Kapitán Singh seděl o samotě ve své velké, dobře vybavené kabině, která byla jeho domovem déle než kterékoliv jiné místo ve Sluneční soustavě. Byl ještě jako ve snách, ale varování z ASTROPOLU, přestože přišlo příliš pozdě, přece jen přispělo ke zlepšení morálky na lodi. Sice nepříliš, ale každý drobet pomáhal.
Alespoň že to nebyla jejich chyba. Oni svou povinnost splnili. A koho by napadlo, že náboženští fanatici budou chtít zničit Zemi?
Nyní, když byl nucen přemýšlet o dříve nemyslitelném, možná to konec konců nebylo až tak překvapivé. Téměř každé desetiletí, po celou historii lidstva, předpovídali samozvaní proroci, že v určitou dobu nastane konec světa. Co bylo ohromující — a co dohánělo člověka k zoufalství, takže pochyboval o zdravém rozumu celého svého biologického druhu — bylo to, že obvykle shromáždili tisíce příznivců, kteří prodali všechen už dále nepotřebný majetek a čekali na jistém určeném místě, aby vstoupili na nebe.
I když mnozí z těch, kteří ohlašovali zánik světa na přelomu tisíciletí, byli podvodníci, většina svým předpovědím upřímně věřila. A kdyby měli tu moc, lze pochybovat o tom, že kdyby Bůh nespolupracoval, připravili by oni sami splnění svých proroctví?
Tedy Znovuzrození, se svými vynikajícími technickými možnostmi, měli moc. Potřebovali jen pár kilogramů výbušniny, jistý dost inteligentní software a spolupachatele na Deimosu. I jeden by stačil.
Jaká smůla, pomyslel si nostalgicky Singh, že informátor to oznámil, až když bylo už příliš pozdě. Snad to udělal i záměrně — jako pokus vyhovět oběma stranám: „Uspokojil jsem své svědomí, ale nezradil své náboženství.“
Co na tom teď záleželo? Kapitán Singh se přestal zabývat zbytečnými výčitkami. Nic nemůže změnit minulost a on se nyní musí smířit s Vesmírem.
Prohrál bitvu o záchranu planety, kde se narodil. Skutečnost, že se nacházel v naprostém bezpečí, mu nepříjemné pocity jaksi ještě zhoršovala. Goliáš se nenacházel vůbec v žádném nebezpečí a měl pořád dostatek paliva, aby se připojil k otřeseným lidem, kteří katastrofu přežijí na Měsíci nebo na Marsu.
Tedy, jeho srdce patřilo na Mars, ale někteří členové posádky měli své milované na Měsíci. Bude o tom muset nechat hlasovat.
Lodní řády s takovou situací samozřejmě nepočítaly.
„Pořád nechápu,“ řekl hlavní inženýr Morgan, „jak to, že tu sadu výbušnin neobjevili při předletové výstupní kontrole?“
„Protože se dala snadno ukrýt — a nikoho nenapadlo něco takového hledat,“ odpověděl mu jeho zástupce. „Mne zase překvapuje to, že fanatici Znovuzrození žijí i na Marsu.“
„Ale proč to udělali? Nemůžu uvěřit, že by příznivci Chrislámu, třeba i nábožensky pomatení, chtěli zničit Zemi.“
„Nemůžeš odporovat jejich logice — jestliže přijmeš jejich východiska. Bůh — Alláh — nás zkouší a my se do toho nesmíme plést. Když Kálí Zemi mine, prima. Jestliže ne — no, je to součástí nějakého většího Božího plánu. Možná jsme zaneřádili Zemi natolik, že je čas, aby se začalo znovu. Nezapomínej na staré rčení Ciolkovského: Země je kolébkou lidstva, ale v kolébce nemůžete žít navždy. Kálí by mohla znamenat jemný náznak, že je čas kolébku opustit.“
„To je tedy náznak jako řemen!“ Kapitán zvedl ruku, aby si vyžádal klid.
„Jediná důležitá otázka teď zní — Měsíc nebo Mars? Oba světy nás budou potřebovat. Nechci vás ovlivňovat,“ — to byla stěží pravda, všichni věděli, kam on chce odletět — „proto bych nejdříve rád slyšel vaše názory.“
První hlasování dopadlo: Mars devět hlasů, Měsíc také devět, nevím jeden, kapitán se zdržel.
Obě strany se snažily získat jediného „Nevím“ lodního stevarda Sonnyho Gilberta, který žil na Goliášovi tak dlouho, že neznal žádný jiný domov — když promluvil David.
„Existuje ještě jedna alternativa.“
„Co tím chceš říct?“ chtěl vědět kapitán Singh, poněkud příkře.
„To je přece jasné. I když je ATLAS zničený, máme ještě pořád možnost zachránit Zemi — jestliže použijeme Goliáše jako tlačného člunu. Podle mých výpočtů máme stále dost paliva, v našich vlastních nádržích a v těch, které jsme tam zaparkovali — abychom
Kálí odchýlili z dráhy. Musíme však začít působit okamžitě. Čím déle budeme čekat, tím menší bude pravděpodobnost úspěchu. Ta teď činí 95 procent.“
Na můstku se rozhostilo na moment ohromené mlčení, když si všichni položili otázku: „Proč mě to nenapadlo?“ — a hned si našli odpověď.
David si zachoval chladnou hlavu — pokud lze použít takové nevhodné fráze — zatímco všichni lidé kolem něj utrpěli šok. Být zákonnou osobou (ne-lidskou) mělo jisté výhody. Stejně jako David nemohl milovat, nemohl ani znát strach. Bude neustále uvažovat logicky, až k okraji záhuby.