Z nejvyššího patra hotelu Splendid byl krásný pohled na celou Arká-dii. Ať se dnes díváme na gravitechniku sebehůř, žilo se nám tenkrát příjemněji; a neberte to, prosím, tak, že bych chtěl znovu riskovat (koneckonců, co na tom záleží, – riskovat se už nebude a basta). Vrstva atmosféry dosahovala do tisíce metrů a vzduch byl tak strukturován, že bylo vidět na hvězdnou oblohu a samozřejmě i na Zemi, když na to byla příhodná doba. Ve vzduchu se vznášeli v širokých kruzích plachtaři na jasně červených, zelených a blankytných křídlech, mládenci se hleděli ukázat před slečinkami, ale běda tomu, kdo by chtěl svoje umění přehánět, – policejní gravo viselo nad městem a osádka dávala pozor, aby plachtaři nelétali v protisměru nebo střemhlav, nedělali krahulíka a podobně.
Město šílelo ve světlech. Zdálo se, že hoří, vybuchuje, že je to předsmrtná křeč, jenže křeč neustávala, ohnivé šípy neúnavně létaly vzhůru, znovu a znovu, den za dnem, týden po týdnu, smrt se nedostavovala. A snad by si ji město zasloužilo, už proto, aby si trochu odpočinulo. I na obzoru plála světla. Tam byly vakuové atrakce na volném prostranství: obrovské kluziště s ledem vyhřátým na minus tři, ten je nejlepší, sviští pod bruslí, a v šestinové gravitaci bruslaři vířili v těch nejbláznivějších piruetách. Lyžaři se tu odvažovali na svahy tak prudké, že na Zemi by se na ně ani netroufli podívat.
Rychlostní dráha lákala automobilisty a motocyklisty, aby zkusili, jak se jezdí, když člověku nebrání odpor vzduchu. Plastivizní technika dokázala ve vakuu vytvořit pohádková města, zámky a pralesy plné zvířat. A ještě dál, už ponořené do tmy, byly zóny nikoho, kam se vyvážel odpad, třebaže turistické prospekty tvrdily, že každé lunární město je soběstačné a že veškerý odpad recykluje.
Mým hostitelům připadal ten pohled z výšky zřejmě docela všední, třebaže to byli zemáci. Nebo snad právě proto, že to byli zemáci, sem nahoru, do nejvyšších pater Splendidu, se dostane jen personál hotelu, ale obyčejný šutrák sotva.
„Je to hezké podívání,“ podotkl pan Kriegsmann.
„Měli bychom přejít k věci.“
To promluvil Dumulín, krasaveček, kterému jsem tak úspěšně nasadil parohy. Geneviève, původce toho všeho, seděla vedle něho a tvářila se jako svatoušek. Trochu mě dráždil ten neviňoučký výraz jejího obličeje; jako kdyby se vůbec nic nestalo, jako kdyby ještě před třemi hodinami…
„Víte, že jsem tu poprvé?“ otočil jsem se k nim. „Ještě nikdy jsem Arkádii neviděl takhle z výšky.“
„Jak se vám líbí?“ usmál se pan Kriegsmann.
„Líbí, a nelibí. K čemu je dobrá tahle Arkádie?“
„Aby tu lidé byli šťastni.“
„Jsou?“
„Asi ano. Kdybyste otevřel okno, uslyšel byste smích.“
Smích dobře zaplacený. Jedno chechtnutí za reál. Ale – proč by ne? Rozhodně je smích lepší než pláč.
Přisedl jsem si k nim. Každému z nás náležela lenoška o rozloze mého kamrlíku. Na tlusté křišťálové desce (vznášela se ve vzduchu, inu, gravitechnika) stály sklenice, každá jiného tvarů. Uvnitř cosi vířilo, ko-lotalo, jako by to byla vařící se voda. Nějaká novinka, astro-gimlet, nebo jak vlastně se to jmenovalo.
„Můžete být pyšný, když se podíváte z okna. Taky jste k tomu rozkvětu přispěl svým dílem. Víte, že na celé Luně je jenom pět a půl tisíce lidí, kteří tu jsou déle než vy?“
„Vy to máte nějak spočítané.“
„Pět tisíc čtyři sta dvanáct, pokud to chcete vědět docela přesně. Ano, faktografii jsme věnovali velikou pozornost. Koneckonců, veškerá produkce Pan-Universalu je charakteristická historickou věrností našich kreací.“ Zmínkou o Pan-Universalu mě vrátil do reality. Kvůli Pan-Universalu tady sedíme, ne proto, abychom se těšili výhledem z okna a radovali se – případně kormoutili – paroháčstvím jednoho z nás.
„To potom nechápu, proč točíte takové slátaniny. Víte dobře, že celý ten příběh Tří statečných je naprostý nesmysl.“
„Lidé by nesnesli historickou pravdu. Ale my, tvůrci, ji musíme znát, abychom dokázali správně nasadit ten spodní tón věrohodnosti. Řekněte nám, proč jste vůbec zůstal na Luně?“
„Vždyť to dobře víte, pane Kriegsmanne. Paragraf šest. Zmeškal jsem lhůtu o jediný den.“
„Byl byste se vrátil dolů na Zem, kdybyste dorazil na Jedničku včas?“
„Ale samozřejmě,“ ušklíbl jsem se. „Měl jsem tam rodinu, kamarády, oženil bych se s hodnou ženou, měl s ní dvě děti…“
„A dostal Super-AIDS a umřel.“
Dumulín by si jistě přál, aby to tak bylo, – pronesl ta slova o Super-AIDS s nelíčeným gustem.
„Možná že ano, možná že ne,“ řekl pan Kriegsmann. „Rozhodně by to byla škoda, kdybychom přišli o pamětníka jednoho z úžasných dobrodružství romantické doby. Ten pochod pustinou… zraněný kamarád… muži spojení společnou vůlí! Úžasné! Vizuálně jsme to ztvárnili dokonale!“
S emocemi je to horší, viď, generále, pomyslel jsem si, ale raději jsem se napil, než abych plácnul něco nevhodného. Chutnalo to božsky. Byl v tom alkohol, ale také něco jiného, nějaký životabudič. Geneviève taky pila něco podobného, pořádně jsem si naléval, když jsem u ní trávil večery i noci. Musel v tom být životabudič. Přece jenom, vážení, bylo mi pětasedmdesát let, bezmála.
„A co Kat?“ řekl Čahoun znenadání.
„Co je s ním?“
V poslední době mi zmínky o Katovi čím dál víc vadily. Kdysi jsem na něho myslel hodně, později vůbec, a ještě později mi bylo jedno, zda na něho vzpomínám nebo ne. Byl jsem od něho příliš daleko. Ale teď, snad proto, že jsem se s těmi lidmi od Pan-Universalu vracel do minulosti, se mi vybavovaly vzpomínky v živějších barvách než kdykoli předtím, vzpomínky plastické a barevné a palčivé.
Měla snad Su pravdu? Ne. Tohle jsem si nemínil připouštět. Su je hysterická a žárlí. Jak by ne. Vedle Geneviěve nemůže obstát. Vypadá docela slušně v barovém osvětlení, ale to, co na ní je pěkného, je kosmetika. Ostatek je jen smutek, hořkost, stáří. Chudák malá Su. Měla zůstat v Hongkongu. Umřela by na S-A a měla by svatý pokoj.
„Vy jste zůstal na Luně proto, abyste ho našel.“
„Nesmysl. Říkal jsem vám, že paragraf šest…“
„Paragraf šest zrušili v dvaapadesátém a v té době se vrátilo osmade-vadesát procent starousedlíků z Luny na Zemi.“
Pamatoval jsem si… Jak by ne. Rehabilitační program, to bylo heslo dne! Každý se hnal domů, ládovali do něho kalcium, ozařovali nějakými paprsky, cvičil, až z něho cucky lítaly, když bylo třeba, i srdce mu vyměnili. Osmadevadesát procent? Snad jsem někdy znal i tohle číslo. Pro mě bylo důležité, že tenkrát odešli všichni kamarádi. I ti, co zrovna kamarádi nebyli.
Udělal jsem si pár známostí na policii. Měli ze mě srandu a z mé posedlosti si udělali koníčka. Vypracovali matematický model. Věděli přesně, kdo tenkrát na Českopolské se mnou sloužil. Analyzovali záznamy o tom, kdo byl kdy na jaké šichtě. Věděli, kdo se vrátil nahoru na Zem a kdo zůstal na šutru. Do toho zasadili všechny případy poprav, do kterých byl Kat zapletenej. Se stoprocentní jistotou vyloučili, že by Kat mohl být mezi těmi, kdo se vrátili. Dokonce mi zařídili kontakt s policajtama na Plesnivce a ty našli dva z Katových pomocníků! Dokázat jim nemohli nic, ovšem svědectví z nich vymámili.
Potvrdili, že Kat zůstal na šutru. Kdo to byl? Kdo to sakra byl? Přísahali, že to nevědí. Chystal jsem se, že se podrobím martýriu rehabilitace a na Plesnivku se vrátím – tak hluboko jsem tenkrát klesnul, nebo spíš byl zahnanej tou nenávistí. Jenže pak vypukly ty malý roztomilý války, který obrátily zase jednou historii naruby, a po nich ani Bretaň ani Čechy už nebyly socialistický a Rusko přestalo bejt vůbec a ti svědkové v těch válčičkách zařvali a já byl nahranej.
Když je teda na Luně, proč mi ho nenajdete? Když jste tak chytrý stran těch, co odešli, proč jste tupí jak bedna temovacího kytu, jakmile začnete probírat ty, co zbyli na šutru? Bylo to jako v labyrintu ze zrcadel. Všude průchody a po pár krocích člověk narazil na stěnu. Někdo smazal záznamy. Lidi si měnili osobnosti. Habitaty vznikaly a zanikaly a s nimi se měnily databáze. A já v tom bludišti lítal jako bílá myš z delirikova snu, nakonec jsem se rozhádal s klukama od policie a zůstal jsem sám a cestoval z habitatu do habitatu a obracel každý kámen na Luně, abych se přesvědčil, že se tu Kat neschovává. Poznal bych ho, tím jsem si byl jistý, třebaže jsem nespatřil jeho tvář, jen svůj obličej v zrcadle jeho přílby, když se tak ke mně blížil s kamennou břitvou v nikách. Poznal bych ho. Poznalo by ho moje srdce.
Měl jsem tenkrát divokou krev… čtyřicátá, padesátá léta…
Seděl jsem v tom obrovském křesle. Dívali se na mne, ale bylo mi to jedno. Cítil jsem, že se něco vrací z té staré, do zapomenutí zaváté doby. Jako bych byl najednou silnější, odvážnější a taky mladší.
„Chtěl byste, abychom vám toho člověka našli?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Pane Kriegsmanne, to se nepodaří ani vám. Vím, že dokážete hodně, ale já tenkrát podnikl všechno, chápete? Deset let jsem nedělal nic jiného, než že jsem toho chlapa hledal.“
„Šel jste na to špatně,“ podotkl Čahoun.
„Jak to, sakra?“
„Nenašel jste ho.“
Postavil jsem sklenici na stůl, až to cvaklo. Geneviěve se na mě usmála. Uklidnilo mě to. Nech ho, miláčku, říkal mi ten úsměv. Je to žárlivec. Taky jsem se usmál. Hřálo mě vědomí, že je ve mně síla a temperament.
Už jsem si myslel, že se ze mne stal dědek, lhostejný jako pařez. I ten Kat a jeho osud mi zlhostejněli. Kdybych ho potkal a někdo mi řekl, to je Kat… Byl bych překvapený; – a tím by to skončilo. Ještě před měsícem bych se tak zachoval. Ale teď?
„Představte si, že vám ho najdeme.“
Rozbušilo se mi srdce. Pan Kriegsmann se naklonil kupředu a pozorně na mě hleděl. Co chtěl vyčíst z mé tváře? Nedal jsem najevo nic, alespoň jsem si to myslel. Pan Kriegsmann se však najednou zvrátil nazad, zapadl do křesla a tvářil se, že si přečetl to, co hledal.
„Dokázal bys ho zabít?“ zeptala se Geneviěve.
„To snad ne,“ řekl jsem, ale už v té chvíli mi bylo jasné, že lžu. Ano, zabil bych ho na místě, třeba je to absurdní.
„Představuju si Kata asi takto,“ řekl pan Kriegsmann znenadání. Byl to asi pokyn oráklu, protože najednou se nad deskou stolu objevil pro-jektid, chlap v hermetizovaných pracákách, jako živý, ani průhledný nebyl, jen výškou se lišil od originálu – měřil snad jen půl metru. Pohyboval se toporně, přesně tak, jak jsem si pamatoval. Bože, my tehdy považovali hermetizované pracáky za obrovský pokrok proti sněhulákům, ale co to bylo za neohrabaná monstra proti těm dnešním šlupičkám!
Projektid kráčel pomalu, co noha nohu mine, jako by šel po nějakém pohyblivém pásu, protože se ve skutečnosti nepohyboval kupředu. Zastavil se, pomalu se ohnul a vzal něco ze země. Polknul jsem nasucho, zatápal jsem rukou po sklenici, ale minul jsem ji. Položil jsem ruku na koleno. Nechtěl bych přijít ani o vteřinku té podívané.
Projektid se napřímil. V ruce se mu zaleskl ostrý předmět. Pomalu se otáčel, až stál tváří ke mně. Nervózně jsem se zasmál. Rozhlédl jsem se po ostatních. Nedívali se na projektid, ale na mne. Řekl jsem něco v tom smyslu, jako že je to hezké, a uchopil jsem sklenici. Ke rtům jsem ji však nedonesl. Projektid na mne namířil čepel a pak vyrazil kupředu. Mrštil jsem po něm sklenici. Proletěla jeho nehmotným tělem, odrazila se od desky stolu, ale nerozbila se. Zato ten gimlet se rozstříkl na všechny strany.
„Zbláznil jste se?“ rozkřikl se na mne Čahoun. Utíral si nápoj z obličeje a otřepával si šaty, frajerské, bílé se stříbrnými vplétanými nitkami. Nápoj zasáhl i Geneviève a pana Kriegsmanna. Geneviève neřekla nic, jen sáhla po ubrousku a osušila si tvář. Pan Kriegsmann přivolal androida, který dal v několika vteřinách všechno do pořádku. V tom zmatku jsem ani nepostřehl, kdy projektid zmizel.
„Promiňte,“ zahuhlal jsem.
„Nemusíte se omlouvat, pane Nedomý. Chápeme sílu vašich emocí. Řekl jsem si, že bych pro vás mohl něco udělat. Ano, berte to jako přátelskou nabídku. Já vám najdu vašeho Kata. Nepřerušujte mne, prosím. Dnešní prostředky vědecké kriminalistiky jsou mnohem pokročilejší, než jaké byly v padesátých létech, to je samozřejmé. Tehdy se věřilo v samo-spasitelnost psychotechniky. Čtení myšlenek! Celý ten humbuk byl k smíchu. Každý jen trochu morálně silný člověk si dokázal vytvořit bariéry. Psychotechnika byla překvapivě účinná při vyšetřování případu rozbitého okna: sousedovic chlapec se přiznal už při prvním výslechu. Ale jakmile šlo o vážnou věc a dotyčný se na výslech dokonale připravil, psychotechnika selhala.“
Sevřel jsem rty připraven neříct už ani slovo: tohle vím taky, pane Kriegsmann. Kdo myslíte, že si nechal dovézt ze Země nejvýkonnější psychodetekt té doby? Pět let jsem dřel jako kůň, abych tu mašinu zaplatil. Pět let marné práce. Psychodetekt selhal, jako selhalo všechno.
„Jistě jste slyšel o psychických otiscích,“ pokračoval pan Kriegsmann.
„Pověra,“ odtušil jsem.
„Není to pověra. Silné emoce opravdu vyvolávají strukturální změny ve hmotě. Postupem času slábnou, ale lze je detekovat a zesilovat. Tyhle metody, milý příteli, jsou doposud málo známé. Vývojová záležitost. Technologie je k dispozici ústředním vyšetřovacím orgánům… a vedoucím korporacím, jako je Pan-Universal.“
„Pan-Universal a vedoucí korporace? Nenechte se vysmát!“
Kde se vzala, tu se vzala, Su stála ve dveřích. Pohlédl jsem na Geneviěve. Hleděla na Su pozorně. Vyprávěl jsem jí o ženě, se kterou jsem strávil posledních sedmnáct let života, ale asi si ji představovala jinak. Snad to byla moje vina, asi jsem Su nelíčil v příliš růžových barvách, což lze snadno pochopit. Musím ale uznat, že v tuhle chvíli a v tomto osvětlení vypadala znamenitě. Měla na sobě blankytně modrý kalhotový kostým. Úzké nohavice zvýrazňovaly štíhlou postavu, ale díky širokým klopám a vycpaným ramenům nevypadala jako žádné tintítko. Naopak, s tím tmavomodrým pruhem šikmo přes obličej vypadala značně výbojně. Vstal jsem, ukázal na ni a řekl: „To je moje žena, paní Su. Geneviève Pascalová, Gaspar Dumoulins a pan Hans Kriegsmann, generální ředitel Pan-Univer-salu.“
„Generál bez vojska,“ podotkla báječná Su, která nemínila hned tak před někým sklonit hlavu.
„Ne tak docela, milostivá paní,“ usmál se pan Kriegsmann jemně. „Váš muž… netušil jsem, že jste svoji… patří k mým nejnovějším přírůstkům.“
„Tohle mi vysvětlete trochu blíže,“ řekla Su.
„Udělal jsem panu Nedomému nabídku… přátelské služby. Rád bych mu splnil životní přání.“
„Smím konečně vědět, jaké je tvoje životní přání?“ obrátila se ke mně. Pan Kriegsmann mě předešel s odpovědí: „Pan Nedomý chce nalézt jednoho člověka. Známého ze starých časů. Už dlouho po něm pátrá. Pátrání zahájíme hned zítra. Začneme tam, kde by stopy měly být nejčerstvější, poměrně nejčerstvější, vezmeme-li v potaz nemilý fakt, že od těch událostí uplynulo půl století. Prozkoumáme Českopolský důlní kombinát!“
„Jsou pryč! Proč vytahovat staré věci na světlo?“
„Některé věci dokáže pochopit jenom muž,“ pravil pan Kriegsmann.
„Mně nic nenamluvíte, pane Kriegsmanne. Nepatříte k dobrodincům lidstva!“
„Dobrodinec lidstva? To rozhodně nejsem, ale panu Nedomému prospět chci. Jistě, mám i postranní úmysly. Věřím, že radost z dosaženého cíle uvolní emoční bariéry v jeho psychice a že v družné pohodě dotočíme báječnou podívanou, na jejíž premiéru vás už teď co nejsrdečněji zvu!“
„Jakube, co na to říkáš?“ zeptala se mne Su. Podíval jsem se na pana Kriegsmanna: „Poslyšte, nevím, jak jste to myslel, ale Českopolská už dvaatřicet let neexistuje. Zmizela z povrchu Luny.“
„Upřesním: není vidět na povrchu, neboť zmizela pod povrch. Byla zasypána při budování šesté panlunární dálnice. Moji pracovníci podnikli první sondy. Úspěšné sondy, milostivá paní. Úspěch, toť heslo Pan-Uni-versalu. Věřte mi, že věrnost tomuto heslu se naší firmě vždycky vyplatila.“
Tohle jsem nevěděl. Myslel jsem, že budovy Českopolské byly demontovány, že šachty zasypali…
„Půjdeš se mnou… nebo s ním?“ zeptala se mě Su. Usmívala se na mne, – to mě nalomilo. Kdyby pouštěla hrůzu, měl bych snazší rozhodování, pomohl by mi vzdor. Jenže co si počít s takovou milou a sakramentsky pěknou ženskou?
„Vrátím se k tobě, slibuju ti to.“
Pokývla, ale nepřestala se usmívat. „Nikdy neslibuj to, o čem přesně nevíš, že můžeš splnit,“ řekla Su, pozdravila úklonou hlavy a zamířila ke dveřím. Zarazila se však, vrátila se a zvedla moji sklenici, která ležela na zemi. Já přikývl, že ano, že sklenice je moje. Přičichla k ní. Čahoun Dumulín tázavě pohlédl na šéfa, ale ten nepatrně pohnul rukou; klid, to znamenalo to gesto. Všiml jsem si ho, ale tehdy jsem ho nedokázal správně vyložit.
Su chvilku přemýšlela a pak rychle odešla, aniž sklenici vrátila na stůl.
„Sklenici necháme vaší paní na památku,“ řekl pan Kriegsmann. „Zařídím, aby vám přinesli novou. Musíme toho ještě hodně projednat. Zítra vás čeká něco jako válečná výprava ze starých průkopnických dob.“
Obsluha mi přinesla novou sklenici, plnou toho ukrutně dobrého gim-letu, a já pil a projednával válečnou výpravu a cítil jsem se skvěle. Jako za starých průkopnických dob.
Na Su jsem zapomněl.