Plešatý Sikh! Jak by se moji zarostlí předci v Indii tvářili na takového odpadlíka? A kdyby věděli, že jsem si nechal hlavu natrvalo depilovat — no, měl bych štěstí, kdybych unikl živý… Tato myšlenka probleskla Robertu Singhovi myslí pokaždé, když si natahoval na hlavu těsně padnoucí čepici, upravoval přidržovací pásky a kontroloval, zda klapky na očích nepropouštějí světlo. Pak seděl v úplné tmě a čekal, až se ujme vlády automatický řadič.
Nejdříve se ozval slaboučký zvuk, tak hluboký, že téměř rozeznával jednotlivé vibrace. Ještě u prahu slyšitelnosti stoupal oktávu po oktávě nahoru, až se vytratil při stropu slyšitelnosti. Vlastně za ním, protože i když se Singh nikdy neobtěžoval kontrolou, byl si jist, že jeho sluchové orgány nedokáží reagovat na frekvence, které mu teď proudily přímo do mozku.
Opět se rozhostilo ticho a Singh čekal na začátek daleko složitější zrakové kalibrační sekvence. Nejprve se ocitl v ryzí barvě. Plaval uprostřed dokonale stejnorodé koule s vnitřním povrchem natřeným tmavě červeně. Neměla na sobě nejmenší stopu vzoru ani struktury a bolely ho oči, když se je snažil nalézt. Ne, to není zcela správné. Oči se do obvodu vnímání vůbec nezapojily.
Červená, oranžová, žlutá, zelená — známé barvy duhy, ale tak ostře čisté, jako by je vytvořil laser. Ještě stále žádný obraz — pouze neporušené chromatické pole.
Nakonec se začaly objevovat obrazy. Nejdříve prázdná mřížka, která se rychle vyplnila síťováním, neustále jemnějším, až už se nedalo rozlišit. Síťování nahradila souslednost geometrických tvarů — rotujících, rozpínajících se, smršťujících a přecházejících vzájemně jeden do druhého. Přestože ztratil pojem o čase, celý kalibrační proces netrval ani minutu. Když ho obklopilo nezvučné „bílé moře“ jako v antarktické bouři, věděl, že skenovací proces skončil. Znamenalo to, že brainmanův monitorovací systém dospěl k závěru, že Singhovy neurální obvody jsou správně přizpůsobeny k přijímání výstupů přístroje.
Někdy, i když velmi zřídka, mu problesklo polem vědomí „hlášení chyby“ a celá sekvence se musela zopakovat. To obvykle problém vyřešilo. Pokud ne, Singh věděl, že další snaha nemá smysl. Jednou, když potřeboval spěšně získat jisté dovednosti, použil manuálního příkazu pokračovat, aby se pokusil obejít elektronický blok. Za odměnu získal sled obrazů jako v noční můře, vždy právě pod prahem chápání — jako zrakové vjemy, v něž vyúsťuje tlak na oční bulvy, ale daleko jasnější. V okamžiku, kdy stiskl příkaz přerušit, ho už hrozně rozbolela hlava — a mohlo to být ještě mnohem horší. Nevratné duševní onemocnění způsobené chybnou funkcí brainmana už nebylo tak časté jako v počátečních dobách jeho používání, ale stále ještě k němu občas docházelo.
Tentokrát se nevyskytlo hlášení chyby ani jiný varovný signál. To značilo, že všechny obvody jsou průchodné. Byl připraven k příjmu.
Přestože si kapitán Singh v jakémsi vzdáleném koutku mysli uvědomoval, že je ve skutečnosti na palubě Goliáše, nepřipadalo mu vůbec nesmyslné, že se dívá na svou loď, jak letí vedle Kálí. Zdálo se mu také zcela logické — i když šlo o bizarní logiku snu — že ATLAS je už zachycen na asteroidu, přestože „věděl“, že ve skutečnosti je stále připojen ke Goliášovi.
Podrobnosti simulace byly tak bezvadné, že na Kálí rozeznával holé skvrny kamene v místech, kde trysky kosmických saní odvály prach věků. Tento fakt odpovídal skutečnosti, ale obraz ATLASU a soustavy jeho nádrží stále patřil budoucnosti — mohl doufat, že pouze pár dnů vzdálené. S Davidovou pomocí se podařilo vyřešit všechny technické problémy spojené s uložením a ukotvením ohromného tlačného člunu. Nebylo důvodu předpokládat, že při převádění teorie v praxi dojde k potížím.
„Připraven k zahájení předvádění,“ ozval se David. „Odkud to chcete vidět?“
„Ze severního pólu ekliptiky. Ze vzdálenosti deseti astronomických jednotek. Ukaž všechny dráhy.“
„Všechny? V tomto zorném poli se nachází 54372 těles.“ Pauza, v níž David procházel svým katalogem, se dala stěží postřehnout.
„Lituji. Míním všechny velké planety. A všechna tělesa, která se dostanou do vzdálenosti tisíc kilometrů od Kálí. Oprava — omez to na sto kilometrů.“
Kálí a ATLAS zmizely. Singh se díval na Sluneční soustavu seshora, oběžné dráhy Saturnu, Jupiteru, Marsu, Země, Venuše a Merkuru viděl jaké tenké zářící křivky. Polohy samotných planet označovaly droboučké, avšak rozeznatelné symboly — Saturn se svými kruhy, Jupiter s pásy, Mars s malinkatou polární čepičkou, Zemi tvořil jediný ohromný oceán, Venuši stejnorodý bílý půlměsíc, Merkur skvrnitý disk.
A Kálí znázorňovala lebka. Šlo o Davidův vlastní nápad. Nikdo jej s ním neprobíral. Dalo se předpokládat, že nahlížel do encyklopedie a spatřil sochu hinduistické bohyně zkázy, která měla svůj hrůzný náhrdelník.
„Zaměř se na osu Kálí — Země… Najeď tam… Dost!“
Singhovo vědomí nyní zaplňoval osudový kuželovitý výsek — elipsa zkázy, která spojovala nynější polohy Země a Kálí.
„Časová komprese?“
„Deset na pátou.“
Při této rychlosti bude každá sekunda představovat den. Kálí dosáhne Země za několik minut, ne měsíců. „Spouštím sekvenci.“
Planety se daly do pohybu — Merkur se hnal po své nejvnitřnější orbitální dráze a loudavý Saturn se plížil jako hlemýžď po své vnější dráze.
Kálí zahájila svůj pád ke Slunci, stále se pohybovala pouze vlivem tíže. Ale kdesi v poli Singhova vědomí blikala čísla, tak rychle, že se slévala dohromady. Náhle se zhroutila do nuly a ve stejném okamžiku se ozval David: „Zapálení!“
Podivné, pomyslel si letmo Singh jak se některá slova používají dlouho poté, co ztratila svůj původní význam. „Zapálení“ se vztahovalo k době před sto lety, k éře chemických raket. Palivo v tryskách pohánějících ATLAS — nebo jakoukoliv jinou kosmickou loď pro vzdálený kosmický prostor — nemohlo v žádném případě hořet. Tvořil je totiž čistý vodík. I kdyby se v něm vyskytl nějaký kyslík, jednalo by se o proces mnohem teplejší než nízkoteplotní jev pouhého spalování. Všechny molekuly vody by se okamžitě rozpadly na atomy, které je vytvářejí.
Objevila se další čísla, některá konstantní, jiná měnící se velice pomalu. Nejvýrazněji se zobrazovalo zrychlení, které vytvářely v tomto duchovním světě trysky ATLASU — pouhé miliontiny pozemské tíže udělované hmotnosti Kálí. Nacházely se tam také životně důležité, ačkoli stěží měřitelné změny rychlosti a polohy asteroidu.
Dny ubíhaly. Čísla se neustále zvětšovala. Merkur urazil polovinu svého oběhu kolem Slunce, ale Kálí ještě nejevila viditelnou odchylku od původní dráhy. Pouze rostoucí odchylka dokazovala, že hlemýždím tempem uhýbá ze své starobylé cesty.
„Transfokátor pětkrát,“ nařídil Singh když Kálí míjela Mars. Vnější planety zmizely, když se obraz rozšířil. Ale změna, kterou ATLAS vyvolával po řadu dnů svými motory, byla stále nezjistitelná.
„Palivo vyhořelo,“ oznámil stroze David. (Ještě další slovo z počátků aeronautiky!) Čísla, která zaznamenávala tlak a zrychlení, klesla okamžitě k nule. Kálí opět poháněla kolem Slunce pouze samotná gravitace.
„Transfokátor deset. časovou kompresi snížit na tisíc.“
Singhovo pole vědomí teď zabíraly pouze Země, Měsíc a Kálí. Na této zvětšené stupnici se zdálo, že se asteroid nepohybuje po elipse, nýbrž téměř po přímce — a byla to přímka, která nemířila k Zemi.
Singh však věděl, že to stále není rozhodující. Kálí ještě musela proletět kolem Měsíce, který jako proradný přítel zrazující svého společníka udělí její dráze poslední vražedné zakřivení.
Nyní, v konečné fázi simulované srážky, každá sekunda představovala sedmnáct minut reálného času. Dráha Kálí se v gravitačním poli Měsíce viditelně zakřivovala — ohýbala se směrem k Zemi. Ale vliv úsilí ATLASU, přestože už skončilo před simulovanými týdny, byl také zřejmý. Simulace zobrazovala dvě dráhy — původní i tu vytvořenou lidským zásahem.
„Transfokátor deset. Časová komprese sto.“
Nyní se sekunda rovnala skorem dvěma minutám a Singhovo pole vědomí vyplňovala Země. Ale droboučký symbol lebky svou velikost nezměnil. V tomto měřítku byla Kálí ještě pořád příliš malá, než aby ukázala viditelný disk.
Virtuální Země vypadala neuvěřitelně reálně, překrásně, až z toho bolelo u srdce. Nedalo se uvěřit, že je to pouhý výtvor bezvadně uspořádaných megabytů. Tam dole — i když pouze v Davidově paměti! — se leskl bílý čepec Antarktidy, světadíl Austrálie, ostrovy Nového Zélandu, pobřeží Číny. Ale všemu vládla tmavá modř Tichého oceánu — před pouhými dvaceti generacemi představovala pro lidstvo tak velkou výzvu, jakou dnes tvořily zálivy kosmického prostoru.
„Transfokátor deset. Sleduj pořád Kálí.“
Modrá křivka obzoru zamlžená atmosférou se nepozorovaně slévala s naprostou temnotou. Kálí stále padala k Zemi, přitahována k ní a současně urychlována jejím gravitačním polem — skoro jako kdyby planeta chtěla spáchat sebevraždu.
„Nejtěsnější přiblížení za jednu minutu.“
Singh zaměřil pozornost na stále blikající čísla na okraji zorného pole. Informace, kterou nesla, byla přesnější, ačkoliv méně dramatická, než ta, kterou dostával Singh v simulovaném obrazu. Nejdůležitější čísla — vzdálenost Kálí od povrchu Země — stále klesala.
Avšak rychlost poklesu se snižovala. Kálí trvalo déle a déle, než urazila každý další kilometr k Zemi.
A pak se čísla ustálila:
523 … 523 … 522… 522… 523 … 524… 524… 525…
Singh si s úlevou oddechl. Kálí se přiblížila k Zemi na nejmenší vzdálenost a opět se vzdalovala.
ATLAS je schopen úkol vykonat. Nyní zbýval pouze úkol, aby se skutečný svět vyrovnal virtuálnímu.