„Nikdy se zde v Bílém domě neshromáždilo tolik talentu, protože Thomas Jefferson večeřel sám.“
Prezident John Kennedy k delegaci vědců Spojených států.
„Dříve bych uvěřil, že dva profesoři z Nové Anglie lžou, než že mohou padat kameny z nebe.“
Prezident Thomas Jefferson při poslechu zprávy, že na Novou
Anglii dopadl meteorit.
„Meteority nepadají na Zemi. Padají na Slunce a Země se jim plete do cesty.“
John W. Campbell.
Že kameny opravdu mohou padat z nebe bylo dobře známo už v dávnověku, i když se tehdy mohly lišit názory na to, kteří bohové je pouštějí. A nejen kameny padaly, nýbrž i vzácný kov — železo. Před vynálezem tavby byly meteority hlavním zdrojem tohoto drahocenného prvku. Není tedy divu, že se staly posvátnými a často došly zbožňování.
Avšak osvícenější myslitelé „doby Rozumu“, osmnáctého století, nevěřili takovým vybájeným nesmyslům. Vskutku, francouzská Akademie věd přijala usnesení, které vysvětlovalo, že meteority jsou jednoznačně pozemského původu. Jestliže se nějaký jevil, jako že padá z oblohy, bylo to proto, že jej vymrštil úder blesku — naprosto pochopitelný omyl. Pak tedy správci evropských muzeí vyhazovali bezcenné kameny, které jejich ignorantští předchůdci pečlivě sebrali.
Je jednou z nejrozkošnějších ironií v dějinách vědy, že pouhých několik let po tomto prohlášení francouzské Akademie věd dopadla pár kilometrů od Paříže velká sprška meteoritů, a to v přítomnosti nezpochybnitelných svědků. Akademie musela spěšně své prohlášení odvolat.
I tak trvalo až k úsvitu Kosmické éry, než věda uznala početnost a možnou důležitost meteoritů. Po desítky let vědci zpochybňovali — a dokonce popírali že meteority jsou zodpovědné za některé velké útvary na Zemi. Je téměř k nevíře, že ještě ve dvacátém století se někteří geologové domnívali, že slavný Meteoritický kráter v Arizoně byl pojmenován nesprávně, a tvrdili, že je sopečného původu! Teprve tehdy, až kosmické sondy ukázaly, že Měsíc a většina menších těles ve Sluneční soustavě byly po věky vystaveny kosmickému bombardování, byla debata s konečnou platností uzavřena.
Jakmile geologové začali po meteorických kráterech pátrat — obzvláště vyzbrojeni novými záběry poskytnutými kamerami na orbitální dráze — nalezli je prakticky všude. Důvod, proč nebyly mnohem rozšířenější, se stal nyní zřejmým: všechny hodně staré zahladily povětrnostní vlivy. A některé krátery byly tak ohromné, že se nedaly zahlédnout ze země, a někdy dokonce ani ze vzduchu; jejich měřítko se dalo pochopit pouze při pohledu z kosmu.
Tohle všechno bylo velice zajímavé pro geology, avšak velice vzdálené od obyčejných lidských záležitostí, takže veřejnost to zase tak nevzrušovalo. Pak, díky nositeli Nobelovy ceny Luisovi Alvarezovi a jeho synu Walterovi, se do té doby malá věda zvaná meteoritika náhle stala tématem pro první stránky novin.
Náhlé — alespoň v astronomickém časovém měřítku — vymření velkých dinosaurů, kteří ovládali Zemi více než po sto milionů let, bylo vždy velkou záhadou. Vědci předložili mnoho vysvětlení, některá pravděpodobná, jiná upřímně řečeno směšná. Změna klimatu byla nejjednodušší a nejzřejmější odpověď a inspirovala jedno klasické umělecké dílo — brilantní „Rituál jara“ v mistrovském díle Walta Disneye Fantasie.
Toto vysvětlení však ve skutečnosti neuspokojovalo, protože vyvolávalo více otázek, než kolik jich zodpovídalo. Jestliže se klima změnilo, co způsobilo onu změnu? Existovalo postupně tolik teorií, žádná skutečně přesvědčivá, takže vědci začali hledat jinde.
V roce 1980 Luisa Walter Alvarezovi, kteří pátrali po geologickém záznamu, oznámili, že tuto dlouho přetrvávající záhadu vyřešili. V úzké vrstvě skály, která vyznačovala hranici mezi křídovým obdobím a třetihorami, našli důkaz globální, celoplanetární katastrofy.
Dinosauři byli vyvražděni. A oni znali smrtící zbraň.