Českopolskou se jim podařilo postavit v rekordní době jednoho týdne v nádherné pustině, ovšem na odvratu. Už tenkrát byste na přivrácené straně nenašli pustou plochu větší než rozložený kapesník.
Když jsem dekoraci spatřil poprvé (letěli jsme sem Čahounovým privátním gravem, on řídil, on Čuchák, bál se strašlivě, ustavičně vyrážel to svoje Hu!, a kdybych nebyl vypnul ten bzučák, co jsem měl za uchem, asi by mne přivedl k šílenství svými radami, připomínkami a výstrahami; ještě nikdy nikdo v životě nepotkal tak ukecanýho němýho, jako je Dědek Čuchák), sevřelo se mi osrdí a já si znovu připomínal chvilku, kdy jsem stál na tom strašném jevišti, hvězdy tiše přihlížely a Kat mi páral hermetické tričko.
„Prvotřídní, co říkáte?“ otočil se na mne Čahoun. „Mistrovská práce. Přesně podle záznamů.“
Všechno tu souhlasilo se skutečností: plastikem krytá ramena dělní chobotnice, na konci tykadel vějířovitě rozložené povrchové doly, o něco stranou vysokánské kopce hlušiny se svahy tak strmými, že se snad co chvíli zřítí; ani po tolika desetiletích strávených na šutru jsem si nedokázal zvyknout na ten divný jev.
„Všimněte si těch radiátorů,“ upozornil mě Čahoun. „To je iluze!“
Trochu to ovšem pan architekt přehnal, radiátory vypadaly jako pře-žhavené, což jsem taky Čahounovi Dumulínovi řekl. Na čele mu naskočilo starostlivé vrásnění.
„Okamžitě zjednám nápravu,“ řekl. „Iluze musí být dokonalá. V dějinách Iluzinu ještě nevznikl tak historicky dokonalý spacern, jako budou Tři stateční!“
Tak se jmenoval náš spacern, Tři stateční. Ten jeden statečný jsem měl být já a Pan-Universal najal ještě dva další křapíky, kteří se tvářili jako pamětníci a snad dokonce něco i pamatovali.
Hlavní zdroj emoce jsem ale byl já, tak to stálo ve smlouvě.
Historická přesnost, to bylo ústřední heslo, kolem kterého se všechny přípravy točily jako kolem dobře namazané hřídele. Čahoun pročmuchal kdejaký archiv, aby se dozvěděl, jaký tvar lžíce jsme měli v jídelně, jestli erární pokrývka měla barvu hnědozrzavou nebo zrzavo-hnědou a jestli kuplunk skrejpru byl na levou nebo na pravou ruku.
„Bude to přesná rekonstrukce vašeho osobního příběhu,“ tak mi to řekl Čahoun už při našem prvním setkání v mém vetešnictví.
Přesná rekonstrukce…
„S malými úpravami, ovšem,“ dodala Geneviève. „Přece jenom bude to spacern pro miliardy diváků.“
Čahoun se rozhodl, že při přípravách scénáře bude se mnou úzce spolupracovat.
„Jste jeden z mála skutečných veteránů tady na Luně. Každá vaše vzpomínka má cenu hory kobaltu. Vyprávějte, prosím, vyprávějte!
„Ano, ano,“ tleskala Geneviěve ručkama, „vyprávějte, prosím, prosím!“
Tak jsem jim ve stručnosti vyprávěl asi to, co jsem už vyzvonil i vám: o paragrafu šest a o tom, jak nás vedení Českopolské chtělo vyšplouch-nout, celej turnus havířů, jak se Brunza nedal a jak já, mladík pitomej, a tudíž zbrklej, chtěl vymáznout ze šachty na vlastní pěst, abych se dostal na Jedničku, kde platil zákon peněz a na nic jiného se tolik nehledělo, a jak to všechno bylo, nevynechal jsem nic: ani Kata, ani mý dva vypečený kamarády, jednoho funďáka a druhýho policajta.
„Neměl bys jim povídat všechno,“ štěbetal mi Dědek Čuchák za uchem, ale já nepolevil a hustil jsem to do nich ostošest a nešetřil jsem paprikou a pepřem tím spíš, že jsem viděl, jak se jim moje povídání zajídá.
Geneviève znejistěla a pokukovala po svém milánkovi. Ten se snažil nedat nic najevo a ani nemohl být překvapený mým vyprávěním. Jako historik určitě znal fakta a věděl, jak to před tím půl stoletím na Luně chodilo.
„To je ohromně zajímavé, pane Nedomý,“ řekl, když jsem konečně skončil. „O-hrom-ně. Vaše vyprávění jsem si nahrál, pokud proti tomu nic nemáte. Je to historický dokument prvotřídní ceny.“
„Ale pejsánku,“ ozvala se Geneviěve.
„Nesmíme ale zapomenout, že točíme spacern, pane Nedomý. Spacern.“
„Spejserny se točej už třicet roků, pokud vím. Jedna hovadina větší než druhá. Já měl za to, že chcete natočit první, který nebude hovadina.“
„Samozřejmě, to je můj cíl! Takovým úkolem mě pověřil sám pan Kriegsmann, generální ředitel Pan-Universalu!“
„O co vám tedy jde?“
„Musíme přece jenom ctít pravidla žánru. A počítejme s mentalitou diváka. Na naše společné dílo čekají miliardy. A všichni tihle lidé mají určitou, abych tak řekl, mentální výbavu, a tu nelze než respektovat.“
„Jsou to hlupáci,“ podotkl jsem.
„Nepodceňujte inteligenci průměrného diváka,“ pravil Čahoun měkce. „Je vysoká. Ovšem úroveň znalostí je limitovaná. Některá historická fakta dnešní divák nepochopí. Tak třeba paragraf šest: jak bychom divákovi vysvětlovali zákon, který reguloval délku pobytu na Luně? Dnes se všichni na Lunu jenom hrnou, stěhují se sem celá města; celé velké kraje, kdo by netoužil po dlouhověkosti, že? Myslíte, že by se divák dokázal ztotožnit s hrdinou, který riskoval život jenom proto, aby se vrátil na Zemi? Taková myšlenka je mu směšná!“
„Já nebyl žádnej hrdina,“ namítl jsem. „Byl jsem obyčej havíř, kterýho podfoukli a kterej se nechtěl dát. Šel jsem na to špatnou cestou, to je pravda; však taky jsem na Luně zkejsnul, kdežto všichni ostatní se spokojeně vrátili na Zemi.“
„Vrátili se do fundamentalistických válek, vstříc epidemii Super-AIDS. Kolik jich ještě dnes žije, pane Nedomý?“
„Moc asi ne, podle toho, co jsem slyšel,“ pokrčil jsem rameny.
„Pane Nedomý, smiřte se s tím, že v tomhle spacernu budete hrdinou. Bez hrdiny není spacern myslitelný, pochopte to!“
„Já to chápu, pane Dumulín. Myslel jsem ale, že vám jde o historickou pravdu.“
„V rámci zákonitostí klasického spacernu.“
„Že budete rozumný?“ pravila Geneviěve.
„Hu,“ ozval se Dědek Čuchák. A za uchem mi zabzučelo: „Jsou to blázni. Přestaň s nima jednat. Oni nás asi zmáčknou kvůli těm falešnejm antikvám, ale z toho se vykroutíme, jako už tolikrát. Nikdo nedokáže úmysl a koneckonců máme na skladě i pravý věci. Řekni jim, že nemáš zájem.“
„Já ale mám zájem,“ řekl jsem Dědkovi. Nejenom o natáčení spacernu. Ona se mi totiž Geneviěve moc a moc líbila.
„Prosím?“ zajímal se Čahoun, který se domníval, že moje slova patří jemu.
„Vyklopte, jak si to představujete,“ vybídl jsem ho.
To, co vyložil na krám, byla tuctová kostra spacernu, jaké na hlavní třídě hrajou bez přestávky stovky Iluzinů. Dramatické střetnutí ušlechtilého zdravého Hrdiny a Bídáka, který nedbá na hygienický předpisy, nedrží půsty, odmítá stát na hlavě, nechce meditovat a dokonce chlastá alkohol. Špatným příkladem strhne i několik ostatních. Vypukne epidemie. Všechny léky přestanou účinkovat (blíže nevysvětleno), načež Hrdina plus dva Vedlejší hrdinové putují do nejbližší (sakra vzdálený) nemocnice pro pomoc.
Divák se bude dusit napětím, až zjistí, že jeden z Vedlejších hrdinů je nakaženej, a když nejhlavnější Hrdina poprvé kejchne, slabší povahy začnou omdlévat: že jako šmarjá, že vono to na něho taky leze! A von furt de a de, druhej Vedlejší hrdina někam spadne a nastane to strašný dile-máto, tahat ho ven a kejchat přitom, anebo jít furt pryč do tý nejbližší vzdálený nemocnice a přivolat pomoc pro stovky umírajících, to je strašný rozhodování, v ten moment už bude půlka publika v mdlobách, no a Hrdina se rozhodne správně a zase de a de, až tam dojde, a sanitní gýro nabitý doktorama a lékama dorazí včas a zachrání všechny, akorát ten poslední Bídák, kterej to zavinil, umírá smrtí a šeptá: „Že já ničemník chlastal, že já padouch odmítal meditaci, aniž jsem upíral vnitřní zrak, že já miloval tlustý vepřový a žral ho furt,“ a je konec a diváci očištěni ka-tarzí jdou domů stát na hlavě a očišťovat se vnitřním zrakem a zachovávat hygienické předpisy.
„Moc hezký, opravdu,“ pochválil jsem Čahounův výkon. „A ten Hrdina mám bejt jako já?“
„Vy jím jste,“ pravil Čahoun slavnostně.
Aby bylo rozuměno: moje vnitřní psýcha měla vystupovat v tom Ilu-zinu. Fyzické vzezření měl Hrdinovi dodat jeden urostlý fešák, který měl od ustavičnýho postávání na hlavě maličkou plošinku na šešulce, dokonalý exemplář Zdravého člověka Naší Doby.
Dědek Čuchák se pokusil mě zlomit ještě několikrát, když jsme byli o samotě. „Přece tě nezajímá taková hovadina,“ naléhal.
„Je to hovadina,“ připustil jsem, „ale sumičku nabízej okrouhlou, nezdá se ti? To už bysme nemuseli fušovat vzadu v dílně, vyrábět falešný sběrače minerálů První Lunární Expedice a podobné opičky v ustavičném strachu, že někdo na ten podvod přijde. Mohli bysme se pustit do obchodování s pravejma starožitnostma, na který nám doposud chybělo obě-živo.“
„Pravá starožitnost je taková,“ zabzučel Dědek Čuchák, „u který se nedokáže podvod.“
„Ta nová mašinka dokáže podvod u každé starožitnosti,“ namítl jsem. „Doposud mohly antik-kity odhalit jenom způsob výroby danýho předmětu. Nový antik-kity odhalí i způsob výroby výrobního nástroje.“
„No bóže,“ zabzučel Dědek Čuchák. „Tak si vyrobíme nový nástroje starejma metodama a pojedeme stejně, jako jsme to dělali dřív.“
„Dokud někdo nepřijde s antik-kilem ještě novější generace.“
„No a co? Řešení se vždycky najde.“
„Mě ale už nebaví tohle ustavičný skrejvání!“
Frankensteinovo monstrum se na mě upřeně zadívalo a dlouho to trvalo, než mi zabzučelo u ucha: „To budeš raději ze sebe dělat vola?“
„Za tu hromadu reálů ze sebe udělám vola na druhou.“
Byl jsem vskutku vůl, jak račte viděti.
Natáčení začalo týden poté, kdy jsme přibyli do dekorace Českopol-ské. Tam jsem se poznal s výrobním štábem (upřímně jsem pogratuloval architektovi, celý se rozzářil a pak mi dojatě vyprávěl, že práce architekta si v Iluzinu nikdy nikdo nevšímá, že je to taková anonymní nedoceněná dřina a že mi moc děkuje a že si mýho názoru moc váží). Herci, co byli vybraný jenom kvůli vzezření, se drželi stranou. Herci, to není ten správný výraz, jsem holt ze staré školy, já ještě pamatoval obyčejné tri-di filmy, teď se těmhle figurkám říkalo stanti, protože pravej herec – a ten byl pak populární mezi divákama – byl ten, kterej dodal emoce. V tomto případě to budu já a někde v pozadí ti dva další.
„Máme ty nejnovější emoční snímače,“ holedbal se Čahoun. „Šestá generace. Doposud neslýchaná iluze prožitku.“
Normálně se iluzinové spacerny natáčely tak, že se nejdřív udělal záznam všech scén se stantama; jak uvnitř, tak venku. No a pak přišla ta velká chvíle, kdy jsme my, Velký Herci, usedli do studia, na makovice nám nasadili všechny ty snímací tentočky a my měli zapnout svoje Velký Emoce.
Čahoun Dumulín mi dal poslední instrukce: „Začínáme tou scénou, kdy se poprvé dovídáte o vznikající epidemii v Českopolské. V hrudi se vám dme hněv proti člověku, který zanedbal elementární dietetické a zdravotní zásady a nezodpovědným chováním ohrozil životy svých druhů, a zároveň se vám v hrudi dme odhodlání čelit nákaze a překonat ji.“
„To já nevím, pane Dumulín,“ řekl jsem, „jestli dokážu dvě ty dmutí najednou. Já bych dmul buď hněv, nebo bych dmul to odhodlání, protože se bojím, že jedno to dmutí uťápne to druhý dmutí.“
Zapomněl jsem, že pan režisér je na place první po bohu, a Čahoun byl režisérem toho superskvělého spacernu Tři stateční.
„Řekl jsem hněv plus odhodlání! Záznam, jedeme, akce!“
Já se obul do toho dmutí a dmul jsem a dmul, šlo mi to podle mýho mínění docela dobře, ale najednou – že prej stop.
„Co je?“ zeptal jsem se.
„Tohle není hněv ani odhodlám. Člověče, vy u toho spíte!“
Řádil zle a já cítil, že se ve mně začíná dmout vlna hněvu vůči němu a taky vlna odhodlání s tím seknout a vrátit se do Arkádie do krámku se starožitnostmi, z nichž některé byly určitě pravé když ne z deseti procent, tak z pěti určitě.
„Dobrý!“ volal zezadu ten člověk ze záznamu. „Už se dme!“
Ty parchante čahounská, dmul jsem v duchu, počkej až tohleto skončí… „Stop! Nesmíte obracet hněv proti konkrétní osobě. To musí být neurčitě laděný hněv. Nezapomeňte, že snímače mají superjemnou rozlišovací schopnost. Ale intenzita byla dobrá. Připraven? Dmeme? Záznam, jedeme, akce!“
Dmul jsem a dmul, až mi za ušima lupalo a bzučelo, a to se ozval Dědek Čuchák. „Je to volovina, Kubo, nech toho! Kdyby ses viděl, prasknul bys smíchem, vždyť oni z tebe udělali dočista šaška!“
„Stop! Co se to tam ozývá?“ nadával Čahoun Dumulín.
Dědek Čuchák se tvářil velice nenápadně, ale zapomněl, že v nahrávacím studiu je plno techniků, dočista odborníků, a ti velmi snadno původce zla odhalili.
Vyhodili ho, to mě naštvalo, k režisérově spokojenosti, protože od toho okamžiku se dmutí dařilo mnohem lépe než předtím, ovšem jenom do okamžiku, kdy se Dědek ozval znovu, protože to jeho pojítko mělo dosah tři kilometry.
„Ten váš kamarád musí pryč,“ prohlásil režisér Čahoun Dumulín na sklonku druhého natáčecího dne. Až do téhle chvíle se nám podařilo horko těžko natočit snad jen pět sekvencí, a s tou šestou, mimořádně pitomou (Hrdina přemlouvá dva Vedlejší Hrdiny k Velkému Pochodu za Záchranu Ochořelých Druhů), jsme nemohli hnout, protože Dědek ustavičně vyrušoval uštěpačnými poznámkami.
„Mám ve smlouvě,“ řekl jsem, „že Dědek se účastní realizace vašeho skvělýho super-spacernu,“ upozornil jsem Čahouna Dumulína. Jenže ten měl za zadkem půl tuctu právníků, kteří mu dávali rozumy.
„Hodláme smlouvě dostát,“ pravil,, jenže smlouva nespecifikuje, kde bude váš vzácný přítel účasten realizace spacernu.“
„Přece tady, se mnou,“ řekl jsem naivně. Čahoun se usmál.
„Váš subjektivní výklad smlouvy,“ pravil, „není zakotven v písemném ujednání. Váš přítel se zúčastní realizace jako poradce u našeho arkádské-ho štábu.“
Proti tomu jsem nemohl nic dělat, zejména proto ne, že ve smlouvě, jak se ukázalo, byl vsunut rozměrem nepatrný, ale významem veledůležitý odstavec o právu Pan-Universalu na postih proti mně v případě, že aktem zlé vůle či nekooperativností způsobím firmě hmotnou újmu. Dědka odvezli a já zůstal v dekoraci sám, pokud ovšem nepočítám ty stovky lidí z komparsu a techniky, a s některými jsem se dokonce i skamarádil.
Natočili jsme to všechno a Čahoun byl velice spokojený a jeho přítelkyně Geneviève mě vyznamenávala úsměvy – škoda, že jsem si je nemohl vyvěsit na klopu jako řádové stužky, moc hezky by se tam vyjímaly. Líbila se mi čím dál víc a začal jsem se bát, že to na mně Su pozná, až se s ní zase uvidím. A co Geneviève?
O pauzách se mnou ráda rozmlouvala a poslouchala moje vyprávění, což samozřejmě starého pamětníka blažilo. Kladla mi pitomoučké otázky, jako třeba, co že to byli ti funďáci a proč že se všichni tolik rozčilovali kvůli té, jak se to jmenovalo, atomové bombě, když přece epidemie Super-AIDS byla mnohem horší, a já ji vysvětloval, že nejhorší je vždycky to, co je teď, a že člověk má už tak založenou náturu, že kvůli vteřině radosti v současnosti si přivodí hodinu starosti v budoucnosti, že to dělají jednotlivci, ale – což je ještě horší – i celá společenstva a že vůbec ten nejhorší úděl mají lidé jasnozřiví, kteří vykřikují nepohodlné pravdy a upozorňují lidi, že tančí na okraji podemletého útesu, protože sice jednou dostanou pomník, ale až po smrti, a postaví jim ho ti, kteří je umořili.
Natáčení se mi docela líbilo a nejvíc mě blažila vidina chvíle (která se valem blížila), kdy ze sídla Pan-Universalu přejede pan Kriegsmann, aby mi osobně poděkoval za moje nedocenitelné služby, a pak mi předá plastikovou destičku, která představuje hodnotu osmi set reálů. Dědku, tentokrát jsi neměl pravdu, říkal jsem si před spaním, tohle stálo za to, osm set reálů, taková suma! Uvidíš, pro nás začne nový život.
Natáčení skončilo a já se vrátil s Dumulínem a jeho krasavicí do Arkádie. Technický štáb, ale i stanti zůstali zatím v dekoraci a čekali, až pan Kriegsmann – po zhlédnutí hotového díla – pošle svoje oukej.
Nastal ten kýžený den. Pan-Universal měl na hlavní třídě svoji kancelář, zařízenou v monarchickém přepychu, jak to označil Čahoun Dumulín, všude pravý plastik a latex a podobné ušlechtilé materiály, nu co, pěkné podívání na to bylo. A taky pan Kriegsmann vypadal impozantně, když vstoupil následován jedním živým a dvěma robo-tajemníky, vzpřímený, upjatý ve stojacím límci, tmavý oblek přiléhající k atletickému tělu.
Vpadl se svou svitou neohlášen. Překvapil nás, třebaže jsme jeho příchod čekali, netušili jsme však, že sem vtrhne neohlášen jako živelní pohroma.
Povstali jsme trochu rozpačitě, jako kdyby nás načapal při něčem ohavném, například při pojídání hygienicky závadné stravy.
„Buďte vítán, pane generální řediteli,“ zvolal Čahoun, radostně zvedaje ruce, Jaké štěstí…“
„Jaké štěstí? Neštěstí! Katastrofa! Proklínám den, kdy jsem poskytl svůj sluch vašim žvástům! Tomu vy říkáte emoční podívaná? Při tomhle měli omdlívat diváci? Pane Dumoulinsi, ručím vám za to, že při zhlédnutí Tří statečných ani jedné pubertální hysterce nenaskočí opar!“
„Poslyšte, vy…“ řekl jsem, ale generál se na mne vztekle podíval a zaštěkal: „Vy mlčte. V těch vašich emocích byl šum a my ho dešifrovali, ten šum: prachy, prachy, prachy. To vám leželo v hlavě.“
„Ale on je skutečně autentický průkopník…“
„To já dobře vím, Dumoulinsi!“ hřímal generál. „On je autentický průkopník a jemu vinu nedávám. To vy jste z něho nedokázal ty autentické emoce průkopníka vyždímat.“
„Tak moment,“ řekl jsem a v té chvíli byly moje emoce tak autentické, že kdyby je chtěli snímat, asi by jim pukla mašina, „pan Dumulín je v tom čistej jako lilium. Kdo ho donutil, aby pokroutil skutečnost, aby změnil všechna fakta? Dekorace je fajn, krajina taky, jenom ten příběh je vycucanej z palce a s pravdou nemá nic společného. Je to hovadina, vážený pane generální! A protože Pan-Universal podle všeho točí jenom hovadiny, já, pane generální, se poroučím. Bylo mi potěšením, pane generální.“
„Kam si myslíte, že jdete?“ zeptal se mě.
„Domů, jak račte viděti.“
„Mýlíte se. Míříte rovnou k soudu. Já vás totiž budu žalovat. Práce na spacernu Tři stateční neskončila. Ta teprve začíná. To, co jsme natočili
až dosud, považujme, dejme tomu, za zkušební snímek. Teď se pustíme do vážné práce. Vy jste zatím nepředvedl to, co bych při nejlepší vůli mohl nazvat autentickou emocí. Režisér Dumoulins je snad dobrý historik, ale špatný režisér, žel bohu. Já jsem ale známý tím, že dokážu dostat z každého ten nejlepší výkon. Mrzáka donutím skákat, jestli mi rozumíte. Já zmáčknu pana Dumoulinse a on zmáčkne vás. Vážený pane,“ přistoupil až ke mně a bodl mě ukazovákem do prsou; jiného muže bych o ten ukazovák připravil, ale pohled pana Kriegsmanna mě dočista zmrazil, „vážený pane, ve vás je emocí dost a dost. Opakuji, dosavadní neúspěch není vaše vina.“ Obrátil se k Dumulinovi. „Málo vás mačkali. Teď vás budou – o to se postarám – mačkat dost.“