V mřížce větráku se zabělal růžek piktoru.
Ležel jsem na zádech, ruce rozpažené, a vstřebával jsem do rozbitých zad léčivý chlad podlahy. Snažil jsem se zaostřit oko na zaprášený luminor zapuštěný do stropu. Nešlo to. Světelný ovál uhýbal, kýval se ze strany na stranu a dělaly se kolem něho duhové elipsy.
Piktor se v mřížce jemňoučce chvěl, jako by mě chtěl zlákat: vstaň, natáhni ruku, když se postavíš na špičky, dosáhneš na mne, chvilku kruté bolesti vydržíš, přežil jsi horší věci.
Všiml jsem si ho až po hodné chvíli. Tedy, všiml: cosi cizího vniklo do okruhu mého vnímání. Když jsem pozoroval luminor, nějaký bělavý trojúhelníček se třepotal v temném pohraničí mého zorného pole. Jakmile jsem ale pohnul okem, luminor se snad o něco více rozzářil a já neviděl už nic jiného než duhové elipsy.
Vězeň má dost času. Je to snad to jediné, co mu nechají, – čas. Domnívají se, že s nimi spolupracuje, že funguje jako duši leptající louh. Snad je to i pravda v případě nováčků. Já jsem měl po čtyřech týdnech věznění a výslechů duši už tak rozleptanou, že pro nějaký louh už z ní mnoho nezbylo. A tak tedy čas pracoval fakticky pro mne: léčil mé rány klidně a nevtíravě jako chlad podlahy.
Mohlo to trvat snad hodinu nebo dvě, než můj zrak vzal na vědomí neklidný trojúhelníček, roztetelený v zubech silikitové mřížky. V samo-vazbě je každá změna větší událost, než kdyby do Arkádie přijel na pohostinské vystoupení baletní soubor Velkého divadla. Změna, toť pojem relativní, proměnlivý. Člověk svobodný chápe přechod ze stavu klidu do stavu bolesti jako převelice prudkou změnu – ne tak já nebo moji spoluvězni. Po týdnech věznění už mi bylo celkem jedno, jestli mě tlučou nebo ne, protože bolest se stala trvalým stavem mé existence. Ale růžek piktoru ve větráku? To bylo něco.
Teď už nechápu, jak jsem si mohl tak rychle uvědomit, že ve větráku vězí piktor. Nepřicházel jsem s piktory tak často do styku, aby mi byly důvěrně známé, od té doby, kdy jsem se přestal zabývat orákly. Dříve, za starých časů, patřily piktory k mému dennímu životu. A ještě dříve, přátelé… Já znal dokonce ještě papír a jako kluk jsem čítal opravdové papírové knihy.
Alarmující zvonek mi zařinčel v mysli. Změna v cele se neodehrává jen tak. Vždycky jde o změnu ve vztahu k vězni. Pootevřou se dveře a něčí bota vsune dovnitř misku s potravou. Změna. V tichu se ozvou lidská slova „žer, dobytku“. Změna. Služba (vězeň se zakukleným obličejem, jen horečnaté oči se mu blýskají v masce) přijde s kyblíkem na potřebu. Změna. Růžek piktoru ve větráku. Změna.
Co mám dělat? Jak mám reagovat? Jistě mě pozorují. Nevím, kde mají své oči, jsou ve zdech, ve stropě nebo dokonce i pod mými zády. Vidí mne, poslouchají můj dech, očichávají mne (tuhle činnost jim nezávidím). Jsou všude. Každá změna nastane, protože oni to chtějí. Musím se zachovat podle jejich vůle. Chtějí, abych žral. Žeru. Chtějí, abych vyměšoval. Vy-měšuju, třebaže není co, a každý stah břišních svalů mi působí bolest. Přesto ale sedím na kbelíku a poslouchám, jak na hladinu odkapává moje krev.
Kdybych to neudělal, zlobili by se.
Že by mne bili? To také, ale toho se nebojím.
Zlobili by se a to já nechci, to já nesmím připustit. Žiju tak, aby se nezlobili. Všechno udělám, jen aby se nezlobili.
Nezlobte se, prosím.
Trojúhelníček na mne mává z mřížky větráku.
Co chcete, abych udělal?
Snad bych měl zůstat ležet. Nemusím přece ten trojúhelníček vidět. Vy přece nechcete, abych viděl. Jedno oko jste mi vyrazili pažbou a druhé poranili, že sotva vidím. Chápu to. Můj ostrý zrak vás zlobil, a proto jste mne ho zbavili. Správně jste udělali, protože už vás nezlobím svým svinským čuměním.
Jenže já ten trojúhelníček vidím!
Měl bych zavolat stráž. Nebude se na mne zlobit? Řeknu, že tam nahoře je trojúhelníček. Ti se budou zlobit! Co je jim do mého trojúhelníčku? Proč je obtěžuju?
Propadal jsem zmatku.
Otočil jsem se na břicho.
Teď to bylo ještě horší. Trojúhelníček jsem už sice neviděl, zato se on díval na mne. Cítil jsem ho v zádech. Jeho špička mne bodala do zátylku. Provrtávala se lebkou jako důlní kombajn, zahryzla se do mozku a postupovala se sveřepou cílevědomostí. Za chvilku si vykutá v mé lebce tunel, vykoukne z čela a zavěsí se mi před oko, abych ji viděl.
Proč, proč je tady ten trojúhelníček?
Je vysoko. Asi na něj nedosáhnu, ledaže bych si stoupl na špičky, ale ty mám rozbité pažbou. Bolelo by mě to, ale je, všechny ty, kteří se na mne dívají, moje bolest baví. Když jim neposkytnu zábavu, budou se zlobit.
Poskytl jsem jim zábavu.
Bolest to byla tak hrozná, že jsem se pomočil. Potěšilo mě to. Moji páni mají radost, když se pomočím bolestí nebo strachem. Dělám všechno proto; aby měli radost.
Dosáhl jsem na trojúhelníček, sevřel ho mezi palcem a ukazovákem. Chyběla mi síla, abych ho stiskl pořádně, ale naštěstí jsem měl stržené nehty a konečky prstů mi trochu hnisaly, takže piktor se na ně přilípl. Stačil jsem ho však trochu poposunout. Síly mě opustily a já klesl na podlahu. V mřížce větráku to šustlo, piktor vylétl ven a pomalu, pomaličku se snášel dolů, až přistál těsně vedle mé tváře.
Viděl jsem ten obrázek.
Byl velice hezky vyveden v barvách a samozřejmě v tri-di. Znázorňoval mne, připoutaného ke křeslu a uškrceného strunou. Páni se rádi bavili tím, že nás škrtili strunou, nás, svinské blaťáky. Mne taky několikrát škrtili strunou, ale nikdy mě neuškrtili. Zato mi vždycky vysvětlili, že příště to bude jiné. Příště drát dotáhnou až do konce. Když je budu zlobit. Nechci je zlobit, ne proto, že se bojím uškrcení, ale proto, že se bojím je zlobit.
Hezký obrázek. Líbí se mi, protože mým pánům se určitě taky líbí.
Kolem dokola je ozdobený ornamentem. Když jsem byl malý kluk, máma měla v pokoji na stole bílou dečku s krajkou na okraji. Na dečce byl vyšitý obrázek Karkulky a vlka. Tohle je taky taková dečka. Uprostřed jsem já s drátem vříznutým do krku a kolem dokola je krajka. Chápu to.
Rozumím tomu.
Rozumím tomu.
Ta krajka… to je písmo.
Popadl jsem list a přiložil si ho k oku.
KUBO! ODVAHU. POMOC JE NABLÍZKU. ŽÁDEJ O PREMÍSTĚNÍ NA LAGRANG. KAZIK.
Přemístění na Lagrang!
Toho se bojím ještě víc než očí a uší ve stěnách. Páni se stěhují z Lag-rangu na Lunu a zpátky prý vozí veřejné nepřátele. Říká se tomu očištění
Luny od páté kolony. Stanice bude spálena ve Slunci. Odvezou pak vězně zpátky? Anebo je pošlou i se stanicí do pece?? Říkají, že ano. Jenže já -žádný vězeň v tomhle pánům nevěří.
Nezlobte se, prosím! Nezlobte se! Já vás mám rád a jsem vám vděčný za to, co jste pro mne udělali, ale… nevěřím vám.
Nemohu za to.
Někteří se přihlásili dobrovolně na Lagrang.
Už nikdy o nich nikdo neslyšel.
Ne, vězňové si mezi sebou nepovídají. Nesmíme si povídat, pány to zlobí. Stejně všechno víme. Myšlenky se prodírají stěnami, plazí se těsně nad podlahou, jsou ukryty ve kbelíku na potřebu. Kapka krve rozčeří smrdutou hladinu… Kap… a to snad je ono důležité sdělení, které způsobí, že vím. Kap, kap, krev kape, je to vězeňský telegraf.
Doplazil jsem se ke dveřím.
Buch…Buch…
Dorážím pěstí na výplň.
Páni vtrhnou dovnitř hodně rozzlobení.
Dveře mě odhodily stranou. Ležel jsem až u stěny. Rozpřahovali se na mne, jejich těžké boty mi dupaly u tváře. Zlobili se.
Napřáhl jsem před sebe piktor.
Jeden z pánů mi ho štítivě vytrhl z ruky, podíval se na něj a rozesmál se. Podal ho tomu druhému.
„Dobrý, co?“
„Prima. Jako živej… tendle mrtvej. Však se dočkáš, ty jeden živej mrtvej. Už to nebude dlouho trvat.“
„Tam… okolo…“ zašeptal jsem.
Civěli na piktor. „Co to kecáš? Nedělej si z nás srandu, dobytku.“
„Nápis… Napsáno…“
Uvědomil jsem si, že nedovedou číst. Mladá generace NH se už neučila číst. To proto, že čtení je svinská neřest, škodlivá a dekadentní. Ta verbež nahoře na Zemi čte. Silná generace dobyvatelů hvězd nečte, žije mezi obrazy a chystá se na dobytí Galaxie.
„Ty se chceš na nás vytahovat, hajzle…“
„Nepřátelé… poslali…“
Chtěl jsem jim říct, aby co nejdřív předali piktor nějakému veliteli, který snad ještě dovede číst, ale nedokázal jsem najít taková slova, která by je nerozzlobila.
„Nepřátelé… nepřátelé…“
To bylo dobré zaklínadlo. Chtěli vědět všechno o nepřátelích. Už jsem jim o nich hodně řekl. Pověděl jsem jim o Su. Pověděl jsem jim o jejich přátelích, o dekadentech hnutí Poslední generace. O hospodském Mou-lisovi a o lidech, kteří se u něho scházeli. O Mirínkovi. Šklebil se, když mi oznámil, že se bude Lagrang rušit. Chtěli vědět všechno o nepřátelích. Vytušil jsem, že nepřátelé jsou i v jejich vlastních řadách. Pověděl jsem jim všechno, co jsem věděl o Mantellovi III. Měli z toho radost. Nezlobili se na mne. Tenkrát jsem po dlouhé době neplakal bolestí, ale štěstím.
Nepřátelé…
Jakmile jim řeknete slovo „nepřátelé“, zpozorní a začnou se k vám chovat lépe. Pamatujte si to pro případ, že byste se jim dostali do rukou.
Odešli.
Ležel jsem u stěny.
Kazik. To je přece jméno Dědka Čucháka. Taky nepřítel. Všechno jsem jim o něm pověděl. Všechno, co jsem věděl. Řekli mi, že ho zabili. Jindy povídali, že je zavřený v sousední cele. A jindy zase, že ho strčili do jedné cely se Su a že se večer co večer dívají, jak se ti dva spolu páří jako zvířata. Jenže Su je přece mrtvá, řekli mi to.
Nemůžu jim věřit.
Jenom mě, prosím, neodvážejte na Lagrang.
Je to blízko Země. Lagrang půjde do pece. Nechci do pece. Chci být na Luně, nebo spíš na Měsíci, jak se říkalo za mého mládí. Měsíc. Měsíc mého života.
Dveře se otevřely. „Jak jsi k tomu přišel?“
Pan velitel mával piktorem ve vzduchu.
„Tam…,“ pokusil jsem se stočit oko k větráku.
„Asi ve větráku,“ poznamenal jeden ze strážných, kteří velitele doprovázeli.
„Pakáž jedna hnusná. Jsou jako hmyz. Popadněte ho, umejte, dejte mu nějaké hadry. A taky posilovačku. Pak mi ho přiveďte do kanceláře.“
Odešel.
Oba strážci na mne hleděli trochu vyděšeně. Ještě před pěti minutami by se mě nedotkli jinak než podrážkou nebo pažbou. Teď se museli ke mně sklonit, popadnout mne v podpaží a pokusit se mne postavit. Nohy se mi podlomily. Bál jsem se, že se budou zlobit, ale nezlobili se.
Naopak, vycítil jsem, že mají strach.
Kdyby se mi cestou něco stalo, nebo kdybych jim dokonce umřel v rukou, pan velitel by se zlobil, ale ne na mne, nýbrž na ně. Proto mají strach.
Já vám neumřu. Nechci, abyste se museli kvůli mně bát pana velitele, a už vůbec nechci, aby se pan velitel musel zlobit.
Mám vás všechny moc rád. Jenom vám nevěřím.
Vedli mne chodbou stadionu, který se stal mým domovem, který jsem si zamiloval, kde jsem byl šťastný, když se páni nezlobili, i zoufalý, když jsem je rozzlobil. Miloval jsem chodbu a snad nikdy jsem nepoznal takové blaženství jako ve vlažné sprše, pod níž mne postavili.
Tvářili se starostlivě, když mne mydlili, použili vlastního mýdla (jak jinak, vždyť my, blaťáci, jsme na mýdlo neměli nárok), nevynechali ani jediné místečko na mém těle, jako když maminka myje své růžové děťátko.
Maminka… Já ji kdysi taky měl. Každý měl maminku. Je to asi krásné být něčí maminka.
Na Luně se už dlouho nerodí žádná děťátka.
Prý už to nemá žádný smysl. Teprve hnutí Nové Hranice se prý postará o nové potomstvo, až postaví galaktické lodě a pronikne do otevřené Náruče Velké Hvězdné Matky.
„Předvedli jsme číslo 2 621, pane veliteli,“ ohlásili řízně, když mne přivedli k veliteli.
„Dobrá, dobrá, tak už běžte. Posaďte se, pane Nedomý,“ řekl velitel. Pátravě na mne hleděl. „Dali vás celkem slušně do pořádku.“
Ze sprchy mne odvedli k lékaři. Dal mi posilující infúzi a taky regenerátor mi hodně pomohl. Bolest zmizela a žilami se zvolna rozlévaly vlny životní síly.
Spolu s nimi se začala ozývat nenávist.
Velitel se usmál.
Opíral se zadkem o okraj stolu. Mladý kapitán Nové Hranice. Kolik mu mohlo být? Jak dlouhou dráhu životní poutě stačil ujít? A kolik životních poutí překazil?
„Asi jste už pochopil, že jsme vás přestali psychicky kondicionovat. Potřebuji si s vámi rozumně promluvit.“
„Už se mnou mluvíte…“
„Uplynuly čtyři týdny od vašeho zatčení. Ano, vyšetřování trvá měsíc.“
Měsíc mého života, pomyslel jsem si trpce.
„Váš případ je vážný, pane Nedomý. Vyšetřovací orgány nalezly ve vašem bytě nástroj zločinu.“
„Ano?“
Už jsem se zmohl i na ironii. Brzy asi bude následovat zuřivost, bití, šoky. A znovu ta psychická kondicionizace. Udělají ze mne zase zvíře.
„Jmenuje se to, tuším, čtrnáct padesátka. Velice nebezpečná zbraň. Podle vyjádření expertů docela spolehlivě prorazí ochrannou kopuli města. Naruší její nosnou strukturu a při dekompresi ji unikající atmosféra roztrhá. K takovému činu je třeba odhodlání a také zkušenost. Vy jste bývalý havíř, pane Nedomý. Přišel jste na Lunu před koncem roku 2043. Zaměstnanec tehdejší Českopolské. Neměl jste na šachtě mnoho kamarádů. Ten… Kazik byl z nich nejlepší, viďte?“
Na to jsem neřekl nic. Opravdu to už bylo se mnou mnohem lepší! Dokázal jsem mlčet a nic pána tolik nerozzlobí jako mlčení vězně při výslechu.
Znovu se usmál.
Byl to pohledný mladý muž. Měl vysoké čelo a husté, nepříliš dlouhé vlasy se mu leskly. Rovný nos a jemné, trochu dívčí rty.
Tyhle rty dovedly křičet: „Hajzle… Roztlučte mu pajšl… Dobytku… Rozkopněte mu varlata…“
Teď se hezky usmívaly. „Chápu, jak vám je. Tohle asi byl ten nejhorší měsíc vašeho života, viďte? Měl jste smůlu.“
„Měl jsem smůlu, že jsem chtěl pomáhat lidem,“ řekl jsem po chvilce přemýšlení.
Byl bych se asi rozplakal, kdybych to neřekl. Jenže on zavrtěl hlavou.
„Nenechte se mýlit. My bychom vás stejně zatkli, i kdybyste zůstal doma.“
„I kdybyste mne nezatkli na místě… činu?“
„Chtěl jste říci – na místě neštěstí, viďte? Nebojte se, já vás bít nebudu. Násilí se mi protiví a nikdy bych ho nepřipustil, kdyby se nebylo ukázalo, že bez jeho přispění je i sebedůkladnější psychická kondicionizace bezmocná. Fyzická bolest, pane Nedomý, to je ta ovládací páka lidské psychiky! Bohužel… Je mi to osobně nesmírně líto. Vy si tedy myslíte, že jde o neštěstí. Že se kopule prolomila pod tíhou nahrnutého prachu. Že za dekompresi je odpovědný náš komodor Avram Stavropulos. Myslíte si to? Pane Nedomý, já se domnívám, že to tak je. Já totiž vím, že to tak je.“
Opatrně jsem do sebe vtáhl vzduch. Voněl nějakými sladkými pas-tilkami.
„Vím to já, víte to vy, ví to v Arkádii každý. A teď mi odpovězte na otázku, pane Nedomý, můžeme takový stav připustit? Ne, nemusíte mi odpovídat. Nechápete totiž, oč vlastně jde. Jsem s komodorem v osobním denním kontaktu.“
Napřímil se a udeřil se pěstí do hrudi. Teď už jsem spíš dokázal uvěřit, že jeho jemné rty dovedou sprostě nadávat. Pak začal žvanit jako z partesu.
„Zasvětil mne do všech plánů. Jsou velkolepé. Jsou gigantické. Otevírají lidstvu nové obzory. A sám komodor ještě neví všechno, co se rodí ve štábu Nové Hranice, tam nahoře na Velitelském Můstku v lůně Rady Astrokratorů. Plány jsou grandiózní. Budeme je realizovat za podpory všech morálně zdravých lidí. Těch je na Luně hodně ve všech sedmi ha-bitatech přivrácené strany i v Arkádii. Tady, v Arkádii, se rodí světlá budoucnost lidstva, a ne tam nahoře v bahnu té dekadentní Země!“
Obešel stůl a postavil se za něj jako za řečnický pult. Pěstmi se opřel o jeho desku a trup nachýlil kupředu.
„Co to je, lidské štěstí? Dekadenti na Zemi tvrdí, že štěstí je v životě samém, že je uvnitř člověka, v něm samém a v jeho vztazích k ostatním lidem. Žvásty, svinské dekadentní žvásty! Osud obtížil ramena člověka velkým úkolem. Musíme jej naplnit. Kdo se Osudu postaví, bude rozdrcen!“
Přestal jsem ho poslouchat. Moc dobře jsem znal řečnická cvičení vědců Nové Hranice. Už jsem se sebral natolik, že jsem byl schopen uvažovat o tom, proč mne sem povolal. Co ode mne chce? Co vůbec může chtít od člověka, kterého kdykoli obratem ruky vrátí zpátky do stavu položivota?
„Nemůžeme si dovolit, aby lidé pochybovali. Musíme v nich podporovat fanatické odhodlání. Ano, prolomila se střecha. Je to tragédie, ovšem fakticky zaviněná dekadentní ležérností arkádského magistrátu. Kdyby lidé byli ochotni připustit, že vinen je magistrát…“
Mávl rukou. Lidé, to byla zřejmě velká překážka na cestě Hnutí k jeho grandiózním cílům. „Na tomhle stadionu by se mohlo bruslit. Jenže lidská hloupost je nebetyčná. Mnozí hážou vinu na Hnutí. Kdybychom neukázali pevné odhodlání, co by se stalo? Pomlouvači, šeptalové a kverulanti by podlomili víru veřejnosti v osudové poslání lidstva. Stalo se neštěstí a my všichni ho hluboce želíme. Ale na cestě lidstva do Náruče Vesmírné Matky budou oběti. Nemohou nebýt. Jednou na ně budeme vzpomínat. Postavíme jim pomník na největší planetě Ústředního Slunce Galaxie. Ale teď? Teď musíme bojovat. Tvrdě. Být nelítostní k sobě i druhým. K Ústřednímu Slunci doletí jen člověk zocelený údery kladiva na kovadlině. Pevný. Odolný. Odhodlaný. Nepochybující. Proto musíme veřejnosti předložit pravého viníka toho zločinu.“
„Jsem to já?“
„Ano,“ odpověděl velitel a opět se tak hezky usmál.