Historie se opakuje, ale podruhé už je to fraška. Prý je to tak vždycky; v mém případě to platilo dokonale.
Když jsem padl přemožen únavou, zoufalstvím, strachem i nenávistí, která dokáže člověka vyčerpat stejně rychle jako fyzická námaha, diváci na okolních kopcích byli s mým výkonem hrubě nespokojeni a zavolali na mě opravárenskou četu.
Neobešlo se to, pravda, bez komplikací. Středisko zábavy nemělo na programu žádnou atrakci na téma Bloudění Osamělého Průkopníka a první reklamaci prostě ignorovalo a s tou druhou naložilo stejně. Z letargie ho probral teprve rozezlený otec rodiny, původem odkudsi z České kotliny, který pohrozil, že podá stížnost rovnou Arkádské městské radě, kde zasedá švagr jeho bratrance.
Hrůza před pomstou švagra jeho bratrance přiměla ty dobré lidi k tomu, aby vyslali údržbářský vůz. No a protože mezi mechaniky jsem zase já poznal jednoho svého známého, nedalo mi moc práce ho přesvědčit, že nejsem pokažený panák, nýbrž docela obyčejný člověk, který ale bude neopravitelně pokažený už za pár minut, pokud mi nějaká dobrá duše neumožní výměnu té flašky s modrým pruhem, kterou mám na zádech. Trochu zmatku vyvolala i ta okolnost, že kyslíková láhev na mých zádech nesla označení „A“ a náležela tudíž původně androidovi, ale nakonec přece jenom uvěřili, že moje původní láhev označená písmenem „H“ leží vedle trosek zničeného androida.
Měl jsem v těch chvílích nějaké emoce? Samozřejmě. Převládala radost, úleva, ale to vše bylo dušeno příkrovem únavy. Chtělo se mi spát, a jak jsem tak seděl vedle mechaniků na zadním sedadle jejich opravárenského džípu, hlava mi bimbala a několikrát mě přemohl mikrospánek Odvezli mě až do Zvezgorodku II., kde měli svoje středisko, a barmanka v bistru se na mě usmála jako na starého známého, když jsem se tam objevil toho dne podruhé a znovu žádal kávu, ale tuplovanou.
„Co se vám stalo? Vypadáte, jako by vás převálcoval autobus.“
„Nebudete mi věřit, ale bloudil jsem v pustině.“
Ten vtip zabral, protože se mu srdečně zasmála. Doporučila mě pak svým známým, osádce kamionu na štrece Oz-Arkádie, aby mě vzali s sebou. Překypoval jsem díky, když mě ti chlapci dovolili zalézt dozadu do brlohu. Položil jsem si pod hlavu nějaké plechovky a šroubováky, přikryl jsem se myslím heverem a už jsem spal jako zabitý.
Probudil jsem se napůl zpitomělý, ale při síle. Úplně jsem přišel k sobě až v Modré laguně, kde do mě drahoušek Su nalila nějaký silný živo-tabudič.
Můj maličký miláček Su! To bylo přivítání! Žádné oči laseráky, žádné detektivní pohledy až na dno mé černé duše; bylo to přivítání ztraceného syna se vším všudy: s radostnými výkřiky, slzami v oku a visením na krku. Také personál měl upřímnou radost, že se pán vrátil, ať už to byli mládenci od techniky, ficky či panáci, protože ani android není šťastný, když ho panička sekýruje a mate mu program vrtošivostí své nálady. Výčitky začaly až po všeobecném uklidnění citů.
„Tak pozor, šlápni na brzdu, miláčku Su,“ řekl jsem. „Zavinila jsi to ty. Kdybys na mě nepoštvala ty policajty, nemuselo se nic stát.“
Su prohlásila, že o žádných policajtech dočista nic neví, a nebyla pohodlná zavolat telkomem Dědka Čucháka, aby honem honem přišel do podniku. Jednak proto, že jsem tady, a jednak proto, aby dosvědčil její nevinu.,
„A co ta sklenice?“
Rozhovor, jak praví klasik, jako u blbejch.
„Jaká sklenice?“
Já zase na to, že přece ta sklenice, kterou ona sama osobně – a tak dál, jenže to už se přikodrcal Dědek Čuchák, řekl: „Hu,“ a v rámci svých sporých možností se tvářil velice uraženě, když jsem se zdráhal nasadit si za levé ucho naslouchátko naladěné na frekvenci jeho bzikotání.
„Mně samozřejmě nebylo jedno, kde jsi a co se s tebou stalo. Moji zvědové mi hlásili, že tě spatřili v hotelu Splendid s tou nahnědlou krajtou, ale že jsi potom zmizel a že ani ona není k nalezení. Myslela jsem si, že jste si vyrazili do nějakého venkovského hotýlku. Netvař se tak dotčeně, poprvé by to nebylo.“
Její zvědové, to byli recepční v hotelích, pašeráci tabákových výrobků a měkkých narkotik, výrobci kořaly, veselá děvčátka a družní hoši, kšeftsmani a podvodníci, zkrátka a dobře našinci.
„Moc rád bych si promluvil s inspektorem Prochorem,“ řekl jsem. Požádal jsem telkom, aby mi splnil moje skromné přání, a opravdu, mašina se činila, seč mohla, napojila se až na ústředního informátora, který mi s výrazem nejhlubšího politování sdělil, že úředník tohoto jména není ve službách policejního sboru města Arkádie a že pokud jemu, informátorovi, je známo, totéž platí i o ostatních policejních sborech všech habitatů Aglomerace přivrácené strany.
„Třeba tě odvezli někam na odvrat,“ přemýšlela Su nahlas.
Opáčil jsem, že je to vyloučené, protože na výlet jsem vyrazil na vlastní pěst a z policejní stanice v Apollónii jsem šel rovnou do Ústředních garáží, kde jsem si vypůjčil džíp, který teď, mimochodem, leží rozbitý asi padesát kilometrů od křižovatky sedmé expresní a Strady del Sole, právě tam, kde kdysi těžila titan Českopolská společnost.
„Nájemné běží samozřejmě dál,“ dodal jsem.
„Ušili na tebe pořádnou boudu,“ pravila Su přísně. „To jim nedarujeme.“
Měla mezi svými známými hezkou řádku vlivných osobností, a tak tedy uvažovala, na koho se obrátit dřív: zda na prvního náměstka policejního prefekta nebo na tajemníka komise pro potírání honorované lásky (tak se oficiálně nazývala prostituce) anebo snad na městskou správu, kde též působí řada vlivných přátel. Dědek Čuchák konečně prosadil svou a donutil mě nasadit si naslouchátko a hlava mě brzy brněla od jeho bzikotu. Tak jsme se dohadovali, když v tom se rozhrnul závěs a šéf-pa-nák vsunul dovnitř svoji plastikově ušlechtilou tvář a oznámil, že přišli jacísi páni a jakési dámy a přejí si hovořit s mistrem Nedomým.
Paní Su kývla hlavou, šéf-panák ustoupil a dovnitř napochodoval generální ředitel Pan-Universalu, oděný do bělostného fraku s černou orchideou v klopě. Bleskurychle se vrhnul po pravé ruce paní Su, pozvedl ji v dlaních gestem, které bylo vynalezeno pro bohoslužby, a své rty přiložil na hřbet té ruky přesně do místa, kde je vyveden nervový spoj vyvolávající v duši ženy ten zmatený stav, opisovaný slovem „okouzlení“. Jemu v patách sem kvačil pan Gaspar Dumoulins. Takřka ho nebylo vidět za obrovskou kyticí chrpově modrých a bílých růží. Ani na Geneviěve nebyl ošklivý pohled, přestože teď, po tom všem, co se stalo, jsem na ni hleděl kritičtěji než kdykoli předtím. To byla hlavní trojice, důstojnická svita. V druhém plánu se tísnilo mužstvo a také ženstvo, zahlédl jsem totiž onu tmavovlásku obdařenou okouzlujícím altovým hlasem.
Hlavní díl pozornosti však nepatřil paní Su, nýbrž mně.
„Mistře,“ oslovil mě generální ředitel Hans Kriegsmann, „dovolte, abych vám vyjádřil nejhlubší obdiv. Váš výkon bude znamenat převrat v dějinách iluzinového umění.“
„Jakube…,“ volala Geneviève, „Jakube, jsem šťastná.“
Proklouzla mezi panem Kriegsmannem a Dumulínem a vtiskla mi na rty polibek, který by probudil i mrtvého.
„Bravo! Bravo,“ volali příslušníci mužstva a ženstva a tleskali. Osazenstvo Modré laguny samozřejmě netušilo, co se v kontoáru odehrává, ale povyk povstal tak náramný, že nikdo nepochyboval o tom, že se dějí nějaké velké věci.
„Dovolte, abych vás všechny pozval do privátního sálu společnosti Pan-Universal a předvedl vám hrubý sestřih našeho nejnovějšího díla Tři stateční.“
Zvláštní věc. Být skutečně velký muž, to znamená nedat nikomu kolem sebe příležitost.
Já bych nejraději panu Kriegsmannovi nacpal černou orchideu do levé nosní dírky. Nemohl jsem. Nedal mi k tomu příležitost. Byl jsem jak králík zmámený krajtou. Nechal jsem se oslavovat, připil jsem si asi s šedesáti lidmi šampaňským a nechal se vést ven, kde uličku zabari-kádoval autokar pomalovaný válečnými barvami Pan-Universalu. Stydět se za to nemusím, protože Su na tom byla stejně, dokonce ani Dědek Ču-chák na tom nebyl líp. Pan-Universal nás prostě vzal do zajetí.
Odvezli nás do projekce a tam jsme zhlédli Tři statečné.
Klobouk dolů.
Bylo to veledílo!
Lidi, já viděl záznam holého příběhu, obraz činnosti stantů. Pak jsem viděl i první verzi, do které byly namíchané moje emoce. S veškerou skromností musím říci, že to nebylo špatné. Jenže to, co jsme viděli a zakusili teď, bylo zdrcující. Ještě nikdo nikdy nezažil tak silné emoce v křesle iluzinového sálu jako my, – a to jsme viděli jenom denní práce, hrubý sestřih, na kterém se ještě bude pracovat.
Byly v tom ty nejčistší emoce, jaké si dokážete představit, ta nejhrůznější hrůza, nejradostnější radost, napětí i úleva, lyrické okamžiky snění, únava, živočišné stavy ostražitosti, zuřivost i nenávist, divoké odhodlání. Kdo tohle zhlédne, bude se cítit jako ten nejtvrdší, nejhouževnatější, ale i nejcitlivější průkopník. Ano, tohle byl nejlepší spacern, jaký byl kdy natočen!
V sále se rozsvítilo, ale my tři, kteří jsme dílo viděli poprvé, jsme zůstali sedět a civěli jsme na telestěnu jako tumpachoví.
„Co to bylo?“ zeptal jsem se pana Kriegsmanna.
„To byly vaše emoce zpracované týmem prvotřídních profesionálů,“ děl generální ředitel Pan-Universalu. „Co jsem vám říkal? Sliboval jsem, že z vás ty ryzí emoce vydoluju, a vidíte, svému slovu jsem dostál.“
„Práce profesionála,“ podotkl k tomu Čahoun Dumulín.
„Profesionálů…,“ opravil ho pan Kriegsmann laškovně. „Všichni na tom máte svou zásluhu, v neposlední řadě Geneviève.“
„Takže…,“ mluvil jsem ztěžka, „ty drogy… Su… policajti… klinika, to všechno…“
„Ovšem, to všechno patřilo k přípravné fázi. Milostivá paní,“ obrátil se na Su, „mimořádnou péči jsme věnovali výrobě androida s vašim zevnějškem; nechal jsem si ho pro svou privátní potřebu -je okouzlující. Po tom, co jste viděl, pane Nedomý, se na nás jistě nebudete zlobit, když vám povím, že snímač emocí byl vpraven do vašeho zažívacího traktu. Je velký asi takto…,“ naznačil ukazovákem a palcem předmět o průměru dvou centimetrů.
„A tam venku, na Českopolské?“
„Tam jsme ovšem nasnímali valnou část vašich citů. Museli jsme je náležitě vyvolat.“
„Ten android… Byl váš?“
„Hrál rozhodující úlohu. Měli jsme tam i jiná technická kouzla. Například sugesční emitory nejnovější konstrukce. Ujišťuji vás však, že jste nebyl v nebezpečí ani vteřinu. Všechno bylo pod kontrolou.“
„A opraváři?“
„Členové našeho týmu. Právě tak jako diváci na kopcích. Krok za krokem jsme vedli vaše emoce. Drogy? Samozřejmě, museli jsme upravit vaše vnímání. Říká se tomu psychofarmakická kondicionizace. Ohromně jsme zvýšili vaši senzibilitu vůči sugesčním emitorům… Dáma mi promine moji odbornou hantýrku,“ uklonil se milé Su, „pro nás je to zcela běžný žargon.“
Vstal jsem.
„Poslyšte, jednu věc jste mi ale nevysvětlil.“
„Klaďte otázky,“ zářil pan Kriegsmann. Byl hrdina dne. Tři stateční jsou téměř hotovi. Za týden se budou kopie předvádět v desetitisících sálech sítě Iluzinů na Luně, ve všech pěti habitatech Lagrang, na Kole a samozřejmě i na Zemi a v koloniích. Pan-Universal obhájil své vedoucí postavení v průmyslu na výrobu snů. A já? Ze mne bude hvězda. Zavřu krám. A co paní Su? Té koupím hotel Splendid, pro začátek.
Ondřej neff
„Nuže? Tažte se. Líbí se mi ryzost vašeho úžasu, mistře. Mimochodem, snímač vašich emocí pracuje dál. Jste přirozený, pane Nedomý, jako nikdo druhý. Snímáme vás neustále, i teď,“ usmál se. „Budujeme emoční poklad pro příští generace – samozřejmě připravíme další smlouvu o spolupráci, podstatně výhodnější, než je ta současná. Divíte se?“ Opět úsměv. „I váš úžas zařadíme do zlatého archivu a jistě se brzy objeví v některé z našich příštích kreací. Tažte se, tažte, prosím.“
„A co Kat?“
„Nuže, Kat… Motiv Kata byl součástí vaší kondicionizace. Museli jsme se opřít o vaše reálné emoce, pane Nedomý. Dávno zapomenutou nenávist vůči reálné osobě jsme prostě rozdmýchali. Z jiskérky vznikl požár, ha, ha. Milostivá paní Su náš záměr vytušila správně, všechna čest! Stálo to ale zato, viďte?“
„Neodpověděl jste mi na moji otázku.“
„Nespecifikoval jste ji dost jasně.“
„Vy jste mi slíbil, že Kata najdete. Trvám na tom, abyste slib splnil. Jinak…“
„Jinak?“ zostražitěl.
„Jinak nedám svolení k premiéře. A žádnou novou smlouvu vám nepodepíšu. Udám vás, že jste mě snímali bez mého svolení,“ kývl jsem jak se říká někam dozadu, kde jsem tušil, že se skrývá aparatura na nahrávku emocí.
Vůbec se mu to nelíbilo.
„Vy jste se zbláznil!“ řekl.
„Vůbec ne. Trval jste na splnění smlouvy z mé strany. Teď na ní trvám já. Uvědomte si, že jsem všechny naše vzájemné rozhovory monitoroval a že záznamy uplatním u soudu.“
Nebyla to pravda, ale to pan Kriegsmann nemohl vědět. Docela dobře jsem mohl rozhovory monitorovat, pokud bych ovšem měl monitorovací zařízení. Že jsem neměl? Co na tom záleží!
„Pane Nedomý,“ pravil pan Kriegsmann velice vážně, „prosím vás, zapomeňte na to. Pochopte: Pan-Universal byl v zoufalé ekonomické situaci. Vsadili jsme všechno na jednu kartu. Dumoulinsův projekt byl v zásadě dobrý, i když byl riskantní. Nikdo předtím nesnímal emoce skutečného průkopníka. Ani toho nebylo třeba, protože snímače neměly potřebnou rozlišovací schopnost. Teprve moderní technika ukázala, kde jsou hranice možností, a my je překročili. Za týden budete nejpopulárnější muž ve Sluneční soustavě. Vyslovíte přání a okamžitě bude splněno. Žil jste pětasedmdesát let jako ubožák! Vím o vás všechno. Zkrachovalý student, horník, opilec, šestnáctkrát trestaný na svobodě, výrobce falešných starožitností… Člověče, je vám pětasedmdesát, máte nejvyšší čas začít nový život.“
„Právě ho začínám. Řekl jste, že vyslovím přání a bude splněno, prý už za týden. Proč by to nemělo být hned? Chci, abyste mě zavedl ke Katovi. Chci, abyste mi zjistil, kdo to je a kde ho najdu.“
Chvilku se na mne díval.
Všichni ostatní se během našeho rozhovoru diskrétně vzdálili, stáhli se až ke stěnám sálu a tam si polohlasně povídali, vyměňovali si společenské fráze a jenom očkem pokukovali, co se bude dít. Ovšem opatrně. O některých věcech je lépe nevědět, a když je šéf po kotníky v močce, raději se nekoukat. A Kriegsmann v ní byl po kolena, to by viděl i slepý. Kdyby koukal.
Zdánlivě se nedělo nic zvláštního, jenom tu spolu rozmlouvali dva muži; jeden elegantní, druhý až směšně ošumělý, jeden bohatý a druhý chudý, jeden významný, a ten druhý?
Stupeň významu nula.
Nula, to jsem byl já. Jenže já, nula, jsem si postavil hlavu a pan Hla-voun musel zatančit podle mé písničky. Tancuj, Hlavoune.
Tomu se říká ve vyšších kruzích, že je někdo v močce po kolena.
Myslel jsem, že ho potrápím. O trumfovém esu v jeho rukávu jsem neměl tušáka.
„Pojďte se mnou,“ řekl.
Překvapil mě. Až do téhle chvíle jsem byl přesvědčený, že s Katem jen blufuje.
Že by ho měl schovaného ve špajzu? V šatní skříni? V zásuvce psacího stolu?
Zavedl mne do pracovny, která sousedila se sálem a byla od něho oddělená polopropustným zrcadlem. Když rozsvítil, viděli jsme křesla a tele-stěnu a obecenstvo, vznešené i méně vznešené; když jsme odešli, všichni zřetelně ožili, a já žasl, jak srdečně se paní Su baví s Genevève. Nejlepší kamarádky, řeklo by se na první pohled.
Dědek Čuchák obcházel kolem, zřejmě dělal „Hu“, ale nebyl tam nikdo s naslouchátkem naladěným na frekvenci jeho bzikání. Nějaký trouba mu vrazil do ruky sklenici, nejspíš plnou toho dobrého gimletu, snad bez narkotika. Dědkovi sklenici! Větší radost by mu udělal pětadvacetivoltovým akumulátorem.
„Naposledy se ptám, trváte na tom? Chcete se opravdu setkat s mužem, který vás před padesáti lety bezmála připravil o život? Je to už velice starý příběh, pane Nedomý, a zaslouží si zapomenutí.“
„Chci se s ním setkat.“
„Z nenávisti?“
Usmál jsem se.
„Ach, to ne. Ta nenávist… To byla vaše práce, viďte?“
„Emitory,“ přikývl. „Nenávist už je pryč.“
„Jsem zvědavý, nic víc. Pochopte to: padesát let si kladete jednu otázku. Taky byste rád znal odpověď.“
„Dobrá, sedněte si,“ řekl pan Kriegsmann. „Poděkujte panu Dumou-linsovi. Díky jeho historickým rešerším poznáte pravdu o identitě muže, který vystupoval jako Kat. Myslím, že si Gaspar zaslouží vaši vděčnost, za to, že Kata našel. Měl byste mu za to udělat radost. Vykládal mi o nějaké zbrani, o čtrnáct padesátce. Ta vaše je prý falešná.“
„Nabídl jsem mu padělek,“ pokrčil jsem rameny, „ale mám i originál. Podle něho jsme s Dědkem Čuchákem padělek vyrobili.“
„Opravdu chcete Kata znát? “ Dával mi poslední příležitost. Já idiot jsem jí nevyužil.
„Chci vědět, kdo byl Kat. Nebudu se mstít. Jenom… mi to udělá radost,“ řekl jsem jednu z největších pitomostí života.
„Dobrá,“ řekl pan Kriegsmann suše, „mám radost, když všichni mají radost.“ Klidným hlasem požádal orákl o spolupráci. Stěna pokrytá napodobeninou teakového dřeva zjasněla.
„To je on, váš Kat,“ pravil pan Kriegsmann.
Přimhouřil jsem oči.
Z telestěny na mne hleděla tvář asi dvacetiletého muže. Byla mi povědomá, znal jsem ji dobře, vždyť to byl…
„Kazik!“ vykřikl jsem.
„Kazimír Prus, narozen 2021 v Katovicích, Polská nová socialistická republika.“
„To není možné,“ řekl jsem. „Byl to můj nejlepší kamarád na šachtě! To on… to on mě přivedl na to, abych utekl…“
„Patřilo to k jeho stylu. Rozený sadista. Miloval zabíjení. Duševní porucha, chápete? Nemohl za to. Dlouhodobě zpracovával svoje oběti.
Navedl je do situace, která je přivedla do konfliktu s nepsaným zákonem kolektivu. A potom z pověření kolektivu provinilce trestal.“
„Co se s ním stalo?“
Díval jsem se na Kazikovu tvář a vzpomínky mi táhly hlavou. Na generálově psacím stole se ozval bzučák. Velmož si přiložil k uchu sluchátko důvěrného telkomu.
Kaziku, ty můj jediný opravdový kamaráde z Českopolské… Jak často jsme si vyprávěli o pocitu osamocenosti… Koketoval jsi s muslimskou vírou, snažil ses mě na ni přivést… Dva vlci samotáři. A ty, vlku, jsi mě nadháněl, připravoval jsi mi léčku.
„Co se s ním stalo? Žije?“
„Snad vás bude zajímat, že chlapci ze záznamového oddělení si pochvalují kvalitu emocí, které právě prožíváte. Snímače nadále jedou, a…“ Šelmovsky zahrozil prstem. „Jsou však na samé hranici intenzity. Snad byste měl ubrat, příteli…“
Nevnímal jsem ho.
„Odpovězte! Žije?“ vykřikl jsem.
„Ano. Ale na tom nezáleží, nemyslíte?“
„Chci se s ním setkat.“
„Hodně lidí se s ním chtělo setkat. Jeden s ním provedl tohle.“
Následující obrázky mi rozhoupaly žaludek. Zmasakrovaný člověk v tri-di projekci nevypadá hezky a tenhle dostal pořádně zabrat. Hromada masa, nic víc.
„Plný zásah čtrnáct padesátkou do hrudi. Malíček u levé nohy prý zůstal nepoškozený.“
„Řekl jste mi, že žije…“
Mlčel. Se zalíbením hleděl na tu dobře provedenou řezničinu.
„Co s ním bylo dál? Protetika?“ naléhal jsem na něho. Točila se mi hlava. Kazik byl Katem, pak ho někdo sejmul… Co dál? Tenhle blbej spa-cern musí mít nějakej konec!
„Cože?“ vytrhl se z úvah. „Ano, ovšem. Chcete vidět všechno?“
Polkl jsem a přikývl.
Kriegsmann změnil obrázek. „Tady ho máte.“
Z telestěny se na mne díval Dědek Čuchák.
„Ne,“ vykřikl jsem.
Telestěna byla vyrobená z pevného materiálu. Kdyby byla křehčí než pancéřová deska, nepřežila by ten úder hlavou, který jsem jí zasadil.
A pak jsem do ní tloukl pěstmi ještě dlouho potom, co obrázek Dědka Čucháka zmizel.
Vzpamatoval jsem se, až když mnou generál několikrát zalomcoval a uštědřil mi pár dobře posazených políčků. Křičel na mne jako pominutý a chvíli to trvalo, než jsem pochopil, co mi vlastně povídá.
„Vy zvíře! Vy zvíře! Říkal jsem vám, abyste toho nechal, těch vašich… zatracených emocí!“
Sesul jsem se na zem. Seděl jsem s nohama nataženýma a zády se opíral o telestěnu. Generální ředitel Pan-Universalu stál nade mnou a křičel na mě, jako kdybych jeho oblíbeného kanárka předložil kočce k snídani.
Dědek Čuchák je totožný s Kazikem Prusem a oba jsou totožní s Katem… Sotva jsem vnímal, co na mě pan univerzální generální Kriegsmann huláká. A že řval jak se patří! Konečně se jeho hlas prodral do ohniska mého vědomí a já slyšel: „Vy jedno hovado! Právě mi hlásili… právě volali… že záznamové zařízeni emocí explodovalo. Shořelo! Je na padrť! Vy jste ho svými emocemi vyhodil do povětří!“
Pomalu jsem otáčel hlavou ze strany na stranu. Tss, tss… to jsou mi věci! V ústech jsem cítil krev.
„A… záznamy emocí pro Tři statečné?“ řekl jsem bez opravdového zájmu.
„Ty jsou samozřejmě všechny v hajzlu, rozumíte? Všechny záznamy! A zařízení, které budu splácet ještě deset let, je v hajzlu zrovna tak! A Pan-Universal taky!“ Otočil se a odcházel ode mne.
Co jsem tam měl ještě dělat? Žádné emoce už ve mně nebyly, Pan-Universal je ze mě fakt vyždímal, jak pan Kriegsmann slíbil. No, i kdyby nějaká ta emocička zbyla, stejně by ji neměli na co natočit. Měl jsem najednou v hlavě jaro.
Sebral jsem se, vstal a šoural se ke dveřím. Otevřel jsem je a obrátil jsem na pana generálního. Kam šel? Střelí se teď do hlavy, jak se sluší a patří na zkrachovalého velkopodnikatele?
Ne.
Kriegsmann stál u otevřené skříňky, zakláněl hlavu a ruku si držel u obličeje. Uslyšel jsem jakési „glo, glo“.
Přece jenom je to rozumný člověk, pomyslel jsem si. Potřásl jsem hlavou, vyšel do sálu a zavřel za sebou. Zamířil jsem k Su a Čuchákovi. Kriegsmannových poskoků jsem si nevšímal.
„Proč se směješ?“ zeptala se mě Su, když jsem došel až k ní.
„Život je někdy komický,“ řekl jsem a objal ji kolem ramen. Abych přece jen nebyl nezdvořák, mrknul jsem na Geneviève, kývnul na Čahouna Dumulína a na pár ostatních, které jsem poznal při natáčení (nebo snad na jejich voskové figury, alespoň tak všichni vypadali), drapnul Dědka Čucháka za kovový loket a už jsme si to ve třech šinuli ze sálu ven.
Vyšli jsme na hlavní třídu a valící se dav nás vsál do sebe jako polyp. Vzduch voněl koňakem a kolínskou. Nad hlavami nám plály požáry světelných reklam a žluté vzducholodi zdvořile mumlaly užitečné rady.
A já se smál a smál, ale nikdo si toho nevšímal, protože jsem tím nebyl nijak nápadný.
Lidé přece přijížděli na Lunu proto, aby se zde smáli a byli šťastni.