Bez pomoci techniků z Lagrangu by to s Arkádií dopadlo špatně, asi bychom všichni zahynuli, až bychom vypotřebovali poslední kubíky rezervních zásob kyslíku.
Jak jsme se později dozvěděli, komodor Nové Hranice Avram Stavro-pulos okamžitě po havárii kontaktoval nouzový štáb hnutí na Lagrangu a pomoc už byla na cestě, když jsem se prodíral troskami, abych pomohl Su.
Pokud jde o dekompresi, Lagrang byl vystavený přibližně stejnému riziku jako kterýkoli habitat na Luně. Arkádský magistrát však s žádnou havárií vážně nepočítal, kdežto správa Lagrangu, plně ovládaná příslušníky en há, držela v pohotovosti úderné jednotky opravářů čtyřiadvacet hodin denně. Všichni ti muži a ženy byli výtečně vycvičeni a vybaveni technikou a položili by i život, kdyby to okolnosti vyžadovaly.
Na místo havárie jsem se dostal pozdě, až po strašném skandálu ve zrušené tančírne někdejší Modré laguny, kde jsem se porval s nějakými chlapy a kde i malá Su – krušno vzpomínat – ode mne nakoupila nějaký ten políček. Měl jsem být velkolepý bod programu jejich večírku (Su mi přísahala, že byla sama, když mi volala, a že její kumpáni k ní přišli až později, ale čert jí věř).
Velkolepý bod programu jsem byl zcela určitě, míň už se asi počítalo s tím, že budu bod poslední a vrcholný. Podal jsem pěkný výkon a docela rád vzpomínám na ty okamžiky, kdy přede mnou páni ve fracích se zkrvavenými nosy prchali do koutů. Vzpomínám rád, ale nerad vyprávím, hlavně proto, že do toho byla zapletená Su.
Zajímavější bylo to, co se dělo u Sloupu, kde se kopule pod tíží navršeného prachu prolomila.
Čím blíže epicentru (proč neužívat toho slova?), tím byla volnější cesta. Uragán tu dosahoval maximální síly. Některé stavby vydržely, ale ty chatrnější vzal unikající vzduch prostě s sebou. Nikde se nevršily žádné trosky. Ty vylétaly v prvních minutách katastrofy otvorem ven. Vzduch kapalněl, shlukoval se do obrovského mraku z kterého pršelo dolů vše, co tornádo sebralo při své vražedné cestě; takže pršely roztříštěné domy se vším všudy, i s obyvateli, které smrt zastihla ve spánku. By to déšť vražedný, protože kopule, vetchá natolik, že nesnesla závěj prachu, se hroutila všude tam, kam na ni trosky dopadly. Tato druhotná pohroma postihla zejména východní arkádské čtvrtě, jak se ukázalo později. V prvních minutách zahynulo přes sto padesát tisíc lidí, ve fázi druhé k nim dalších padesát tisíc přibylo. Počet obyvatel habitatu během té strašné noci klesl o třetinu. Vrátím se ale ke svým osobním zkušenostem.
Zatímco jsem se rval v tančírne, glydery úderných čet z Lagrangu přistávaly – velmi opatrně – na nepoškozených částech kopule. Ano, byly to glydery! Navzdor tomu, že Rada zakázala veškerou gravitační techniku, na Jedničce se zachovala flotila přepadových glyderů (s plným vědomím Můstku, jak obyvatelé Lagrangu říkali svému magistrátu). Neuznáváme žádné žvásty o degradaci hmoty, prohlásili prý nejvyšší činitelé en há, a v případě nouze nezaváháme a gravitechniku použijeme. A když jsem kráčel hlavní třídou, úderníci v blankytně modrých hermetických oděvech už natahovali přes největší trhliny čtvereční kilometry krycích fólií.
Nekráčel jsem sám.
Hlavní třída byla plná lidi. Kdyby se tu ocitl někdo nezaujatý a pozoroval ty davy, aniž by ztratil smysl pro humor, musel by se smát. Pestřejší přehlídku ochranných obleků byste neviděli ani na nejbláznivějším maškarním výletě. Jak je to dlouho, co se přestalo s ježděním na výlety!
Bez gravitechniky se těžko cestovalo po silnicích a dálnicích, které rychle chátraly, protože jejich jemný povrch rozbíjela kola těžkých improvizovaných vozidel. Spatřili byste hastroše ve starodávných skafandrech s kulatou přílbou, ve sněhulácích -jeden z nich jsem byl já. Viděli byste hermetické oděvy pracovní i sportovní, horolezecké, lyžařské, střelecké, běžecké, bruslařské. Ty byly mimořádně komické, protože brusle byly pevně spojené s podrážkou, takže nešťastníci v nich pajdali, klopýtali a káceli se, ale zase vstávali a pokračovali v cestě vpřed, protože chtěli pomáhat. Nejkomičtěji ovšem vypadaly skafandry zábavní, které bývaly v módě v době zlatého turistického věku Arkádie. Viděli byste styl Pohádek tisíce a jedné noci, styl středověký, potápěčský, démonický, antický
i kovbojský. Módy se tenkrát střídaly rychle, v rytmu těch bláznivě veselých let. V kdejaké domácnosti byste našli někde ve skříni schovaný takový maškarní skafandr po rodičích nebo po dědečkovi, a jak se ukázalo, mnohde to byl jediný skafandr schopný provozu. Tím jsem si ovšem nelámal hlavu. Spěchal jsem vpřed, a pokud jsem si něčeho všímal, tak jenom toho, že lidí bylo kolem mne čím dál víc, takže se náš společný postup zpomaloval, až uvázl docela.
Jak už jsem řekl, nemohl jsem s nikým komunikovat, a to mě mrzelo už proto, že za zorníky skafandrů lidí kolem sebe jsem poznal mnoho známých tváři. Známí brzy pochopili, jak jsem na tom, a tak jsme se dorozumívali gestikulací. Šlo to snadno, protože nejčastěji používané gesto bylo krčení ramen. Ne, nevím přesně, co se vlastně stalo, nevím, proč nepostupujeme, nevím, co je vpředu.
Dav houstl. Zezadu se na nás tlačili nově příchozí. Znervózňovalo mě to, protože zásoba kyslíku v lahvích na mých zádech (díky několika brutálním zákrokům náležitě obnovená v Modré laguně) mi nemohla vydržet donekonečna, a jestli se brzy nezačne něco dít, musíme se vrátit, odkud jsme přišli, jinak tu docela zbytečně všichni pomřeme.
Jak se ale vrátit, když přicházejí noví lidé, žhaví touhou pomáhat stejně jako my?
Konečně se začalo něco dít!
Nastalo veliké cloumání a lomcování, tam a hned zas onde se dav prudce pohnul kupředu, jeden takový proud brzy popadl i mne a táhl kupředu, opravdu se to podobalo proudu v nějaké kapalině, byly tu i víry, několikrát mě to zatočilo dokolečka, takže jsem ztratil přehled, kterým směrem vlastně postupuju, a uklidňovalo mě jen vědomí, že v té kaši nevězím sám, a taky to, že směřujeme k reflektorům, které zářily někde vpředu, zavěšené na vysokých pylonech.
Pak se to kolem mne zamodralo blankytem uniforem en há, nějaké ruce mne popadly a šouply do korby náklaďáku přecpaného lidmi ve skafandrech, za mnou přibylo ještě dobře patnáct dalších, a pak tma, houpa-vý pohyb žaludku, strach ze stísněného prostoru (třebaže klaustrofobií jsem netrpěl nikdy, jak dobře víte), a ten trapný stav trval až do chvíle, kdy náklaďák zastavil, my se vyhrnuli ven na ostře osvětlenou plochu, kde se to zase blankytně modralo, a tam mi nějaké ruce zezadu sejmuly přílbu.
„Pokračovat, pokračovat, padám, padám, jedem, jedem,“ křičely zu-pácké hlasy.
Někdo do mne strkal zezadu i ze stran, ale stačil jsem se rozhlédnout a brzy jsem byl doma: dovezli nás na někdejší bruslařský stadion. Led tu už dávno nebyl, takže jsme klopýtali po rozbité silikitové podlaze. Modří si počínali dobře, jako vycvičení ovčáčtí psi: dělili nás do skupinek po deseti a za ustavičného křiku „padám, padám“ nás hnali vpřed, až se jim nějaké místo zalíbilo, a tam nás přinutili, abychom si sedli a položili si ruce na temeno hlavy.
Shůry k nám promlouval velebný hlas: „Zachovejte klid, neopouštějte vyhražené stanoviště, nemluvte. V případě naléhavé potřeby zvedněte levou paži. Stráž se o vás postará. Potřebu vyměšovat nepovažujeme za naléhavou potřebu.“
„To se máme posrat?“ zeptal jsem se věcně svého souseda. Znal jsem ho od vidění, byl to technik od vzduchových kompresorů, šutrák v druhé generaci. Ani jsem nestačil zavřít ústa, a už jsem ji měl. Rána přišla zleva zezadu a srazila mě na bok. Půlka obličeje mi snad explodovala a v ústech bylo slano. Nechápavě jsem pohlédl vzhůru: nade mnou stál mladistvý průkopník ozbrojený něčím, co vypadalo jako čtrnáct padesátka, mělo to ale mnohem menší ráži a dole hranatou krabici, snad zásobník. Že by palná zbraň? Ty jsou přece už dávno zakázané!
„Hlavní zásada je mlčení. Mlčte a nic se vám nestane. Mlčte. Brzy budete mít příležitost k hovoru. Zatím mlčte. Mlčte, dokud nebudete vyzváni, abyste mluvili. Mlčte.“
Mladistvý průkopník mi pomohl si sednout. Můj soused byl tak ztuhlý hrůzou, že se bál pohnout prstem.
„Drž hubu, ty hajzle, nebo ti vymlátím zuby z tý tvý zasraný držky,“ pravil mladistvý průkopník vlídně.
Byla to dobrá lekce pro mne i pro všechny kolem. S rukama na temeni jsem tedy dřepěl beze slova. Protože jsem byl vyšší než většina lidí kolem, měl jsem celkem dobrý výhled. Byly nás tu tisíce, všichni seděli v hloučcích a uličkami mezi hloučky se volně procházeli krokem vítězů úderníci en há se zbraněmi v rukou. Ano, určitě to byly zbraně.
Hlava mi třeštila, jako kdyby mi do ní zatloukli rezavou skobu.
Netrvalo to ale dlouho a spatřil jsem dvojici neozbrojených úderníků. Kvapně kráčeli zcela zřejmě ke mně. Ani to nebylo zcela bez komiky, protože chodili cikcak, hned vlevo, hned vpravo, jako by šli bludištěm: pochodovali uličkami mezi jednotlivými skupinkami vězňů.
Vězňů? Ano, co jiného jsme byli!
Přišli až k nám, vybídli mě, abych vstal, a vedli mě lidským bludištěm, zase cikcak, zase vlevo – vpravo, až k průchodu v mantinelu a pak uličkou mezi lavicemi někam vzhůru, do nejvyšších pater tribuny. Tam zářilo narudlé světlo, hemžili se tam nějací lidé, slyšel jsem hrubý křik a taky nářek, asi někoho mlátili. Ti chlapci měli plné ruce práce.
Muži v uniformách obou odstínů modři: policisté v tmavomodrých, úderníci NH v blankytných, činorodí, důležití, energičtí, všichni pracovali jedna radost. Tam vedli muže k výslechu, tam zas jiného od výslechu vlekli, tam jeden huhlal jakési tajné pravdy do pojítka, jeho druh se dohadoval s mobilním oráklem obklopen napjatě naslouchajícími kamarády („Ano, ano, to asi ten chlapík říkal,“) a pak se všichni rozeběhli za nějakými významnými úkoly. Páchlo to tu potem a krví, sychravou zimou – a strachem.
Mne přivedli ke stolku ozářenému přenosnou lampou. Seděli u něho dva muži. Zprvu jsem viděl jenom jejich ruce, protože světelný kužel nesvítil výš než na jejich hruď, ale později, když si moje oči zvykly, rozeznal jsem i tváře a jednu jsem poznal.
Byl to poručík Luigi Mantella III. Ten druhý, oblečený do stejnokroje důstojníka úderných sborů Nové Hranice – byl to nejspíš taky poručík -štěkl: „Jméno…“
„Jakub Nedomý, známá firma,“ odpověděl za mne poručík Mantella III.
„Známá firma, no vida,“ opakoval bledě modrý spasitel lidstva. Pak se podíval kamsi za moje rameno.
„Zadržen na místě činu,“ řekl jeden z mých průvodců „Na místě činu, jak jinak. Původem ze Země. Jeden by se z vás poblil.“
„Poslyšte, já…“ začal jsem, ale umlčela mě rána pěstí. Dopadla těsně vedle toho místa, které už bylo pěkně modré po úderu pažbou. Půjde-li to takhle dál, budu pořádně zmalovaný. Podle toho, co se dělo kolem mne, jsem mohl s touto eventualitou stoprocentně počítat, pokud mi Mantella III. nepomůže.
Zatím to ale tak nevypadalo. Mantella III. nedával najevo ani špetku účasti. -
Orákl postavený na stole sykl a vyjel z něho výpis.
„Pěkně dlouhý rejstřík,“ poznamenal cizí modrásek. „A vida, ve stejném bytě žije ještě jeden takový dobytek.“ Tím dobytkem myslel Dědka Čucháka. Pokynul jednomu z mých průvodců, aby se spojil s hlídkou.
„Chci toho syčáka mít během půlhodiny tady.“
Chtěl jsem podotknout, že se to sotva podaří, ale raději jsem si vysával krev z poraněné dásně. I přes svůj věk mám učenlivou náturu: stačí dvě rány a už vím, že nemám mluvit, nejsem-li tázán. Teď se mě tázat začali:
„Co jste dělal na třídě Průkopníků?“
„Stalo se neštěstí… Chtěl jsem pomáhat.“
Vyšetřovatel se uchechtl a obrátil se na Mantellu III.
„Slyšíte to? Všichni zpívají stejnou písničku. Tak vy jste chtěl pomáhat,“ udeřil na mne znovu. „Můžete to nějak dokázat?“
Pokrčil jsem rameny. „Přišel jsem ke Sloupu, tam byl nával lidí… a pak mě sebrali a přivezli sem. Nechápu, co proti mně máte.“
„Ty jeden sabotérskej parchante, já ti tu nevinnost vyženu z hlavy…“
„Luigi, přece mu vysvětli, že…,“ oslovil jsem Mantellu III., ale to jsem neměl dělat. Hodný Luigi se rozkřikl a řval na mne ještě hůř než jeho kolega z Lagrangu – odkud by byl než z Lagrangu, nikdy jsem tu fyziognomie neviděl! Křičel pořádně, ale neoklamal mne. Nedával do svého hněvu srdce. Spíš jsem v jeho hlase rozpoznal nejistotu. Z toho, co říkal, nebo spíš vyřvával a vyplivával, jsem pochopil, že podle oficiální verze vyšetřovací komise dekomprese Arkádie nastala v důsledku rozsáhlé sabotáž-ní akce podněcované ze Země. Pachateli jsou příslušníci páté kolony, občané zemského původu.
„Nálož explodovala v jednu dvacet,“ řekl bledě modrý průkopník, když se Mantella III. sdostatek vyhulákal. „Co jste dělal v té době?“
„Byl jsem doma.“
„Může vám to někdo dokázat?“
Už jsem chtěl říct, že Su Wang-li mi telefonovala, ale uvědomil jsem si, že se také ona narodila na Zemi, a přestože jsem ještě před pár hodinami byl pevně rozhodnutý ji s konečnou platností vymazat, zapomenout na ni, zašlapat do nicoty byť i jen náznak vzpomínky, teď, po tom, co se stalo, mi to rozhodnutí připadalo malicherné, nepodstatné, prostě směšné.
„Máte spolubydlícího?“ podotkl Mantella III. suše. Snad mi chtěl pomoci. Snad.
„Není doma.“
„Kde je?“
„Nevím. Zmizel. Už je to dlouho. Nemám ponětí, kde je.“
„Hlásil jste to?“
„Ne. Nevěděl jsem, že se to musí.“
„Zajímavé. Nevěděl. Ještě se k tomu vrátíme. Vy jste tedy byl v jednu dvacet doma. Byl jste zatčen na místě činu v pět patnáct. Co jste dělal mezi jednou dvaceti a pěti patnácti?“
To tak, budu ti věšet na nos, že jsem navštívil Su.
„Byl jsem doma a pak, asi v půl čtvrté, jsem vyšel ven, abych se podíval, co se vlastně stalo, a abych pomohl při záchranných pracech, kdyby to bylo třeba.“
Dovedl jsem si představit, jaké peklo bych způsobil Su, kdybych ji do toho zatáhl. Hnutí Nové Hranice nenávidělo všechny lidi, kteří se narodili na Zemi, a z nich pak nejvíc nenáviděli ty, kteří podlehli módě Poslední generace. Kdyby se dozvěděli, že Poslední generace pořádala ples, zatímco třetina obyvatel Arkádie umírala…
Mantella III. si během našeho rozhovoru pohrával s oráklem. Asi s ním komunikoval písemně, jak už to tak policisté někdy při výslechu dělají, když se chtějí na něco zeptat ústřední informační banky, aniž by vyšetřovaný věděl, o co vlastně jde.
Průkopník v uniformě Nové Hranice si teď hrál – trochu nešikovně -na hodného strýčínka, který má se zatčením pochopení. Vlastně to ani nedělal zase tak moc nešikovně, jiného by snad nachytal, jenže já jsem na takové finty příliš ostřílený kriminálník.
„Vy jste tedy byl doma… Předpokládám, že vás vzbudil otřes. Jistě jste se lekl, ale pak vás zlákala postel, znovu jste usnul, ale časně ráno jste si řekl, že se raději půjdete podívat, co se vlastně stalo.“
Po očku se podíval na skrytou obrazovku oráklu. V hlavě mi zabrnkal varovný signál. Velmi nejistě jsem pokračoval v rozvíjení báchorky.
„To ne, spát jsem nešel. Dlouho mi trvalo, než jsem našel tlakový oděv. Regulační ventil byl rozbitý, musel jsem ho opravit… Měl jsem prázdné láhve…“
„Zajímavé,“ podotkl Mantella III. Opřel se o židli a ruce založil na prsou. „Zajímavé. Rádi bychom vám věřili. Jenže nemůžeme. Tři svědkové vás totiž viděli na ulici v jednu čtyřicet! A navíc od tří hodin od rána před vaším domem stojí hlídka úderníků Nové Hranice. Od počátku jste byl na seznamu podezřelých, pane Nedomý… Původem ze Země… bez-počtukrát trestaný za podvody nejrůznějšího druhu… zůstal na Luně bez zřejmého důvodu… My ho tušíme, ten důvod. Jste jeden z vůdčích činitelů páté kolony! Jste podvratný živel! Tohle spiknutí je jako pavouči síť a vy sedíte zatraceně blízko středu té sítě, pokud nejste Pavouk sám! My se vám podíváme na zoubek, my vás protřepeme, my vás obrátíme naruby, Nedomý. Vy ještě rád zazpíváte. Vy nás do pavoučího hnízda zavedete a budete nám líbat ruce za to, že jsme vás na tu vycházku pustili. Odvést! A nakládačku! A pořádnou, dokud neuvidí andělské kůry, a potom znovu. Nedomý, my vás teď držíme, a už vás nepustíme.“
A začal kolotoč, který trval šest týdnů. Přišel jsem o zuby a jedno oko, kůže mi visela na žebrech a na první pohled by nikdo nepoznal, jestli jsem černoch, nebo běloch, a snad by i zapochyboval o mé příslušnosti k lidskému rodu. Úderníci Nové Hranice to s cestou ke Středu Galaxie do Náruče Vesmírné Matky mysleli hodně vážně, když si dali se mnou (a nejen se mnou) tolik práce!
A jak dopadla Su?
Tu jsem zradil ještě ten první den, už při druhém výslechu.
Ano, udal jsem chudinku Su.