V Modré laguně bylo nabito, jako kdyby Arkádie-TERMINAL měl odbavovací halu tam vzadu na chodbičce před záchodama, takže všichni turisti by museli táhnout zrovna tudy.
Su se otáčela za barem, tu a tam utrousila nějaký ten povel a mezi lidmi kmitali panáci oblečení do ostře žlutých stejnokrojů a snažili se, seč mohli, vytvořit iluzi nefalšovaně čínský zdvořilosti a pohostinnosti. Zblejskla mě, sotva jsem vstoupil, to zase ano, paní Su neunikne nic a nikdo, a třebaže mě svýma očima laserákama snímala snad jen setinu vteřiny, přečetla si mě do poslední zákruty DNK, co mám v malíčku levé nohy a já zalitoval, že jsem nezůstal doma a neposlouchal bzukot Dědka Čucháka. Lezl mi na nervy pořádně, dědek jeden dědkovatá, ale co naplat, pokud jde o lezení na nervy, ani superman nebo android nedosáhne běžného výkonu průměrná ženské a paní Su přesahovala průměr ve všech ohledech, v disciplínách mně příjemných i nepříjemných, tedy v něžnosti i v tom opačném.
Prodral jsem se až k barovému pultu, zběžně ji pozdravil náramkem, ale ona jen pokývla hlavou. Malér, malér, nejspíš ví všechno. Jak se to ale mohla dozvědět?
„Netlačte se, člověče,“ pokárala mě turistka, pocházela určitě z Evropy nebo ze Severní Ameriky nebo odkud vlastně, nacpaná do hermáků, kompletních, včetně celohlavové masky.
„Kuklinku můžete odložit, dámo,“ pravil jsem přívětivě. „Tady nehrozí dehermetizace.“
„Vy mi budete něco povídat,“ odpověděla. Měla drahé hermáky a prvotřídní masku. Přiléhala dokonale k obličeji, a třebaže asi majitelce lichotila, nemohla zfalšovat skutečnost natolik, aby nebylo vidět, že se pod maskou skrývá obličej velice krásná ženy. „Vy asi budete taky jeden z těch zelenáčů, kteří se na Luně sotva ohřáli a už podceňují nebezpečí.“
„Ohřívám se tu,“ připustil jsem, „už nějakou chvíli.“
Považovala mě za turistu, inu, můj vzrůst vždycky prozradí, že jsem se narodil nahoře. Nadosmrti tím budu trpět.
Paní Su byla na mě pořádně našňupnutá, ale neodepsala mě. Když viděla, že jsem zapředl zajímavý hovor s tajemnou cizinkou, přichomejtla se k nám a optala se mě co nejúřednějším tonem, jaké že mám přání.
„Vodku-martini on the rocks, prosím,“ odpověděl jsem. Paní Su měla prvotřídní zboží, martini snad dokonce dovážela shora a led měla vždycky pečlivě vyhřátý na minus šest.
„Hrozná obsluha,“ poznamenala turistka. „Viděl jste ty nemožně oblečené androidy? Přece jenom je to provincie. Chybí tu ten správný chic.“
„Paní Su je nejlepší barmanka v Arkádii,“ pravil jsem docela tiše a vůbec mi nezáleželo na tom, zda Su slyší, co povídám, ačkoli jsem věděl, že to slyší. „Modrá laguna je nejlepší podnik v Arkádii a Arkádie je nejlepší habitat na Luně. Pokud jde o Lunu a její chic, ten oceňuje kdekdo, a proto sem k nám padají dolů zástupy takových blaťáků, jako jste vy, madame.“
„Něco je v nepořádku?“ přispěchala pani Su.
„No tohle,“ pravila cizinka ohromeně. „Jak to se mnou mluvíte?“
„Toho člověka si nevšímejte,“ usmála se na ni pani Su. „Myslí si, že drsnost patří k největším starousedlickým ctnostem.“
„Ročník dvacet dva, když dovolíte,“ řekl jsem.
Turistka se otočila, rozhlídla se kolem sebe a pak někde v koutě objevila skupinku pěti rozjařených ženských, které už dospěly tak daleko, že si odložily masky a ostošest nasávaly. Začala na ně zuřivě mávat a gestikulovat, což mělo znamenat: pojďte sem, objevila jsem pravý poklad, chlapa, opravdového šutráka! Bude vyprávět, jen pojďte!
Hněv paní Su nedostoupil takového stupně, aby mě nechala napospas šesti turistkám. Pokynula ručkou, sykla na androida oblečeného v mandarinském chalátu, aby ji zastoupil, a dala mi znamení, že se smím uchýlit do svatyně jejího kontoáru. Zmizel jsem za korálkovými závěsy právě včas. Turistka navázala kontakt a dvě z pěti jejich kamarádek už odlepovaly své čilé zadečky od sedadel.
„Díky, Su,“ řekl jsem.
Měla na sobě přiléhavé šaty z brčálového brokátu zdobeného zlatými draky, na levém boku rozstřižené až k těm místům, kde androidi mají osu kyčelních převodů. Upnutá byla až ke krku, ale od zlaté spony na hrdle jí splýval až k rozsedlině ňader výstřih tvaru slzy.
“Welcome home, sailor,“ pravila paní Su. Narodila se v Hongkongu (to je nahoře na Plesnivce, jestli to nevíte), kdy – to je jedno z nejlépe střežených tajemství Sluneční soustavy.
„Byla to taková…“ pokrčil jsem rameny, „záležitost.“
„Příjemná?“
„Dost.“
„Díky za upřímnost. Nikdy jsem nechtěla, aby z tebe byl světec, ale nerada bych viděla, kdyby ses vůči mně začal chovat jako všivák.“
Pozorně si mě prohlížela.
„Prý to nedopadlo dobře.“
„Fiasko. Přiletěl sám velký šéf Kriegsmann. Divže tu po něm nezbyl kráter. Kráter Kriegsmann, to by znělo dobře.“
„No a co.“
„Trvá na dodržení smlouvy. Ten podnik už spolknul takovýhle kopec reálů,“ ukázal jsem dost vysoko od podlahy. „Kriegsmann je z toho celý nervózní.“
„To dovedu pochopit,“ pravila Su. „Jenže to ještě není důvod k tomu, aby ses mrouskal s milenkou pana režiséra v hotelu Splendid.“
Věděla všechno, paní Su.
„Vždyť říkám, že to byla taková záležitost.“ Škoda, že se z rozpaků nedá destilovat kořalka. Paní Su by měla rok co čepovat.
„Zkrátka, jsi oběť, viď?“
„Bezbranná,“ pokrčil jsem rameny.
„Na co tě utáhla?“
„Utáhla? No dovol…“ Chtěl jsem se hájit. Vždyť já Geneviève očaroval svým šarmem, takže nemohla odolat svodům tak zkušeného…
„Nežvaň,“ řekla Su trochu podrážděně. „Na něco tě musela utáhnout.“ Snímala mě silně, její oči laseráky se teď přehrabovaly ve struktuře atomů mého těla. „Utáhla tě… na zájem. Ano, byl v tom zájem.“
„Co to povídáš?“
„Otevřel ses jí jako kniha,“ pravila tónem člověka, který si je jist svou věcí. „Chtěla vědět všechno o těch starých romantických dobách. Hořela touhou poznat pravdu. Nechala starého průkopníka, aby jí otevřel srdce. To čistý a prostý srdce jednoduchýho, ale tak ňák ryzího charakteru.“
„Plácáš nesmysly. Povídali jsme si o všem možném. Vyprávěla mi o Zemi a já zase o Arkádii, to je snad normální, ne?“
„Co tomu říkal Dědek?“
„Proč ho sem pleteš? Na něm snad nezáleží.“
„Ale ano. Dědek má v hlavě mozek. Ten tam má dva mozky, jak dobře víš, a čile jich používá. Moc by mě zajímalo, co si o té věci myslí, o té… záležitosti.“
Uvědomil jsem si, že tohle není obvyklá žárlivostní scéna, kterou paní Su vyvolá po každém z mých úletů. Není jich mnoho, vyhodím si z kopejtka nejvýš dvakrát třikrát ročně, ale bylo jich za tu dobu dost, aby se z jejích výstupů stala rutina.
„O co ti jde, Su? Já to děvče už nikdy neuvidím. My jsme se… pohádali. Su, já jí nafackoval!“
„No ne!“
„Opravdu. Nevím, jak se to mohlo stát…“
Opravdu jsem to nevěděl, třebaže jsem si dokázal vybavit každičkou vteřinu té nepochopitelné scény. Geneviève v županu, já stál proti ní uprostřed pokoje hotelu Splendid, za jejími zády celostěnový pohled na krajinu (jakou najdete leda na odvratu) v tri-di projekci, já seděl na takové malé židličce, ona mi něco povídala ještě dnes bych uměl reprodukovat, co to asi bylo, ale žádný smysl byste v tom nenašli, jen takové plané řeči) a ve mně se najednou něco zlomilo, nebo naopak otevřelo, jako by se mi oči zatáhly bílou blankou zuřivosti, najednou jsem po ní vystartoval, ještě jak jsem vstával, švihnul jsem rukou, zasáhl jsem jí tvář, ona se vznesla do vzduchu a letěla zády na tu tri-di obrazovku, krev ji vystříkla z nosu, oči měla užaslé, nebyla v nich bolest, jenom překvapení, a když dopadla, řekla něco v tom smyslu jako; vidíš, že jsou v tobě silné emoce, já ji popadl pod krkem a v tu chvíli jsem si musel skoro nahlas říct; tohle není Kat, nezabíjej ji, je to obyčejná holka zemácká, víš, jak to říkal kamarád Gaston ještě na Českopolské, že holky se nikdy nemlátí přes pusu, vždycky jenom přes zadeček, to je vzrušuje, holky potřebujou dostat přes zadeček, ten se vyznal, Gaston, kde je mu asi konec!
„Já si nějak vzpomněl na Kata a dal si ho s ní dohromady…“
Su otevřela tajnou přihrádku ve své tajné schránce a vyjmula krabičku ze santalového dřeva. Teď si zakouří doutníček, dělá to dvakrát třikrát do roka. Taky je to úlet. S dýmajícím cigárkem mezi prsty ozdobeným dlouhatánskými černě nalakovanými nehty se ponořil do polštářů na křesle.
„Tys jí vyprávěl o Katovi?“
„Asi ano.“
„Asi, nebo určitě?“
„Já toho napovídal… No, pochopitelně jsem jí vyprávěl, jak to tenkrát bylo! Ptala se, jak jsem se na Lunu dostal. To víš, tahle mládež má úplně falešné představy o průkopnících. Prosím tebe, průkopníci! Copak jsme byli hrdinové pro iluziny? Copak patříme na tri-di? Dělali jsme vlastníma rukama to, co dělají panáci, na tom přeci není ani špetka romantiky. A přišli jsme sem, protože nás to na Zemi štvalo. Chtěli jsme vypadnout z to ho věčného koloběhu: žádná práce, peněz tak akorát na standardní pohodlí, statistický průměr… Tak to bylo hergot!“
„Proč se rozčiluješ?“ otázala se a zdálo se, že ji to opravdu zajímá.
„Protože mě to všechno štve.“
Zadýmala a v kontoáru to zavonělo jako ze starých zlatých časů. Já Su miloval, už kvůli těm starým zlatým časům, které nás spojovaly. Bylo to absurdní, vždyť já byl tělesně fit, jako když mi bývalo třicet, nebyl jsem na tom o nic líp, ani o nic hůř než dnes, ale někdy mě popadl stesk a taky pocit marnosti, když jsem pozoroval proměny světa kolem sebe, tak překotné a zbytečné hon za přeludem, hon za iluzí, ano, Iluzin, to byl symbol té doby, do která jsem se prožil, ale které jsem nepatřil.
Ani Su k ní nepatřila a v Modré laguně si vytvořila svět sám pro sebe a pro ni – a taky pro mne.
„Zatímco ty jsi mlátil holky v hotelu Splendid,“ pravila Su,, já trochu pracovala.“
Poručila něco oráklu, poloprůhledný projektid se z něho vyloupl jako čertík ze škatulky a překotně se ukláněl přesně tak, jak ho to Su naučila.
„Řekni laskavě panu Nedomému, co víme o Kriegsmannově podniku,“ řekla Su projektidovi.
Otočil se ke mně (nikdy jsem nechápal, jak mě projektid může vidět) a spustil: „Pan-Universal je ve velice tísnivé situaci. Projekt Tři stateční je jeho poslední prostředek záchrany. Hans Kriegsmann investoval všechny rezervy do realizace díla a je vázán smlouvou se sítí Ilusin.“
„Pan-Universal že je v nesnázích?“ podivil jsem se. „Vždyť je to jedna z největších firem.“
„Investice do nejnovějších emočních snímačů jsou tak veliké, že k nim dosud žádná jiná firma nepřikročila.“
„Ty zatracený krámy,“ vyštěkl jsem podrážděně. „Pěkný svinstvo, tyhle emoční snímače! Představ si, Su, že mají o dva řády vyšší rozlišovací schopnost!“
„Pán ráčí mít plnou pravdu,“ schválil moje slova projektid. „Propagační kampaň slibuje, že Tři stateční zprostředkují divákům zážitek zcela nového druhu. Autentické emoce.“
„Děkuji ti,“ řekla Su a pokynula projektidovi, aby zalezl do boudy, pardon, aby se ztratil v oráklu. „Slyšel jsi dobře?“
„Já to celkem vím,“ zabručel jsem. „Jenom jsem netušil, že Pan-Uni-versal je na tom tak špatně.“
Opět zadýmala doutníčkem. Naštvalo mě to. Co tu má sakra co smrdět? Kouření je nezákonné i na Zemi už dobrých šedesát let a na Luně bylo zakázané vždycky. Ještě budeme mít patálii s policajtama.
„Jsi jako na trní,“ podotkla Su.
„Nevšímej si mě. Co proti mně pořád máš? Dobře, vyspal jsem se s tou blaťáckou holkou. Nebylo to poprvé, co jsem ti zahnul, a slibuju, že to nebylo naposled. Co z toho děláš aféru?“
Opět zabafala.
„Ta historka o Katovi ji musela zaujmout.“
„Proč by ji měla zajímat? Obraz je už na záznamu. Je to spacern se vším všudy: epidemie, zlej, nemocnej, hodnej, zdravej, sanitka přijede právě včas, než všichni chcípnou.“
„Jenom emoce v tom není,“ podotkla věcně.
Naštvalo mě to.
„Co zase začínáš s těma emocema? Proč skáčeš po mrtvole? Už jsem se ti omluvil, tak co ještě chceš?“
„Kubo,“ řekla mi vážně, „s tebou se něco stalo. Vždyť ty tu vyvádíš jako hysterik! Chlapče zlatá, co s tebou ta holka provedla?“
Trochu jsem se uklidnil.
„Promiň. No dobře, mám asi nervy trochu pocuchaný. Oni mě mačkají, rozumíš? Kriegsmann, ten Dumoulins…“
„Tvůj přítel Dumulín… Kubo, já ti povím plnou pravdu, co si o věci myslím. Ten tvůj Dumoulins ti holku strčil do postele, aby z tebe vytahala rozumy. Proto ten zájem o staré zašlé časy, o průkopnickou epochu a všechny ty krámy, které dnes nikoho nemohou zajímat, protože je nikdo nedokáže pochopit. Oni chtějí vědět, co v tobě je! Oni chtěli najít tvoje zranitelné místo! Oni chtějí najít ten obnažený nerv, a když ho najdou budou ho dráždit a nakonec z tebe dostanou to, co z tebe dostat chtějí! Neměl ses zmiňovat o Katovi. To je tvoje zranitelné místo.“
„Jenže, Su, od těch starých dob je všechno jinak… Je to fakt. Hezkých pár let jsem Kata hledal, jenže dnes je mi úplně lhostejný! Copak já dneska můžu nenávidět chlapa, který mi chtěl ublížit před padesáti lety? Takovému nesmyslu neuvěří ani dítě!“
„Ale trošku hněvu v tobě zůstalo. Docela maličko…“
„Ani zrnko,“ usmál jsem se. „Vždyť to víš.“
„Kdybych ti ho teď, v tuhle chvíli, přivedla sem…“
„Řekl bych, jak se máš, ty stará válko! Jenže, Su, ten chlápek je určitě iávno po smrti. Nezapomeň, že celej ten turnus se tenkrát vrátil nahoru, lezůstal nikdo… Kdysi dávno jsme tuhle záležitost mnohokrát probírali a Su celkem logicky usoudila, že nemohu jistě věděl, že Kat, ten neznámý zabíječ, byl z našeho turnusu, mohl to být někdo z ročáků, nováček to jistě nebyl…
„Kubo,“ řekla Su,, jenže… Promiň, nechci tě dráždit, ale představ si, že v tobě zastala jiskřička nenávisti vůči tomu chlapíkovi. A ta v tobě musela zůstat, věř mi. Co kdyby ti vykukově z Pan-Universalu tu jiskřičku našli a pořádně ji rozfoukali…“
„Copak jsem nějakej ohýnek nebo co? Proč tak žvaníš?“
Bylo to tu znovu, ta bílá mžurka hněvu. Zastřela mi zrak, před sebou jsem viděl neurčitou zelenkavou postavičku posetou zlatými nitkami, ubližovala mi, hrála mi na nervy jako na citeru, brnky brnk, já nejsem na hraní, ve mně zbylo ještě hodně z toho drsnýho havíře, samotářskýho medvěda, copak já se někoho prosím o soucit a o rady? Nech mě bejt, postavičko v zeleným, nebrnkej mi na nervy, nebo udělám něco zlýho… Zachtělo se mi ji zabít.
Uskočil jsem dozadu, popadl jsem tu sedačku, na které jsem až do té chvíle trůnil, byl to spíš polštář než sedačka, pořádně napěchovaný, popadl jsem ho a jediným škubnutím ho rozerval na dvě půlky, zevnitř se vyvalil oblak mikroskopických plastikových kuliček, byly tam kvůli pérování, vnikly mi do nosu a zašimraly mě, dotkly se obnažených nervů, muselo to zasyčet, když k tomu kontaktu došlo, vykřikl jsem něco a mrštil troskou sedátka vpřed, asi jsem Su zasáhl, ale bylo mi to jedno, otočil jsem se a vyběhl ven, div jsem nestrhl ten korálkový závěs.
„Jůůůů,“ udělaly ty turistky, co na mě čekaly u baru, „pojďte k nám fešáku,“ a hnaly se ke mně. Máchnul jsem vlevo, máchnul vpravo, nějaký chlap mi začal docela sprostě nadávat a já ho trefil pěstí rovnou do obličeje a pak už stačilo jenom pár rázných pohybů pažemi, abych si prodral cestu ven.
Modré světlo reklamy zábavního podniku paní Su mě poněkud uklidnilo. Vedle dveří jsem se opřel o stěnu a zhluboka jsem oddychoval. Srdce mi hlasitě tlouklo. Hloučky turistů táhly kolem. Nenáviděl jsem je všechny, en gros i jako jednotlivce. Proč nezůstanou na hlavní třídě, proč lezou i sem, do uliček? Copak Arkádie patří jim, těm prašivým blaťáckým čumilům? Na co tady chcete čumět, blbečkové? Na průkopnickou romantiku? Copak tady někdy byla nějaká romantika? Nejdřív tu byla práce a teď už zbyla jenom faleš.
Vrátil jsem se domů v mizerné náladě. Dědek Čuchák, sotva mě spatřil, pochopil, kolik uhodilo, a uklidil se do svého kamrlíku. V pokoji byl nechutný nepořádek. Židle stála úplně pitomě v cestě. Odstrčil jsem ji. Spadla na zem. Nenamáhal jsem se jí zvednout. Ať to udělá Dědek Čuchák, to on mi ji postavil do cesty.
Ulevilo se mi až v kamrlíku. Svalil jsem se na lůžko a chvíli civěl do stropu. Byl pustý. Vzpomněl jsem si na pavouky kouťáky. Když jsem byl kluk, měli jsme jich doma plno. Jsou na Zemi ještě pavouci kouťáci? Tolik blaťáků jsem už potkal, ale na to jsem se nezeptal.
Stesk mě popadl za krk a pořádně mnou zalomcoval.
„Kontakt,“ zavrčel jsem.
„Prosím pane,“ ozval se telkom okamžitě.
„Hotel Splendid. Pokoj Jasmín.“
Chvíli to protivně brnkalo a pak se ozvala Geneviève, docela tiše, jako kdyby mi šeptala rovnou do ucha: „Čekala jsem tě… Čekám tě…“