Někdy kolem padesátky jsem začal soustavněji uvažovat o svém životě. Základní otázka zní: jsou v životě nějaké náhody? Odpovíme teprve po vyjasnění jiného problému, co totiž znamená, že něco v životě je, čili, že něco do života patří. Kolem nás se odvíjejí miliony dějů, vznikají a zanikají, prolínají se, vzájemně se vylučují a maří a každý z nich je v tom smyslu náhodný, že jsme nikterak nepřispěli ani k jeho vzniku, ani k jeho prolnutí s jiným dějem, ani k zániku, že jsme neosahali ani jeden z článků řetězce jeho příčinnosti. Takové děje jsou nesporně náhodné. Jen náhodou jsme minuli černovlasé děvče s mašlí u krku, věta, již jsme zaslechli („Přinesla mu ho, ale sotva se otočila, byl pryč,“ tak nějak zněla), byla zcela náhodná, náhodou oslepl lumiplast na průčelí Iluzina vedle Modré laguny, náhodou mělo kolem plynoucí gravo v poznávacím čísle dvě šestky a jen náhodou jsme si toho všimli.
To všechno jsou náhody, pokud jsme od nich izolováni lhostejností. Náhodnost začne být problematická, sotva vstoupíme do děje. Zastavme to děvče, pochvalme mu jeho mašli, pozvěme ho do Iluzinu na nejnovější hit Tři stateční: bylo to náhodné setkání? Anebo jsme bezděčně čekali na černovlasé děvče s mašlí, byli na ně připraveni a podle zákonů statistiky je museli jednou potkat?
S takto absolutním uvažováním se však nikdo nikdy daleko nedostal (leda do učebnic dějin filozofie, a to není žádná slast). V životě praktickém se odehrávají náhodné děje a některé jsou příznivé a jiné naopak neblahé. Potkáváme přítele a ten nám nabídne banán, toť náhoda příznivá. Týž přítel (za jiných okolností) kráčí před námi, odhodí slupku, my po ni uklouzneme a zlomíme si nohu – klasický příklad neblahé náhody. Příklady jsou to jasné, nahlíženy prizmatem okamžiku. Jinak se budou jevit z odstupu. Přítel s banánem se za čtrnáct dní objeví znovu se žádostí o půjčku: nelze odříci muži rozdávajícímu pochoutky, leč běda, on nikdy půjčku nevrátí. Budiž proklet onen banánový okamžik! V druhém případě, kdy jsme uklouzli po slupce, jsme v nemocnici potkali dívku oslnivé krásy, černovlásku s mašlí u krku, a byla to Ona… Do zlata odlít tu slupku, která nás dala dohromady! Nu a s odstupem let měřítka mizí úplně a už v těch svých padesáti letech jsem nebyl schopen říci, zda mne k Luně natrvalo připoutala náhoda dobrá nebo zlá.
Snadno se uvažuje s odstupem a v klidu a kéž by mi byl dán klid alespoň v těch chvílích, kdy jsem se ocitl v situaci nanejvýš prekérní, v dómu přepouštěcí komory někdejší Českopolské zasypaném přebytečnou horninou, která vadila stavbě šesté panlunární! O klidu však nemohlo být ani řeči. Jednal jsem jako zběsilec, ztratil jsem zbytky sebevlády a podobal se spíš zvířeti než racionálně uvažujícímu člověku.
Moje mysl byla temná, ale i v těch temných okamžicích jsem měl světlé chvilky, které mi umožnily uvědomit si některé příznivé okolnosti, dejme tomu náhody.
Tak například onen rozbitý android byl model určený k práci v kyslíkové atmosféře. Měl proto podobný hermetický oděv jako já, stejnou masku a dokonce i láhev s kyslíkem na zádech, ovšem označenou písmenem „A“. Měl jsem štěstí, že Katův sluha nepatřil do kategorie vakuových androidů. Šťastná náhoda?
Šťastnou náhodou jsem v komoře objevil láhve s petrifikační pěnou. Ale ani to vlastně nebyla náhoda. Tyto láhve patřily k povinné výbavě komory a bylo by proto divnější, kdyby tu nebyly. Pěna, jak jsem si ověřil, neztratila nic ze svých zázračných schopností, ani nemohla ztratit, protože polymerace nastala až po opuštění trysky.
Nu a to, že jsem u sebe měl cepín a nůž, to už vůbec nebyla náhoda, jak víte z předešlého vyprávění.
Takové a podobné úvahy probleskovaly mou rozbouřenou myslí jen v mžikově krátkých chvilkách. Po většinu doby jsem neuvažoval vůbec, pracoval jsem jako bobr či ondatra.
Laserová pistole měla svůj akumulátor z pětadvaceti procent vybitý, ale těch pětasedmdesát mohlo stačit k tomu, abych ve stěně vyřízl otvor. Na jakém místě řezat? To byla osudově důležitá otázka. Zbytky dolu byly zasypané valem kilometry dlouhým. Zachráním se jen tehdy, podaří-li se mi vykopat tunel tak, že se prokopu bokem valu. Běda mi, jestli se vydám podél. Jak ale poznám na dně dómu, na jakém místě mám kopat?
Snažil jsem se rozpomenout na tu chvíli, kdy jsem se spouštěl po laně dolů; jenže za tu dobu jsem se tolikrát otočil kolem své osy, že jsem naprosto nemohl důvěřovat vtíravému pocitu, že to správné místo je vpravo od propusti.
Uvažoval jsem také o tvaru dolu a snažil se odhadnout, jak asi mohl být val nasypán. Jenže i to byly scestné úvahy. Terén se za těch padesát let tak změnil, že ještě před výstavbou šesté panlunární nad povrch čouhaly jen ty nejvyšší objekty, takové, jako byl tento dóm přepouštěcí komory.
Pohlédl jsem vzhůru. Hvězdy!
V otvoru jsem spatřil hvězdy. Jedině ty mi mohou pomoci určit směr. Jako každý zkušený šutrák se vyznám ve hvězdném místopisu docela slušně a podle hvězd určím bezpečně směr bez dlouhého uvažování. Jenže tentokrát to bylo horší. Třímetrový otvor v patnáctimetrové výšce, to je, vážení přátelé, úhel dvanácti stupňů. Když tedy jsem pohlédl vzhůru, spatřil jsem jen několik hvězd, které mohly patřit ke kterémukoli souhvězdí, na které si vzpomenete. Když jsem si to uvědomil, padla na mne černá beznaděj, ale tu vzápětí vystřídala úleva: já hlupák, vždyť se mohu po dně dómu pohybovat, a budu-li hledět vzhůru, postupně zahlédnu velice slušný díl hvězdné oblohy!
Tenhle postup ovšem nebyl tak snadný, jak by se zdálo na první pohled, protože nejsem Dědek Čuchák a nemám v kotrbě elektronickou paměť a nedokážu si proto zapamatovat přesnou polohu každého z těch zářících bodů tam nahoře, abych si z jednotlivých dílčích údajů prostou syntézou vytvořil mozaikový obrázek hvězdně oblohy. Dalo mi to hodně spekulace, trvalo to dlouho a vydýchal jsem hodně kyslíku, než se mi podařilo bezpečně určit stařičkou dobrou Kasiopeju. Pak už mi bylo všechno jasné. Štolu musím opravdu začít hloubit vpravo od propusti, nějaké čtyři kroky.
Pečlivě jsem namířil a stiskl spoušť. Naštěstí tu nebyla atmosféra, takže plastiku nezbylo než se tavit bez ohnivých a čmudivých efektů; paprsek protavil plastik i karbonitovou tkaninu i tlustou vrstvu siliplastu. Trpělivě, centimetr po centimetru jsem řezal stěnu dómu a s velkým znepokojením sledoval indikátor stavu akumulátoru. Kdyby tak bylo možné vypočítat, jak rychle vyčerpám energii. Jenže akumulátory byly v tomhle nevyzpytatelné. Držely náboj, škudlily jím, odsýpaly po trošičkách, a najednou hup a místo šestky byla na indikátoru trojka a už se na její místo cpala dvojka. Hrotem nože jsem si nakreslil na stěnu kružnici, docela malou, a prosil jsem všechna božstva vesmíru, i ty zapomenuté funďácké pámbičky, kvůli kterým ještě před půlstoletím teklo tolik krve, aby mi zachovali přízeň a abych se tou dírou dokázal protáhnout.
Nebudu zdržovat. Práce šla dobře od ruky, až na to, že akumulátor vysadil, a paprsek tudíž zhasnul, když zbýval k vyříznutí jeden jediný centimetr.
Jen jediný centimetr? Už jste někdy zkusili zlomit centimetr silnou siliplastovou tyč vyztuženou karbonitovými vlákny? A ten kousek, jen“ centimetr široký měl do hloubky dobrých patnáct centimetrů.
Veškerá námaha pro nic za nic a co horšího, pistoli už nikdy nenamířím na Kata, ale ani na sebe, abych si ukrátil trápení. Ledaže by…
Dodnes se divím, kde se tenkrát vzalo v mém mozku tolik vynalézavosti. Cepínem a nožem jsem se probil do hrudi rozbitého androida. Šlo to špatně, protože rosoly už začaly tuhnout, ale k mé úlevě jsem panákovo srdce (čili zdroj) našel nepoškozené. Od této chvíle jsem musel pracovat opatrně, protože maličká chyba by srdce přivedla k výbuchu. Nezapomeňte ale, že jsem specialista na fušování do tuctu řemesel a že v malé dílně za krámkem jsme s Dědkem Čuchákem vyrobili několik tuctů zaručeně pravých starožitných androidů. Ne, opravdu jsem neměl srdce panáka poprvé v ruce.
Tuhnoucím rosolem jeho paraorganismu jsem přilepil srdce ke stěně.
Nezbylo než je odpálit.
Další „nezbylo než“, které se snadno řekne, ale krutě nesnadno vykoná.
Brzy jsem přišel na prostředek, kterým by šlo tu improvizovanou nálož přivést k výbuchu: použiju akumulátoru mé svítilny, jenže, jak spojit elektrický obvod?
Plynuly minuty, kyslíku ubývalo a já mučil mozek uvažováním. Pomohl mi opět android.
Byl mrtev, ale -jak víte – ani android neumírá okamžitě, jako kdysi řeknete noční lampičce, aby zhasla. Jeho pozitronovému mozku to trvá hodně dlouho, než v něm ustanou poslední impulzy. A na tom jsem vybudoval prostředek své záchrany.
Nebylo mi dobře u srdce, když jsem nožem prořezával androidův krk a odděloval hlavu od rozbitého trupu. Stroj naštěstí mlčel, ale oči byly dosud živé a sledovaly každé moje hnutí. Tvář byla nehybná, jako vyřezaná z plastiku – a musel jsem si neustále opakovat, že je skutečně vyrobená z plastiku. Ano, nebylo mi dobře u srdce, a tím více jsem nenáviděl toho, kdo to všechno zavinil, kdo mě dostal do této situace, strůjce mého životního neštěstí, bezejmenného sadistu, kterému jsem určil jméno Kat.
To, co jsem vyrobil, nebylo nic jiného než klopný obvod. Dokud v an-droidově mozku zbývala byť jen jiskérka životních funkcí, odebíral energii z akumulátoru. Jakmile přestane mozek pracovat nadobro, otevře se cesta jiným směrem a uvolněná energie přivede bombu k explozi.
Toto všechno jsem připravil a opustil jsem dóm. Schoval jsem se v předsíní, právě v té, kde jsem se oblékal do sněhuláka před těmi dávnými léty, kdy mě mazáci chtěli vystrašit při obřadu křtění nováčků. Čekal jsem na výbuch v naprosté tmě a uvažoval o tom, zda jsem nakonec neudělal chybu, že jsem se vzepřel tomu prachpitomému obřadu, že jsem se nenechal pokřtít jako každý druhý.
Proč nesdílím osud ostatních? Proč jdu vždycky jinou cestou? Proč se snažím dostat se na Jedničku na vlastní pěst, když ostatní se vrací domů šatlem? A proč žiju, když kamarádi umírají na S-A? Žiju snad jenom proto, že mám hnací motor žití, a ten se jmenuje Kat? Brzy to poznám, uvažoval jsem. Nemůže být daleko. Určitě je vystrašený, když se pokusil připravit mě o život.
Klopný obvod vpustil proud do srdce androida. Žádný výbuch jsem ve vzduchoprázdnu samozřejmě neslyšel, ale podlaha pod mýma nohama se jaksepatří otřásla.
Vpadl jsem do dómu. Neviděl jsem vůbec nic. Byla tma a později jsem si uvědomil, že ani svítilna by mi nebyla nic platná, protože dóm byl plný prachu. Cepín jsem ale měl v jedné ruce, nůž v druhé a správný směr cesty jsem si vštípil do paměti. Dorazil jsem k díře s přesností nějakých padesáti centimetrů, a to je slušný výkon, když vezmete v úvahu moje rozrušení.
Výbuch značně rozšířil otvor a navíc ještě protavil horninu dobré dva metry do hloubky. Kupředu! Vnikl jsem do prohlubně a pak už jenom kopal a hrabal, rukama i nohama odsouval narubanou horninu za sebe a v pravidelných odstupech pokrýval štolu vrstvou petrifikační pěny, aby mi to všechno nespadlo na hlavu.
Byl to násyp, a to je třeba mít na paměti, násyp lunárního regolitu, který nebyl nikdy zhutněn deštěm a sněhem, jako je tomu na Zemi, a na který působila jen šestinová gravitace. Se skladováním a transportem sypkých materiálů byly až do zavedení gravitechniky potíže, jak už jsem připomněl, ale tenkrát, když jsem jako krtek kutal štolu, stála ta slabá gravitace na mé straně: hornina byla jako načechraná, takže jsem postupoval celkem rychle kupředu.
Celkem rychle… Trvalo to tak dlouho, že jsem vydýchal svoji láhev i tu androidovu z osmdesáti procent.
Byl to šťastný okamžik, když cepín prorazil poslední vrstvu a vyletěl ven! Otvor jsem rozšířil rukama, vykulil jsem se ven a pak už jsem se sunul a šinul po svahu dolů a přistál jsem na břiše vedle svého džípu.
Křičel jsem radostí, a kdyby v tu chvíli ke mně přišel Kat, všechno bych mu odpustil.
Dobrých pět minut jsem takto ležel a sbíral síly. Konečně jsem se vydrápal do sedadla. Hned první pohled na palubní desku mi však prozradil, že je zle. Nemžourala tu ani jediná kontrolní destička, nikde ani číslíčko, mapa zmizela. Džíp nebyl o nic živější než android tam uvnitř. Otevřel jsem kapotu a hned mi bylo jasné, co se přihodilo. Někdo (kdo asi?) rozdrtil distribuční centrum vozu. Stal se z něho vrak, který neujede ani metr, pokud nebudu pořádně tlačit.
Něco mě přimělo, abych se rozhlédl. Pak jsem je spatřil.
Na hřbetech okolních vršků, erodovaných neúnavnou činností strojů, parkovalo několik desítek džípů a autobusů, některé jednotlivě, jiné v hloučcích. Byly obsypané turisty, kteří se na mě dívali. V prvním okamžiku jsem nepochopil, oč jde, a zoufale jsem mával, abych přivolal pomoc. Nikdo se ani nehnul, žádný džíp se nedal do pohybu, aby sjel ke mně dolů.
Vypravil jsem se tedy přímo do kopce k nejbližší skupince vozidel. Indikátor stavu kyslíku byl čím dál víc zasmušilý. Zbývala mi slabá půlhodinka života.
Přede mnou, na hřebeni, byl v lahvích a kontejnerech uskladněn oceán kyslíku, chutného, voňavého, životadárného kyslíku.
Konečně jsem dorazil k nejbližšímu džípu. Byl vyparáděný jaksepatří průkopnicky: všude navijáky a selénologické sondy, vyprošťovací háky, dokonce i maketu čtrnáct padesátky s sebou vezli. Na sedadlech si hověla rodinka, otec s matkou a dva synci. Na sobě měli staromódně dezajnované sněhuláky, takže jsem jim průhlednými bublinami viděl do obličeje. Tvářili se pobaveně, ale bylo jim zřejmě trochu trapně.
„Pomozte, prosím!“ volal jsem na ně. Pořád mi ještě nedocházelo, oč tady jde. „Pomozte! Dochází mi kyslík!“
Chlapci na mě vyplazovali jazyky, jeden dovedl skvěle šilhat a ten druhý si rukama dělal oslí uši. Matka se rozpačitě usmívala, pak se obrátila na manžela a řekla na univerzální frekvenci, na kterou byl naladěný i můj telkom: „Nařiď mu, Arture, ať jde o kousek dál. Nemám tohle divadýlko ráda.“
„Děláš to moc dobře, fešulíne,“ oslovil mě ten taťka, „ale máš tu i jiný obecenstvo.“
Došlo mi, že mě považují za androida, za nějakou atrakci, která tady, v pustině, předvádí pro potěchu turistů trosečníka na Luně!
„Prosím vás, věřte mi, já jsem člověk, žádný android. Potřebuju kyslík. Podívejte se na moje indikátory.“
„Pojď sem k nám, moje děti si tě taky chtějí prohlídnout,“ ozval se ve sluchátkách soused turisty-průkopníka. Ten se vypravil do divočiny v komfortním obytném džípu a sledoval můj parádní výstup za velikým oknem. Tři copaté holčičky tiskly nosy na okno a jedna, ta nejmenší, se mě zřejmě bála, protože se rozplakala.
Potácel jsem se od vozu k vozu. Diváci byli nadšení a tleskali mi. Viděl jsem jejich dlaně, jak na sebe dopadají a ve sluchátkách se ozýval jásot. Obrátil jsem se k divákům zády a klopýtal po svahu šikmo dolů.
Historie se opakuje. Opět putuju od Českopolské k civilizaci, opět mi docházejí síly, opět mne dělí jenom krůček od záhuby, jenže tenkrát jsem byl sám, kdežto teď mi aplauduje několik stovek sytých turistů ve vytápěních hermácích nebo kabinách džípů. Opět jsem uprchlík. Po padesáti letech.
Půl století – a takový rozdíl! Odvážil by se někdo tvrdit, že neexistuje pokrok?