Když neurální playback skončil, zvuk i obraz, vůně neznámých květin a jemný dotek větru na jeho o desítky let mladší pokožce se vytratily a kapitán Singh byl zase zpátky ve své kabině na palubě kosmické lodi Goliáš. Toby a jeho matka ovšem zůstali na světě, který už Singh nikdy nemohl navštívit. Roky v kosmu a zanedbávání povinných cvičení ve stavu beztíže jej natolik oslabily, že se teď mohl pohybovat už jen na Měsíci nebo na Marsu. Gravitace ho vyhnala z planety, kde se narodil.
„Jedna hodina do setkání, kapitáne,“ řekl tichý, ale naléhavý hlas Goliášova centrálního počítače, který nevyhnutelně dostal jméno David. „Aktivní stav, podle požadavku. Čas, abyste opustil své memočipy a vrátil se zpět do reálného světa.“
Lidský kapitán Goliáše pocítil, jak se jím přelévá vlna smutku, když se poslední obraz jeho ztracené minulosti rozplynul do beztvarého mžení bílého šumu. Příliš rychlý přechod z jedné reality do druhé byl dobrý jen tak na schizofrenii, a kapitán Singh vždy zmírňoval šok nejlahodnějším zvukem, který znal: šuměním vln něžně narážejících na pobřeží a mísícím se s pokřikem mořských racků v dáli. I tohle mu připomínalo život, který ztratil, a mírumilovnou minulost, kterou nyní nahradila přítomnost plná hrozeb.
Na dalších několik okamžiků oddálil střetnutí se svou ochromující zodpovědností. Pak si povzdechl a odstranil čepičku s neurálním vstupem, která mu těsně padla na hlavu. Jako většina lidí přivyklá životu v kosmickém prostoru kapitán Singh patřil ke škole nazývané „pleš dělá chlapa“, i kdyby jen proto, že paruky byly ve stavu beztíže otravné. Společenské historiky stále ohromovala skutečnost, že jeden jediný vynález, přenosný brainman, dokázal změnit vzhled lidské rasy v průběhu pouhého jednoho desetiletí a pozvednout prastaré parukářské umění do stavu velkého průmyslového odvětví.
„Kapitáne,“ ozval se David, „vím, že tam jste. Nebo chcete, abych převzal velení?“
To byl velice otřepaný vtip, inspirovaný všemi těmi šílenými počítači z vědeckofantastických románů a filmů raného elektronického věku. David měl překvapivý smysl pro humor, podle známého Stého doplňku ústavy SAS byl koneckonců plnoprávnou osobou (ne-lidskou) a měl téměř všechny znaky svých tvůrců — anebo své konstruktéry dokonce v mnoha ohledech převyšoval. Přesto existovaly celé senzorické a emoční oblasti, do nichž nemohl vstoupit. Jeho tvůrci nepovažovali za nutné vybavit ho čichem či chutí, přestože by se to dalo snadno udělat. A všechny jeho pokusy o vyprávění košilatých vtipů končily tak hroznými nezdary, že musel tento žánr opustit.
„Dobrá, Davide,“ odvětil kapitán. „Pořád mám velení.“ Odstranil si masku z očí, otřel si slzy, které se tam nějak objevily, a zdráhavě se otočil k průzoru. Tam se nacházela Kálí, visela před ním v kosmickém prostoru.
Kálí vypadala docela neškodně — jen jako další z drobných asteroidů, vytvarovaný přesně jako burský oříšek, podobnost byla téměř komická. Několik velkých kráterů způsobených dopadem jiných těles a stovky maličkých důlků od kosmického prachu se náhodně rozptýlily po jejím uhlově černém povrchu. Člověk neměl k dispozici žádné patrné vodítko, podle něhož by dokázal odhadnout její velikost, avšak Singh znal její rozměry zpaměti: 1295 metrů maximální délka, 656 metrů minimální šířka. Kálí by se tedy snadno vešla do mnoha pozemských městských parků.
Nebylo divu, že dokonce ani teď nedokázala větší část lidstva uvěřit, že Kálí je nástrojem zhouby. Nebo, jak ji nazývali fundamentalisté Chrislámu, Kladivem božím.
Členové posádky častokrát poukazovali na to, že konstruktéři Goliáše okopírovali jeho můstek podle kosmické lodi Enterprise — ještě i za půl druhém století se stále čas od času láskyplně promítal film Star Trek. Připomínal naivní úsvit Kosmického věku, kdy lidé snili o tom, že by se jim mohlo podařit pokořit fyzikální zákony a uhánět vesmírem rychleji, než to umělo samotné světlo. Dosud však nikdo neobjevil žádný způsob, jak překonat limitní rychlost ustavenou Einsteinem, a ačkoli se prokázala existence „červích“ děr v kosmu, nedokázalo se jimi protáhnout nic ani tak droboučké jako atomové jádro. Přesto však sen o tom, že se mezihvězdné propasti přece jen jednou podaří pokořit, nikdy zcela nezemřel.
Kálí vyplňovala hlavní promítací obrazovku. Nebylo třeba žádného zvětšení, protože Goliáš se vznášel pouhých dvě stě metrů nad jejím starobylým a oprýskaným povrchem. A teď, poprvé za celou dobu své existence, měla Kálí návštěvníky.
Přestože bylo velitelovým privilegiem udělat první krok na panenském světě, kapitán Singh pověřil přistáním tři členy posádky, kteří měli více zkušeností z výsadků. Záleželo mu na tom, aby neztráceli čas. Větší část lidstva je pozorovala a čekala na verdikt, jenž rozhodne o osudu Země.
Na menších asteroidech je chůze nemožná: gravitace má tak nepatrnou hodnotu, že neopatrný průzkumník může snadno získat únikovou rychlost, ztratit pevnou půdu pod nohama a odlétnout na nezávislou dráhu. Jeden člen výsadku měl proto na sobě kosmický skafandr opatřený motorkem a vnějšími úchopnými rameny. Další dva jeli na malých vesmírných saních, které se daly snadno zaměnit za své arktické příbuzné.
Kapitán Singh a tucet důstojníků shromážděných kolem něj na můstku Goliáše neobtěžovali výsadkový tým zbytečnými otázkami ani radami, pokud nenastala mimořádná situace.
Sáně teď dosedly na vršek velké boule, několikrát větší než ony samy, a zvedly přitom překvapivě působivý oblak prachu.
„Přistáli jsme, Goliáši! Vidíme teď holou skálu. Máme zakotvit?“
„Vypadá to na docela dobré místo. Dejte se do toho.“
„Vrtáme… Zdá se, že to jde snadno… Nebyla by to paráda, narazit tak na ropu?“
Na můstku se ozvalo pár tichých vzdechů. Takové vtípky sloužily k uvolnění napětí a Singh je podporoval. Už od okamžiku setkání s Kálí došlo k drobné změně v chování posádky, vyznačující se nepředpověditelnými výkyvy od deprese k pubertálnímu humoru — lékařka kosmické lodi tomu v duchu říkala „legrace v krematoriu“. Už předepsala uklidňující prostředky pro jeden mírný případ příznaků maniakální deprese. V týdnech a měsících, jež je čekají, se situace bude neustále zhoršovat.
„Vztyčujeme anténu… Umísťujeme rádiový maják… Jaké jsou signály?“
„Hlasité a čisté.“
„Dobrá. Teď se nám Kálí už nikdy nedokáže schovat.“
Nehrozilo samozřejmě ani nejmenší nebezpečí, že by se Kálí někdy ztratila — jak se mnohokrát v minulosti stalo s asteroidy, které byly špatně pozorovány. Žádná dráha nebyla nikdy spočtena s větší pozorností, existovala však přesto ještě jistá neurčitost. Stále existovala maličká naděje, že by Kladivo boží mohlo minout kovadlinu.
Obří radioteleskopy na Zemi a na odvrácené straně Měsíce nyní čekaly na příjem pulzů z majáku, které byly načasované na tisícinu miliontiny miliontiny sekundy. Bude to trvat více než dvacet minut, než dorazí k svému cíli a vytvoří neviditelnou měřící tyč, která určí dráhu Kálí s přesností na centimetry.
O několik minut později vyřknou počítače projektu VESMÍRNÁ OCHRANA ortel života či smrti. Uplyne však téměř hodina, než se to dozví Goliáš.
Nastalo první období čekání.
VESMÍRNÁ OCHRANA byla jedním z posledních projektů legendární organizace NASA z konce dvacátého století. Jeho původní cíl byl poměrně nenáročný: sestavit co nejúplnější přehled asteroidů a komet, které protínají dráhu Země, a zjistit, zda nepředstavují možnou hrozbu. Jméno projektu — převzaté z jedné obskurní science fiction vydané ve dvacátém století — bylo poněkud zavádějící. Kritici rádi poukazovali na to, že názvy VESMÍRNÁ HLÍDKA či VESMÍRNÝ POPLACH by byly mnohem patřičnější.
S celkovým rozpočtem zřídka přesahujícím deset milionů dolarů za rok byla v roce 2000 ustavena celosvětová sít teleskopů — většinu jich provozovali zkušení amatéři. O jedenašedesát let později přinesl báječný návrat Halleyho komety větší finanční podporu a velká ohnivá koule v roce 2079 — která šťastně dopadla do střední části Atlantického oceánu — přidala projektu VESMÍRNÁ OCHRANA další prestiž. Do konce století našla VESMÍRNÁ OCHRANA více než milion asteroidů a věřilo se, že přehled je z 90 procent úplný. Vyhledávání by však muselo pokračovat do nekonečna — vždy existovala možnost, že se nějaký vetřelec přižene z nezmapovaných vnějších oblastí Sluneční soustavy.
Jako to udělala Kálí, zjištěná koncem roku 2109, když se vynořila za orbitální dráhou Saturnu směrem ke Slunci.