V prvním přiblížení se jednalo o elementární problém z oblasti dynamiky. Hmotnost Kálí byla známa v mezích jednoho procenta a rychlost, které dosáhne, když se setká se Zemí, dokonce s přesností na dvanáct desetinných míst. Každý školák by dokázal dosadit do vzorce E = 1/2 Mv2, do vzorce pro výpočet výsledné energie, a energii pak přepočítat na megatuny výbušniny.
Výsledek byl nepředstavitelný. Naráz měly vybuchnout dva miliony milionů tun trinitrotoluenu. Tohle číslo, které si beztak nikdo neuměl představit, se dalo také vyjádřit jako bomba, která zničila Hirošimu, krát jedna miliarda. A velkou neznámou v rovnici, na níž mohly záviset miliony životů, bylo místo dopadu. Čím více se Kálí přiblíží k Zemi, tím menší bude interval chyby: Avšak až do několika dnů před srážkou nebude možné určit místo dopadu s přesností vyšší než tisíc kilometrů. Zatím to byl pouhý odhad, který mnozí považovali za horší než pouze k ničemu.
Místo dopadu bude každém případě s velikou pravděpodobností moře, protože tři čtvrtiny povrchu Země tvoří voda. Nejoptimističtější scénář předpokládal dopad do středu Tichého oceánu. V tom případě bude čas evakuovat menší ostrovy, než je kilometr vysoké vlny vymažou z mapy.
Ovšem jestliže Kálí dopadne na pevninu, v dosahu stovek kilometrů nebude mít nikdo naději na přežití. Všechno živé se okamžitě vypaří. A o pár minut později všechny budovy na ploše rozlehlé jako světadíl smete tlaková vlna. I podzemní kryty se pravděpodobně zavalí, ačkoliv někteří šťastlivci, kteří přežijí, by se mohli vyhrabat z ruin.
Budou však mít to štěstí? Sdělovací prostředky neustále opakovaly otázku položenou těmi, kteří ve dvacátém století psali o termojaderné válce: „Budou živí závidět mrtvým?“
To by se mohlo docela dobře stát. Dodatečné následky srážky by mohly být dokonce ještě horší než účinky okamžité, protože obloha bude zatemněná dýmem a prachem po celé měsíce — a snad i roky. Většina vegetace na celé planetě a snad ani zbývající živočišný život nedokáže přežít bez slunečního svitu, zejména když z oblohy bude pršet déšť nasycený kyselinou dusičnou, která se vytvoří, když se v žáru ohnivé koule sloučí megatuny kyslíku v dolní vrstvě atmosféry s dusíkem.
Dokonce i pro tvory ovládající vyspělou techniku se může Země stát na desítky let v podstatě neobyvatelnou. Ostatně kdo by chtěl žít na zdevastované planetě? Jedinou naději představoval vesmír.
Avšak cesta na jiná kosmická tělesa byla pro všechny kromě několika málo vyvolených zapovězena. Nebylo dost kosmických lodí, aby odnesly více než pouhý malý zlomek lidstva třeba jen na Měsíc — a mělo by malý smysl něco takového podnikat. Měsíční kolonie by s potížemi ubytovaly více než pár stovek tisíc nečekaných hostů.
Země znamenala odjakživa pro všechny ze čtvrt bilionu lidí, které kdy nesla na svém povrchu, kolébku i hrob.
Nejinak tomu bude i nyní.