Vyšel jsem na ulici. Klimatizace naštěstí fungovala, takže jsem si mohl sklopit vysoký límec pršipláště na ramena, zato někde hořelo. Ve vzduchu byl cítit kouř a zdálky se ozývalo výstražné houkání. V poslední době pořád někde hoří. Jak by ne! Základní síť je stará nejmíň padesát let. Dosluhuje.
Jako celá Arkádie. Jako my všichni.
Ne, my nedosluhujeme. My přece nikomu a ničemu nesloužíme.
Podíval jsem se vzhůru. Už dávno se tomu, co bylo nad našimi hlavami, říkalo strop. Magistrát měl kdysi plno řečí o výhodách plastikové kopule, když se rušila umělá gravitace a spolu s ní i atmosférický dům. Že prý se kopule bude čistit každé tři měsíce a my budeme mít nerušený výhled na Zemi a na hvězdy a na Slunce a na Lagrang a na všechny atrakce, které se v prostoru vznášejí. Dopadlo to jako vždycky, skutek utek. Za pár let byla kopule pokrytá vrstvou prachu půl metru silnou a magistrát se přestal k někdejším slibům hlásit. Mluvilo se o tom jenom při střídání stráží na radnici: nový starosta při rituálním házení špíny na právě odstraněnou sestavu hřímal o trestuhodné nedbalosti, která vedla k zaneřádění kopule. Očista je prvořadý úkol nového vedení, a on, starosta, se osobně postará o to, aby to netrvalo dlouho.
Skutek utek.
Standardní osvětlení… Ještě před pár lety se střídal simulovaný den s nocí. Ve dne se svítilo víc, v noci méně. Pak už jen prodlužovali noc (vždycky oznámili, že je to pro obyvatelstvo výhodné), a pak nějaký anonymní génius přišel na to, že den a noc je zdraví škodlivý nesmysl, který – jak prohlásila radnicí inspirovaná propaganda – vede k matení biorytmů lidského organismu, a zavedli standardní, jednou provždy stanovené osvětlení, při kterém si naše biorytmy pořádně odfrknou.
No a standardní osvětlení bylo – podle mého odhadu – asi tak poloviční než kdysi dávno za časů gravitechniky a turistické potopy osvětlení noční.
Náměstí bylo pusté, jen občas tudy projel nějaký ten vehikl, obvykle gravo s připojenými koly. Jsou směšná, tahle grava s koly, alespoň mně jsou k smíchu. Naše nová generace ale gravitechniku už ani nezažila. Takový Luigi Mantella III. může poslední opravdová grava pamatovat z dětských let.
Zamířil jsem na hlavní třídu. Kdysi jsem se vyhýbal jejímu ruchu, ale teď, když byla vylidněná, jsem měl rád její rozlehlost. Kráčel jsem pěkně prostředkem, abych neviděl zaprášené rolety zrušených obchodů, hospůdek a zábavních podniků, a pěkně jsem si vychutnával každý koláč světla spadající z kolmo umístěné lampy. Řada světelných koláčů mizela v dálce, vypadaly jak nepravidelně umístěné žlutavé tečky, protože zdaleka ne každá lampa svítila.
A ještě jednu výhodu mělo tohle moje putování prostředkem třídy. Nepotkával jsem tu žádné známé, po stovce let strávených v Arkádii jsem znal – přinejmenším od vidění – každého.
Vycházka končila u Sloupu, smutného pozůstatku posledního grandiózního projektu, který měl být na Luně realizován: zastřešení celé čtvrtiny povrchu přivrácené strany Luny! V každém habitatu měli takové Sloupy. Fakticky to byly hraniční kameny: u nich končila expanze, pod-nikavost, rozmach… a začínalo – co vlastně?
Dožívání? Má snad Su a její Poslední generace pravdu?
U Sloupu jsem zabočil do spleti uliček mně tak důvěrně známých. Tu a tam jsem si musel posvítit kapesní lampičkou. Na mnoha místech byly desky chodníku odklopené. Kdosi tudy sestoupil, aby prohlédl energovod, nebo kanalizaci či kdovíco. Nu a pak se neobtěžoval desku zase přiklopit.
Smutné uvažování mě plně zaměstnalo, ani jsem si nevšiml, že ze tmy přede mnou se ozývají nějaké ryčné hlasy, hudba a zpěv. Možná taky, že mi sluch už tolik neslouží jako dříve, nevím. Jisté je, že jsem si té party všiml o něco později, než si oni všimli mne, a to už bylo pozdě, abych zabočil do nějaké příčné uličky, nebo abych se vtiskl do výklenku ve stěně.
Sotva mě spatřili, přestali pokřikovat a zpívat a i tu muziku vypnuli, aby se na mne mohli lépe soustředit.
„Hele, blaťák,“ zvolal jeden z nich, zřejmě pohlavár celé té party.
Bylo jich snad sedm, kluci i děvčata, všichni v blankytných uniformách Nové Hranice. Převyšoval jsem je nejméně o hlavu, a to byl neklamný důkaz mého pozemského původu.
Šel jsem tak zvolna, že bych pomaleji jít nemohl. A kdybych se zastavil, nebo se dokonce otočil a rozběhl, měl bych je na krku hned.
„Vždyť je to Kuba, hlídač z portu,“ ozvalo se jedno z děvčat, byla to, myslím, dcera Igora Palmenka, býval to moc dobrý gravitechnik.
Pokračoval jsem v chůzi, ale nerozestoupili se přede mnou, takže jsem musel zastavit.
„Překážíte mi,“ řekl jsem jim docela mírně.
Mladé tváře.
Nevinné? Vůbec ne. Mladý člověk není nevinný. Je jako prázdný vak vysavače, dychtivý, aby co nejdřív nasál co nejvíce špíny. Jen jeden z deseti nebo spíš ze sta se dokáže v průběhu života špíně vyhnout a teprve pak, po mnoha zkouškách a pokušeních, je nevinný. Mně se to nepodařilo.
Mladé tváře. Znal jsem je samozřejmě všechny. Tohle je Markéta, když byla maličká, společně s jejími rodiči jsme se vypravili na odvrat, byl to moc hezký výlet, tenkrát byly výlety na odvrácenou stranu v módě. Jean-Marie Klein, tak se jmenuje tenhle pořízek, a ty kluku, ty se podobáš tátovi, jenže já si ani za svět nevzpomenu, jak se táta jmenuje a kam ho zařadit, Dědek Čuchák by si vzpomněl, ten by zalistoval v tom svém kybernetu, co má v hlavě, a hned by věděl.
„Ty překážíš nám!“ křikl mi jejich pohlavár do obličeje.
Ne, toho jsem neznal. Vida, přece jenom někoho neznám, napadlo mě s určitým uspokojením. Za starých časů jsem nepoznal ani jednoho z tisíce lidí na ulici.
Mladá Palmenková chtěla pomoci.
„Ten za nic nemůže. Je to hlídač v portu.“
„Jak to, že za nic nemůže. Narodil se na Zemi? Samozřejmě, jen se na něho podívej. Všichni mají svůj díl viny na téhle bídě.“
„Vždyť už tady žije dlouho,“ nevzdala se Palmenková.
„Tím hůř!“ křikl ten mladík zuřivě. „Tím hůř! Ať sype zpátky, odkud přišel, ať se potopí do toho svýho bahna blaťáckýho.“
Vztáhl jsem ruku, abych si uvolnil cestu, když mě ten mladík znenadání udeřil pěstí do obličeje.
Byla to slabá, řekl bych měkká rána, stačil jsem uhnout hlavou na stranu, takže pěst se svezla po líci a příliš mi neublížila, ale naštvala mě ta rána převelice. Úplně automaticky jsem udeřil plochou dlaní dopředu, narazil jsem na něco křehkého, ruplo to, útočník odletěl nazad, a když jsem se na dlaň podíval, spatřil jsem krev.
Mládež se rozestoupila. Přistoupil jsem k ležícímu mladíkovi, abych mu pomohl na nohy, ale vztekle po mně kopl a trefil mě pod koleno. Tiskl si ruku na poraněný nos.
„Ty hajzle,“ huhlal zpod ruky, „my tě jednou zabijeme. Všechny vás zabijeme.“
„Protože vám stojíme v cestě do Středu Galaxie,“ poznamenal jsem uštěpačně. Řečníci Nové Hranice toho vždycky hodně napovídají o Galaxii a jejím Středu. Je to tam samozřejmě moc fajn, ve Středu Galaxie. Já bych jim přál, aby se tam všichni odstěhovali. Určitě by si užili hodně legrace v tom Středu Galaxie.
„Helejte, nechte si toho,“ ozval se výhružně mládenec, který se tolik podobal svýmu tátovi.
„Vždyť já už nic neříkám,“ zabručel jsem a opatrně obcházel poraženého mládence. Noha mě pořádně bolela.
„Vy ho necháte utýct?“ bědoval náčelník Krvavý Nos.
„Hej, stůjte! Půjdete s námi na policii. Tohle vám neprojde, bít občany na ulici.“
Tak tedy, udat mě! Tuhle zdravou myšlenku porodila mozkovna Jean-Marie Kleina, poznal jsem ho dokonce podle hlasu.
„No ano! Zbil člena Nové Hranice!“
„Zavolejte někdo hlídku!“
„Pomoc! Pomoc!“
Přidal jsem do kroku. Dva z naháčů se za mnou rozeběhli, ale asi se báli, že se zastavím, otočím a zmlátím je (bylo by to tak dopadlo), a po několika metrech se raději zastavili a křičeli za mnou vyhrůžky a sprostoty. Domů jsem díky tomu dorazil trochu dřív, než jsem čekal, přestože jsem pajdal na jednu nohu.
Bydleli jsme s Dědkem Čuchákem pořád v tom starém bytě nad krámkem dnes už zrušeném. Proč se stěhovat? Nebyl to tak špatný byt. Dveře se otevřely bez vrzání a zámek okamžitě poznal můj hlas – díky dobře vybavené dílně jsme domácí zařízení udržovali v bezvadném stavu, rozhodně mnohem lepším, než byl arkádský průměr.
Zdálo se mi, když jsem tak stál v předsíni a svlékal si kabát, že shůry slyším nějaký cizí a přece povědomý ženský hlas. Že by měl Dědek dámskou návštěvu? Že by ozdravně kůra doktora Kurze byla natolik úspěšná, že… Stoupal jsem po schodech pomalu a tiše, abych Dědka a jeho přítelkyni nevyrušil a neuvedl do rozpaků. – Jakmile se přesvědčím, že moje přítomnost je nežádoucí, okamžitě se dám na ústup. No dobře, řeknu to naplno: chtěl jsem si taky trochu zašmírovat, voyeurství je také v jistém smyslu sexuální radovánka, a těch jsem si užíval v poslední době pomálu.
Toho jsem se však nenadál, že Čuchákova návštěva je Su Wang-li, kdysi moje víc než důvěrná přítelkyně.
Kráčel jsem tiše, ale Čuchákův supersluch jsem neobelstil.
„Už je tady!“ zvolal Dědek radostně.
Snad mě viděl svým rentgenovým zrakem i přes zeď! Takto odhalen, vstoupil jsem na scénu.
Slušně jsem pozdravil, to je samozřejmé.
Su Wang-li vypadala znamenitě.
Oblečená do tmavé róby, která snad byla nad ňadry přilepená k tělu žvejkačkou; obepínala jí trup a boky a u kolen se rozbíhala doširoka do bohatě zřaseného kalichu. Zlatavé osvětlení našeho brlohu vytvářelo na sametovém povrchu těch šatů měňavé meandry. Kolem hrdla měla pětkrát obtočenou šňůru perel. Vlasy si sčesala vzhůru do složitě propracovaného drdolu. Tvář měla bledou, bez stopy líčidla. Usmívala se na mne a podala mi sedíc ruku k políbení.
Sklonil jsem k ní hlavu, ale rty jsem se ruky nedotkl, dosud mi z paměti nevymizela všechna ta ponaučení o dvorské etiketě, jimiž mě kdysi častovala.
Dědek Čuchák vstal, když jsem vešel, a byl trochu v rozpacích.
Jeho kyberneťák hučel v karbonitové lebce a nakonec zformuloval větu, která mě měla naladit do přívětiva: „Su přinesla plný kartón piva!“
Nu, nepracuje špatně, ten Čuchákův kyberneťák.
Za chvilku, až Su vystrnadím, dám tvému kyberneťákovi jinačí námět k přemýšlení. Rozhodl jsem se totiž, že pěkně Dědkovi vyklopím všechno, o čem šla řeč u Luigiho Mantelly III. Jde do tuhého a už nemám právo před Dědkem něco skrývat.
„Dnes večer žádný večírek?“ zeptal jsem se Su.
Dědek mi podával otevřenou plechovku vychlazeného piva.
„Pořád ještě žárlíš?“ usmála se na mne.
„Není to žárlivost. Prostě… nelíbí se mi to.“
„Škoda, že jsi takový suchar. Mohl by sis pěkně užít poslední roky na Luně.“
To bylo jejich: poslední roky na Luně, Poslední generace. Nahoře na Zemi se kdysi říkalo: po nás potopa. A Země? Netechnologická civilizace. Duchovno s Velkým D. Meditace. Služba Obecnému Dobru. Splynutí s přírodou. S čím ale máme splynout my na Luně? S těmi kameny kolem?
„Přišla ses pohádat?“
Mnul jsem si poraněnou nohu. Sáhl jsem na ni bezděčně, rozhodně ne proto, aby mě Su politovala. Všimla si toho a zeptala se, co se mi přihodilo. Vyprávěl jsem jí, ale hlavně Dědkovi, koho jsem na ulici potkal.
„Říkal jsem ti, abys večer nevycházel. Nikdo to už nedělá,“ káral mě Dědek. Hezky to syklo, když otevřel druhou plechovku piva. Ta první se už na podlaze rozkládala na prvočinitele.
„Je jich čím dál víc,“ poznamenala Su. „A mají čím dál větší moc.“
„Řvou po ulicích a troufají si, když jich je sedm na jednoho.“
„Brzo jich bude víc, až poslední Lagrang půjde do pece,“ poznamenala Su.
„Třeba nepůjde,“ nadhodil jsem a vyložil jim, co mi říkal Mantella III.
Su zavrtěla svou krásnou hlavou, pomalu, a usmívala se při tom smutně jako dobře informovaná královna.
„Vím z vysokých kruhů,“ řekla trochu povýšeným tónem, který mě dráždil už v době, kdy jsem ji ještě miloval, „že Lagrang padne co nejdřív. Magistráty všech habitatů z toho mají zamotanou hlavu. Část obyvatel Lagrangu se vrátí na Zemi, ale většina odejde na Lunu. Kdo by se chtěl vrátit do toho vlhka… střídavé počasí, nemoci, dejte pokoj!“
„Narodila ses na Zemi,“ připomněl jsem ji. Stiskla rty a pohlédla na Čucháka. Dědek horlivě zamžikal. „Kvůli tomu přišla,“ řekl.
Ti dva tu něco pekli a teď to z nich leze jako z chlupaté deky.
Su se rozhodla vyložit karty na stůl.
„Slyšela jsem, že jsou v Arkádii lékaři zařízení na přestavbu osobnosti.“
„Dědek Čuchák je toho hmatatelný důkaz,“ podotkl jsem. Su si přece musela pamatovat na Dědka připomínajícího Frankensteinovo monstrum, kyborga, který se dorozumíval pouze vysílačkou a nedovedl říct více než nějaké to „hu“.
„Tys nikdy nepomyslel na to, že by sis dal změnit kostru?“
„Proč bych to dělal, proboha?“
„Protože na tobě každý na první pohled vidí, že pocházíš ze Země. A na mně taky.“
„Co na tom?“
„Co? Před chvilkou jsi nám vyprávěl, jak ses porval na ulici. Málem ti přerazili nohu. Opravdu je ti to jedno?“
„Mě kopli do nohy a já jim rozbil nos v počtu jeden. Noha a nos, jsme si kvit.“
„Teď snad ano, ale za pár měsíců? Co se stane, až se lidi z Lagrangu vrhnou na Lunu? Copak nevíš, že prakticky všichni podporují Novou Hranici? A že přesídlení občanů pozemského původu na Zem patří do jejich programu?“
„Já se usmrkanců nebojím,“ zabručel jsem a natáhl ruku pro další pivo. Su mě ale měla přečteného.
„Máš zrovna takový strach jako já,“ řekla přísně. „Dědek taky. My všichni, co jsme zbyli, se bojíme.“
„Jenže, Su, jestli má někdo na Luně právo říkat si průkopník, jsme to sakra my!“
„Jdi,“ usmála se, „a řekni to na schůzi Nové Hranice. Ty nejsi průkopník, protože jsi se nenarodil ani na Kole, ani na Lagrangu, ani na Luně. Pocházíš odněkud z Evropy, nebo jak se to město jmenuje, a máš směšně vysokou postavu, která překáží, zabírá moc místa, spotřebuje spoustu kyslíku a vyměšuje hromadu odpadu denně.“
„Ty navrhuješ,“ řekl jsem pomalu a zřetelně, „abych šel k doktorovi a nechal se předělat na šutráckýho trpajzlíka, nechal si vyrobit mladistvou tvářičku a atletické tělíčko, a až bude doktor hotov, tak abych to tělíčko oblík do blankytný uniformy s iniciálama en há na rameni?“
„Ovšem,“ řekla Su a dívala se mi přitom do očí.
„Tak to tedy velký hovno,“ řekl jsem. Ani nevím jak, vzpomněl jsem si na drsný slovník havířů z Českopolské; snad to bylo tou nervozitou, která tu v místnosti vládla.
„Pro mne bys to udělal? Ze starého přátelství? Když tě o to moc poprosím?“
„Su, měj rozum! Nebude to nic platné! V policejních záznamech zůstanou genetické kódy, a jestli naháči převezmou v Arkádii moc, padnou jim do ruky i záznamy, a oni ten hon na čarodějnice rozjedou důkladně, to si dovedu představit.“
„Co máme dělat?“ zašeptala a měla slzy na krajíčku. „To je přece věc magistrátu! Přestaňte si hrát na poslední generaci, přestaňte pořádat večírky, přestaňte chlastat a fetovat a zatočte s křiklounama z Nový Hranice, dokud jich je tu jenom málo a nemají žádnou moc! A potom zcela prostě zakažte přistěhovalectví, nikoho z Lagrangu do Arkádie nepusťte a bude pokoj. Ať si en há postaví vlastní habitaty a hlavně ať už hodně rychle vybudujou tu galaktickou flotilu a odstěhujou se hodně daleko. To bych si přál nejvíc.“
„Kdybys ty byl starosta…,“ řekla Su, ale odmlčela se.
„Nejsem. Najdeš mě v boudě v portu. Zejtra to bude od dvou do deseti, pozejtří mám šestnáctku. Je to tak, Su. Já nikdy netáh s nějakou partou za jeden provaz.“
„To byla tvoje životní chyba.“
„Chyba? Snad štěstí, myslím si já,“ řekl jsem.
Vstala a já ji vyprovodil před dům. Už tam na ni čekalo cosi, čemu se říkalo auto. Rozloučili jsme se, ona plačky, já rozpačitě. Pak jsem se vrátil nahoru za Dědkem a řekl jsem mu všechno do detailu. Čekal jsem, že mi bude vyčítat, proč jsem mu to neřekl už dávno.
Dlouho mlčel a pak podotkl: „Hu!“