Moc by se mi líbil, kdyby nebyl namalovaný na plakátě a kdyby ten plakát nevisel na mé kukani. Ano, moc by se mi líbil. Musel by se mi líbit. Posuďte sami:
Byl právě tak vysoký a právě tak urostlý, aby vyplnil ideální uniformu pilota průzkumníka, a taková ideální uniforma, jak známo, má číslo padesát osm. Kdyby měl o dvě deka víc – samozřejmě ne tuku, nýbrž bicepsové hmoty -, uniforma by možná byla krapínek našponovaná. Kdyby ten chlap naopak shodil ty dvě deka, na blůze by se zřejmě udělal faldík. Jenže on měl svaloviny právě tolik, aby uniforma nebyla ani našponovaná, ani faldatá.
Už jsem na sobě nosil hodně uniforem, ale takhle dokonale jsem nevypadal nikdy.
A taky se nepamatuju, že bych se někdy dokázal postavit tak pěkně jako ten pilot průzkumník na plakátě: pevně rozkročený, jednu ruku spuštěnou podél těla, v ohbí druhé ruky přílbu.
To bylo tím, že jsem nikdy nevzhlížel k Nové Hranici. Tak to totiž bylo na tom plakátě napsáno: NOVÁ HRANICE. A nad tím, také verzálkami a také světélkujícím písmem, je ještě napsáno DEN D-30. To znamená, že den D nastane za třicet dnů. Už za pouhý měsíc tu budeme mít velikou slavnost, Den průkopníků. To se zase hodně dovíme o Nové Hranici.
Ten fešák ji vyhlíží, ten fešák už ji vidí, jako kdyby ji měl na dlani.
K vyhlížení Nové Hranice musíte mít zvláštní talent, a pokud ho nemáte, nikdy vás na plakát nenamalujou.
Nová Hranice je daleko. To je jasné, kdyby byla blízko, nebyla by to Nová Hranice, nýbrž Stará Hranice. Není ale tak daleko, aby ji nebylo vidět. Každý nedokoukne, ale někteří mimořádní jedinci ano, a to jsou právě ti průkopníci, které známe z plakátů.
Takový člověk samozřejmě nepoulí zraky a nevejrá, jako kdyby si nebyl jistý, co to vlastně na té Hranici je. Nesmí ale hledět lhostejně, jako kdyby koukal na tri-di. Vyhlížitel Nové Hranice dokáže rozeznat její hlavní obrysy; ty vidí úplně zřetelně a naplňují ho nadšením a sebedůvěrou. Uvědomuje si totiž, že vyhlížením si Novou Hranici přibližuje a přisvojuje a že v jistém smyslu už na ní spočívá svou nohou dobyvatele.
Vzato čistě technicky, je to otázka správně dávkovaného mhouření očí. Oko, jak známo, je opatřeno víčky a je obkrouženo prstencem mimic-kých svalů, které mohou v jednom z krajních případů oko úplně uzavřít a v druhém extrémním případě otevřít tak doširoka, že kolem bělma je vidět takové to červené.
Víčka slouží k ochraně před mechanickým poškozením, před přemírou světla a někdy také k zostření obrazu. A v tom je celý ten trik. Vyhlížitel Nové Hranice musí umět přimhouřit oči tak, aby ty radostné obrysy na obzoru viděl jasněji, a tudíž radostněji, ale aby přitom nevypadal tak, jak za mých mladých let vypadali bulíci, kteří z ješitnosti nenosili brejle a mhouřili oči do škvírek, když si nebyli jistí, jestli si to na druhém chodníku hasí Tonička nebo Pepička.
Je to tak. Mhouření očí. Když tohle zvládnete, ostatní jde samo. Na tváři vyvstanou brázdy, od kořene nosu klesající rázně dolů kolem koutků sevřených úst, aby splynuly s bradou. Jakmile se vám podaří vypěstovat si energické brázdy, lícní kosti vyvstanou jako žulová skaliska a také brada se stane mysem, který odrazí i ten nejprudší příboj osudu.
Naučte se správně mhouřit oči a stane se z vás průkopník, i kdybyste se na Lunu přistěhovali před tejdnem a zabývali se tu výrobou kremrolí. Vytáhl jsem z kapsy kudlu a pečlivě jsem vyškrábal do plakátu obdélníkové okénko; shodou okolností právě v těch místech, kde měl hrdina poklopec. Pak jsem vstoupil do kukaně, abych se přesvědčil, že jsem průzor plakátem vyškrábal ve správné výšce, abych viděl ven.
Strefil jsem se náramně. Stačilo se trochu naklonit nad stolkem a viděl jsem celý port.
Port Arkádie, jak velebně to zní.
Padl na mne smutek. Nemohl jsem to v kukani vydržet, byl bych tam umřel, a to by byla škoda, když už jsem to vydržel tak dlouho. Skoro sto pětadvacet roků. Hromskej lán času.
Vyšel jsem ven a opřel se o stěnu.
Drobně a mizerně pršelo. Kapénky deště byly tak malé, že jsem je skoro ani neviděl, zato jsem je cítil na tvářích, na hřbetech rukou, za límcem i v rukávech. Snad to byly drobné, zato ale značně rozpustilé bytosti. Vířily ve vzduchu v bláznivém tanci a k podlaze se snášely jen velice zvolna, neochotně, s mnohým okolkováním, jako by se rozmýšlely, kde mají přistát. Kdybych já byl takovou kapkou, taky by mě nelákala představa, že sebou plesknu o špinavou zem, nebo že se nechám vsáknout
cigaretovým špačkem. Místo přistání bych si důkladně vyhlédl a rozhodně bych nezamířil za límec takového dědka, jako jsem já. Pokud by to bylo jenom trochu možné, nasměroval bych si to do výstřihu nějaké mladé holky, rovnou mezi ty dva nádherné pahrbky, a tam, ve voňavém, měkkém a teplém pohodlíčku, bych si otevřel první plechovku piva, pak druhou a asi taky třetí a lebedil bych si, jak se mám dobře. Tohle bych udělal, kdyby to bylo možné. Jenže, jak každý ví, právě tohle možné není. V portu prší pořád, nebo skoro pořád, takže by to musela být hodně trhlá holka, aby přišla právě sem ve vystřižené blůzičce. V tom je ta potíž. Bláznivé holky vyhynuly brzy poté, kdy jsem přestal být mladý. Dnešní holky jsou rozumné. Ňadra obnažují jenom v soláriu a do deště chodí v pláštěnce. Kdy já naposled viděl nahatou holku v dešti!
Ono vůbec… Darmo mluvit.
Drobně a mizerně pršelo, vlhkost se snášela z obrovské výšky kupole, kde se srážela, vytvářela mračna a kondenzovala do kapek jenom proto, že městská rada šetří na klimatizaci.
Šetří na všem. Na klimatizaci a taky na osvětlení. V portu je skoro tma. Tu a tam poblikává žlutavé světélko. Mě zajímá především to jedno, žlutavé s modrým okolíčkem.
Odtud má přijít spása.
Spásu jsem dřív uslyšel, než spatřil. V mlze – a ona je to spíš mlha než déšť – se zvuk nese dále a ve tmě má člověk ostřejší sluch než za jasného světla. Klap, klap, klapity klap, zaslechl jsem ťukání drobných per-moníčků.
Je to on, starý dobrý Dědek Čuchák.
Kdyby mě Dědek v tu chvíli spatřil, zeptal by se, proč se usmívám. Jen tak, odpověděl bych. To jo, řekl by na to. Nikdy nevyzvídá. Doktor Kurz mu při té operaci vrátil opravdu lidskou podobu a z polovičního androida udělal jen čtvrtinového; ty tři čtvrtky byly skoro úplně lidské, ale i ta jediná čtvrtina stačí k tomu, aby Dědek zůstal na hony vzdálený nejedné lidské slabosti. Není zvědavý na cizí záležitosti, abych uvedl příklad.
Nevím, zda to byl doktorův záměr, či zda se mu to povedlo bezděky. Jisté je, že jinak bych s Dědkem nevydržel tak dlouho. Dřív, za starých časů, kdy se domlouval jen na krátkých vlnách, jsem ho mohl vypnout. Udělalo to cvak a mluvítko za uchem přestalo bzučet. Jenže po operaci Dědek mluvil. Bylo by to hrozné, kdyby mluvil moc, kdyby všechno komentoval a na všechno se vyptával!
Dědek ťapkal po hrbolatých, věkem zvetšelých plátech průmyslového skla. Vynořil se ze tmy, jakmile ho našly růžové paprsky majáku, který se zvolna otáčel na střeše kukaně.
Dědek kráčel pomalu. Snad přitom spal. Snažil jsem se uhodnout, zda jsou jeho brašny plné nebo splasklé. V tom zatraceném dešti nebylo vidět vůbec nic.
Došel až ke mně.
Hned jsem pochopil, kolik uhodilo.
„Nic,“ pravil jsem.
„Máš se jít vycpat,“ vyřizoval vzkaz Dědek. „Ještě říkal, že ze sebe nenechá dělat vola.“
„Je to vůl,“ řekl jsem otráveně. „Pojď, schováme se.“
Vešli jsme do kukaně. Zavřel jsem dveře. Dědek si sedl ke stolu, vzdychnul, zalovil v kapse pláště, který mu sahal až na paty, a položil plechovku na stůl.
„Pivo!“ zaradoval jsem se. „Přece jenom!“
„Moje,“ pravil Dědek Čuchák. „Moulis mi ho dal. Prý ti nesmím dát napít.“
Otevřel jsem plechovku a zavdal jsem si. V poslední době je to pivo čím dál horší.
„Jak by to poznal?“
„Moullis má svý lidi všude,“ řekl Dědek Čuchák a vyškubl mi plechovku z ruky. Taky následek zákroku doktora Kurze: Dědek už jí a pije jako každý jiný člověk.
„Poslyš, Dědku, co po tobě chtěl ten Moulis?“
„Slíbil mi, že mi dá piva, co budu chtít.“
„Když… Co za to?“
„Vyptával se na tebe.“
„Co ho zajímalo?“
„Všechno… Jak žiješ, co pořád děláš a jak dokážeš vyjít z té almužny, kterou ti dává městská správa.“
„Cos mu řekl?“
„Že jsi skromnej mužskej. Že v tvým věku už toho chlap moc nepotřebuje.“
„Dědku, tohle sis mohl nechat! Já bych toho potřeboval hodně, ale nemám na to! Sto pětadvacet let není žádnej vysokej věk.“
Dědek dopil svoje pivo. Zálohu za zradu. Jenže Dědek nezradí.
„To ho nezajímalo,“ dodal.
„Ani se nedivím.“
„Chtěl vědět, jaký vyvádíš levoty.“
„Já? Levoty v portu? Jaký může hlídač v portu vyvádět levoty?“
„On nějak vytušil, že jsi napíchnul maják.“
Když je nejhůř, cucám šťávu z té potvory na střeše, ale s rozumem. Hledím, abych se držel v mezích normy běžné spotřeby. Jak to ten Moulis může vědět?
„Nedokáže to,“ řekl jsem.
„Nesmíš to přehánět,“ řekl Dědek podezíravě.
„Ona by mi městská správa taky neutrhla hlavu.“
„Městská správa ne, ale en há, to jsou ostrý kluci.“
„Jsou to všiváci. Pověsili mi plakát na okno, zatímco jsem si dával dvacet.
Ukázal jsem na bílý obdélník, přilepený na tabuli.
Dědek se otočil. Jedno oko měl parabiotické, a tudíž stejně bídné jako lidské, ale to druhé, to byla stará dobrá kyberneťárna ještě z minulého století. Dědek měl nejméně trojnásobný rozsah viditelného spektra obyčejného člověka.
Díval se na plakát zezadu a určitě viděl ten obrázek stejně jasně, jako kdyby stál přímo před ním. Když mu zrak padl na hrdinův příklopec, jeho nachýlená postavička se napřímila.
„Tohle jsi neměl dělat,“ zasípěl.
„Potřebuju vidět ven. Jsem hlídač, nebo nejsem? Jak mám hlídat, když mi někdo zalepí okno takovým svinstvem. “
„To je plakát Nové Hranice.“
„Nová hranice nebo stará hranice, překáží mi ve výhledu. Udělal jsem do něho jenom docela malý vokýnko. To snad pana Stavropulose nesrazí na kolena.“
„Jeho ne… jeho ne. Bylo jich tam nejmíň tucet.“
„Naháčů?“
Naháč, to byl můj termín. Nová Hranice, en há. Naháč; dobrý, ne? Lidi zlatý, já už měl v životě co dělat s ekologama, který by vám urvali uši za zašlápnutou pampelišku. Mohamedánský fundamentalisti mě skoro donutili vzývat Alláha. Když vypuklo to hygienický šílenství po epidemii S-A, tak člověka nutili, aby si nejdřív umyl mejdlo a pak se teprv myl sám, a běda tomu, kdo neběžel s kejchnutím k doktorovi. I na kandelábry takový lidi věšeli. A já teď mám ve svejch sto pětadvaceti jít do pokleku před fešákama, který si hrajou na hrdiny kosmu? Jsou to en há. Naháči.
„Kdyby věděli, že jim tak říkáš, zmlátili by tě.“
„,Ty jsi byl vždycky pesimista, Dědku.“
„Tys je neviděl. Bylo jich tam tucet, ale celá hospoda patřila jen jim. Zpívali písničky. Řvali hesla. Mlátili do stolů, až se země třásla.“
„Kdybysme byli někde na Lagrangu,“ řekl jsem, „třeba bych se bál. Ale Luna není Lagrang.“
Už nebylo třeba říkat kolikátý Lagrang. Ty čtyři už zrušili, šupem je odeslali do Slunce. Takže Lagrang zbyl jen jeden, ten největší, co se blejská nad modrým kotoučem staré plesnivé Země jako stříbrná pecka. Lagrang je našlapanej naháčema. Praská ve švech, kolik jich tam je. Až jednou pukne, naháčů bude plnej blízkej vesmír.
Dědek se díval do prázdné plechovky. Nejdřív tím svým skoro lidským okem, pak i tím druhým (snad ve spektru rentgenového záření), ale nevykoukal z ní zhola nic. Už se začala rozpadat, za chvilku z ní zbyde jenom loužička, a i ta se brzy vypaří.
„Neměl bys navštívit Su?“ zeptal se Dědek znenadání.
Naštvalo mě to. Vysvětlil jsem mu, že Su mi může být ukradená i s celou tou svou partou ochlastů a narkomanů, která si hraje na nóbl společnost. Na stará kolena zblbla, moje Su.
„Já nikdy nebyl do party, vždyť to přece víš, Kuba samotář.“
Tys byl taky vždycky samotář, Dědku. Mohl bych k tomu dodat ještě ledacos, ale nechal jsem jazyk za zuby. Nikdy jsem Dědkovi neprozradil, že o něm vím něco víc než on sám. Proč bych mu to měl říkat?
„Teď už nejde o nějakou partu, Kubo. Tys je neviděl. Řvali tam, jako kdyby Arkádie patřila jim. Moulis se k nim taky přidal. Mně je jasný, o co mu jde. En há potřebuje port. Ty jim tu vadíš.“
Rozesmálo mě to. „Já, obyčejnej hlídač?“
„Jsi jeden z posledních hlídačů, který s nima nejedou.“
„Wolanda se už taky ohnul?“
Dědek přikývl. „Tohle mi Moulis řekl, hned co jsem vlezl do hospody. Že prý jsi dočista poslední.“
„Líp by udělali, kdyby se zmocnili vedení portu.“
„Na tom taky pracujou, Kubo. Jdou s nimi inženýři a kluci z údržby. Nediv se jim. Ty naháčský řeči o nový vlně dobývání kosmu se jim dobře poslouchaj.“
„Cožpak jsou tak pitomí? Cožpak nemají v hlavě kousek mozku? To by museli přesvědčit nejdřív tamtu plesnivou kebuli na nebi,“ ukázal jsem škvírkou mezi horním okrajem plakátu a rámem okna na Zemi, „museli by přesvědčit Světovou radu a jednotlivý Rady kontinentů a všechny ty hla-vouny tam, že je potřeba lítat. Jenže, Dědku, jak by je přesvědčili, když už nikdo lítání do kosmu nepotřebuje?“
Mluvil jsem ještě dlouho. Musel jsem se tak trochu vyžvanit. Když tu sedím v kukani docela sám a dívám se oknem (nepolepeným plakáty) do pustého portu, taky se mi stýská po dobách, kdy tu bylo živo, kdy šatly přistávaly jeden za druhým, kdy hlavní třída Arkádie byla plná lidí, všude smích a hudba, holek habaděj a každá chtěla užít dobrodružství, zábavní podniky jeden vedle druhého…
Ale ne, takhle si to naháči nepředstavujou, nechtějí zábavu a smích a tancování. Jsou to dobyvatelé. Už je to šedesát let, říkají, kdy Člověk stanul svou Nohou na povrchu Pluta. Nastal čas, kdy si Pluta osvojíme. Co si na Plutu chcete osvojit? K čemu potřebujete mrňavou kouli kapal-nýho metanu? Vždyť ani ten váš prápor do ní nezastrčíte, ostatně i samo „stanutí posvátnou Nohou“ bylo značně problematická na planetě bez pevného povrchu!
To všechno jsou nesmysly, plané řeči. Není divu, že hnutí Nové Hranice vzniklo na Lagrangu brzy po likvidaci Dvojky a Trojky, a když šoupli do pece i čtyřku a Pětku, naháči se na Jedničce rozmohli tak jako kdysi funďáci na Zemi.
Ale tady, na Luně?
Tady žili vždycky jenom rozumný lidi. Koneckonců, ti dnešní obyvatelé Luny jsou potomci generací zvláštní sorty.
Byli to lidé, kterým se protivil hysterický ekologismus přelomu dvacátého a jedenadvacátého století. Protivil se jim fundamentalistický terorismus. Protivil se jim hygienismus éry po epidemii S-A.
Kdepak, tyhle lidi nikdo nezblázní demagogií Nové Hranice.
Jsou zklamaní, unavení, dekadentní, ale blázni to nejsou.
Moje – kdysi moje – Su, ta že by začala hřímat o nutnosti dobývání nových světů?
To je přece k smíchu. A takových lidí tu žije většina. Tucet horkých hlav v Moulisově hospodě je nevyvede z míry.
Tohle všechno jsem vykládal Dědkovi Čuchákovi. Seděl bez hnutí. Asi spal a moje řeči neposlouchal. I kdyby to tak bylo, nevadilo by mi to.
Ondřej Neff
Potřeboval jsem se vymluvit, chtěl jsem přesvědčit sám sebe, že je to právě tak, jak říkám.
Hergot, mně se stýská po době, kdy na Luně byla zábava, kdy jsme s Dědkem škubali lehkomyslné turisty, kdy jsem žil se Su a podváděl ji s turistkami žhavými na dobrodružství!
Ne, naháči tuhle dobu nedokážou vrátit.
Venku zaskřípěly brzdy Mirínkovy ještěrky. Mirínek bude mít pro mě možná pivo.
Otevřel dveře a vsunul dovnitř svoji střapatou hlavu. „Už jste to slyšeli? Rada se rozhodla šoupnout Lagrang Jedničku do pece, to je gól, co říkáte?“
To je teda gól, pomyslel jsem si.
Kdyby tak Rada šoupla Lagrang do pece i s těma naháčema. Jenže to Rada neudělá. Naháči se přestěhujou sem k nám!