„Jací doopravdy byli Marťani, tati?“
Robert Singh se láskyplně díval na svou dceru — oficiálně deset roků starou, přestože planeta, na níž žila, udělala od jejího narození jen pět oběhů kolem Slunce. Nelze očekávat, že by nějaké dítě čekalo na narozeniny 687 dnů, takže rok o 365 dnech byla jedna z připomínek pozemského kalendáře, která byla ponechána. Až bude konečně opuštěna, Mars se zbaví dalšího svazku s mateřskou planetou.
„Věděl jsem, že se na to zeptáš,“ odpověděl. „Tak jsem se na to připravil. Poslouchej…
Ti, kdo nikdy neviděli živého Marťana, si stěží dokáží představit, jak podivně a hrůzně vypadá. Podivná ústa ve tvaru V se zašpičatělým horním rtem, chybějící hrany obočí, chybějící brada pod klínovým spodním rtem, neustále se třesoucí ústa jako ústa Gorgony…“
„Co je to Gorgona?“
„…propletená chapadla…“
„Ach!“
„…a především mimořádná intenzita ohromných očí, jako by byly současně živé, intenzívní, nelidské, zmrzačené a monstrózní. V mastné hnědé kůži je něco houbovitého, v nemotorné váhavosti opatrných pohybů něco nevýslovně ošklivého. Tak, Mirelle, teď už to víš.“
„Co to čteš? Ach, průvodce po Disneymarsu! Kdy tam půjdeme?“
„To záleží na tom, jak dobře udělá jistá mladá dáma své domácí úkoly.“
„To není fér, tati! Od té doby, co ses vrátil, jsem neměla čas!“
Singh pocítil krátký záchvěv viny. Měl ve zvyku úplně okupovat svou dcerku a jejího mladšího bratříčka, kdykoliv mohl uniknout z montáže a kontroly tlačného člunu ATLAS v docích na Deimosu. Jeho naděje na utajené návštěvy na Marsu se okamžitě zhatily, když spatřil zástupce sdělovacích prostředků, kteří na něj čekali v Port Lowellu. Neuvědomil si, že je druhou nejslavnější osobou na Marsu. Úplně nejslavnější byl samozřejmě doktor Millar, jehož objev Kálí změnil — a možná ještě změní — více životů než jakákoliv předchozí událost v historii lidstva. Přestože se zúčastnili šesti elektronických setkání, oba muži se ještě osobně nesetkali. Singh se takové konfrontaci vyhýbal: neměli si navzájem nic nového říct a bylo zřejmé, že astronom amatér se nedokázal vypořádat se svou neočekávanou slávou. Stal se arogantním a povýšeným a vždy hovořil o Kálí jako o „svém asteroidu“. No, dříve nebo později mu jeho spoluobčané Marťani srazí hřebínek, v tom byli velice dobří.
Disneymars byl ve srovnání se svými slavnými zemskými předky maličký, jakmile však byl člověk uvnitř, nedalo se to nijak poznat. Prostřednictvím diorám a holografických projekcí ukazoval Mars, jak si jej lidé kdysi představovali nebo vysnili — a jak doufali, že bude jednoho dne vypadat. Ačkoliv si někteří kritici stěžovali, že použití brainmana by dokázalo vytvořit přesně stejný zážitek, nebyla to prostě pravda. Člověku stačilo pouze pozorovat nějaké dítě z Marsu, jak hladí kousek skutečného kamene ze Země, aby si uvědomil rozdíl.
Martin byl moc malý, aby měl z exkurze potěšení, nechali ho tedy v bezpečné péči posledního modelu domácího robota Dorkas. Ani Mirelle nebyla vlastně dost stará, aby pochopila všechno, co vidí, její rodiče však věděli, že na to nikdy nezapomene. Vykřikovala strachy a potěšením, když z válců vylezli hrůzní tvorové s chapadly podle H. G. Wellse, a v posvátné úctě pozorovala, jak monstrózní trojnožci procházejí opuštěnými ulicemi divného cizokrajného města — viktoriánským Londýnem.
A zamilovala si překrásnou Dejah Thoris, princeznu z Helia, obzvláště proto, když sladce řekla: „Vítej v Barsoomu, Mirelle.“ John Carter byl však ze scénáře téměř vyloučen: takové krvežíznivé postavy určitě nepatřily k těm přistěhovalcům, které by si marťanská obchodní komora přála přilákat. Meče, vskutku! Kdyby se s nimi nezacházelo s velkou opatrností, kusy kovu vyrobené s takovou zločinnou nezodpovědností by mohly způsobit divákům vážná zranění…
Mirelle také fascinovala podivná divoká zvířata, která Burroughs tak marnotratně rozptýlil v marťanské krajině. Byla však zmatena jedním úsekem exobiologie, který Edgar Rice přešel jen povrchně.
„Mami,“ zeptala se, „já jsem se vylíhla z vajíčka?“ Charmayne se zasmála a odpověděla: „Ano i ne. Ale určitě nebylo takové, jaké snesla Dejah. Až přijdeme domů, zeptám se Knihovny, aby ti vysvětlila rozdíl.“
„A měli ti lidé doopravdy stroje, které můžou vyrábět vzduch, aby mohli dýchat i venku?“
„Ne, ale starý Burroughs měl správný nápad. Přesně to se snažíme udělat. Uvidíš, až se dostaneme do Bradburyho oddělení.“
A z kopců se vynořila podivná věc.
Bylo to vozidlo podobné nefritově zelenému brouku, něco jako kudlanka nábožná, křehce ujíždělo studeným vzduchem, jeho obrysy byly nezřetelné, ale bezpočet zelených diamantů blikalo po jeho trupu a rudé drahokamy se na něm třpytily složitě vybroušenými ploškami. Šest nožek dopadlo na prastarou silnici, zaznělo to jako řídký ustávající déšť, a zezadu z vozidla zahleděl se na Tomase Marťan s očima z roztaveného zlata, jako by pohlédl do studny…
Mirelle fascinovalo noční setkání Pozemšťana a Marťana, kteří si vzájemně připadali jako fantomové, i když bylo pro ni záhadou. Jednoho dne pochopí, že to bylo letmé setkání dvou věků oddělených propastnou dobou. Líbily se jí půvabné písečné lodi klouzající po pouštích, ptáci Ohniváci zářící na chladných píscích, zlatí pavouci splétající tenoučké sítě, čluny sunoucí se jako bronzové květy po širokých kanálech. A plakala, když se před nájezdníky ze Země hroutila křišťálová města.
„Od Marsu, který nikdy nebyl — k Marsu, který bude,“ říkal nápis nad vchodem do poslední galerie. Kapitán Singh se nemohl ubránit úsměvu nad tím „bude“, slovem typickým pro sebedůvěru Marťanů. Na unavené staré Zemi by napsali „možná bude“.
Poslední expozice byla skoro starobylá ve své prostotě, a o nic méně účinná. Seděli v pološeru za barevným oknem, shlíželi na moře mlhy, zatímco za nimi vycházelo vzdálené Slunce.
„Mariner Valley, Labyrint noci, jak vypadá dnes,“ řekl tichý hlas nad pozadím tiché hudby.
Pod vycházejícím Sluncem se mlhy rozpouštěly, zůstaly jen nejtenčí pásy. A objevilo se ohromné seskupení kaňonů a srázů největšího údolí ve Sluneční soustavě, ostré a jasné až k obzoru, aniž by je změkčila vzdálenost. Podobný pohled, avšak v daleko menším měřítku a změkčený atmosférou, mohl vychutnat pouze návštěvník pozemského Velkého kaňonu v západní Americe.
Pohled byl stroze krásný ve svých červeních, okrech a purpurech — krajina nebyla životu nepřátelská, byla vůči němu zcela lhostejná. Oko marně hledalo nejmenší náznak modři či zeleně.
Slunce rychle ubíhalo po obloze, stíny pluly přes dna kaňonů, jako by se tam vzdouval inkoust. Nastala noc. Krátce zablikaly hvězdy, zapudil je nový rozbřesk.
Nic se nezměnilo — nebo přece? Nebyl snad vzdálený obzor už tak ostrý?
Další „den“ a nemohlo o tom být pochyb. Ostré hrany terénu se změkčovaly. Vzdálené útesy a jizvy v krajině už nebyly tak ostře patrné. Mars se proměňoval…
Dny, týdny, měsíce — možná to byla ve skutečnosti desetiletí — ubíhaly. A nyní byly změny dramatické. Slabý lososový nádech oblohy ustoupil bledé modři a nakonec se tvořily opravdové mraky — ne slabá mlha, která mizela s úsvitem. A dole na dně kaňonu, kde kdysi byla jen holá skála, se začaly šířit skvrny zeleně. Ještě tam nerostly žádné stromy, avšak lišejníky a mechy připravovaly půdu.
Znenadání, jakoby kouzlem, se objevily kaluže vody. Zrcadlily se ve Slunci klidné a neporušené, nezměnily se okamžitě na páru, jak by se stalo na Marsu dnes. Jak se vize budoucnosti rozvíjela, stávala se z kaluží jezera a kaluže se spojovaly, až vznikly řeky. Náhle se podél jejich břehů vztyčily stromy. Očím Roberta Singha přivyklým Zemi se jejich kmeny jevily tak štíhlé, že nemohl uvěřit, že jsou vyšší než deset metrů. Ve skutečnosti — pokud se to dalo nazvat skutečností! — by pravděpodobně převýšily i nejvyšší sekvoje: v nízké gravitaci Marsu vyrůstaly do výšky nejméně sto metrů.
Nyní se pohled změnil. Letěli východním směrem podél Mariner Valley, skrze Rozsedlinu Úsvitu, a jižně k velké pláni Hellas, k nížinám Marsu. Už tu nebyla souš.
Zatímco Robert Singh shlížel na snový oceán budoucích věků, zaplavily mu mysl vzpomínky, a to s takovou úžasnou silou, že se na okamžik téměř přestal ovládat. Oceán Hellas zmizel: byl zpátky na Zemi, procházel se po africkém pobřeží plném palem s malým Tobym, Tygřička šla těsně za nimi. Zažil to doopravdy, kdysi dávno, nebo to byla falešná minulost, vypůjčená vzpomínka jiné osoby?
Neměl samozřejmě ve skutečnosti pochyby, záblesk však byl tak živý, že mu zanechal v mysli hořící stopu. Pocit smutku však rychle ustoupil náladě toužebné spokojenosti. Ničeho nelitoval — Freyda a Toby byli oba šťastni a vedlo se jim dobře (nejvyšší čas, aby jim opět zavolal!), měli rodinu, aby se o ně starala. Cítil však lítost, že Mirelle a Martin nikdy nezažijí radost ze zvířecího přítele, jako byla Tygřička. Domácí zvířátka byla luxusem, který si Mars ještě nemohl dovolit.
Pout do budoucnosti končila pohledem na planetu Mars z kosmického prostoru — po kolika stoletích či tisíciletích ode dneška? Její póly už nepokrývaly čepičky zmrzlého oxidu uhličitého. Sluneční svit odrážející se od zrcadel širokých sto kilometrů umístěných na orbitální dráze ukončil věky trvající zimu. Obraz vymizel a nahradila jej slova „Jaro 2500“. Zajímalo by mě, jestli se to všechno takhle stane. Doufám, že ano, i když se to nikdy nedozvím, přemýšlel Robert Singh když mlčky vycházeli. I Mirelle se zdála neobvykle zamlklá, jako kdyby se snažila odlišit v tom, co shlédla, skutečnost od představy.
Když procházeli přechodovou komorou do tlakového marsautomobilu, který je přivezl z hotelu, výstava jim připravila poslední překvapení. Ozvalo se dunění vzdáleného hromu — zvuk, který kdysi slyšel v přírodě pouze Robert Singh — a Mirelle překvapeně vykřikla, když na ně dopadla sprška jemných kapiček z kropičky nad jejich hlavami.
„Poslední déšť na Marsu spadl před třemi miliardami let — a nepřinesl krajině, na niž padal, žádný život. Příště to bude jinak. Na shledanou a děkujeme vám za návštěvu.“
Robert Singh se poslední noc před odletem probudil velice brzy, ležel ve tmě a snažil se připomenout si nejsilnější zážitky své návštěvy. Některé z nich — včetně něžných okamžiků před několika hodinami — si zaznamenal, aby si je v budoucnu přehrál: bude z nich čerpat podporu v dlouhých měsících, které má před sebou.
Změna jeho dechového rytmu musela vyrušit Charmayne. Přetočila se k němu a položila mu ruku na prsa. Ne poprvé se Singh usmál, když si připomněl, jak nepohodlné tohle gesto mohlo být na jeho domovské planetě.
Několik minut oba mlčeli. Potom se ospale ozvala Charmayne: „Vzpomínáš na Bradburyho povídku, kterou jsme si četli — tu, kde ti barbaři ze Země používali překrásná křišťálová města jako cvičné terče?“
„Ovšem. A měsíc bude stále tak jasný. Nemohl jsem přehlédnout, že ji zasadil do roku 2001. Byl trochu příliš optimistický, že?“
„No, alespoň se dožil toho, že viděl, jak se tam lidé dostali! Ale když jsme odjížděli z Disneymarsu, nemohla jsem se ubránit pomyšlení: Nechováme se přesně stejným způsobem, neničíme, co jsme našli?“
„Nikdy by mě nenapadlo, že uslyším takhle mluvit opravdové dítě Marsu. Ale my jenom neničíme. My tvoříme… Panebože!“
„Co se děje?“
„To mi právě něco připomnělo. Kálí. Kálí není jenom Bohyně Zkázy. Ona také vytváří nový svět — z ruin starého.“
Po dlouhém mlčení se ozvala Charmayne: „Přesně to nám neustále říkají Znovuzrození. Víš, že založili misii přímo zde, v Port Lowellu?“
„No, jsou to neškodní blázni. Myslím, že nebudou nikoho obtěžovat. Šťastné sny, drahoušku. A příště, až půjdeme do Disneymarsu, vezmeme Martina — slibuji.»