V životě platí zásada Velikého Jinak.
Optimisté věří, že všechno dopadne dobře, a pesimisté, pevní ve své víře v neblahé vyústění všech dějů, se jim smějí. Asi jsem realista, protože věřím, že všechno dopadne jinak, než si člověk představuje, ať už lépe nebo hůře.
Uvedu dva příklady, Dědka Čucháka a Lagrang Jedničku. Nejdříve ovšem Dědka, protože toho jsem měl skoro sto let v kuchyni, kdežto Lagrang visel v uctivé výšce nad povrchem Luny.
Bezmála půl století jsem v sobě nosil tajemství Dědkovy minulosti. Dlouhá léta jsem věděl o jeho totožnosti s vykonavatelem nelegálních poprav na Českopolské. Často jsem si říkal, že bych si to tajemství neměl nechávat pro sebe (často… no, asi tak jednou za pět let, při periodicky se navracejících záchvatech svatosti, kdy jsem přestával pít a běhat za ženskými a věnoval se jógovému cvičení, meditaci a autogennímu tréninku přesně v tom stylu, v jakém se tyhle nesmysly praktikují na Zemi), ale nakonec vždycky zvítězil praktický rozum nad moralitou.
Bude Dědek šťastnější?
Dokáže se vyrovnat s vědomím, že zabil spoustu (sám nevím kolik) lidí? Třeba se z toho pomátne na rozumu, nebo si dokonce sáhne na život. Je to přece jenom citlivý člověk.
Nu, a když jsem musel s pravdou ven, Dědek zareagoval úplně jinak, než jsem čekal.
„Hrome,“ pravil, „to tedy mám nárok na penzi!“
Já jako bývalý havíř jsem skutečně dostával jakési přilepšení, zatímco Dědek, muž bez minulosti, neměl nárok na víc než na sociální podporu. Dědku jeden, já ti prozradím tajemství tvého života a ty na mě s penzí! Ky-bernet v jeho makovici ale pracoval dál.
„Tak on se do mne trefil nějaký můj bývalý klient,“ podotkl po delším usilovném přemýšlení. Trvalo asi tři dny.
„Tvoji bývalí klienti,“ odpověděl jsem mu, „sní svůj věčný spánek na Poli rozptylu.“
„Ty jsi taky můj bývalý klient,“ namítl Dědek Čuchák. „Moc života v tobě sice nezbývá, ale na Pole rozptylu máš ještě daleko.“
„Pomohla mi náhoda.“
„Třeba bylo takových náhod víc?“
„To bys měl vědět ty,“ odsekl jsem naprosto nelogicky, však taky Dědek jaksepatří zaprotestoval. Chtěl jsem si napravit reputaci a nasadil jsem do akce i rezervní brázdy šedé kůry mozkové.
„Mohl tě střelit buď klient, který ti vyklouzl z drápů podobnou náhodou jako já, ale mohl to být i nějaký tvůj komplic. Tys byl vykonavatel, ale o vraždách rozhodovali jiní. Za tebou stál nějaký Výbor Spravedlivých, nebo jak vlastně se ten spolek jmenoval. Později, když se dozvěděli, že policie už není vůči jejich popravování benevolentní, chtěli se zbavit nepohodlného svědka.“
Dědkův kybernet hučel na plné obrátky.
„Nesmysl,“ tak zněl verdikt. „Já v tom byl namočený daleko víc než kdokoli jiný. Oni ty rozsudky vydávali, ale já je vykonával. Není logické, že právě já bych někoho chtěl shodit.“
„Mně to nepřipadá zase tak nelogické. Představuji si sám sebe v kůži jednoho z těch Spravedlivých. Už to není žádný drsňák, havíř a chlap od rány. Má rodinu, vypracoval se k pěkné kariéře a najednou se dozví, že policie jde po nelegálních popravách. Uvažuje takhle: po kom půjde policie nejdřív? Samozřejmě po Katovi. Co udělá takový Kat, až ho policie najde a zatkne? Pokusí se shodit vinu na ostatní. To oni mě přinutili ke zločinu, to oni všechno zavinili! Já byl jenom nástroj, za mne rozhodovali darebáci z Výboru! Kdo jsou ti darebáci z Výboru, zeptá se policie a Kat bude zpívat jedna radost. Takto bude uvažovat ten společensky úspěšný někdejší člen Výboru, a aby upevnil pozici polstrované židle pod svým tloustnoucím zadkem, pro jistotu přeruší nejslabší článek řetězu, kterým je připoután k minulosti. Jediným výstřelem čtrnáct padesátky pošle Kata k čertu.“
Dědka jsem sice nepřesvědčil, ale nasadil jsem mu brouka do hlavy, do jeho mozku lidského i toho druhého, kybernetického.
V následujících dnech byl ještě mlčenlivější než před zásahem doktora Kurze, protože jsem neslyšel ani to jeho „hu“. A potom zmizel, ztratil se, vypařil se a nepomohl mi ani poručík Mantella III., kterého jsem poprosil o pomoc. Dědek Čuchák pod zaprášenou kopuli Arkádie nebyl.
Tak to s ním skončilo opravdu jinak, než jsem čekal. A s Lagrangem Jedničkou?
Mantella III. se nadarmo ujišťoval, že Lagrang zůstane tam, kde je, i s hordou aktivistů Nové Hranice ve svých útrobách.
Pověsti o jeho chystaném zrušení prosákly do všech buněk organismu zvaného Arkádie, a jak jsem slyšel, v ostatních habitatech to nebylo jiné.
Projevilo se to na Dni průkopníků, pořádaném každoročně ve výročí dne, kdy Neil Armstrong seskočil ze žebříku přistávacího modulu Apolla 11 a nadělal první šlápoty, které o padesát let později, náležitě petrifikované, šly znamenitě na odbyt jako exkluzivní popelníky. Ani si nedokážete představit, kolik takových zaručeně prvních šlápot jsem vyrobil; měl jsem ohromnou spotřebu měsíčního prachu a petrifikační pěny. Ten regolit mi vozil náklaďákem jeden šikovný blaťák (dlouho se na Luně neohřál), jmenoval se, tuším, Fuchs. Na šlápoty jsem měl raznici čili štancnu.
Na slavnost jsem nešel, měl jsem službu, samozřejmě. Wolanda mě uplatil dvěma kartony piva, abych si vzal trojnásobnou šichtu, takový se z něho stal fanatik Nové Hranice! Vychutnával jsem tu parádu ve své kukani u obrazovky napájené načerno zřízeným vedením, které cucalo šťávu z majáku na střeše.
Centrální náměstí bylo blankytné jako zemácké nebe, budoucí hrdinové kosmu a galaktičtí průkopníci mašírovali kolem dokola a vyřvávali hesla a Stavropulos se svými lidmi se na to díval z tribuny potažené hvězdami posetým blankytným suknem.
Když se průkopníci dost namašírovali a napochodovali do sevřených šiků, s otevřenými hubami poslouchali, co jim Stavropulos vykládal.
Bez toho piva bych jeho projev nevydržel bez trvalé újmy na duševním zdraví.
„Planeta Země upadla do bahna trvalé dekadence,“ vykládal Stavro-pylos. „Její obyvatelé zradili ideály člověka s velkým Č, jeho Cíl s velkým C, jeho Poslání s velkým P. Pouze Luna, Lagrang a těch několik doposud nezrušených kolonií na Marsu zůstávají neochvějnou výspou Pokroku, opět s velkým P. Zde žijí potomci Kolumba, Gagarina, Armstronga, Levie-rové a Iskandara!“
Chtěli mi onehdy nafackovat, tihle potomci Iskandara, jediného muže, který opustil hranice Sluneční soustavy na palubě sebevražedného letounu. Dostali ale na chrám páně. Stačili mě jenom kopnout pod koleno. Inu, klopotné jsou první krůčky vedoucí k Centru Galaxie, velké C a velké G. Slovo „nestrpíme“ použil Stavropulos celkem osmasedmdesátkrát, „vyžadoval“ jednapadesátkrát, třiatřicetkrát „varoval“, z toho dvanáctkrát „důrazně“. Vím to přesně, dělal jsem si čárky. Projev zakončil efektně.
„Pohlédněte vzhůru, průkopníci! Vzhlédněte, a spatříte bělavý pás Mléčné dráhy. Je to otevřená náruč Galaxie, která očekává příchod svých synů. My ji nezklameme. Ano, naše Veliká Hvězdná Matko, přijdeme za Tebou – a nebude to dlouho trvat!“
To je ale fór, blesklo mi hlavou. Když průkopníci vzhlédnou, uvidí pár tuctů umrněných luceren standardního osvětleni a nad nimi tu nejspodnější vrstvu prachu usazeného na kopuli.
Průkopníci vzhlédli a všichni do jednoho se rozeřvali v nadšeném jásotu. On totiž Stavropulos nechal tu část kopule nad Centrálním náměstím očistit! Ten se vyznal v propagandě, Stavropulos, ten věděl, co na ty janky nejlíp zapůsobí! Mně osobně sice Mléčná dráha nikdy nedojímala víc než pára unikající z hrdla čajníku, ale kdo nedokáže mhouřit průkopnickým způsobem oči a vzhlížet k Novému Horizontu, neocení ani mohutnost náruče Veliké Hvězdné Matky.
Následovaly projevy hlavounů menšího významu, další pochodování a sborové zpěvy a na obrazovce byla co chvíli vidět průhledem v kopuli hvězdná obloha a na ní ten podlouhlý šedobílý flek zvaný Mléčná dráha. To museli udělat mašinama, uvažoval jsem. Ručně by nedokázali tak velkou plochu očistit.
Že je na tu střechu magistrát pustil! Je chatrná a už hezky dlouho se mluví o generální opravě. A co se stane, když ten prach z tak velké plochy přesunou na jedno místo konstrukce?
Nebyl jsem sám, koho to napadlo. Hodně se o tom mluvilo u Moulise v hospodě.
„To je tím,“ vykládal Moulis, „že se magistrát Stavropulose bojí. A proč? Protože Stavropulos dostane posilu, až Rada zruší Lagrang a všichni ti enháci se nahrnou sem k nám.“
„Naháči,“ opravil jsem ho.
Moulis ani hosti zatím neslyšeli nic o naháčích, a tak jsem jim ten soukromý žertík vysvětlil. Enháci, naháči. Celkem prosté. Líbilo se jim to a několik dobrodějů mi za odměnu objednalo u Moulise pivo.
Dobročinnosti jsem nikdy meze nekladl. Nu a zase jiní dobrodinci později donesli hlášku o mém žertíku do nejbližší sekce en há a odtud to šlo služebním postupem nahoru, až ke Stavropulosovi.
To jsem ale tenkrát, když jsem si otevíral hubu u Moulise v hospodě, nemohl vědět, jako jsme nikdo nevěděli, že se už pozítří kopule prolomí.
A prolomila se.
Stalo se to v noci, takže většina obyvatel Arkádie spala. Kopule praskla samozřejmě na nejslabším místě, tam, kde Sloup porušil původní nosnou konstrukci. Trhlina byla dlouhá pět set metrů a široká nejmíň padesát.
Probudil mne rachot. Celý dům se otřásal, obrázky padaly ze stěn a nádobí ve štelážcích v kuchyni zvonilo jako při zemětřesení. Spánkem jsem byl celý zpitomělý, takže jsem se nejdřív domníval, že se vrací Dědek Čuchák a tluče na dveře.
„Už jdu, už jdu,“ hulákal jsem. Nemohl jsem najít pantofle a úplně nesmyslně jsem obvinil Dědka, že mi je někam zašantročil. Postupně se mi ale v kotrbě vyjasňovalo. Pěstičky Dědka Čucháka nemohly udělat takovou paseku!
Telkom zaječel signál nejvyšší nouze. Ozval jsem se okamžitě. Byla to Su, k smrti vyděšená.
„Praskla kopule,“ křičela. „Kubo, slyšíš mě? Praskla kopule.“
Konečně se mi v hlavě rozsvítilo. Podíval jsem se na hodiny. Za deset minut půl druhé.
„Kde jsi?“
„Doma, Kubo, po…“ Dům se znovu otřásl a spojení zmizelo.
S Dědkem jsme bydleli, jak víte, ve starém domě, který byl podle dávno zapomenutých stavebních předpisů vybavený hermetizací. Jak je na tom ale Su? Má v bytě hermetické přepážky? Podle nařízení magistrátu, které nikdo nikdy nezrušil, by měla mít doma prostředky osobní záchrany. Jenže kdo v Arkádii nekašlal na tohle nařízení! Pod pevnou kopulí jsme všichni v bezpečí. Skafandr v bytě? Stejný nesmysl jako záchranný člun na kopci!
Já skafandr v bytě měl, dokonce ne jeden.
Můjtytondo, jakpak by ne, vždyť jsme s Dědkem kdysi vyráběli skafandry jako na běžícím páse, mezi turisty byly v módě, šly na dračku, hlavně ty staromódní, styl sněhulák, s kulatou průhlednou přílbou!
Nezdržoval jsem se dalším pátráním po pantoflích a bosky jsem seběhl dolů do dílny. Ve starém harampádí mezi krabicemi neprodaného zboží, o které nikdo nemá a nebude mít zájem, jsem nalezl perfektního sněhuláka s velkokapacitní lahví, naštěstí doposud plnou. Do vaku jsem pak naházel pár dalších věcí, především jedny hermáky s kuklou a několika flaškami pro Su, bombu s těsnicí pěnou, články pro lampu a – nesmějte se – cepín a lano, jako za starých časů.
Mně někdo bude vyprávět něco o tom, co je to průkopník!
Vypadal jsem divoce, téměř jako Levierová při prvním sestupu na povrch Marsu. V plné polní jsem vyrazil do ulic.
Vyrazil? Proplížil jsem se dveřmi, když jsem předtím z předsíně vyrobil improvizovanou přechodovou komoru.
Lidi! Ze starých časů pamatuju zpravodajství o fundamentalistických válkách. Nouakchott po zásahu atomovou bombou (měli v tom tenkrát prsty, pokud se pamatuju, saharští beduíni) nevypadal o nic hůř než Ar-kádie po té pekelné dekompresi.
Když jsem vyklouzl pootevřenými dveřmi, obklopila mě tma. Rozsvítil jsem reflektor, a kam jsem namířil jeho světelný kužel, tam se na mne šklebila hrůza. Ulicemi před několika okamžiky proletěl uragán. Celou protější fasádu jednoduše utrhl, zmačkal a zabarikádoval jí nejbližší křižovatku. Strnulý živočišným strachem jsem si svítil na rozpáraný dům. Jako brouci pod odklopeným kamenem se tu potáceli lidé v pyžamech a nočních košilích. Umírali za strašných bolestí, krev jim tekla z úst a očí, určitě křičeli, ale neslyšel jsem je. V druhém patře si nějaký člověk navlé-kal hermetický oděv, ale taky krvácel a postupně ztrácel vědomí. Vůle k životu ho ale nutila pokračovat, soukal se do oděvu stále pomaleji, navlékl si ho až ke hrudi, na chvilku strnul a pak zvolna padal na obličej.
Smýkl jsem světlem lampy vlevo. Tudy jsem se musel vydat, abych zamířil k domu, kde bydlela Su. Vydržel nápor unikajícího vzduchu? Byl právě tak starý a důkladný jako ten můj, kdysi v něm byla čínská restaurace Modrá laguna. Jak často jsem tam chodil, ale nikdy jsem si nevšiml, zda dveře mají hermetizační osazení! Určitě ano, utěšoval jsem se. Za těch starých solidních časů by magistrát nepovolil provoz podniku bez osvědčení o hermetizaci. Kde jsou ty časy gravitechniky a umělé atmosféry!
Byla to strastiplná cesta a bez cepínu a lana bych se asi daleko nedostal. Příměr k situaci po výbuchu atomové bomby mi připadal čím dál vhodnější. Skutečně, jak jsem se blížil k hlavní třídě, obrazů hrůzy přibývalo.
Tady už nebyly potrhané fasády (tam, kde průčelí nápor vzduchu vydrželo, se lidem uvnitř domů dohromady nic nestalo, viděl jsem jejich vyděšené tváře v tmavých obdélníčcích oken, tváře zespoda osvětlené nouzovými lampičkami jako při dětském maškarním plese, kde si nezbedové hrají na strašidýlka), tady už se hroutily celé domy, celé bloky.
Moje nervy si kupodivu brzy zvykly na myšlenku, že nastal zánik Arkádie, a už jen víceméně mechanicky jsem registroval, který dům spadl a který vydržel, kdo kde bydlí, koho ze svých známých mám odepsat a se kterým se pravděpodobně ještě shledám.
Tu a tam jsem viděl postavičky oblečené do hermáků. Mávaly na mne, ale nemohl jsem slyšet, co mi povídají, protože můj sněhulák byl starožitnost (třebaže falešná) a údajně pocházel z doby, kdy telkomy ještě pracovaly na frekvenci elektromagnetického vlnění.
Postavičky mi ukazovaly směr, kterým jdou. Byl to směr, kterým se kácely domy, ten směr, kudy se ubíral uragán. Ti lidé se stahovali k místu neštěstí, chtěli pomáhat a vyzývali mě, abych šel s nimi. Tam někde vpředu se zhroutila kopule, otvor je třeba najít a zacelit a teprve potom magistrát spustí havarijní agregáty a uvolní vzduchové rezervy. Pokud nějaké má. Cítil jsem se mizerně, když jsem na ně odmítavě mával, a nechtěl jsem slyšet, co si asi o mně povídali na své frekvenci, když se ke mně otočili zády a spěchali pryč.
Měli cestu snadnější, než jakou jsem měl já, protože šli ve stopách uragánu, kdežto já putoval napříč. Šlo to tak pomalu, že jsem často pochyboval, zda vůbec jdu vpřed.
Některé domy se doslova převrhly jako krabice. Snad neměly vůbec žádné základy! Někde se odtrhly od podkladu i s podlahou, a to pak měli jejich obyvatelé naději na záchranu. Viděl jsem několik takových komicky převržených domů.
Lidi za okny na mě mávali, chtěli mi cosi sdělit, snad mě prosili, abych jejich dům zase postavil tak, jak má stát, aby mohli zalézt do peřin a navázat přerušený sen. Když se ale podlaha přízemku utrhla, to pak bylo horší. Dekomprese vysála z domu lidi i jejich majetek. Ve zbořeništích ulic vznikaly kouty, do kterých tlak unikajícího vzduchu doslova nalisoval hrůzný slepenec mrtvol, trosek nábytku, šatstva, jídla. Komprimovaná ubohost zaniklého člověčenství.
Dokázal jsem na tu spoušť pohlížet bez lítosti, jen jednou se mi sevřelo srdce, když jsem o cosi zakopl, a byla to panenka. Vzpomněl jsem si na svoji sestřičku, kterou jsem – před sto lety! – opustil plačící na Zemi a utěšil ji jenom slibem, že se vrátím a přinesu ten nejmenší kráter, který na Luně najdu.
Cesta pohořím trosek trvala téměř tři hodiny. Zachránců přibývalo, putovali v dlouhých řadách jako mravenci a nad hlavami jim dokonce přelétaly i staré dobré raketové ploštice. Někdo je zřejmě objevil (dobře nakonzervované) v nějakém záložním skladišti, dávno zapomenutém, a proto nezlikvidovaném magistrátní byrokracií.
Pokrytý prachem a po kolena potřísněný nějakou tekutinou (obával jsem se, že krví, a tato obava se, bohužel, měla splnit) jsem stanul před budovou, kde jsem kdysi trávil nejkrásnější léta života v Arkádii, v taneční vinárně Modrá laguna, po boku té nejmilejší a nejněžnější ženy, jakou jsem kdy poznal.
Dům stál. Oba sousední se zřítily. V troskách jednoho z nich cosi žhavě zářilo. Trosky by jistě hořely, kdyby k nim měl přístup vzduch.
Dům stál a jeho okna svítila. Ani bych se nedivil, kdybych nad vchodem spatřil světelný nápis Modrá laguna.
Dům stál a okna zářila, byla zakryta záclonami a na záclonách se tu a tam mihly nějaké stíny. Div jsem se nerozplakal štěstím. Su žila!
Zabušil jsem na dveře.
Otevřely se takřka okamžitě.
Také tato předsíň sloužila jako přechodová komora, ale nebyla to žádná improvizace: uliční dveře byly hermetizované přesně tak, jak velel magistrátní předpis z roku… kdovíkterého, a ty další, vedoucí do někdejšího sálu, jakbysmet.
Dveře se ovšem neotevřely samy. Obsluhoval je muž v parádním zlatistém hermetickém obleku. Jeho celohlavou masku vytvořil nejspíš nějaký významný umělec z doby zlatého věku. Za inspiraci si jistě vzal nějaké indické božstvo.
Ohlédl jsem se po indikátoru tlaku vzduchu. Ztrácel červenou barvu, až zmodral docela. Sáhl jsem si na přílbu, ale muž ve zlatém skafandru mi v tom zabránil několika výmluvnými gesty.
Nechápal jsem, oč mu jde, až mě napadlo, že vnitřek domu je bez vzduchu. Vždyť jsem viděl jen průčelí, mohla se utrhnout zadní stěna a Su… Ne, na záclonách jsem spatřil stíny. Uvnitř žili lidé. Zřejmě si stačili včas navléknout ochranné oděvy. Měli štěstí.
Moje milovaná Su také měla štěstí. Ano, co bych zastíral? Stále jsem ji miloval, třebaže se mi tolik odcizila.
Muž ve zlatém skafandru otevřel dveře do někdejšího restauračního sálu a jemným tlakem do zad mě přiměl ke vstupu.
Ohlédl jsem se. Zlatý muž stál mezi dveřmi v jasně osvětlené předsíni. Na bělostné podlaze jsem spatřil svoje stopy. Byly šarlatově rudé.
Muž dveře zavřel. Ocitl jsem se v naprosté tmě. Tápavě jsem popošel o několik kroků. Napřáhl jsem ruce jako slepec v neznámém terénu.
Dotkl jsem se něčeho měkkého, živočišně poddajného. To rozhodně nebylo tělo ve skafandru!
Vykřikl jsem děsem: co jiného mohlo vklouznout do mé náruče než mrtvola?
Světlo se náhle rozsvítilo a já spatřil těsně před sebou obličej své milované Su. Jak to, že jí neteče krev z očí a úst? Jak to, že se usmívá? Dokonce mi něco říká! Někam mě vede…
Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe.
Na parketu lesklém jako led na černé tůni vířilo ve valčíkovém rytmu dvacet párů, páni ve fracích, dámy ve večerních toaletách. Androidi oblečení do tradičních žlutých livrejí Modré laguny nalévali gentlemanům, kteří se nudili u baru. A vzadu u stěny, v boxech, kam světlo dopadalo jen s ostychem a v množství takřka neměřitelném, se to podezřele hemžilo a jen občas se v šeru blýsklo nahé stehno či holá záda.
Přešlápl jsem z nohy na nohu, ustoupil o půlkrok stranou.
Na vyleštěných parketách opět zůstal krvavý otisk. Muselo to vypadat jako valčíkový krok, protože tančící dvojice (všichni se na mě totiž dívali, muž ve zkrvaveném skafandru uprostřed tanečního parketu není nenápadná figura) se zastavily, páni pustili z náručí své dámy a všichni, páni i dámy, začali tleskat.
Patřil jsem zřejmě k jednomu z bodů velkolepého programu tohoto večírku pořádaného lidmi, kteří si říkali Poslední generace. Slavili zánik Arkádie a chystali se uvítat poslední hodinku svého života, která, jak věřili, nastane ještě dnes.