Na Lagrangu mě čekalo nejedno překvapení.
Po tom, co se událo za posledních šest týdnů, jsem nabyl velké tvrdosti vůči překvapením a ani předtím jsem nebyl žádný naivka Divíšek, v mém věku by něco takového bylo směšné. A přece jsem se divil, když jsem zjistil, že na Lagrangu není žádné vězeňské oddělení.
„To není možné! Den co den prý odlétají na Lagrang transporty z Ar-kádie a z ostatních habitatů taky!“
Slečna M'Botová, takto seržant úderných jednotek Nové Hranice, rozhodně popřela, že by něco takového bylo možné. Kdyby nějaké oddělení na Lagrangu bylo, prohlásila, musela by o tom vědět. Ostatně, proč by někdo vězně na Lagrang vozil?
Neměl jsem důvod, proč si brát servítky.
„Byla by to jednoduchá exekuce nepohodlných osob.“ Zasmála se tomu.
„Milý poručíku, jednoduchá exekuce? Vy si myslíte, že by Dohlédací výbor něco takového připustil?“
To, že jsem se stal poručíkem NH, vás možná překvapí. Mne zase překvapila zmínka o nějakém Dohlédacím výboru. V Arkádií se mluvilo o tom, že likvidaci Lagrangu nařídil samotný Můstek, aby znemožnil nežádoucí infiltraci ze Země. Lagrang je přestupní stanice nepřátelských myšlenek, tak to opakoval Stavropulos takřka v každém svém projevu.
„Brzy si zvyknete na to, poručíku,“ pravila seržantka M'Botová, „že z Lagrangu uvidíte jak Lunu, tak i Zemi z trochu jiné perspektivy.“
Zvyknu, ovšemže, ty moje milá černá kočičko. Zvykl jsem si na jiné věci, na mnohem horší!
Třeba na myšlenku, že Su je opravdu mrtvá.
Už jsem se přiznal k tomu, že jsem ji zradil hned na začátku své kalvárie. Později se vyšetřovatelé často na Su ptali a často mi o ní vyprávěli. Hlavně proto, že se rádi dotýkali citlivých bodů mé duše. Čtyři týdny jsem živořil jako troska bez vůle, manipulovaná složitým systémem psychického a fyzického nátlaku. Ale i v těch krušných dnech mně někde na dně mysli doutnala naděje, že se zachránila, že se nenechala chytit.
Příslušníky Poslední generace byli vlivní úředníci z magistrátu i lidé od policie. Jistě se včas dozvěděli, co se chystá. Naposledy jsem spatřil
Su v někdejší Modré laguně po té hrozné bitce, kterou jsem tam rozpoutal. V přepouštěcí komoře, zřízené ve vstupní hale, mě odprošovala. Plakala a ujišťovala mne, že mě nikdy nepřestala milovat a že to není její vina, že teď máme k sobě tak daleko. Otevřel jsem tehdy vnitřní dveře a vrátil ji tam, kam podle mého názoru patřila, mezi tu bandu ožralů a narkomanů, a odešel jsem bez lítosti.
Co se dělo potom? Dal té partě někdo včas hlášku, že se blíží přepadové komando úderníků en há, aby je všechny pozatýkalo?
Měli dost času. V první vlně zatýkání se en há zaměřili na nás, kteří jsme přispěchali k epicentru dekomprese. Před domy některých prominentů (prý jsem to byl i já) hlídkovali příslušníci oddílů „Mladých strážců Nové Hranice“. Hlídali i její dům? Jedno jsem si uvědomoval i v těch nejhorších chvílích: nikdy jsem na chodbách improvizované věznice nepotkal jediného účastníka tehdejšího večírku. Zaznamenal jsem tu tisíce známých tváří, opravdu, vždyť za ta léta života v Arkádii jsem postupně přišel do styku prakticky se všemi starousedlíky a na ty se nenávist NH soustředila s nejprudší silou. Jak je možné, že prominenti Poslední generace ušli našemu osudu?
Kapitán Levasseur v závěru našeho prvního rozhovoru povolal své lidi a nařídil jim, aby mi zřídili ubikaci ve správní části věznice. Bez ostrahy, jak výslovně zdůraznil. Ubikaci mají zařídit na důstojnické úrovni. Ať se ničemu nediví a rozkaz vykonají ihned, odchod.
Divil jsem se já. Důstojnický luxus, bez ostrahy? Znamená to, že jsem zase svobodný člověk? Jak to? Vždyť já jsem měl přece figurovat jako hlavní postava monstrprocesu, při kterém budou veřejnosti odhaleni původci masové vraždy na obyvatelích Arkádie, a to hlavně já, muž, který vystřelil čtrnáct padesátkou do kopule a způsobil tu strašnou dekompresi?
„Jako vždycky, milý pane Nedomý, jsou v životě dvě eventuality. O té první jsem vás informoval. Budete souzen, usvědčen, odsouzen a bezpochyby popraven. A ta druhá…“
„Musím zřejmě udělat nějakou špinavost.“
„Ne. Nechceme od vás nic jiného, než abyste pomohl svému příteli… Říkáte mu, tuším, Dědek Čuchák. Prosí vás o pomoc. Poslal vám do cely moták.“
Kdo mi ho vlastně poslal? Byl to opravdu Dědek? Bylo vůbec možné propašovat do vězení moták bez vědomí mých věznitelů? Takové otázky mi letěly hlavou, ale mlčel jsem.
„Váš přítel se před mnoha a mnoha lety stal obětí vražedného útoku,“ pokračoval kapitán Levasseur. „My víme, proč se někdo pokusil vašeho přítele zavraždit. Víme o nelegálních popravách na Českopolské. Víme, proč váš přítel tak náhle odešel z bytu a taky víme, co dělal celou tu dobu, kdy jste s ním neměl kontakt.“
Pozorně jsem naslouchal.
„Pátral po svém vrahovi, chápete to? A ten vrah pátral po něm. Vzpomínáte si na to záhadné udání, o kterém vás informoval Luigi Mantella III.? Nemohlo pocházet od nikoho jiného než od něho, od vraha.“
Máme tu tedy dvě záhadné figury, Kata a jeho Vraha, napadlo mě.
„Aniž to váš přítel tušil, pomáhali jsme mu v jeho pátrání. My totiž víme, kde se jeho nepřítel skrývá.“
Dramaticky se odmlčel. Všichni tihle důstojníci en há měli dobrou řečnickou školu komodora Stavropulose.
Pak vymrštil ruku a ukázal prstem na strop. Prudce, jako by ho chtěl propíchnout.
„Tam nahoře. Na Lagrangu. Vrah je členem Můstku.“ Kapitán se nahrbil nad svým stolem. Choval se teatrálně, jako kdyby ho Stavropulos sledoval na dálku.
„Naše hnutí je obklopeno nepřáteli. Nenávidí nás dekadentní Země. Nenávidí nás zbahnělá generace starých usedlíků. A v našich řadách se zahnízdili ti nejhorší nepřátelé. Chtějí rozložit hnutí zevnitř, chápete to? Těch se musíme zbavit! Ale jak je odhalit? Jak se jim dostat na kobylku? Jak je usvědčit?“
„Vy jste chtěli, aby vás Dědek zavedl k vašemu nepříteli na Můstku.“
„Ano! Jenže je v tom jedna velká potíž.“
„Chápu,“ přikývl jsem. „Dědek svého vraha nepozná. Nepamatuje se na nic, co předcházelo operaci na Lagrangu.“
„Vy ho ale znáte! Chápete už? Vaše zájmy a naše zájmy se shodují. Vy pomůžete nám a my pomůžeme vám.“
„Jak vám můžu věřit? Co když vám pomůžu a vy mne oklamete?“
Obdařil mne znovu svým chlapeckým úsměvem.
„Milý pane Nedomý… Vy nám musíte věřit. Co jiného vám zbývá? Když odmítnete, budete na tom přesně tak, jako jste byl ještě dnes, než jsem vás nechal vytáhnout z té díry. Nemáte na vybranou. Pokud ovšem chcete uvažovat o volbě mezi jistou smrtí a nadějí na záchranu…“
„Jednu podmínku ale mám.“
„Jakou?“
„Chci vědět, co se stalo se Su Wang-li. Ale tentokrát žádné řeči, kapitáne. Chci důkazy. Chci ji vidět živou nebo mrtvou, pokud se dostala do vašich rukou. A pokud ne…, pak mi to budete muset dokázat. Teď mluvím vážně. Kapitáne, když mi v tomhle nevyhovíte… já se ochotně vrátím tam dolů.“
Kapitán Levasseur neměl pochopitelně ponětí o tom, kdo je to nějaká Su Wang-li, ale jeho orákl mu podal velmi rychle potřebné informace.
„Je mi lito, pane Nedomý, ale paní Su Wang-li je mrtvá.“
Tak přece…
„Zabili jste ji?“
„Ne. Byla to vražda.“
„Enhá…“
„Hnutí nemělo s její smrtí nic společného. Chcete důkazy? Máte je mít.“
Strčil mi do důkazů nos, až jsem se zalykal. Umožnil mi přístup ke všem materiálům policejního vyšetřování. Nebudu unavovat podrobnostmi. Našli prý její mrtvolu. Příčina smrti – zásah střely čtrnáct padesátky, primitivní zbraně z minulého století, původně používané jako nástroj při ražbě důlních chodeb.
Mohl jsem jim věřit?
„Čtrnáct padesátka,“ poznamenal k tomu kapitán Levasseur. „Nezdá se vám ten rukopis povědomý?“
Dědek Čuchák zasažený čtrnáct padesátkou, Su Wang-li zasažená čtrnáct padesátkou. Vedou stopy taká nahoru na Lagrang?
„Pomůžu vám, kapitáne. Ne, pomůžu sobě. A potom… si se mnou dělejte, co chcete.“
Samolibě se usmál. Nemohl tušit, že se takhle rozhodnu, ale uměl sám sebe přesvědčit, že všechno předvídal a že toto je další důkaz jeho skvělých schopností.
Po čtrnácti dnech fyzické a psychické rehabilitace mě poslali v uniformě poručíka NH nahoru na Lagrang, kde se mne ujala M'Botová.
Lagrang Jedničku jsem v životě navštívil snad pětadvacetkrát, ale v posledních patnácti dvaceti letech ani jednou. Nebyl k tomu důvod, Když ustala turistka, zmrtvěl život v Arkádii i na stanicích Lagrangů. Odumíraly postupně a Jednička, ta největší a nejdůležitější, přišla na řadu nakonec. V těchto týdnech tu ovšem bylo živo. Desetitisíce lidí se stěhovaly a na všech třech portech bez ustání přistávaly a startovaly lodě a braly kurz buď k Zemi, nebo k Luně. Obrovská silikitová struktura, která po celé století zářila, jako by chtěla konkurovat Slunci, postupně temněla. Obytné čtvrti se vylidňovaly, Technici demontovali agregáty, bionické infobanky, stěhovali tovární provozy.
Jedné věci jsem si ale všiml hned při příletu: nikde jsem neviděl jedinou známku toho, že by lodě přivážely z Luny na Lagrang vězně. Naše loď přistála téměř prázdná, spolu se mnou přicestovala skupina techniků a nějací úředníci. To samozřejmě ještě nebyl důkaz, ale mé oči (ano, oči, za zničené mi dali dobrou protézu, byla to profesionálně provedená operace, trvala jen půl dne a věřte, že se mi po ní dokonce i líp dýchalo, jako by se mi v prsou ulevilo, operaci zřejmě nedělal žádný šumař, a když už se mi rýpal v oku, projel mě celého a tu a tam něco povyspravil) zkušeného kriminálníka by okamžitě odhalily maličkosti, které by nezkušený člověk nechal bez povšimnutí: oddělené koridory a vyhrazené přistávací plochy; předimenzované strážnice; podezřelá „okna“ v letovém řádu.
Nic takového! Tohle byl rušný otevřený port, kde si nikdo nikoho nevšímal. Veliké ploštice tiše klouzaly po magnetických polštářích a převážely na svých zádech neladné kupy nákladu. Mezi nimi se proplétali androidi – na Lagrangu nikdo nezakázal výrobu a provoz androidů – a stěhovali náklad do útrob kosmických lodí.
Na odstavných plochách tábořily tisícihlavé skupiny lidí. Nebyl na ně radostný pohled, třebaže mezi nimi byly i děti (další důkaz výjimečnosti postavení Lagrangu Jedničky, kde neplatily lunární zákony o regulaci porodnosti). Všichni ti lidé měli unavené šedivé tváře. Zápas se smutkem je už přestal bavit a dávali volný průchod svému stesku. Dovedl jsem to pochopit, vždyť se tady narodili, tady v útrobách kosmického ostrova, odkud byl nerušený výhled na Slunce, ale i na Lunu a na Zemi, na dva obrovské disky, jeden stříbrný a druhy modrý, postříkaný šmouhami mračen. Až nastoupí do lodi a odlepí se od plochy portu, skončí jejich život. Druhý zase nastane, ale tuhle možnost jejich cit doposud nedokázal připustit. M'Botová mě zavedla k nízkému žlutavému vozítku. Zavazadla jsem žádná neměl, podle instrukcí kapitána Levasseura mě měl vystrojit Třetí pluk, k němuž náležela služebním zařazením i M'Botová.
Byla to milá mladá žena, která mi až podivuhodně připomínala jistou dívku jménem Geneviève, ale – věřte tomu nebo ne – měla něco společného i se Su; snad temperament, snad způsob mluvy.
Během půlhodinové jízdy vedle M'Botové jsem okřál mnohem víc než během čtrnáctidenního rehabilitačního programu. Zvolna ze mne padala tíseň, kterou jsem si neuvědomoval, dokud mi zatěžovala ramena. Brzy jsem pochopil, v jakém zásadním rysu se Lagrang liší od Arkádie: zde bylo všechno v pohybu, lidé byli činorodí, měli nějaký cíl a pracovali, aby ho naplnili. Kdežto obyvatelé Arkádie? Ti jenom žvanili o velkých cílech, grandiózních úkolech, obětech jednotlivce vůči celku.
I já, který jsem nikdy nepodléhal pasivitě, jsem skončil jako hlídač v portu, smutný piják piva, které bylo navíc rok od roku horší.
M'Botová mi vykládala o tom, kolik lidí se vrací na Zemi, o tom, že hnutí Nové Hranice těm lidem v návratu nebrání (to mě také překvapilo, protože kapitán Levasseur tvrdil pravý opak) a že také Země je na příliv repatriantů připravená, zejména rozsáhlým medicinálním programem, který jim pomůže adaptovat se na šestinásobnou gravitaci.
„Kdyby tohle existovalo před sto lety,“ povzdechl jsem si. Seržantka na to neřekla nic.
Vnitřek Lagrangu byl pravý labyrint, ale M'Botová se v něm dokonale vyznala. Někdy se mi zdálo, že jezdíme v kruhu, ale to bylo tím, že jsme potkávali kolony věčně stejných lidí s šedivými unavenými tvářemi a s neforemnými ranci na zádech. Osobně nesli svoje nejcennější věci, protože se báli, celkem oprávněně, že by se jim mohly ztratit v chaosu, který tu všude vládne. Kdo by se vážně staral o osud rance v nitru kosmického ostrova, který už za tři týdny bude odeslán na dlouhou pouť do sluneční pece!
„Už bychom tam dávno byli,“ vysvětlovala mi ta dívka, která se mi čím dál více líbila, „jenže některé spoje už demontovali a všude jsou hrozné objížďky.“
Mohla mi namluvit cokoli, protože orientaci jsem ztratil už dávno. Nevím proč, ale důvěřoval jsem ji stále víc.
„Řekli vám, proč jsem přiletěl?“ zeptal jsem se jí. Zasmála se tomu.
„Čím to je, že nevěříte ničemu a nikomu?“
Chtěl jsem odpovědět, že v Arkádii nikdo nevěří ničemu a nikomu od té doby, kdy tam začal pan Stavropulos uplatňovat nové móresy, ale tak dalece jsem dívce nevěřil, abych to řekl nahlas.
„To není podezíravost,“ namítl jsem tedy. „Opatrnost je hlavní vlastnost příslušníka Nové Hranice.“
„Opatrnost? Já myslela, že statečnost!“
Měla krásné bílé zuby, svítily v té tmavé tváři rozhodně víc než maják na hlídačské kukani tam dole na portu Arkádie. Dole? Nebo nahoře? Čert se v tom vyznej.
Blesklo mi hlavou, že to děvče vede nějaké divné řeči a že snad měl kapitán pravdu, když mi během mého čtrnáctidenního rehabilitačního programu vykládal o tom, že Můstek, ale bohužel i důstojnický sbor NH na Lagrangu je prolezlý zradou, takže on a členové velení lunární sekce doufají, že moje odhaleni způsobí průlom do hradby falše, jíž jsou všichni ti zrádci obrněni.
Konečně zastavila. Opět jsem si vzpomněl na své havířské začátky: ocitli jsme se totiž na dně šachty, jejíž konec se ztrácel v nedohlednu. Musela být vysoká dvě stě, možná tři sta metrů. Vysoká? Spíš hluboká, jak mi dívka připomněla. Je to šachta ústřední zdviže vedoucí do prostoru Můstku. Pohybujeme se hlavou ke středu stanice, nohama k obvodu.
„Na to si zvykneš, promiňte, zvyknete.“
„Říkají mi Kuba,“ podal jsem jí ruku. Usmála se. Shůry, nebo spíš zdola, přišuměla kabina zdviže.
„Jmenuju se Agnes,“ řekla. Dveře za jejími zády se otevřely. Nepřestávala se usmívat a moji ruku nepouštěla. Oči měla zlaté a ještě hlubší než ta šachta tady.
Hleděl jsem do těch očí a čekal, kdy se do nich propadnu.
Vešli jsme do kabiny. Dveře se za námi zavřely jako čelisti nějakého bezzubého, dobráckého, ale mimoděk nebezpečného zvířete.
„Ty znáš Dědka Čucháka?“ zeptal jsem se jí.
Zasvítila na mne zuby.
„Moc dobře.“
Nesmyslně mě píchla v prsou žárlivost. Opravdu, jsem úplně nemožný stařík!
„Kdy se s ním uvidím?“
„Velice brzy.“
Zdviž se zastavila a trochu mi přitom rozhoupala žaludek. Odvykl jsem tomuto druhu cestování!
Bezzubé čelisti zdviže se otevřely. Agnes mě uchopila za loket a vyvedla ven. Neuvědomil jsem si, že nastane tma, až se za námi dveře zavřou.
Zavřely se a nastala tma.
„Vítám tě na Lagrangu,“ ozval se Dědek Čuchák.
Byl blízko, velice blízko.
„Agnes…“ ozval jsem se.
„Tady jsem,“ odpověděla. Znělo to ze stejného místa, odkud jsem zaslechl Čucháka!
„Proč je tu taková tma?“
„Chci tě připravit na určité překvapení,“ ozval se ve tmě Dědek trochu rozpačitě. „Nerad bych tě vylekal.“
„Myslíš si, že jsem nemluvně? Nemůžeš přece vypadat hůř než za starých časů, než tě dal doktor Kurz do pořádku!“
„Frankensteinovo monstrum,“ zažertoval. Nikdy jsem se před ním nezmínil o té staré knize. Vida, kam vede samostudium. Dědek studoval monstrologii.
„Přestaň si hrát na schovávanou. Agnes, rozsviť, ať už to máme za sebou!“
„Jak myslíš,“ řekla Agnes a rozsvítila.
Lekl jsem se příšerně.
Stál jsem tu v nevelké kruhové místnosti s Agnes sám. Uvědomil jsem si, co to znamená.
„Agnes… Dědku…“
„No ovšem,“ zabručel Dědek Čuchák ústy té překrásné mladičké černošky, „jsem to já, kdo jiný?“
Na Lagrangu skutečně není nouze o překvapení!