Poručíka Mantellu znám už hezkých pár pátků.
Je to policista v třetí generaci. Už jeho děd mě nejmíň pětkrát posadil za katr v těch divokých padesátých létech, kdy jsem se užíral – či spíše to bylo upíjel – vztekem a taky zoufalstvím nad životem, který jsem považoval za zmarněný. Jeho táta to dotáhl na kapitána a někdy po roce pět vedl oddělení pro potírání obchodu s falešnými památkami. Což znamená, že jsem s ním měl taky co dělat, a on se mnou, samozřejmě.
Jak už to tak bývá, zákon nepronásleduje zločin soustavně a se stále stejnou intenzitou. Stejné jako ta biblická země egyptská jsme i my, obyvatelé výstavného města Arkádie, poznali léta tučná a léta hubená. Více se nám samozřejmě líbila léta tučná. Turistů přijíždělo na Lunu habaděj, hotely ve všech habitatech byly nabité k prasknutí, reály tekly proudem a nikomu – ani policii, ani turistům – nevadil pokoutní obchod s padělky. Tehdy jsme se měli moc dobře, Dědek Čuchák, já i moje milá Su.
Jakmile začal příliv turistů opadat, bylo zle. Každý jev má svou příčinu, a pokud je to jev neblahý, hledá se viník. Turisté, naši hosté, mají vždycky pravdu. Proč se tedy najednou začali vyhýbat lunárním radovánkám? Asi jim tu něco vadí.
A tehdy se hněv policejních orgánů obracel na nás, výrobce padělků. Mantella II. dovedl být ostrý a nejednou mi bylo horko, když mě posadil na židli doprostřed své kanceláře a opékal mě na ní jako na rožni. Musel jsem si to nechat líbit. Ani dnes nedokážu odhadnout, jak by se mnou zatočil, kdybych mu připomněl, že ještě loni mě pozval na oslavu třetích narozenin Luigiho III. Jak se mu asi daří, tomu drobečkoví?
Z drobečka nám vyrostl policajt policajtská, hrdý na to, že už jeho táta a děda nosili hvězdy na náramenících.
Ne snad že bych proti němu osobně něco měl anebo že by si on na mne zasedl. Mezi námi nebyly třecí plochy. Padělatelskou dílnu jsme s Dědkem zavřeli někdy v osmém roce. Policejní nátlak? Nic takového. Nouze nás k tomu donutila. Turistů bylo čím dál míň, poptávka po originál hassel-bladech prvních lunárních expedic ze dvacátého století nulová, režie vysoká – byli bychom blázni, kdybychom živili dílnu, která přestala živit nás!
Mantella II. se odstěhoval na Lagrang Jedna a Junior po něm převzal úřad, jak to na Luně bylo zvykem.
Vypadal právě jako ten průkopník na plakátě. Dovedl skvěle upřít oko k Novému Horizontu. Báječně se vyjímal při přehlídkách a při recepcích, při slavnostech Dne města (sto desáté výročí, to to ale utíká!), při vyřazování nových důstojníků.
Mě nikdy nepozvali, to ne! Díval jsem se na Mantellu III. jenom na obrazovce při zpravodajských relacích.
„Vidíš ho, lumpa?“ říkával jsem Dědkovi Čuchákovi. „Na staré známé si ani nevzpomene.“
„Zaplať pánbůh,“ dodával k tomu Dědek Čuchák moudře.
A najednou si vzpomněl.
Po dlouhatánských letech jsem se ocitl znovu na prefektuře.
Kancelář Juniora byla mnohem přepychovější, než na jakou jsem si pamatoval z tatínkových dob. Připomínala kapitánský můstek nějakého galaktického křižníku (kdyby nějaké galaktické křižníky existovaly jinde než v dobrodružných seriálech). Všechno účelné a masivní, jakoby připravené odrazit palbu blasterových děl Spojené flotily Zelených mužíčků.
Mantella III. mě přijal celkem vlídně, usadil mne do otáčivého křesílka (doprostřed místnosti, kam jinam) a chvilku tlachal o ničem a o starých věcech, než z něho vypadlo, proč mě vlastně pozval.
„Mám tu na tebe udání, strejdo,“ řekl.
„No vida,“ poznamenal jsem. „Docela mě to těší. Jako za starých časů. Kdopak mě udal? – Promiň, to mi pochopitelně neřekneš, takže to zkusím jinak: Copak, copak? Co zlého provádím ve své kukani hlídače portu? Vodím si tam holky? Tluču špačky při službě?“
„Máš v držení androida. Porušení zákona o humanizaci Luny.“
„Koho tohle mohlo…,“ vyhrknul jsem, ale vtom mi to došlo.
Dědek Čuchák!
Mantella III. se na mne díval pozorně, s účastí. Nechce nikomu ublížit, ani mně, ani Dědkovi. Jenže nestojí o maléry. Rád by se stal kapitánem, jako byl jeho otec, ba dokonce prefektem, čímž by překonal rodinný rekord služebního postupu.
„To je přece nesmysl… Víš to dobře!“
„Je mi líto. Přišlo udání. Museli jsme provést revizi. Dědka máme registrovaného jako androida už od roku 2062.“
„Nikdy by mě nenapadlo, že držíte záznamy tak dlouho…“
„Držíme, držíme,“ pokyvoval Mantella III. hlavou.
„Dědek přece není android!“
„Podle záznamů ano.“
„Je to v nejlepším případě kyborg!“
Chtěl jsem dodat, že po zákroku doktora Kurze je to z osmdesáti procent skoro člověk, ale raději jsem to spolknul. Znal jsem dědu, znal jsem i tátu, poručíka sem houpával na kolenou, ale přece jenom je to policajt policajtská a touží po čtvrté frčce, v lepším případě po hvězdné šerpě prefekta.
„Nebyl registrovaný jako kyborg.“
„Víš dobře, jak to tenkrát bylo: někdo ho zasáhnul čtrnáct padesátkou rovnou do hrudi. Myslel, že je po něm. Ještě ji mám schovanou, tu čtrnáct padesátku.“
„To mi ani neříkej!“
„Copak jsem mohl Dědka registrovat jako kyborga? Jednak jsem neznal jeho jméno…“
(Dědek nezná svoji identitu dodnes, nikdy jsem mu nepřiznal, že se vlastně známe už sto let, z dob jeho mládí, nikdy jsem mu neřekl, za jakých okolností jsme se naposledy setkali, já a on ve své původní identitě.)
„…jednak jsi ho nechtěl vystavit nebezpečí druhého atentátu,“ doplnil mě Mantella III; „To já vím. Proto jsi ho registroval jako androida. Jenže, Kubo, proč jsi něco neudělal v roce dvaadvacet? Píšeme rok pětačtyřicet? Rok dvaadvacet… Velký hon na androidy. Mládež opilá radostí rozbíjela velikými kladivy androidům hlavy. Říkalo se tomu „louskání kokosů“. Veliká legrace. Stroje se nechávaly pobíjet bez odporu. Když si páni přejí, nechám se pobít, to asi byla jejich poslední myšlenka. Zatetelila se v tom divném rosolu, který měli místo mozku, a už následovalo veliké bum!, karbonitová lebka praskla a rosol stříkal všude kolem. Veliká legrace. Bum, a kokos je vejpůl.
„Nikdy mě nenapadlo, že někdo bude brát vážně fintu starou šedesát let!“
„No vidíš, a bere.“
„Co s tím chceš dělat? Mám Dědka umlátit kladivem?“
„Kdyby to mělo dopadnout špatně, odsuneme ho na Lagrang.“
„Ten prý budou rušit.“
„Nesmysl,“ řekl Mantella III. rychle. „Kdo ti to napovídal?“
„Lidi říkali.“
„Lagrang je poslední přestupní stanice mezi Zemí a Lunou.“
„Tak jako tak sem nikdo nelítá. Proč držet v chodu stanici, která spotřebuje pomalu víc energie než habitaty, co zbyly na Luně?“ Už jich moc není. Sedm na přivrácené straně a dva na odvratu.
Viděl jsem do Mantelly III. jako do sklenice vody. Kdyby Lagrang Jedničku zrušili, táta by se vrátil na Lunu – a třeba by se chtěl vrátit do funkce! A potom: adié kariéro, adié čtvrtá frčko. A hvězdná šerpa? K smíchu!
Pozorně jsem se díval Mantellovi III. do tváře. Uvědomil si to, přinutil se k úsměvu a zavrtěl hlavou.
„Kdyby se něco takového chystalo,“ řekl, „musel bych to vědět.“
Neřekl jsem na to nic. Co jsem taky měl říkat? Vždyť Mantella III. vypadal za svým psacím stolem tak sebejistě, tak nedobytně, byl jak navržený podle vzoru dekorací dobrodružných psycho-příběhů (kde jsou ty časy, kdy jsem se zúčastnil natáčení primitivního iluzinu pro firmu Pan-Universal). Tvářil se až nafoukaně, ale tím větší jsem měl dojem, že něco skrývá, nějakou vnitřní obavu.
„Proč tolik starostí o Dědka Čucháka?“ vypálil jsem na něho od boku. „Netušil jsem, že policie tak pečuje o občany pochybné pověsti. No ovšem, co jiného Dědek Čuchák je? Máte na jeho přestupky v pamětích nejmíň tak velký blok jako na ty moje.“
„To ano,“ řekl suše.
„Co kdyby…,“ přemýšlel jsem nahlas, „co kdyby to šlo zařídit tak…“ Připadalo mi to jako docela dobrý nápad.
„Ven s tím,“ povzbuzoval mě Mantella III.
„Nemohli byste ho prohlásit za člověka? Vždyť on je v podstatě člověk, jenom mu trochu vyspravili organismus.“
A doktor Kurz tomu nasadil korunu. Má zlaté ruce, doktor Kurz, ale mohl by o ně přijít, až mu přijdou na všechny jeho kšeftíky a pořádně ho klepnou přes prsty. Ne, já ho neshodím, na mě je spolehnutí.
Luigi Mantella III. se na mne díval ponuře, jako kdybych řekl něco, za co bych se měl stydět. Nejsem moc citlivý, ale pod pohledem toho ho-lobrádka jsem se na křesílku zavrtěl. I kdybych žil dvě stovky let, nepři-vyknu tomu probodávacímu pohledu, marná sláva.
„Kubo,“ pravil poručík, „ty jsi nevyléčitelný naivka. Nikdy nepřestaneš podceňovat schopnosti policie.“
Unaveným, skoro omrzelým hlasem zabrumlal cosi stranou. Měl asi orákl zabudovaný do šuplíku, či co. To bylo poslední, co mne napadlo jakž takž zábavného. Orákl hned vzápětí vyčaroval projektid Kazika Pruse ve dvou provedeních, zdravého, jak jsem ho vídal, a pak upraveného výstřelem čtrnáct padesátky. Jak víte, ani ten druhý obrázek nebyl pro mne žádné novum, jenže tehdy v soukromé pracovně pana Kriegsmanna jsem ho viděl jen v plošné projekci, kdežto tady byl pěkně trojrozměrný, jen si sáhnout.
„Dej to pryč,“ vykřikl jsem a odvrátil hlavu. Žaludek se mi zahoupal. Co se to se mnou děje? Jen se mi překulila stovka, už mám nějak labilní nervy.
„Ty sis vážně myslel, že nevíme, kdo je to Dědek Čuchák? Kde se tu vzal? Jakou má minulost? Co dělal dřív?“
Jiskra inteligence mi proskočila myslivnou.
„Už to víte nejmíň padesát let,“ podotkl jsem.
Luigi Mantella III. se podíval někam pod stůl, asi tam měl nějaký privátní displej, pak trochu uraženě našpulil ústa a vzhlédl ke mně.
„Dejme tomu, že je to tak,“ řekl.
„Jestli zaznamenáváte jména informátorů,“ pokračoval jsem, „tak ti asi něco řekne jméno Dumoulins.“
Usmál se a pokýval hlavou.
„Je to stará záležitost,“ podotkl. „Kde je asi panu Dumoulinsovi konec.“
„Jeden čas o něm bylo hodně slyšet. Udělal kariéru v Pan-Universalu jako režisér. Těsně před tím, než systém iluzinu zkrachoval. Pak se Dumoulins propadl do země. Doslova, protože on odešel zpátky tam nahoru,“ ukázal jsem prstem tím směrem, kde se na plastikový poklop Arkádie šklíbil šmouhatý obličej matičky Země.
„Když už jsme u toho,“ dodal jsem jakoby nic, „kdo si tentokrát zažaloval na Dědka Čucháka?“
„Řekl bych ti to, kdybych to věděl,“ řekl Mantella a byl upřímnost sama. „Sám bych to rád věděl. Sakra, Kubo, tohle není jen tak. To udání přišlo anonymně, prefektovi rovnou na stůl.“
To je tedy rána mezi oči.
„Odkdy se prefekt zabývá prkotinami?“
„On se tím nezabývá, však na mne celou věc přehrál. Ale vrtá mu v hlavě otázka, proč ten horlivec pro očistu Luny poslal udání rovnou jemu. Uložil mi ten případ a nařídil, že ho mám okamžitě informovat, jak jsem celou věc vyřídil.“
„Co kdyby…,“ zapřemýšlel jsem znova, „co kdybys panu prefektovi vzkázal, že šlo o omyl. Že jsi Dědka Čucháka osobně ohledal. Že to není android, ale obyčejný kyborg, obyčejný proťák, jakých běhají po Luně tisíce.“
„Ty pořád ještě nic nechápeš a chceš, abych ti to podal po lopatě. Copak ti není jasné, že o Dědkovi víme opravdu všechno?“
Ruce mi nějak ztěžkly a sesuly se mi z opěradel do klína.
„Vy tedy víte, že…“
„Ovšem. Víme, že spáchal na Českopolské několik vražd. Víme, že pracoval pro tajnou havířskou organizaci jako Kat.“
„Před sto lety!“ vykřikl jsem. „Někdo ho za to sejmul čtrnáct padesátkou, rozsekal ho na kusy, před chvilkou jsi viděl výsledek té řezničiny. Doktoři na Lagrangu ho dali dohromady, oni ho znovu vyrobili, byl to zázrak, že se jim to tenkrát s tou primitivní technikou povedlo! Luigi, Dědek netuší vůbec nic o své minulosti. Jeho život začíná na Lagrangu, to je pro něho rok nula. Jeho dnešní vědomí nemá s vraždami sto let starými vůbec nic společného. Mezi Kazimirem Prusem a Dědkem Čuchá-kem není žádná souvislost.“
„Je,“ řekl Luigi Mantella III. a bylo vidět, že sám příliš nevěří tomu, co říká. „Jeho individuální genekód je dnes stejný jako před sto lety. Z právního hlediska jde o jednu a touž osobu. Vůbec nezáleží na tom, jestli si ona osoba pamatuje na svoje činy spáchané před sto lety, jestli se k nim hlásí a cítí za ně odpovědnost. Podle litery zákona je Dědek Čuchák vinen vraždami a pokusy o vraždu, spáchanými v létech 2044 až 2045 na dole Českopolská Kazimirem Prusem!“
Měl jsem pocit, že se mi něco zdá. Ze stěn na mne přísně hleděly tri-di portréty Velkého otce Mantelly a Velkého děda téhož jména. Oba muži měli tytéž průkopnické oči jako třetí nositel rodového jména Mantella III. je už jistě dávno zvyklý na ustavičný dohled obou Velkých, ale možná, že je mu někdy z něho nevolno. Musí si uvědomovat, že má daleko do otcovy a dědovy tvrdosti. Je to šutrák třetí generace. V umělé atmosféře habitatu jeho policejní geny změkly a zvláčněly, stejně jako všem ostatním příslušníkům Poslední generace. Chcete důkaz?
Kdyby nebyl změklý, vůbec by se mnou nevedl hovory.
„To je ale kolosální nesmysl! Tohle je zákon? Tohle je spravedlnost?“
„Podívej se na to z druhé strany, Kubo,“ řekl Mantella III. „Představ si, že jsi vrah. Zabil jsi, dejme tomu, matku a její tři děti. Umyješ si ruce, osušíš je ručníkem a odejdeš k nejbližšímu pokoutnímu lékaři a řekneš mu: „Pane doktore, udělejte ze mne úplně nového člověka. Moji osobnost vygumujte, nechci si v sobě podržet ani jedinou vzpomínečku. Chci nové tělo, chci novou psychiku, chci nové jméno.“
„Tohle by nikdo neudělal.“
„Kdyby mu hrozilo trestní stíhání za vraždu?“
„Nikdo se nevzdá dobrovolně své osobnosti.“
„Vzdáváš se jí každý večer před usnutím.“
„Jenže vím, že se ráno probudím. Nebo v to aspoň doufám.“
„I v tomhle případě víš, že se probudíš. Nebude ale z tebe Kuba Nedomý, ale, dejme tomu, Suzan O'Neillová. Že nebudeš mít minulost, vzpomínky? Co na tom! Dostaneš nové a krásné tělo a za čtrnáct dní budeš mít vzpomínek habaděj!“
Přiznám se, že jsem nikdy nedokázal uvažovat o Dědkovi Čuchákovi jako o pachateli nelegálních poprav. Když mi tehdy před lety pan Kriegsmann prozradil tajemství Dědkova původu, vzal jsem je na vědomí, ale jenom rozumem, nikdy ne citem. Nedokázal jsem tomu plně uvěřit. Koneckonců, znal jsem Dědka už hezkých pár roků před tím, než jsem se setkal se společnosti Pan-Universal a jejím generálním ředitelem!
„Proč Dědka nestíháte?“ zeptal jsem se trochu vyzývavě. Poručík pokrčil rameny. „Před sto lety byly na Luně úplně jiné poměry než dnes.“
Trochu jsem poposedl. Ty mi budeš něco vykládat o tom, jaké to bylo na Luně před sto lety, mlíčňáku!
„Havíři si vyřizovali účty mezi sebou a policie se jim do toho nepletla. Na Českopolské – a na ostatních šachtách taky – našli sem tam nějakého mrtvého. Pašeráci těžkých narkotik, násilníci, zloději, blázni, vrazi. Tenkrát se z toho nikdy nedělal předmět policejního zájmu. V análech naší mordparty neleží fascikl označený Vraždy na Českopolské. Jenom v archivu je maličká zmínečka o tom, že Ladislav Peška zvaný Dědek Čuchák je totožný s Kazimirem Prusem, vykonavatelem nelegálních poprav na dole Českopolská v létech 2044-2045, tečka.“
„Jak dlouho to víš!“
„Jak dlouho?“ opakoval po mně sarkasticky. „Od včerejška. Vím to od chvíle, kdy jsem od prefekta dostal příkaz, abych vyřídil aféru s androidem. Ano, neškleb se, přesně tak to prefekt řekl. Položil jsem pár všetečných otázek oráklu – a tu to máme, Dědek Čuchák a Kazimir Prus jedno tělo jsou.“
„Tak to je teda moc pěkný,“ řekl jsem. „Dědek nesmí být androidem, protože androidům je vstup na Lunu zakázán. Jako android se nesmí přestěhovat na Lagrang, protože jednička je před zrušením. Nemůže se registrovat jako člověk, protože by se rozvířilo bahno těch starých záležitostí a někoho by mohlo napadnout, že vraždy netrestané roku 2045 mohou být docela dobře potrestané v roce 2145. Co tedy zbývá, smím se zeptat?“
„Návrat na Zemi,“ řekl, poručík. „Ať to obracím na jakoukoli stranu, vždycky mi jako výsledek rovnice vyjde návrat na Zemi.“
„Dědek by raději umřel,“ vybafl jsem. „A já Dědka na Plesnivku nepustím.“
Vypochodoval jsem bez formalit srdečného loučení, ale v zádech jsem ještě dlouho cítil teplo v místech, kam se upíral poručíkův průkopnický zrak.
Kdyby se na mě díval o pár vteřin déle, vypálil by mi do zad díru.