Byl to výlet.
Z Arkádie jsem se vydal po severojižní směrem na Alhambru, ale na sedmadvacátém kilometru jsem sjel na Stradu del Sole, projel Zvezgo-rodkem II. (zastavil jsem se tam na kafe) a teprve někde za křižovatkou sedmé expresní jsem Stradu del Sole opustil. Magnetická dráha byla po nějakých dvaceti třiceti kilometrech doslova rozflákaná, takže jsem musel přepnout na gravo, ale šťávy bylo dost a proč bych si měl dělat starosti, když můj palubní rozumbrada byl docela klidný.
Jel jsem spíš necestou než cestou, ale to neznamená, že provozu nějak znatelně ubylo. Naopak. Mládež, jak se zdá, vyhledávala končiny, kde lišky dávají dobrou noc, a zejména v poslední době nejvíce turistických center vyrostlo právě tady, stranou od dálnic. Co kilometr, to světelná reklama, která nabízela panenskou přírodu, romantiku, ducha nefalšovaného průkopnictví. Musel jsem se smát, když jsem spatřil panel o rozměru pětadvacet krát deset metrů, který ukazoval cestu k dosud nezmapovaným kráterům. Jen za tu dobu, co jsem tam okouněl, se nechalo k výletu do neznáma zlákat pět turistických autokarů.
V Arkádii mě ti hodní policisté vybavili speciálkou, na které byl vyznačený prostor někdejší Českopolské. Musím přiznat, že bez té mapy bych se ztratil. Za posledních patnáct dvacet let jsem se v těchto končinách ocitl snad třikrát, ale nikdy pro potěchu srdce: zpravidla mě sem zavedl kšeft. Pokaždé to tu bylo jiné. Jednou tu vybudovali kovovou plochu deset na deset kilometrů pro energetický odražeč, podruhé zase skladiště rudy (od té doby, co zavedli gravitechniku, odpadly starosti se skladováním sypkých hmot) – za mých hornických časů to byl jeden z nejvážnějších problémů kvůli šestinové gravitaci, ale v době nejnovější se v takzvané panenské krajině budovala turistická střediska a takovému budování zpravidla předcházelo důkladné čištění okolní přírody, poznamenané devadesáti lety nelítostného drancování přírodních zdrojů.
„Ještě pět kilometrů,“ hlásil rozumbrada.
Silnice nebyla valná, v hluboké vrstvě prachu byly obtištěné obrovité pneumatiky nákladních vozů a moje kola se v těch rigolech smekala a bez gravitačního generátoru bych nejspíš uvízl, ale samozřejmě ne na dlouho, protože by mě nějaký ten měsíční džíp brzy vytáhl.
Slunce hezky svítilo, na Plesnivku byl taky hezký pohled a já se hnal kupředu ve sváteční náladě. Musí se uznat, že doktoři se ve své práci vyznají – dali mě psychicky dohromady, jak bych to nikdy nečekal.
Musel jsem se ale smát, když jsem si vzpomněl na toho blázna inspektora. To jsou prostě ty policejní mozky, za každou maličkostí čmuchají dalekosáhlé spiknutí. Já sice věděl, že by pan Kriegsmann s přítelem Dumulínem udělali ledacos, aby mou psychiku nabrousili do ostra, protože razantní typy mají v Iluzinech největší úspěch. Pan polda měl ale o výrobě takového iluzinového programu značně zkreslené představy, když si myslel, že iluzinový představitel se napije někde v hotýlku narkotika a vyrazí do akce jako zběsilý. Naivka!
„Ještě dva kilometry,“ děl rozumbrada a já už pomalu vyhlížel, kdy se objeví něco, co by bylo k vidění.
Jak jsem řekl, budovy Českopolské byly zasypané při stavbě šesté panlunární dálnice, ale podle toho, co pan Kriegsmann říkal, Pan-Univer-sal podnikl nějaké archeologické vykopávky, takže asi uvidím nějakou boudu nebo baráky, těžní věž nebo… Co já vím, co vlastně uvidím.
Když jsem se dostal na místo, opravdu toho nebylo mnoho ke spatření. Za obzorem se vynořil se strašidelnou náhlostí, která tak leká nováčky, táhlý val dlouhý mnoho kilometrů. Jak byl dlouhý? Nikdy jsem se to nedozvěděl. Začínal za jedním obzorem a končil za druhým. Někde za ním byla dálnice, ale mapa doporučovala tu cestu, kterou jsem právě absolvoval, zcela prostě proto, že panlunární dálnici jste mohli opustit jen v terminálech. Na jednom místě byla zaražená žlutá tyč se žlutočerveným pruhovaným praporkem a iniciálami P-U.
Tak tohle je známka velkolepého podnikání největší iluzinové firmy Sluneční soustavy, já z toho prasknu, pomyslel jsem si.
Svým džípem jsem zajel asi do poloviny svahu. Tam jsem zastavil. Gravo by mi pomohlo až nahoru, ale nechtěl jsem ho nechat běžet dlouho, protože zásoby šťávy přece jenom nebyly nevyčerpatelné a já, mazák ze staré školy, jsem se vždycky raději vracel domů s baterkou napůl nabitou než jakkoli jinak, v krajním případě vůbec ne -, což se stávalo častěji, než turistické kanceláře byly ochotny přiznávat.
Džíp byl samozřejmě otevřený, takže jsem měl na sobě hermáky a důkladnou masku, žádné parádičky, solidní model, jaký nosili průvodci turistů, horolezci, dobrodruzi a taky zelení ptáci, kteří chtěli vypadat jako mazáci: to byl ten paradox, na první pohled nikdo nerozeznal skutečného mazáka od skutečného zelenáče, leda po delším pozorováni v akci. Přes rameno jsem si hodil pytel s náhradními lahvemi, zdroj, nějakou tu lampu a železnou zásobu potravin. Znovu paradox. Zásobě potravin by se vysmál každý, kdo na Luně žil déle než dva roky. Zásoba potravin? Proč? Vždyť k nejbližšímu restu je to pět, nejvýš deset kilometrů přímou cestou a mapa tě zavede s neomylnou jistotou. Jenže já byl už tenkrát mazák ze staré školy a navíc mě trochu těšilo počínat si jako mazák ze staré školy. Rest nerest, já se spoléhám na sebe a na železnou zásobu a nikomu svůj styl nevnucuju.
Takže vás asi nepřekvapí, když na sebe ještě prozradím, že jsem si s sebou vzal ještě cepín, pětadvacítku dobrého lana a nožíček, nu, pořádná kudla to byla.
Vylezl jsem až nahoru. V téhle otevřené krajině, když na sobě máte dobrou masku s pořádně čirým plastikem, máte dojem, že stojíte někde nahoře na Zemi. Krajina už dávno nebyla tak ježatá, jako bývala v době, kdy jsem ji spatřil poprvé. Jako eroze tu nepůsobil vítr a voda, nýbrž lidé a jejich rypadla a skrejpry. Ať ochranáři a památkáři protestovali, seč mohli, jeden kráter za druhým mizel z povrchu Luny, pohoří přicházela o svoje zuby a průrvy se rychle plnily odpadky. Ještě padesát let a bude to tu vypadat jako někde v Polabí, pomyslel jsem si. Díky gravitechnice celá Luna dostane atmosféru – to jsme si tenkrát mysleli všichni.
Na protějším svahu rychle ujížděly tři džípy. Řidiči to brali hezky zostra, takže se za nimi zvedal vysokánský a dlouhatánský oblak prachu, a dovedu si představit, jak holky ječely a vejskaly. Určitě měli s sebou holky, proč by jinak jeli tak rychle? Zamával jsem na ně a oni mi odpověděli.
Tyčka s praporkem Pan-Universalu byla zaražená u okrouhlého otvoru širokého asi tři metry. Opatrně jsem přistoupil blíže. Byl jsem trochu nervózní, protože ten otvor mohl být jícen nějaké šachty, a kdyby okraj díry nebyl petrifikovaný, utrhl by se a pád do šachty není žádná lahoda. Brzy jsem se přesvědčil, že okraj petrifikovaný je, a proto jsem se bez dalších obav přiblížil. Tam jsem se zastavil, vytáhl z vaku lampu a posvítil si dovnitř.
Pan-Universalem najatí maníci se trefili rovnou na dóm propouštěcí komory, snad právě té, ve které jsem kdysi prožil svoje ošklivé dobrodružství.
Popadl jsem oběma rukama tyč s praporkem a zalomcoval jí. Ani se nehnula. Byla důkladně a hluboko zaražená. Přivázal jsem k ní lano a spustil se dovnitř. S lanem jsem dovedl pracovat docela slušně, jeden čas jsem se živil taky jako průvodce horolezeckých výprav.
V několika vteřinách jsem dopadl podrážkami na podlahu. Prudké světlo reflektoru se odráželo od klenutých stěn, které dosud neztratily svou barvu světloučké šedi. Proč by ji taky měly ztratit, v dómu už dávno nebyl kyslík a ve vakuu a ve tmě se barvy prakticky nemění. Kdybych to nevěděl, nemohl bych vyrábět falešné starožitnosti – a já dělal prvotřídní kousky.
Co jsem tu hledal? Tuhle otázku jsem si položil až v okamžiku, kdy jsem udělal první kroky, abych prozkoumal okolí.
Musím přiznat, že jsem byl trochu zklamaný a že jsem neztratil náladu jenom díky medikamentům, které do mne doktoři vpravili. Čekal jsem totiž, že tu najdu tým pana Kriegsmanna v pilné práci. Museli vědět, že jsem byl nejdříve na policii a pak v rehabilitačním středisku a že je asi budu hledat.
Ovšem už to, že mi nenechali v hotelu vzkaz, znamenalo, že o nějaké shledání nijak zvlášť nestojí ani pan Kriegsmann, ani přítel Dumulín a bohužel ani Geneviève.
Pan Kriegsmann a jeho lidé se výletu k troskám Českopolské zřejmě vzdali.
Dlouho jsem si tím však nelámal hlavu. Byl to totiž prazvláštní pocit, procházet se po půl století v místech, kde jsem si odbýval svá dětská léta šutráka, kde jsem se fakticky šutrákem stal.
Co by se bývalo přihodilo, kdybych tenkrát, před těmi padesáti lety, nepojal ten pošetilý nápad a nepokusil se o útěk? Jistě, vrátil bych se na Zemi jako Brunza, jako Kazik a taky Dutkiewicz a další panáci z vedení, jako všichni kluci, které jsem znal dobře, od vidění nebo vůbec ne. Jenže ti teď už byli všichni mrtvi, snad s několika výjimkami. Zemřeli moji rodiče a kamarádi, umřela malá ségra (dožila se pětadvaceti, ale já ji podnes mám v paměti jako tu malinkou holčičku, které jsem slíbil kráter z Měsíce) a není důvod myslet si, že zrovna já bych měl to štěstí a unikl bych tomu strašnému viru AIDS, který se v druhé vlně svého ušlechtilého působení naučil používat docela obyčejných bakterií jako motocyklu a pohyboval se z organismu do organismu a likvidoval to nejcennější, čím je každý organismus vybaven, odolnost vůči chorobám.
Najednou byla dobrá nálada ta tam, jako kdyby na mě z koutů zasyčeli hadi. Dolehla na mne tíseň. Znervózněl jsem a zazdálo se mi, že se navrátil opět ten neklid a dokonce i ta nepochopitelná zuřivost, která vedla k tomu, že jsem se nesmyslně rozhádal s každým, i s tou malou Su.
To není možné, opakoval jsem si, doktoři ze mne vymetli drogu železným koštětem! Není to možné, ale je tomu tak, uvědomil jsem si.
Přejel jsem světelným kuželem po stěnách. Přímo proti mně byla propust, samozřejmě zasypaná stovkami tun lunární horniny. Na protější straně musí být vchod do chodby. Otočil jsem se. Ano, vchod tam byl a měl pootevřené dveře, které mě lákaly ke vstupu.
Co tam uvidím? Chodbu. Projdu chodbou a navštívím opět ta místa kdysi tak důvěrně známá… Blbost. Sentimentalita. Kdyby tu byl Kriegsmann a celá parta, průzkum by měl nějaký smysl. Ale takhle?
Zalitoval jsem toho nápadu, který mě sem vytáhl. Udělal bych lépe, kdybych byl zůstal v Arkádii. Ale tahle chyba se přece dá snadno napravit, uvědomil jsem si. Za pár hodin jsem doma, zavolám několika kamarádům a ti mi pana Kriegsmanna najdou.
Zvedl jsem pytel ze země a připoutal si ho na záda. Kriegsmann.
Zvláštní. Myslel jsem pořád na pana Kriegsmanna a na Geneviève už téměř ne. Její obraz mě opouštěl. Dobré znamení: je nejvyšší čas, abych se vyzbrojen kyticí růží navrátil k stařičké Su a byl na ni hodný jako cukrdlín.
Vrátil jsem se k lanu, chopil se ho oběma rukama a zprudka zatáhl. Za chvilku budu nahoře. V prvním okamžiku mě napadlo, že jsem lano minul, že jsem chňapnul naprázdno, a dokonce jsem se zapotácel a málo chybělo a byl bych upadl, jenže moje ruce svíraly lano pevně, takže nezbylo než pohlédnout vzhůru a obdivovat se nádherným smyčkám, ve kterých se nakrucovalo, když padalo dolů.
No to je tedy fór! Takový mazák a špatně uvázal lano! Kdyby tohle věděli kamarádi z našeho bývalého oddílu, popraskali by smíchem. Kuba špatně zasekl uzel, věřili byste tomu?
Sejmul jsem z ramene pytel, položil si ho k nohám a zašátral uvnitř. Světlic tísňového volání tu byla plná krabice. Další věc, o které si výletník myslí, že je to holá zbytečnost. Já s sebou tahal takové krabice padesát let po Luně a nikdy jsem je nepotřeboval. Až teď, když jsem dřepěl v díře nějakých patnáct metrů hluboké. Bez světlic jsem tady doslova zaživa pohřbený. Kolem pojedou celé průvody výletnických džípů, ale koho by napadlo, že u toho legračního praporku je otvor a pod tím otvorem propast a na dně opuštěný člověk! Pátral jsem právě po světlicích, když tu se ve sluchátkách ozval mužský hlas:
„Jakube Nedomý!“
„Tady jsem!“
Krabice mi vypadla z ruky. Nahoře v otvoru trčela proti hvězdnému nebi špendlíková hlavička. Kdepak hlavička, pořádná hlava, ať už patřila člověku nebo panákovi (podle hlasu jsem totiž hádal, že nahoře je android).
„Já vím, že tu jste,“ pravil android (určitě to byl android) vážně.
Teprve v tomhle okamžiku mě napadlo, že to on odvázal lano.
„Zavolej pomoc. Nařizuju ti to, nebo mi pomoz sám. Hoď mi lano. V džípu mám rezervní svazek. Rychle, hoď sebou.“
„Vy někoho hledáte, pane Nedomý,“ konstatoval android.
„Ovšem! Vy něco víte o panu Kriegsmannovi?“
V tom zmatku jsem přešel na vykání.
„Hledáte prý člověka, který vám… ublížil před hodně dlouhou dobou.“
Mluví o Katovi, uvědomil jsem si. Co to znamená?
„Kdysi jsem ho hledal,“ zabreptal jsem, „ale to už je taky dávno.“
„Dávno,“ opakoval po mně android. „Vždyť ho tady hledáte právě teď.“
„Hledal jsem pana Kriegsmanna.“
„Uvědomujete si, jak komicky působí to vaše tvrzení?“
„Nebudu s tebou debatovat. Okamžitě mě vytáhni.“ Ignoroval mě.
„Mému pánovi se nelíbí, že ho hledáte. Je to klidný člověk. Nemiluje vzrušení. Vadíte mu.“
„Ty patříš Katovi! Okamžitě mě s ním spoj!“
Android byl povinen vykonat moje příkazy. Ale neměl se k tomu. Rozbušilo se mi srdce. Tak tohle byl Katův android!
„Nehovořte o tom laskavém člověku tak ošklivě. On sám o sobě mluví jako o Popravčím, když vzpomíná na staré časy. Uznáte, že slovo Popravčí zní lépe, ušlechtileji.“
„Nařizuji ti, abys mě vytáhl,“ řekl jsem co nejodhodlaněji. A najednou hněv. Vybuchl ve mně jako dřímající sopka. Moje dřívější popudlivost byla jen broukání proti zuřivosti, která se ve mně ozvala teď.
Nevím, co všechno jsem na toho androida křičel. Mělo to v sobě racionální jádro. Předpokládal jsem, že někdo upravil jeho pojistné obvody, že zvýšil práh poslušnosti, jako se to dělá v rodinách s malými dětmi, aby obsluha poslouchala jen rozumné příkazy skutečně rozumných bytostí, to jest dospělých. Pojistka je laditelná, nikoli vyjmutelná. Jenže ten, kdo ladil Katova androida (snad Kat sám), nasadil laťku hodně vysoko. Já totiž svoje rozkazy mínil setsakra vážně. Ignoroval mě, jako by poslouchal mňoukání kočky.
„Chápete, že můj pán nemá nejmenší zájem na tom, abyste se s ním setkal?“
„Vyřiď mu, že na něho kašlu. Řekni mu, že to je pro mne stará záležitost, stejně jako pro něho. Nevěříš mi? Zeptej se paní Su. Ta dobře ví, jak to je. Ty panáku jeden zatracenej, copak nedokážeš pochopit, že po padesáti letech jsou určité věci pro člověka bezvýznamné?“
Jenže teď už jsem lhal.
Kdyby se z okrouhlého, hvězdami posetého otvoru nad mou hlavou vysoukalo nové lano a po něm se dolů spustil Kat a projevil mi svou identitu (stačilo, aby řekl: já jsem Kat, znal jsem tenkrát jménem prakticky všechny kluky v našem turnusu), pěstmi bych mu rozbil masku a nechal ho nadýchat čerstvého lunárního vakua.
Zášleh laserového blesku vyvolal ohňostroj u mých nohou. Bezděčně jsem uskočil nazad. Přesně toho chtěl střelec docílit. Od krabice se signálními světlicemi mě teď dělily tři, možná čtyři metry. Okamžitě jsem si uvědomil nebezpečí, které mi hrozilo. Musím skočit po té krabici a zakrýt ji tělem. Do mne střílet nebude, tím jsem si byl jistý. Žádný android to nedokáže, ať už kdosi (Kat?) s jeho e-psychikou vyváděl psí kusy.
Spustil palbu. Oslnivé stříkance energie vytvořily hradbu mezi mnou a tou krabicí, která znamenala záchranu. Musel jsem krok za krokem ustupovat. A pak stačil jediný dobře umístěný výstřel a ohňostroj začal nanovo, tentokrát ve velkém. Světlice se vznítily a rozpoutaly kolem mne pravé peklo.
Zůstal jsem stát, protože se mi v hermákách a masce nemohlo nic stát, a opravdu, jakmile jedna ze světlic dopadla na mou hruď, odrazila se a já neucítil sebemenší zvýšení teploty. Hermáky dokonale izolují, jinak to ani nemůže být, člověk by přeci zmrzl.
Tohle všechno jsem věděl, ale neubránil jsem se bezděčnému gestu: zvedl jsem ruce, abych si chránil oči. Světlice kolem mne kroužily jako zuřiví světelní sršni, narážely na stěny, odrážely se od jejích oblin do nejrůznějších směrů, dopadaly na podlahu a pak zase ve strmém úhlu letěly vzhůru. A pak se to stalo.
Jedna světlice, snad ta poslední, vyletěla z krabice a narazila do špičky mé levé boty. Nebyl to silný úder, ani jsem nohou necukl. Světlice změnila směr a letěla kolmo vzhůru, rovnou do okrouhlého otvoru pobitého hvězdami.
Trvalo to příliš krátce, abych ze sebe stačil vyrazit radostné zvolání, ale dnes, když na to vzpomínám, si uvědomuju, že tenkrát se přede mnou otevřelo okno do věčnosti. Světlice letěla, ukrajovala vzdálenost s pomalostí sadisty, bylo to jako v prastarém sofizmatu o Achillovi a želvě, ze zbývající dráhy urazila polovinu a z té poloviny zase polovinu a pak polovinu poloviny, nikdy nedoletí do cíle, staří eleaté to dokázali už před dvěma a půl tisíci lety, že šíp nedoletí k cíli.
Měli pravdu.
Raketa nedoletěla do cíle. V poslední chvíli, když už byla skoro nahoře, android se vymrštil a nastavil jí hruď.
Zasáhla ho naplno, jako její družka trefila před několika vteřinami mne, a sám ten zásah mu jistě neublížil.
Jenže já v okamžiku zásahu stál na zemi. A on? Čněl svým trupem ve volném prostoru, zachycen nohama na okraji otvorů.
Měl bleskurychlé reakce, tenhle android. Stačil hořící raketu zachytit rukama, tisknul si ji k hrudi, držel ji tam jako středověký kajícník svíci, jenže ten jistě hleděl na to, aby se nepopálil a aby mu kanoucí vosk neumazal kutnu. Androidovi to bylo jedno. Držel planoucí světlici rovnou na hrudi a pak už jenom padal a padal, nastalo nekonečno číslo dvě, a když skončilo, člověku tolik podobný stroj ležel rozbitý u mých nohou a smrt stroje byla stejně mokrá záležitost, jako by byla obdobná smrt člověka. V ruce stále ještě svíral laserovou pistoli.
Musel jsem vyvinout značné úsilí, abych mu ji vykroutil z prstů.
Zkusmo jsem vystřelil.
Ne, zbrani se nestalo nic. Aspoň budu mít prostředek, jak zkrátit nekonečno číslo tři, až vydýchám poslední kubík kyslíku.
Šlo na mě docela určitě šílenství, protože si jasně vzpomínám, jak jsem zařval při tomhle pomyšlení. Tahle laserová pistole určitě ukončí jeden život, ale nebude to život můj.
Bude to jeho život, jeho, Kata, či Popravčího, jak sám sobě říkal, život toho, kdo při druhém pokusu o můj život nechal za sebe jednat ten stroj, ze kterého zbyla jen chvějivá hromádka křemičitých rosolů u mých nohou.