, jaká neměla precedens. Ačkoliv záležitost byla nyní poněkud akademická, všichni chtěli vědět jak je možné, že VESMÍRNOU OCHRANU se všemi její vymoženostmi porazil jakýsi amatérský pozorovatel na Marsu, jenž používal povětšinou doma zdrátované zařízení.
Odpověď, jak je tomu v takových případech obvyklé, byla kombinací smůly a dobře známé zlomyslnosti neživých předmětů.
Kálí byla na svou velikost nesmírně málo viditelná, protože patřila k nejtmavším asteroidům, které kdy byly objeveny. Zjevně náležela do třídy uhlíkatých: její povrch tvořily — téměř doslovně — samé saze. A posledních několik roků se pohybovala na hvězdném pozadí, které bylo jednou z nejrušnějších částí Mléčné dráhy. Když oblast pozorovaly observatoře projektu VESMÍRNÁ OCHRANA, asteroid se ztrácel v jasu hvězd.
Doktor Millar měl štěstí, na svém pozorovatelském místě na Marsu. Úmyslně zamířil dalekohled na méně obsazenou oblast oblohy — a Kálí tam náhodou prolétala. O několik týdnů dříve nebo později by ji minul.
Netřeba zdůrazňovat, že VESMÍRNÁ OCHRANA v následném pátrání zpětně prověřila terabyty svých pozorování. Když se ví, že někde něco je, je mnohem snadnější to najít.
Kálí byla v paměti zaznamenána celkem třikrát. Signál byl však blízko šumového prahu, a proto nespustil program automatického vyhledávání.
Mnoho lidí bylo za takové přehlédnutí vděčných. Měli pocit, že dřívější objev Kálí by pouze prodloužil agonii.