Dohoda to byla celkem jednoduchá, tedy, abych byl přesnější – jednoduše vypadala, když už jsme k ní dospěli.
Nejraději bych je oba vyklopil a pokračoval v cestě sám, to snad ani nemusím zdůrazňovat, jenže kompjůtr mi nedovolil udělat s plošticí otočku, která by katapultovala pasažéry ven. Navíc mě měli na mušce, a kdybych provedl něco opravdu jim nebezpečného, neváhali by riskovat havárii a naprali by to do mne z obou hlavní.
Nejraději by mě oba dva odpráskli a pokračovali v cestě beze mne, jenže já měl ruce na pákách a každý pokus o personální změnu na pilotním postu by měl za nevyhnutelný následek potyčku a havárii, a tu nechtěli riskovat, pokud to nebude úplně nutné.
Hnal jsem se v rozumné výši severovýchodním směrem, kde podle palubních souřadnic měla ležet Jednička. Světla Českopolské jsme měli už dávno za sebou, pozřela je zubatina prvního horského hřebenu, který jsme přeletěli. Pod námi byla pustina a tenkrát jsem opravdu nechápal, co na ní kdo může vidět poetického a zajímavého. Všude šutry a nic než šutry, trosky po kosmickým bombardování, které tu zuřilo před třemi miliardami let a které poďobalo měsíční tvář do té podoby, jakou blaťáci nahoře na Zemi obdivují dodnes. Rychle jsem si zvykl na ovládání raketové plošiny a po pěti minutách letu jsem se začal považovat za pilotní eso a mohl jsem věnovat alespoň část svého intelektu vymýšlení rafinovaných nadávek, jimiž jsem já, ateista, častoval oba mohamedány, jednoho fanatického funďáka a druhého upřímného jako vegeteriánská lasička v kurníku.
Oba mi opláceli stejnou, přičemž dlužno podotknout, že Zasada byl vynalézavější. Vyložil mně zejména, jaké slasti na mne čekají v džaha-nnam, kam se bezesporu dostanu, a je to prý otázka už jen minut, kdy to bude.
Oděn budu do šatu z ohně, k pití mi dají vroucí vodu s hnisem a k zakousnutí dostanu ovoce ze stromu zak-kúm, které spaluje nitro. Ďáblové mi protáhnou řetěz žaludečním traktem a takto mě připoutají k osobnímu satanovi.
Upřímně řečeno, víc jsem se obával srážky se skaliskem než setkání se štíry velikosti osla, jimiž mi Zasada vyhrožoval. Také jsem sledoval indikátor paliva. Jeho očko červenalo, a to znamenalo, že se blížíme k akčnímu rádiu. Ještě kilometr nebo dva a dospějeme k bodu, odkud je ještě návratu. Palivo na zpáteční cestu ještě stačí.
Trvalo to dvě minuty a byli jsme tam. Takřka bezchybně jsem přistál mezi balvany a Zasada přestal spílat. Motory hučely ve volnoběžném režimu a i přes tkaninu rukavic jsem cítil jejich chvění.
„Stačí jeden pohyb rukou a jsme napadrť,“ varoval jsem je pro případ, že by si chtěli vyzkoušet svoje střelecké schopnosti. „Mám ruce na pákách, jak račte vidět.“
„Co dál,“ ozval se Bejček. Sklonil zbraň, to bylo dobré znamení.
„Seberte si pitivo a baštivo a dejchivo a pokračujte po svých.“
„A ty?“
„Vrátím se na Českopolskou.“
„Žvaníš,“ zapochyboval Zasada. „Nevěř mu, je to nevěřící pes, ďaur. Všichni ďaurové lžou.“
„Co jiného zbývá? Na Jedničku je to odsud dvě stě kilometrů. Ploštice by nás přiblížila o dvanáct kilometrů blíž. Zbývá sto devadesát, cirka počítáno. Šest dní usilovného pochodu. Ten váš machometánský ježíšek vám připravil dávku pro jednoho, doufám, že bohatou dávku pro jednoho. To by mohly být dvě chudé dávky pro dva. Rozhodně ale ne tři chudičké dávky pro tři. Všichni tři se tam nedostaneme. Vy dva se držíte jeden druhého jako achich a ouvej. Co jiného mi zbývá než se vrátit?“
„Zavřou tě.“
„Vás taky zavřou, chlapci. Ale to je vaše věc. Pokud jde o mne, jsem raději zavřenej než mrtvej.“
Tak nějak vypadalo východisko dohody. Zbývalo jen domluvit nějaké detaily. Akce nakonec proběhla tak, že Bejček vytáhl zásoby z nákladního prostoru ploštice, zatímco Zasada mi mířil na záda. Pak jsem vzlétnul o deset metrů, přesvědčil se, že Bejček položil zbraň na zem a poodešel o padesát metrů, a když Zasada hodil svou zbraň z paluby dolů, spustil jsem se zpátky až na výšku nula a milostivě ho propustil.
Nabral jsem zpáteční kurz, ale sotva obě postavičky zmizely za skalisky, přistál jsem a okamžitě zhasnul motor.
Ani chvilku jsem nepomýšlel na návrat na Českopolskou, kde mě dozajista čekal kriminál, eventuálně soudce lynč, pokud bych padl do rukou svým bývalým kolegáčkům, a nikoli přísežným služebníkům zákona. Můj plán se zakládal na prosté kalkulaci:
Na Jedničku se dostanu po šestidenním pochodu. Potřebuju především kyslík. Toho je v palivových nádržích ploštice pro regiment takových dejchalů, jako jsem já.
Dále potřebuju vodu. Tu si vyrobím dětinsky prostou reakcí kyslíku a vodíku. A konečně potřebuju jídlo. Nu, to si musím odepřít. Vydržím šestidenní pouti měsíční krajinou bez jídla? Kéž bych byl funďákem! Řekl bych: „Má šalláh“ a odevzdal bych se do rukou Alláhovi. Takhle jsem se mohl spolehnout jenom na sílu své nátury.
Budu se živit vztekem. Musím dojít už proto, že chci nadělat fašírku z dovedy, který si zahrál na kata, že chci zakroutit krkem Bejčkovi a Zasadu zavázat na uzel. Hodně práce pro jednoho člověka, ale dá se to stihnout. Pokud se ovšem dostanu na Jedničku, do jediného lunárního fríportu.
Několik hodin jsem strávil kutěním. Musel jsem vymontovat nádržku s kovovým kyslíkem, přizpůsobit dávkovač a spojit ho hadičkou s mým skafandrem. Hadičku jsem utěsnil polymerovou pěnou, naštěstí ve výbavě ploštice nechyběla.
Horší to bylo s vodou. Spálil jsem všechen zbylý kyslík s vodíkem a načerpal jí dobrých šedesát litrů, ale okamžitě zmrzla na kámen. V tom byla určitá výhoda – ponesu ji na zádech jako ruksak, bez nádoby. Jak ji ale dopravím dovnitř sněhuláka k mým ctěným žíznivým rtům? Budu ji sekat na kostičky a vsouvat dovnitř propustí pro suchou stravu, tou mrňavou kepkou, která je vespodu bubliny.
Když bylo všechno hotovo, na několik hodin jsem si zdřímnul a pak se vydal na pochod. Nebyla to žádná zábava a není divu, že jsem nikdy později nezahořel pro pěší turistiku. Kostku ledu na zádech, schránku s kyslíkem na břiše, omotaný lanem, v ruce kovovou tyč ohnutou do háku, aby mi sloužila jako cepín; takto vybaven jsem se vydal na tu dlouhou anabázi, která měla skončit buď v pekle jménem hávija, nebo v ráji zvaném Jednička.
Šel jsem jako stroj, myšlenkami upnutý jenom na ukazatel směru napájený informacemi z neviditelného navigačního satelitu, který visel na stacionární dráze někde v černi nad mou hlavou. Útesy tu naštěstí nebyly tak strmé, jak si o nich blaťáci povídají, a tak jsem v prvním dnu ušel -podle mého odhadu – dobrých čtyřicet kilometrů, aniž bych se mimořádně zchvátil. Hlad jsem ovšem měl přenáramný a z kostky ledu na mých zádech znatelně ubylo.
Odpočíval jsem několik hodin, pohroužen do mrákotného spánku, ze kterého mě burcovaly strašlivé vidiny, zejména pak sen, kdy jsem se ocitl nahoře na Zemi a divnou shodou okolností jsem musel zpátky do školy. Paní učitelka měla pro můj případ pochopení.
„Je to nemilé nedorozumění, pane Nedomý, zavinil to počítač, to se stává. Nemůžeme ale proti tomu nic dělat, nikdo nechceme mít nepříjemnosti, jak jistě uznáte.“
To jsem samozřejmě uznal a podle jejích pokynů jsem si sedl až do poslední lavice, protože jinak by děti přese mne neviděly.
„Můžete se pod lavicí dívat na telku, ale diskrétně, aby to děti nerušilo.“
Jenže děti to rušilo, chtěly se taky dívat, takže učitelka musela přitvrdit.
„Nedá se nic dělat, pane Nedomý, musíte tu telku schovat. Pište s námi: Má-ma má ma-so. Ema mí-sí. Máme má-lo ma-sa?“
Probudil jsem se vlastním křikem a byl jsem celý šťastný, když jsem kolem sebe spatřil lunární pustinu ozářenou Sluncem. Plesnivka byla v tu dobu vidět jako srpek. Ani se mi po ní nestýskalo. Tam někde na mě čeká ta protivná učitelka.
Namáhavě jsem vstal. Nohy mě bolely jako zpřelámané a tenkrát jsem zapochyboval, že dojdu, protože jsem měl pocit, že jsem na konci sil.
A další událost mi vzala i ten zbytek dobré nálady. Udělal jsem sotva šest kroků, když tu proti mně vystoupil zpoza skaliska Bejček a mířil na mne čtrnáct padesátkou.
Zavřel jsem oči, ale nepomohlo to, přízrak neodešel za paní učitelkou, stál dál na svém místě, i když jsem oči znovu otevřel.
„Tak to do mne napal,“ řekl jsem. „Na co čekáš?“
„Já to věděl, že půjdeš za náma. Ty by ses nikdy nevrátil.“
„Nikdy. Proč to protahuješ? Střílej.“
„Jerzy si zlomil nohu.“
Chvilku to trvalo, než mi to došlo.
„Spadnul, blbec. Je to měkkota. Blbej, podělanej, funďáckej měkkota. Celej včerejšek prohekal, že nedojde, a kvečeru klopejt a od tý doby už jenom řval. Teď omdlel.“
„No a co?“
„Pomůžeš mi ho nýst. Von jedinej se zná s muslimama na Jedničce.“
„Hovno.“
„Dám ti jeho díl žrádla. Tady máš, chytej.“
Ve slunečních paprscích se zaleskl roubík suché stravy omotaný ochranným obalem. Lidi, já se nikdy tak dobře nenajed jako toho rána tenkrát.
„Poneseme ho. On žrádlo nepotřebuje. Ani ho nedokáže sníst, jenom blábolí. Budeme mu dávat vodu. Tý máme dost.“
Nesli jsme ho dva dny. Co k tomu dodat?
Dovedete si představit dva chlapy, spojené a rozdělené nejžhavější nenávistí, jak vlečou lunárníma kaňonama skučící a naříkající balík? Tisíckrát jsem chtěl Jerzym mrsknout o skály, a Bejček určitě taky, tisíckrát jsem mu chtěl rozmlátit bublinu, abych dosáhl na tu jeho rozšklebenou hubu a zastavil jeho nářek, a jenom to pomyšlení, že v jeho machome-tánské makovici je ukryto to tajemné „Sezame, otevři se“, díky kterému se on, Bejček a snad i já dostaneme pod ochranu muslimů na fríportu zvaném Jednička, mi zabránilo ve vraždě.
Nesli jsme ho pláněmi v bludišti balvanů velkých jako pětiposchoďový dům, po laně tahali do strmých strání a na druhé straně ho opatrně jako košík vajec spouštěli, vyzkoušeli jsme stero způsobů, jak ve dvou nést třetího, a pokaždé jsme mysleli, že se narodil geniální objev přepravy nákladu bez námahy, a pokaždé následovalo zklamání. Říkám, že jsme ho nesli dva dny, ale sám nevím přesně, jak to vlastně bylo, protože jsme postupovali v nepravidelných etapách, někdy jsme naráz usedali, aniž jsme se domlouvali, a okamžitě usínali, nedbajíce skučení Jerzyho Zasady, který prožíval první etapu očistce ještě za svého svatého života.
Na začátku třetího dne nás probudilo Jerzyho mlčení.
„Von usnul,“ řekl Bejček.
„Von umřel,“ opravil jsem ho.
Naklonili jsme se nad ním. Moje bublina bouchla do Bejčkovy bubliny a obě naše bubliny žuchly do Zasadovy bubliny pod námi.
V determálním transparentu bubliny jsme sotva viděli obrysy jeho tváře. Černý obličej zarostlý hustým strništěm. Dvojice očí svítila v šeru. Čekali jsme minutu, dvě, tři, jestli ty oči mrknou.
„Mrknul,“ řekl Bejček.
„Nemrknul. To ty jsi mrknul.“
Jistej jsem si ale nebyl.
„Hergot já nemrknul, to von mrknul.“
„Neříkej,hergoť, muslime, říkej 'má šalláh'. Nemrknul. Je mrtvej jako ty kameny tady kolem.“
„Jakejpak muslim, ta sranda skončila,“ zavrčel Bejček. Prsty se mu sevřely na pažbě čtrnáct padesátky.
„Tak snad pudem, ne?“ řekl jsem klidně.
„Já pudu určitě,“ odpověděl záhadně, ale ne dost záhadně, aby mi okamžitě nedošlo, co tím myslí.
„Já pudu taky,“ řekl jsem. „Můžeš mi v tom zabránit jenom tím, že mi ustřelíš hlavu.“
„To tak,“ zavrčel, „abych měl na krku vraždu. Dělej si, co chceš. Já pudu. Ty si dělej, co chceš. Ale na moje žrádlo zapomeň.“ A šel a zásoba potravin kráčela s ním.
Vykročil jsem za ním. Po mrtvém mohamedánovi jsem se ani neohlédl. Přece jenom je to citrón citrónská. Ví dobře, že mrtvola se na Měsíci najde i po tisíci letech přesně v tom stavu, jaká byla začerstva, a kolem ní všechny stopy, které kriminalistům stačí k určení vraha. Moji vraždu by neospravedlnil žádnou sebeobranou. To by mu prošlo před třemi dny, kdy jsme tancovali kolem ploštice. Tenkrát se dalo sehrát ledacos, mohl by vyrobit i dodatečné stopy a vedlejší důkazy, které by utvrdily vyšetřovatele v přesvědčení, že jsem střílel první.
Ale tady, v pustině, po dvoudenním společném pochodu? Dva muži, jeden výstřel, jedna zbraň, jednoduchá aritmetika, sečteno, podtrženo -a výsledek je vražda prvního stupně.
Putovali jsme dál. A oba jsme hovořili nahlas sami k sobě, ale fónie poctivě přenášela hlas jednoho ke sluchu druhého.
„Přijdu včas,“ opakoval Bejček. „Přijdu včas, před tím svinským termínem paragrafu šest. Přijdu včas. Vrátím se domů.“
A já opakoval: „Zabiju tě. Chtěl jsem zabít Zasadu, ale toho už odnes čert. Teď jsi na řadě ty, hajzle. Jako třetího si podám pana popravčího. Zabiju vás oba.“ A tak pořád dokola.
Trvalo to celý den, než mu ruply nervy. Já byl zmátožený, taky napůl zblblý písničkou, kterou jsem si do omrzení opakoval, opravdu sám pro sebe, ale nahlas, a tak jsem nečekal, že na mne zaútočí. Ruply mu nervy, ale na správným místě. Kráčeli jsme v odstupu několika kroků po úzké stezce, strž vlevo, strž vpravo, jedna šerednější než druhá.
„Zabiju tě,“ říkal jsem právě, když tu se otočil a se zuřivostí, která nedělala ostudu jeho zvířecímu jménu, se na mne vrhnul a udeřil mě oběma rukama do prsou do těch míst, kde pěna pokrývala trhlinu ve skafandru.
Zatápal jsem kolem sebe, ale rovnováhu jsem nechytil a spadl jsem nazad. Uslyšel jsem suché třesknuti – to se roztříštil můj blok zmrzlé vody, či spíš blůček, který mi po té dlouhé štrapáci zbyl. Ale to v dané chvíli nebyla moje hlavní starost. Víc mě zaměstnával pád, hroucení, ří-cení, strhl jsem lavinu kamenů a měsíčního prachu, marně jsem se snažil zachytit, zastavil jsem se až na dně, nějakých patnáct metrů pod úrovní stezky.
Bejček stál nade mnou, docela maličký jako nějaký zlý skřítek, i když byl oblečený jako saniterák. Sluneční paprsky mu dělaly aureolu kolem přílby.
„Tady zdechni,“ popřál mi srdečně. „A chytej. Je v ní jeden banán. Miř dobře, uspoří ti to trápení.“
Rozpřáhl se a hodil mi dolů tu čtrnáct padesátku. Snad to myslel jako akt milosrdenství, ale spíš se s ní už nechtěl tahat. Proč taky, když jeho protivník spadnul do pasti. Navíc, až najdou moje tělo s puškou podél těla, snáze obhájí tvrzení, že jsme byli nejlepší kamarádi až do poslední chvíle.
Chytil jsem zbraň a bez rozmýšlení jsem ji na něho namířil a vypálil. Mířil jsem špatně. Exploze vyrvala tunu horniny a hodila ji Mléčné dráze do náruče. V oblaku prachu mě Bejček naposledy proklel. Bezpochyby mě proklínal dál, když už pokračoval v cestě, ale jak známo na Měsíci fónie za rohem nefunguje. A Bejček byl v pěti minutách za devaterým rohem, obtížen už jen nákladem vody a potravin a snad i svým svědomím.
Já zatím dole smutně vesele umíral, loučil jsem se s mámou a fotříka-ma a malou Alenkou a všema holkama a postupně jsem v duchu navštěvoval všechny kamarády a vedl s nima moudrý řeči a dost možná, že bychom společně i něco vymysleli, třeba zrovna tu žárovku. Jenže jsme nevymysleli nic.
Když jsme byli v nejlepším, táhla kolem nějaká výprava selénologů a vytáhla mě ven.
Na Jedničku mě dopravili čtyřiadvacet hodin poté, kdy mi propadla lhůta k návratu na Zemi stanovená paragrafem šest.
Má šalláh, jak by řekl nebožtík Jerzy Zasada.
A co tomu říká přítel Bejček? Jak dopad? A co na Českopolské? „To nevíte? Už je to tejden, co se celej ten turnus v pořádku vrátil nahoru na Zem. To musel byt šikovný chlapík, ten Brunza. Zařídil to chlapcům moc dobře. Jaký je to člověk? Znal jste ho dobře?“
Tak turnus je zpátky na Zemi u svejch manželek a holek a dětí a kamarádů a mámu tátů a já dřepím na šutru jako šutrák jeden šutrácká. Má šalláh.